All That Jazz, Rock, Blues – Za vším hledej hudbu


Balet Národního divadla moravskoslezského v Ostravě uvedl v premiéře taneční inscenaci All That Jazz, Rock, Blues, složenou z trojice choreografií vycházejících z odlišných hudebních stylů i choreografických přístupů. Jednotlivé části inscenace nás zavádí do různých dob a míst, kde je spojujícím prvkem současný taneční projev interpretovaný mladým ostravským souborem. Pojítkem celé dramaturgické koncepce večera a hlavní inspirací všech jeho tvůrců je hudba.

Holení jako rituál

Choreografie Reginy Hofmanové Après rasage vychází z argentinského tanga a jeho slavného hudebního pokračovatele Ástora Piazzolly. Co má společného šestice mužů s tangem? Tango je podle autorky „tanec, o kterém se šíří řada stereotypů a falešných představ“ a stejný náhled míváme i na mužský svět.

Na jevišti vidíme šest umyvadel s vodou a nad nimi muže, kteří provádí holící rituál proti imaginárnímu zrcadlu. Pohyby odpozorované z každodenního života jsou reálné, přesné a zdůrazňují konkrétní význam každého gesta. Když muži opustí své intimní prostředí, dostávají se do vzájemných interakcí. Tančí tango, živě se baví. Choreografie využívá jednoduché pohyby, které jsou čitelné a zvláště precizní, když jsou umocněné synchronním pohybem skupiny. Tady je důležitý především výrazově nosný pohyb. Na první pohled je také patrné souznění s Piazzollovou hudbou, její rytmizací a ostrými změnami nálad. Když se mezi muži najednou objeví žena oblečená stejně jako oni do černých kalhot a bílé košile, avšak s rudými botami, scénická realita se posunuje spíše k iluzi. V jejím tanci se objevují ženské momenty, ale i předešlé mužské choreografické sekvence. Tanečnice se nakonec zbaví i košile a ve třpytivém topu se mění v pěnu, ostří břitvy na mužské tváři. Přichází nejnápaditější místo celé choreografie, když žena pluje na mužských tělech. Závěr se pak vrací k očistnému rituálu holení.

Regina Hofmanová je přesnou pozorovatelkou nonverbálního lidského projevu. Její choreografie stojí na pomezí pohybového a tanečního projevu. Využívá práci s rekvizitou, mluvené slovo, výkřiky a především světelný design, jehož autor Daniel Tesař vykouzlil řadu fascinujících obrazů a nálad. Zajímavé téma však choreografka mohla využít mnohem nápaditěji jak po stránce pohybové, tak režijní.

Ztraceni ve vlastní identitě

V choreografii Johana Ingera Rain Dogs zaznívá charakteristický hlas Toma Waitse, jehož šansony a blues interpretované drsným, melancholickým témbrem jsou zásadním odrazovým můstkem pro choreografické zpracování, které vzniklo v roce 2011 pro baletní soubor ve švýcarské Basileji. Americký kritik Gery Graff o Waitsově hlasu napsal: „Jako kdyby byl naložený v sudu s bourbonem, potom pár měsíců visel v udírně a nakonec přes něj přejelo auto.“ Výstižněji už tento legendární chraplák charakterizovat nelze.

Název choreografie je totožný se zpěvákovou deskou Rain Dogs. Příběh pojednává o psu, který odejde daleko z domu, pak přijde déšť, zvíře nemůže najít cestu zpátky a ztratí se. Zmoklého psa vidí Inger jako metaforu pro svět lidí „ztracených ve svých vztazích, rodinách i životech“. Tanec se v tomto případě stává prostředkem k hledání vlastní identity a vypovídá také o touze po blízkosti druhých. Vyznívá však neradostně. Choreograf ukazuje svět ztracených a zlomených jedinců.

Na pozadí starých přenosných kazetových magnetofonů a různých rádií tančí sbor pulzujícím rytmizovaným pohybem, kdy je důležitá dynamika skupiny. Té se jako individua přizpůsobujeme, nebo proti ní brojíme. Zcela nepozorovaně se ze sboru odlepují jednotlivci i dvojice a jsme svědky nádherné partnerské práce plné nápadů. Nad vším se však stále vznáší neutěšená atmosféra. Choreografický slovník Johana Ingera je bohatý, pohyby jsou blízké zemi, měkké, plastické, uplatňuje častá zastavení, rychlé pohyby rukou. Nebojí se ani vrstvení metafor. Inger nechává na jevišti stát velkou hračku psa, z něhož se kouří, a vzrůstající napětí písně je umocněno přidávajícím se světlem. Totální osamělost pak vzápětí vytančí sólo dívky. Neutrálně oblečení tanečníci se ve skupinové choreografii zbavují šatů a zůstávají ve spodním prádle, aby si genderově šaty vyměnili. Muži v ženských šatech a ženy v mužských oblecích umocňují onu ztracenost i ve své vlastní identitě. Objeví se i groteskní momenty, ale vždy trochu zahořklé. Tato studie o stavu člověka je intenzivně upřímná a vyžaduje plnou odevzdanost a přesvědčivost od všech tanečníků.

Radost z bytí a tance

Aby divák neodcházel plný pochmurných myšlenek, přináší dramaturgie večera závěrečnou choreografii Itzika Galiliho O Balcão de Amor inspirovanou hudbou Péreze Prada, který je dodnes označován za krále kubánského mamba. Po své návštěvě Kuby, kde se setkal s Pradovou hudbou, Galili napsal: „Některé věci, s nimiž se jako dospělí setkáváme, nás zdánlivě triviálními drobnostmi navracejí do mládí a jeho nadějí.“

I tato inscenace spatřila světlo světa již dříve, a to v roce 2014 v Theatro Municipal de São Paulo v Brazílii. Galili přináší ve své bohaté choreografii vysoce energický kus plný komediálního jiskření, lehkosti bytí a pocitu čiré radosti z pohybu. Je z ní až hmatatelně cítit kubánské opájení se životem. Choreografie plná vtipných momentů obsahuje řadu náročných gymnastických prvků provedených tanečníky s úžasnou lehkostí. Galili má smysl pro detail, rozlišení mužského a ženského elementu při vzájemné provokaci obou pohlaví. Vedle toho vystihuje i výrazné konkrétní typy, které ještě individualizují bohaté dění na jevišti. Jsou zde zachyceny drobné charaktery zdůrazněné i kostýmem. Nejvýrazněji na mne zapůsobil komicky pojatý šprt oblečený do krátkých kalhot s brýlemi na nose, který se vždycky někam omylem připlete a vyloudí shovívavý úsměv na tváři. Neodolatelný Stéphane Aubry s partnerkou Barborou Šulcovou vévodili celému sboru, který tančil s velkým nadšením a neuvěřitelnou vervou.

Baletnímu souboru v čele s šéfkou Lenkou Dřímalovou se podařilo vytvořit pestrý večer, který dává tušit, že tanečníci (většinou cizinci) se dokážou se ctí vyrovnat i se současnými mistry světové choreografie. I když toho rocku je v produkci pomálu, soubor se v ní posunul zase o kus dál.

 

Psáno z první reprízy 4. listopadu 2017, Divadlo Jiřího Myrona.

 

All That Jazz, Rock, Blues (Extáze tance)

Après rasage
Choreografie: Regina Hofmanová
Hudba: Ástor Piazzolla
Scéna: Renáta Weidlichová
Kostýmy: Rafael Jakimiuk
Světelný design: Daniel Tesař
Premiéra: 2. listopadu 2017

 

Rain Dogs
Choreografie, scéna, kostýmy: Johan Inger
Asistenti choreografie: Patricia Vázquez Iruretagoyena, Carl Inger, Nataša Novotná
Hudba: Tom Waits
Světelný design: Peter Lundin
Premiéra: 2. října 2011

 

O Balcão de Amor
Choreografie, kostýmy, světelný design: Itzik Galili
Nastudování: Elisabeth Gibiat
Hudba: Pérez Prado
Premiéra: 3. května 2014
 

 

Autor: Ivana Kloubková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: