3Balet - premiéra Baletu Bratislava


Na jedenadvacátý leden připadla druhá premiéra Baletu Bratislava v této sezóně. Mladý soubor se na podzim představil v neoklasické rovině celovečerním dílem, kdežto v lednové novince se obrátil směrem k současnému tanci - večerem 3Balet, který ze svých prací sestavili tři autoři - Šárka Ondrišová, Stanislava Vlčeková a Mário Radačovský, šéf souboru.

Ačkoli každý z choreografů vychází z jiných principů, večer působil nesmírně kompaktním dojmem. Jednotícím prvkem byla interpretace, samozřejmě proměnlivá co do výrazu, s nímž interpreti pracují od počátku přesvědčivě, ale homogenní kvalitou pohybu. Tanečníci nezapřou klasické vzdělání, a tak spojením choreografického materiálu a charakteru jejich tance vznikají díla, která mají kořeny v obou a divákovi poskytnou obsah k rozklíčování i estetický p(r)ožitek.

První ze tří choreografií představila v komponovaném programu Šárka Ondrišová spolu s Borisem Nahálkou. Její Frost byl citlivou a vtipnou sondou do světa zimy a chladu, stejně názornou jako hluboce symbolickou. Dílo pojednává o vnější zimě i o mrazu v lidském nitru, který staví bariéry a odcizuje. První obraz otevřela tanečnice balancující jakoby na hraně ledu, jejíž chůze vyzařovala napětí i odhodlání. Tento motiv se v choreografii objevil ještě znovu, stejně jako duet, který tančila se svým partnerem a jehož část byla znovu repetovaná v závěru. Dvojice se často ocitala v přízemních polohách, nešetřilo se ale ani zvedačkami. Bylo možné pozorovat náznak vztahu, odmítání, vzájemnou manipulaci, zaujala však především plasticita pohybu. Choreografie pracovala se skupinou, s trojicemi, některé výjevy měly až humorný nádech, zvlášť ve spojení s hudbou (Peter Groll) nebo zvuky. Například když na upravenou pasáž z Louskáčka, tanec cukrové víly, přichází parodie špičkového tance a posléze expresivnější sólo muže, nebo krákorání vran doprovází dívky, jejichž trhané pohyby připomínají krok obezřetných ptáků. Pohybové nadsázky bylo v kusu dostatek, ať už narážek na říši fauny nebo na klasický tanec, podařilo se však především navodit mrazivou atmosféru zimy, nejen díky převládající bílé zdůrazněné i teplými doplňky kostýmů. Jako opozitum chladu stála vzájemnost, síla skupiny nebo dvojice, přesto nebyla individualita zavržena. Když v závěru tanečníci odkládají přebytečné kusy oděvu a oddávají se dynamice pohybu, je jejich energie ničím neomezovaná a silná. Působivé a vtipné dílo v sobě neslo víc než výkony tanečníků a zimní atmosféru.

Druhým v pořadí bylo dílo Stanislavy Vlčekové (a režiséra Jozefa Vlka) Rose. Tanec na pomezí fyzického divadla, výjevy z časů, kdy čas plynul pomaleji. Muž z devatenáctého století a jeho sluha, tikot hodinového stroje, neúprosně měřící vteřiny života. Zastavení v obrazech a výjevech, v nichž hledáme kouzlo, růže, jejíž vůně utkvěla v záhybech kapesníčku. Choreografii rámovala postava muže čtoucího knihu (inspirací Rose byl Proustův román Hledání ztraceného času), do jehož vzpomínek měli dováci možnost se vnořit. Spolu s ním jsme na jejích stránkách viděli ožívat výjevy, které by mohly patřit do života mládeže edvardiánské éry. Čtveřice chlapců oblečených do sak, ale hravých jako mladí hoši, dámy v extravagantních oděvech (červená balonová tutu, modré šaty s velikým květem, černé s krajkovím), tři ženy a tři různé charaktery. Je zřejmé, která z nich byla onou dráždivou růží, ale bylo to také zásluhou interpretky (Katarína Košíková) a skvělé sehranosti všech tanečníků. Nejdelší, možná až příliš dlouhou pasáž, představovala manipulace tří mladíků tanečnicí, přenášení, předávání, přehazování, nejrozmanitější až akrobatické kousky. Tanečnice šla doslova z náruče do náruče, po celé minuty v témže plynulém sledu pohybů a doteků, aniž se dotkla země. Propracovaná partneřina platila pro manipulaci s každou ze tří tanečnic. Ačkoli interpreti odhalili to nejlepší ze svých schopností, někteří diváci mohli jako zneklidňující či ubíjející vnímat určitou monotónnost celého kusu.

Posledním opusem, který se večer představil, bylo Monos, nová práce Mária Radačovského. Je citlivým a vnímavým zpracováním nelehkého období končícího partnerského vztahu. Hybatelem děje, tím, kdo rozhoduje, ale i tím, kdo se více ztrácí a potřebuje najít sebe sama v náruči samoty, je žena. Ji také na jevišti vidíme zprvu samotnou, jen s pěti zrcadly kolem. Muž, který se na jevišti objeví vzápětí, je součástí jejího života, nyní ale spíš jako rušivý element. Není tvrdá, je však rozhodná, své úmysly vyjadřuje nuancemi pohybů a pohledů spíš než ráznými gesty. Do hry vstupují čtyři další mužské postavy, které si můžeme vyložit různě, jde zřejmě o různé projekce tanečníkovy-partnerovy osobnosti, ale je otázkou, zda jde o současnost, o jakési roztříštění jednoho okamžiku, nebo o odlesky jeho dřívější podoby, po které žena pátrá a už ji nenachází. Myšlenku, že jde o tutéž osobu v pěti variantách podporuje i několik sekvencí, které muži tančí unisono. V posledním obraze se všichni skryjí za zrcadlem jako odraz a žena si s úsměvem může užít sebe a svůj klid. Co se týká pohybové stránky, vychází tento kus převážně z neoklasiky, s prvky společenských či charakterních tanců, nijak tím ale nenarušuje kontinuitu večera. V premiérovém uvedení se jako hlavní pár představili Katarína Košíková a také Mário Radačovský jako interpret vlastního díla. Oprávněně. Zde mohl zužitkovat svou vyzrálost, schopnost prožitku, hloubku emocí, které nehrál, ale cítil, a tím dodával choreografii na naléhavé realističnosti. Výborně fungoval i hudební doprovod - písně Yanna Tiersena. Je pravda, že když člověk zaslechl charakteristický motiv harmoniky, kterým začíná také poměrně proslulá choreografie Petra Zusky Les Bras de Mer, zaskočila ho nepříjemná chuť srovnávat, ale také pak po ani ne minutě přešla. Hudba je zde zužitkována na celé ploše, zcela jiným, ale také logickým způsobem, nezůstává ilustrací, ale je začleněna do díla. O tom, že choreografie na diváky silně zapůsobila, svědčí po mém názoru i několik dlouhých vteřin naprostého ticha, které se rozhostilo, když skončila. Snad zaskočilo tanečníky, ale bylo jen dokladem toho, že diváci potřebovali chvilku na návrat do reality kolem.

Večer slovenských choreografů dokázal, že Balet Bratislava je univerzální těleso, a především skupina tanečníků ochotných se učit, přijímat nové podměty a čerpat z nich. Může tedy nejen představovat mezistupeň mezi velkými divadly a nezávislými malými uskupeními současného tance, ale být i pomyslným prostorem pro tvorbu domácích choreografů, kterým spolupráce s tanečníky nepochybně přináší novou zkušenost. A protože Balet Bratislava chystá v této sezóně ještě jednu premiéru a opět to bude současnější komponovaný večer, máme se jistě na co těšit. Návštěva Bratislavy se v tomto případě jistě vyplatí.

 

Z premiéry 21. ledna 2012, Divadlo Nová scéna, Bratislava.

Foto: Ctibor Bachratý

 

Autor: Lucie Kocourková
 
 

Balet Bratislava, Šárka Ondrišová, Stanislava Vlčeková, Mário Radačovský

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: