Baroko a tanec ve Žďáru nad Sázavou


Ještě před pěti lety si nikdo nebyl jist, zda se festival KoresponDance ve Žďáru nad Sázavou uchytí a budou ho vyhledávat jak místní, tak mezinárodní umělci. Letošní pátý ročník potvrdil, že KoresponDance je úspěšným festivalem na Vysočině, kam se sjíždí diváci z blízkého i vzdáleného okolí.

Letos bylo festivalové dění provázáno barokní hudbou, jelikož se organizátoři přihlásili k iniciativě Rok českého baroka. Barokní hudba samozřejmě do prostor žďárského zámku nepřekvapivě skvěle zapadla.

Přehlídku kromě úvodního slova organizátorů, ředitelky festivalu a pana starosty otevřelo premiérové představení Everything is nice in Paradise, které přímo pro tuto příležitost vytvořila z loňska již známá dvojice Jean Gaudin a Sébastien Fournier. Tak jako loni i tentokrát byla jejich produkce postavena na intimní atmosféře a pohrávala si s geniem loci. Nyní jsme se ocitli v podzemí zámku s izolačními fóliemi přehozenými přes sebe. Tyto fólie byly primárně záměrnou rekvizitou (skvěle se na nich odráží světlo a dělají výborný scénický zvuk), ale také mnohé zachránily od třičtvrtěhodinového pocitu chladu a zimy. Jednalo se o typ představení, které probíhá již při příchodu diváků do sálu. Než se všichni probojovali úzkým vchodem do temného prostoru a posedali si podél zdi, uběhla snad čtvrthodina. Po celou dobu bylo možné sledovat dvě dámy, každou v jednom kruhu vyznačeném moukou. Jedna symbolizovala bílou (Rita Gobi) a druhá tmavou (Jana Tereková) energii. Každá pracovala s vlastním pohybovým slovníkem, Tereková spíše s pohybem inspirovaným dechem a Gobi se specializovala na pohyb rukou a paží. S posledním usednuvším divákem začíná představení naplno. V levé části sklepení se prudce rozsvítí světlo. Až teď je poznat jeho hloubku, vzadu je připraven soubor Žďáráček dirigovaný Sébastienem Fournierem. Za zpěvu barokních děl Jana Dismase Zelenky se střídavě v jednom a druhém kruhu zesiluje a zeslabuje pohyb. Jednou je důraz na černou, podruhé na bílou. Pohybový princip je u obou dam prakticky neměnný, jen se zvětšuje a zmenšuje jeho intenzita, kolísá z minima do maxima. Poté se prostor rozsvítí na maximum. Najednou si člověk nepřipadá jako v tmavém sklepení, ale spíše jako ve svěží světlé místnosti, kam téměř svítí slunce. Sbor vystoupil ze svého prostoru a několik zpěváků vyšlo kupředu k bílému kruhu. Z něj právě odešla tanečnice a zanechala za sebou pár moučných stop. Zpěváci kruh obešli a ulehli po jeho obvodu. Chvíli po nich vyšel ze své dirigentské role i Sébastien Fournier a svým operním zpěvem jako by vyváděl diváky ze sklepení ven. Jednalo se o velmi zdařilý site-specific projekt, avšak bylo zřetelné, že byl připraven v krátkém čase. Místy hudba a pohyb stoprocentně neladily a jasné sdělení představení také vlastně zůstalo částečně skryto. Nicméně šlo o krásný audiovizuální zážitek zasazený do nově probuzeného prostoru.

Hlavní program dalšího dne festivalu otevřela inscenace Oony Doherty z Británie. Emočně nabité vystoupení Hope Hunt into Lazarus upozornilo na situaci různých společenských vrstev a jejich reakci na ekonomickou krizi, nezaměstnanost i občanskou válku nebo roli mužství v současné společnosti. Performerka k ztvárnění těchto charakteristik použila prvky fyzického divadla. Mnohdy šlo o velmi fyzicky náročné a civilně tvrdé pasáže. Vše bylo stylizováno do osoby pouličního tanečníka – muže, který je doslova vyhozen svým kámošem z kufru auta a rozehrává pohybové etudy ve stylu street dance mezi lidmi. Poté se dostává na jeviště a znázorňuje různé postavy. Při některých pasážích člověka mrazí, při jiných se tají dech. Je vidět, že přípravu Doherty nepodcenila v žádném ohledu. Vypadá věrně jako muž, správně zvolila pohybový slovník pro jednotlivé pasáže. Vlastně dokazuje, jak čistě a srozumitelně se dá tanečním či pohybovým představením komunikovat. Za svůj výkon sklidila od některých i ovace vestoje.

Dalším projektem, který tento den nabízel, byl experiment Loly Lince z Mexika. Ta vystoupila se studií o snech Studies and Fragments on Dreams, která se skládala ze tří krátkých etud. Rozhodla se však každý festivalový den předvést jednu z nich. Ta sobotní pracovala s maskou, jež byla po většinu času skryta pod velkými červenými křídly. Na jevišti tanečnice nebyla sama. Variaci s červenými křídly jí pomohla dotvořit druhá osoba, která sloužila vlastně jako pohyblivá rekvizita. Experiment pracoval především s tmou a červenou barvou, měl ucelený koncept: otevření křídel symbolizovalo otevření snu a zavření konec příběhu. Vystoupení působilo v muzejním prostoru velmi mysticky a intimně zároveň. Byl zde velký prostor pro vlastní interpretaci a fantazii, domnívám se, že autorka by řekla, že každá interpretace je správná.

Opravdu unikátní zážitek si odnesli diváci, kteří vydrželi až do konce programu druhého dne a ochotně došli asi dva kilometry za zámek k rybníku na letní divadelní scénu, kde se odehrálo představení s názvem La Cosa italských a belgických herců (koncept a režie Claudio Stellato). Těžko by si někdo pomyslel, že ze čtyř metrů krychlového dřeva, čtyř mužů a čtyř seker lze vytvořit inscenaci. A ono ano. Chce to jen dostatek vkusu, humoru, napětí a vytrvalosti a celé to zasadit do kontextu cirkusu a pohybového divadla. Tito čtyři (hezcí) muži se vrhají naplno jako děti do hry se svou ješitností (mužstvím) a několika stovkami polínek dřeva. Barokní hudba zní velmi vzdáleně na obzoru, naprosté ticho zde má větší smysl. Pouhé přehazování polínek z jedné strany na druhou má v podání těchto mužů grády. Házení – to je jejich nejoblíbenější pohyb. Tím lze někoho pohřbít i někoho vzkřísit. Produkce vlastně začíná tak, že na jevišti je pět objektů z polen dřeva. Z nich se brzy vyklubou nebo zvednou nadaní performeři, kteří se rozhodli si toto představení maximálně užít. Tím nejvachrlatějším je brána. I když se jeden z mužů snaží ji neshodit, po určité době stejně padá. Některé objekty byly rozcupovány, aby se mohly v pozměněné podobě znovu vytvořit a posloužit dalším hrátkám. Nejúspěšnější pasáží však asi bylo rozbíjení velkých dřevěných špalků. Tam se teprve ukázalo, kdo je jaký chlap a koho bude třeba opět uvěznit do objektů. Inscenace zvýraznila svoje kouzlo tím, že se odehrála u rybníka, v polích, a ač se schylovalo, nepršelo! Diváci tak odcházeli spokojeně domů a těšili se na další den.

Bravo, KoresponDance! Opravdu tento festival můžeme označit za dramaturgicky vyvážený a pestrý program se spoustou perfektních představení. A to zdaleka ještě nebylo všechno.

 

Psáno z představení festivalu KoresponDance 7. a 8. července 2017, Žďár nad Sázavou.

 

 

KoresponDance
– mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla

7.–10. července 2017

 

Everything is nice in Paradise
Koncept a choreografie: Jean Gaudin
Hudba: Jan Dismas Zelenka
Dirigent a zpěv: Sébastien Fournier
Sbor: Žďáráček pod vedením Pavla Schmidta a Dany Foralové a sbor Sébastiena Fourniera
Scénografie: Marie Gourdain

 

Hope Hunt into Lazarus 
Námět a choreografie: Oona Doherty
Hudba: Chris McCorry a Oona Doherty
Světelný design: Simon Bird

 

Studies and Fragments on Dreams II 
Námět: Lola Lince
Umělecká režie, hudba a choreografie: Natsu Nakajima a Lola Lince
Světelný design: Gloria Minauro
Scéna: Laura Zermeño
Administrace: Lillian Penélope Quero Arauz

 

La Cosa
Choreografie: Claudio Stellato
Scénografie: Nathalie Maufroy
Produkce a management: Nathalie De Backer

Autor: Lucie Břinková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: