Vojtěch Svoboda a Anna Kukuczková - Love-ička, foto: Kasia Chmura
Absurditky fungují na velmi jednoduchém principu – dvojice ve fraku se sejde na jevišti a v různých situacích si připíjí lahvovým kozlem. Při této příležitosti divákům odkrývá název následující etudy napsaný na ceduli v pozadí, odehraje scénu a celá situace se opakuje. Jde o celkem tradiční postup, jak dát dohromady jednotlivé výjevy s pomocí dvou neutrálních vypravěčů. Nebylo by ale přece jen zajímavější (pro diváky a možná i performery) nechat jednotlivé části zcela nepojmenované? Vyzradit předem název byl pro mě zbytečný polopatismus. Uvedu příklad: Láska jako cigareta. Všechno překvapení z pointy mi bylo oznámeno v názvu, kouření cigarety připodobněné k partnerskému vztahu. V etudě Babylonská věž se nikoli překvapivě stavěla babylonská věž. Oba performeři měli předváděné situace natolik precizní a jasné, že vyjasňující cedulky mi připadaly opravdu přebytečné.
Až na poslední výstup, který stojí zcela mimo ostatní, Kukuczková se Svobodou využívali klasickou pantomimu. Navázali tak na tradici a není na tom nic špatného, jen mě to přivedlo k myšlence: Proč ji v dnešní době stále udržovat? Odpověď je možná již v otázce – protože je to tradice. Není to ale jako důvod málo? Nečekáme od divadla (platí to i u jiných žánrů), že naváže na to, co bylo, nebude stagnovat a bude pokračovat dál? Když se hraje v dnešní době Shakespeare a dramaturg spolu s režisérem v něm najdou téma, které bude fungovat v současnosti, stává se i tradiční drama aktuální. Pokud se bude alžbětinské drama hrát v dobových kostýmech, kulisách a s neupraveným textem, bude fungovat spíše jako muzejní artefakt.
Nezdálo se mi, že by se proces „oživení“ v inscenaci udál. Námět v etudě Love-ička jsem v různých variacích viděla mockrát. Kluk potká holku, která se mu líbí, snaží se ji zaujmout a jako v němé grotesce náhodou najde lepidlo a půl lavičky jím natře, dívka se přilepí… A tak dál. Je to vděčné téma, ale chtěla bych ve výstupu vidět nějakou novinku, drobný detail, který by jej odlišoval od ostatních.
Nejzajímavější mi přišla sóla obou performerů. Kukuczková se svou etudou zcela vybočuje z proudu předchozích i následujících absurdních hříček a přichází s tématem sebevraždy. Velkou roli přikládá práci se světlem, které vytváří retrospektivní krátké prostřihy mezi časy a situacemi. Ani napsaný název Osvětlení tentokrát neprozrazuje všechno. Svoboda ve svém výstupu oproti tomu předvádí skvěle vytvořené tři postavy s rozličnými charaktery, které k sobě přivede karetní partie. Také on pracuje s časem, nikoliv ovšem reálným, ale daří se mu vytvořit svět představ a fantazií, kde hráči svedou i jiný než karetní boj.
Dramaturgicky jsou tyto sólové části zdařilejší – jednak zvolenými tématy, ale také samotným provedením. Kukuczková zvládá vytvořit příběh ženy, kterou okolnosti dovedly k jedinému možnému východisku, bez patosu a parodie. Svoboda na svém výstupu ukazuje technicky zvládnutou práci s prostorem a charaktery postav.
Přestože inscenace nesla určitý autorský vklad, etudy působily zastarale. Je dobře, že se udržuje tradiční technika, ale jen ta evidentně nestačí. Tvůrci by mohli diváky trochu „potrápit“ odebráním cedulek, na etudách dramaturgicky zapracovat a najít náročnější témata, která nejsou předem obalená všemožnými klišé. Inscenaci by to velmi prospělo – třeba pak autoři přestanou myslet na to, že mají v hledišti i méně bystrého diváka, a odváží se jít dál. Jistě to oběma protagonistům nebude dělat větší potíže.
Psáno z představení 30. listopadu 2016, Divadlo Inspirace.
Absurditky
Koncept, režie a interpretace: Anna Kukuczková a Vojtěch Svoboda
Premiéra: 24. února 2016
Obnovená premiéra: 30. listopadu 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?