Anna Karenina jako ukázka neoklasického bezobsažného formalismu


V brněnském Mahenově divadle hostoval baletní soubor Štátného divadla v Košicích s představením Anna Karenina. Režisérem a choreografem tohoto titulu je Kirill Simonov. V programu se o něm píše jako „o predstaviteli novej generácie, ktorá stojí pri kormidle súčasného uměleckého světa“. Jeho nepochybnou kvalitou je „prijat´ klasický sujet, vidiet´ v ňom nový zmysel, ktorý je zároveň aktuálny pre súčasného, predovšetkým mladého diváka, a inovovať scénický jazyk pri zachovaní autorského zámeru.“

Po zhlédnutí Anny Kareniny je můj názor na tohoto ruského umělce zcela odlišný. Choreograf, který inscenuje taneční představení inspirované tak velkými a významnými autory, jako jsou Lev Nikolajevič Tolstoj a hudební skladatel Rodion Ščedrin, má přirozeně povinnost čerpat z kvalit díla takovýchto autorů. Co se týká Tolstého, formálně jeho aktéři na jevišti existují, ovšem z hlediska režijně-choreografického nemají šanci své role na jevišti aktivně prožít. Na vině je Simonovův technicky náročný i choreograficky zajímavý rukopis, který je ale na hony vzdálen obsahu předlohy.

Simonov pracuje stále se stejným jednoduchým principem bez ohledu na situace. Sborový párový tanec se zajímavým prostorovým členěním se prakticky neobjevuje. Buď tančí unisono tanečníci, nebo tanečnice na špičkách. Ze začátku se tento postup nezdál špatný, protože kroková neoklasická invence choreografa je zajímavá a perfektně interpretovaná. To dokazuje, že současný košický baletní soubor je na velmi dobré technické úrovni.

Mezi sborové tanečníky vstupují sólisté s krátkým výstupem. Střídání jednotlivých skupin se opakuje, a když jedna tančí en face do publika, druhá za nimi na jevišti statuje. Od samého začátku ovšem vadí, že výstupy nevypovídají nic o prostředí a dění inscenace.

Duety, sóla i tria mají rovněž pohybovou invenci, ale vzájemné vztahy, ať pozitivní či negativní, na jevišti neexistují. U sólistů chybí režijně-dramaturgická charakteristika jejich postav, která má u tanečního divadla vycházet nejen z literární předlohy, ale především z úžasně dynamické Ščedrinovy hudby. Simonov se zcela jistě nepodřídil její koncepci nebo ji nepochopil. V tom pravděpodobně spočívá základ problému celé inscenace. (Vzpomínám na film s Majou Pliseckou, ženou hudebního skladatele, která procítěně interpretovala Annu Kareninu. Večer v Mahenově divadle se s tímto dílem naprosto nedá srovnávat.)

Mluvíme-li o tanečním divadle, je velmi důležitá expozice hlavních aktérů příběhu. Má-li se tanečními prostředky na jevišti tlumočit příběh, pak jiný osud, výraz i pohybovou charakteristiku by měla mít Anna Karenina (Eva Sklyarova), jiný Kitty (Silvia Borsetti) a Betsy (Nina Ravasová). Důležité jsou zejména vztahy Anny Kareniny, jejího manžela (Maksym Sklyar) a Vronského (Sergii Iegorov). V Simonově pojetí se však jen tančí, tančí a tančí…

Simonov diváky během představení přeci jen nečekaně překvapí. Jedná se patrně o pokus, jak scénicky ilustrovat tísnivý psychický stav Anny Kareniny. Leč děje se tak velmi zvláštním způsobem. Čtyři děvčátka v bílém několikrát přivezou jakési průsvitné akvárium, v němž se tísní Anna Karenina a marně se snaží vylézt ven. Jednou se jí to ovšem podaří, to když je v akváriu uvězněna společně s Vronským. Vyjdou spolu ven a patrně se v něm ocitli omylem, protože si spolu pěkně zatančí.

Jindy Karenina asi zabloudí, protože se bojácně plíží publikem na jeviště, kde na ni čeká Vronský. Je patrně velmi vtipný, protože se během duetu Karenina nahlas zasměje. Jen je škoda, že divák neví čemu. Poté k nim přicházejí lidé, kteří nesrozumitelně hlasitě mluví, a dokonce začnou na sólisty křičet. Následuje trio Anny Kareniny, jejího manžela a Vronského, kdy si sokové dámu svého srdce celkem přátelsky přehazují ve zvedačkách. Mezi sólisty však neexistuje žádný antagonistický vztah, jen svědomitě vykonávají, co si choreograf přál. Objevují se tu ještě další nesrozumitelné situace. Například akrobatický výstup dvou mužů a jedné ženy v plavkách. Jedná se patrně o přátele Kareniny, protože také ona se do jejich vystoupení aktivně zapojí. O další podobné nesrovnalosti tu opravdu není nouze.

Co se týká výtvarné stránky inscenace, ani autorka kostýmů Stefanija Von Grawrog, ani scénograf Emil Kapelush představení nepomohli. Jejich řešení jsou prakticky nevýrazná, neměnná a kostýmy sólistů postrádají invenci (u sboru jsou lepší).

Podle soupisu realizovaných představení má choreograf Kirill Simonov za sebou velké množství práce. Lze jen doufat, aby tak špatné představení, jaké vytvořil v Košicích, bylo v jeho tvorbě výjimkou.

Psáno z představení 6. prosince 2017, Mahenovo divadlo v Brně.

Anna Karenina
Baletní drama podle L. N. Tolstého
Hudba: Rodion Ščedrin
Choreografie a režie: Kirill Simonov
Scéna: Emil Kapelush
Kostýmy: Stefanija Von Grawrog
Premiéra:
25. dubna 2017


Autor: Daniel Wiesner
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: