Bach v pohybových kontrastech

16. 3. 2013 reportáže

Autor Hana Strejčková

L'Art de la Fugue (Umění fugy) je tanečně-akrobatická etuda, příběh jednoho dřevěného domu a jedné

lásky uvnitř něj, jedné trampolíny a mnoha pádů. Inscenace Yoanna Bourgeoise, tanečníka a akrobata, je citlivou sondou do vztahu mladého páru, který se rozchází a zase sbližuje, hádá, miluje, nesnáší i touží po sobě. On a ona jako nikdy nekončící souboj, věčné napětí, koloběh usmiřování, znesváření, odpouštění, souznění, přetahování a špičkování. Pády a vzlety a Johan Sebastian Bach, ztráta rovnováhy a návraty a trampolína, Yoann Bourgeois a Marie Fonte a Célimène Daudet. V šeru na jevišti stálo zavřené křídlo a uzavřená, obrovská, dřevěná krychle. Do prostoru vstoupila mladá pianistka (Célimène Daudet) a s ní i více světla, které divákům poodhalilo, že pět metrů vysoká krychle je složená z rozložitelných čtvercových dílů, tyčí i malých kostek. Klavírní předehra navodila slavnostní pocit z poslechu vážné hudby, a zároveň připomínala i lekci piana, na které studentka přehrává Bachovu skladbu. Ze tmy, běžným krokem, vyšla mladá žena (Marie Fonte) v dívčích šatech a šněrovacích botkách. Stoupla si před okno krychle, které bylo zaskládané dřevěnými kostkami. Prostřední z nich vtlačila dovnitř. Pak jako zvídavé dítě hledala další a nové způsoby, jak kostky shazovat a uvolnit prostor okna. Na konec si z posledních kostek postavila věž, z níž se vyšvihla a prolezla okenním otvorem do krychle. Zmizela uvnitř, aby se objevil muž. Mizení a objevování, odraz a pád, překvapování, opakování a nastavování, suspenze – odpružení, zároveň zastavení v čase – zpomalení a ztráta a vyrovnávání rovnováhy, destrukce a posun byly základními principy inscenace L´Art de la Fugue. Tma. Světlo. V okně dřevěné krychle se objevil muž. Přinesl židli, postavil ji do výřezu okna. Tma. Světlo. Najednou na židli seděla žena. A pomalu jí propadala, jakoby ji cosi zespodu táhlo, až byly vidět jen ruce a nohy, stlačené v úzkém prostoru rámu židle. Pak zmizela pod podlahou. Tma. Světlo. Stůl…

Leporelo střídání tmy a světla, tedy neveřejných přestaveb a následných překvapení – gagů, se během představení opakovalo několikrát. Z dramaturgického hlediska byly právě tyto vstupy prvkem oživení, změnou rytmu, staccatem v dlouhém pianissimu. Zároveň byly předehrou – předstupněm pohybového dialogu. Konfrontace obou členů páru, ať seděli, tančili, stoupali po nakloněné rovině či schodech a následně padali, byla založená na předávání gest, jejich opakování – cyklení a zasazování do širších tanečních a akrobatických kontextů. Ona a on sedí u stolu naproti sobě. On se jí dotkl a posunul jí ruku. Ona mu oplatila jiným dotykem a v tu chvíli rozehráli hru, která se podobala hudební partituře. Ctili tóninu, takty, akcentovali pomlky a pak některé pasáže rozehrávali znovu ze stejného výchozího bodu, aby si připravili vyvrcholení – v tomto konkrétním případě destrukci veškerého nábytku a dvou stěn, z nichž jedna se sesunula a proměnila v nakloněnou rovinu. Dvojice si na jevišti vytvořila zcela funkční prostor, dům z veliké dřevěné kostky, aby ho neustále proměňovala, otevírala, rozebírala a přestavovala. Marie Fonte se také představila v brilantním tanečním, pohybovém sóle na nakloněné rovině. Bylo postavené na nemožnosti překročit pomyslnou hranici roviny. Neustále sklouzávala a vrávorala, padala a hledala možnosti výstupu a změny ve způsobu pádu. Všechny situace, které oba tanečníci na jevišti rozehrávali, byly nazírány jak pohledem muže, tak ženy. Dva rozlišné způsoby sdělování akcentovaly protiklady i souhry. Odsunuli poklop v podlaze. Muž strčil do ženy, která začala padat. Opět střídání tmy a světla. Diváci očekávali, že žena spadla do díry v podlaze, ale ona byla zpět. Akci zopakovali na střídačku ještě několikrát, než se za plného světla roztančili kolem trampolíny, zabudované ve vyvýšené podlaze krychle, která je vracela do původních i nových pozic. První taneční duet by bylo možné nazvat – romantickým a závěrečný pohled z očí do očí na vrcholku schodů ve finále inscenace – více než romantickým. Režisér Yoann Bourgeois ale „nezabředl do cukru“, struktura inscenace čerpala inspiraci i v klauniádách a přestože se z hlediště neozývaly salvy smíchu, mnohé výstupy úsměv navodily. Sestupy a výstupy od počátku do konce gradovaly. V úvodu to byly malé kostky, na něž si Marie Fonte stoupla, v závěru oba tanečníci rozestavili schody a odkryli celou trampolínu. A stejně jako se oba snažili zdolat nakloněnou rovinu, stoupali společně vzhůru po schodech. A jako předtím padali a klouzali, tak nyní také padali, ale vraceli se zpět na schody. Ve schodech mizeli, potkávali se na nich, následovali se,

předbíhali… Napětí narůstalo, čím výše postupovali a čím méně se jim dařilo přiblížit se k sobě. Schody ale také sloužily k vydupávání – vyťukávání rytmu. Yoann Bourgeois, po celou dobu oblečený do kalhot, trička a saka a občas i dalších kostýmních doplňků, na závěr svlékl sako a vrhl se do trampolíny. Ta lehkost a ladnost, s níž skákal a vracel se zpět, byla neuvěřitelná. Akrobat doslova létal. Vše, co se odehrálo na jevišti, bylo čitelné a srozumitelné, aniž by si oni dva řekli jediné slovo. Jejich pohybový slovník se opíral o přesnou artikulaci civilních gest a pohybů, transponovaných do tanečního vyjadřování a akrobacie na funkční scéně.<s> </s> Bachovo Umění fugy je vrcholem barokní polyfonie, Bourgeoiseovo L´Art de la Fugue je mistrovskou pohybovou vícehlasnou skladbou pro dva artisty a klavír, v níž jeden bez druhého nemůže být – hrát – tančit – skákat. Psáno z prvního uvedení v Centquatre v Paříži 19. 2. 2013. Koncepce a režie: Yoann Bourgeois ve spolupráci s Marie Fonte
Supervize: Vincent Weber
Interpretace: Marie Fonte a Yoann Bourgeois
Pianistka: Célimène Daudet
Hudba: Die Kunst der Fuge, Jean-Sébastien Bach
Scénografe: Goury, Yoann Bourgeois a Marie Fonte
Světelný design: Caty Olive
Zvuk: Antoine Garry
Kostýmy: Ginette
Technická režie: Pierre Robelin
Stavba kulis: Techniscène et Ateliers de construction du CDNA
Technické zázemí na turné: Pierre Robelin, Alain Balley – světla, Benoît Marchand – zvuk Foto: Christophe Manquillet