Lux Tenebris.
Jen tak se trochu sklouznout
Tentokrát se špičkové střevíce balerín nezapichují ostře do podlahy (jak je tomu například v In The Middle Somewhat Elevated z roku 1987). Na scénu vtrhnou tanečníci v sametových kalhotách pestrých barev, v tričkách a rozdílnost pohlaví se tím zcela záměrně smývá. Přisouvají na plochu dvacet stolů. Sedmnáctiminutová hra s prostorem a časem, rozehraná těly tanečníků, začíná. Vysoký, štíhlý Joel Small klouže svými dlouhými pažemi po hladké desce jednoho ze stolů. Další se postupně přidávají a přesně vypracované pohybové struktury se rozjíždějí na plné obrátky. Tanečníci musí být stále ve střehu, jsou ostražití a vnímají jeden druhého tak, aby se přesně nastavený fyzický mechanismus nerozpadl. Stačilo by jedno malé zaváhání a pohybové soukolí by se rozpadlo. Každá akce má přesné načasování, kdy je třeba promptně reagovat na dění kolem sebe. Rychlost provedení určují sami tanečníci, kteří udávají tempo jednotlivým pohybovým sekvencím.
Prostor pro tanec vymezují stoly stojící v pěti řadách za sebou – mezi nimi jsou úzké koridory, v nichž se to jen hemží. Tanečníci si dávají pokyny i polohlasným pokřikem, jinak by se mohli v doprovodu, někdy až nepříjemně znějícím, ztratit. Jak také zmínila Kristýna Němečková, na jejich vazby reaguje i zvukař, který v určené momenty spouští další skřípavou smyčku.
Forsythova choreografie nesnese klidu, naopak vyžaduje pohotovou reakci a precizní provedení. Navíc vyvolává i pocit jisté dráždivosti a očekávání toho, co se ještě stane. Pohybové fráze se opakují a skupina je rozvíjí na jiném místě, v jiném počtu. Úzké chodby labyrintu jsou kolbištěm, kde proudí invazivní energie tanečníků. Občas se jen tak trochu sklouznou různou částí svého těla po pevném povrchu stolů, někdy se jich přidržují vypjatými pažemi a vlní mírně pánví, sem tam se spouštějí na zem. Jejich končetiny prudce prorážejí prostor kolem sebe; není chvíle kompromisů, ale jasné, přímo vedené akce. Někdy se na chvíli zastavují v lehce vyzývavých pózách. Vypadá to, jako když se díváte do krasohledu a s každým pootočením barevná sklíčka tvoří nové a nové obrazce. Stejně překvapivá je i choreografie vyžadující od tanečníků vysokou koncentraci, kdy se tříbí nejen jejich, ale i vaše smysly. One Flat Thing přináší všem vzrušení jako z hazardní hry, kterou Forsythe umí brilantně vést a ve správný okamžik ji utnout.
Mihotání světel i těl
Druhý kus večera přináší jinou atmosféru. Snovou, v duetech lyrickou a pomalou. Zprvu se nad jevištěm mihotá světlo ze zavěšených žárovek a pod nimi letmo zahlédnete tanečníky v šedých kraťasech a tílkách. Choreografie Lux Tenebris (čili Světlo v temnotách, v názvu je vynecháno „in“) vychází ze světelné hry, která dokresluje vjem předkládaných obrazů. Těla tanečníků těkají a světelné paprsky mihotají nad potemnělou scénou. Je tu více měkkosti, oddanosti tíze a plynulému vedení pohybu, který se rozpíná či smršťuje ve světelných výsečích, které se různě objevují v hracím prostoru. Tria a duety střídají sborové pasáže, tanečníci se mezi sebou proplétají, míjí se, ale každý si stále hlídá svůj osobní prostor. V některých momentech dochází k většímu kontaktu a dotyky jednoho jsou impulzem pro fyzické naladění na pocity toho druhého. A právě emoce choreograf Rafael Bonachela ve své práci hledal.
Pohyb se v ní přelévá, plyne stále vpřed, jeho intenzita za hudebního doprovodu od Nicka Walese se nepříliš výrazně mění. Rozličné zvuky inspirují Bonachela k nacházení pohybových tvarů, které by měly s partiturou rezonovat. Daří se to ve dvou duetech, výjimečně tančených na klavírní melodii. Tato pas de deux zaujmou originálními vazbami, v nichž nabýváte dojmu, že tanečnice jako by zůstala viset ve vzduchu. Jinak se postupně tanec slévá do jednolitého, monotónně vyhlížejícího dění, v němž vzhledem k jeho délce (asi necelou půlhodinu) můžete lehce ztratit pozornost. Tu jistě přitáhne charismatický Francouz Julian Nicosia zcela pohroužený do svého sóla.
Stejně jako Forsythe, i Bonachela preferuje zaměření na vycizelované tvarování pohybu. K tomu potřebuje zdatné interprety. A ty také soubor Dresden Frankfurt Dance Company má. Jeho členové jsou rozliční, ale všichni cítí tanec podle Forsytha – soustředí se na čisté provedení akce a jsou si vědomi jedinečnosti své fysis a jejího vztahování k času, prostoru, váze a tvaru.
Psáno z představení 29. září 2016, Hellerau, Drážďany.
Ballettabend
Koncept: Dresden Frankfurt Dance Company
One Flat Thing, reproduced
Choreografie: William Forsythe
Hudba: Thom Willems
Scénický a světelný design: William Forsythe
Kostýmy: Stephen Galloway
Premiéra: 2. února 2000
Lux Tenebris
Choreografie: Rafael Bonachela
Hudba: Nick Wales
Premiéra: 29. září 2016
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?