Bazaar 2016 – mezinárodní festival současného tanečního a pohybového divadla

Ve dnech 18.–20. března 2016 proběhl v Alfredu ve dvoře, Studiu Alta a divadle Ponec v Praze mezinárodní festival současného tanečního a pohybového divadla Bazaar. Přehlídka uvedla představení osobností nezávislých scén střední, východní a jižní Evropy, ukázky z chystaných představení work in progress, workshop, diskuse a neformální setkání. Hlavním tématem festivalu byla identita: jako zóna, v níž se protíná sféra privátní i politická, jako oblast osobní autonomie i předmět manipulace. 

Saturday Bazaar (Jaro Viňarský). Foto: Dominik Žižka.

Saturday Bazaar (Jaro Viňarský). Foto: Dominik Žižka.

Svůj pohled shrnul dramaturg festivalu a zároveň šéf divadla Alfréd ve dvoře Ewan McLaren těmito slovy: „Na nezávislých scénách sousedních zemí střední a východní Evropy se začala intenzivně řešit otázka, jaké jsou nové horizonty současnosti. Co můžeme očekávat, kam se ubíráme? Jsou to palčivé otázky i u nás, proto chceme českým divákům ukázat, s jakými odpověďmi umělci přicházejí. Tito novodobí divadelní a taneční ‚šamani a šamanky‘ z Bukurešti, Varšavy, Budapešti, Záhřebu, Žiliny nebo Prahy vytvářejí na základě dlouhodobého uměleckého výzkumu společensky důležité metafory a paralely. Otevírají světy imaginace, a divákovi tak paradoxně nabízejí nový pohled i na skutečný svět. Posune-li se naše vnímání, zbaví-li se automatismů a zvyků, máme šanci realitu kolem sebe ovlivnit. Proto chceme, aby se diváci nechali vtáhnout do nakažlivé představivosti umělců na festivalu Bazaar! Imaginace je vlastně gesto osobní sebeobrany.“ McLarenova spontaneita i vrozená skromnost pak dávaly všem akcím přátelskou, neformální atmosféru.  

Tělo a kamera

Chorvatská tanečnice Sonja Pregrad a kameramanka Nives Sertić představily koncept Neznámá logika větru. Šlo především o poetický dialog dvou přítelkyň, jedna byla živlem-větrem a druhá dechem, který rozdmychával vzájemnou komunikaci, dialog kamery a těl. Velmi zajímavě vyzněla jejich studie, která byla vyústěním několikadenního workshopu O (ne-hierarchickém) dialogu dvou médií. Mohli jsme sledovat krátké ukázky, ve kterých vystoupily účastnice workshopu, studentky (byly to jen samé dívky) z filmových škol a performerky.

Jedna z nich tančila, další ji napodobovala s videokamerou v ruce, takže obraz, promítaný na zadním plátně trhavě, imitoval původní pohybovou akci.

Docela zajímavá autentická sekvence byla silou okamžiku. Dívka seděla ve výklenku sklepního okna, zakrývala se bílou čtvercovou deskou. Objevovala se postupně, po jednotlivých částech těla. Ve vedlejší části, sklepní místnosti ateliérového prostoru, se promítaly natočené filmové studie. Když aktérka konečně sklouzla na zem, náhlými trhanými pohyby se přemístila k promítacímu místu. Klouzala nejistě po oné bílé desce, jako kdyby byla na voru a na vodě. Mizela v obraze jako spolknutá obrazovou smyčkou.

Poslední zajímavou ukázkou byla tanečnice zabalená v igelitovém, snad mikrotenovém obalu, který pomaličku rozhýbávala a zevnitř nasvěcovala několika světélky. Připomínala bludičku, marně tápající, hledající únik z průsvitného, ale uzavřeného prostoru.   

Nedělní bazar

Dalším hostem byla rakouská performerka Silke Grabinger. Nepříjemné osobní zážitky ji inspirovaly k představení Pokusná osoba Silke Grabinger. Ve čtyřech krátkých výstupech řešila téma manipulace. Nastavila si jakási pravidla, aby se mohla pohybovat v cizí hře – v cizím choreografickém rukopisu. Konfrontovala tak sama sebe, obhajovala svoji svobodu a nezávislost. Choreografii vytvořili Anne Juren, Philippe Riera, Oleg Soulimenko a Dave St.-Pierre.

 Silke Grabinger. Foto: Dominik Žižka.

Jádrem festivalu se stal Saturday Bazaar, přehlídka ukázek z chystaných představení umělců z České republiky, Polska, Rumunska, Maďarska, Ruska a Slovenska. Při zkoumání různých tváří a vrstev identity se pod jejich drobnohled dostala škála témat od strachu a potěšení ze samoty, přes pláč jako soukromý akt i zdroj masové zábavy až po skákání přes švihadlo jako dětskou hru i cestu k sebezdokonalování.

V ukázce Matky z oceli rumunsko-polské dvojice Mădăliny Dan a Agaty Siniarské vyzdvihly umělkyně intimní i veřejně neakceptovatelný fenomén. Tématy byly pláč a emoce, zážitky s ním spojené, vzpomínky, smrt, radost, křehkost, nevinnost a další.

Sympatický Jaro Viňarský se svým humorem a nadsázkou komentoval i zkoumal téma identifikace i identity v ukázce This Very Moment. Prostor jeviště a hlediště měl oddělen páskou, jako by chtěl zdůraznit, kam můžeme a kam ne.

Na straně diváků stál muž v uniformě a s očima zavázanýma. Tím, že neviděl, musel si vše představit. Jeho motto „I am imaging“ řídilo jeho mysl – a síla mysli má velkou moc. Šlo opět o manipulaci i manipulování druhými lidmi i věcmi. Příběh zůstal nedokončen, načrtnut a naznačen.  

Další příběh bez konce

Mohou tanec a divadlo zprostředkovat publiku něco, co nikdy jindy prožít nemůže? Ptali se rumunští performeři Alina Popa a Florin Flueras (Unsorcery) ve svém výstupu End Dream. Zkoumali hranice mezi člověkem a jeho okolím, mezi vnímáním divadla, tedy představením, a realitou. Ovšem ve výstupu jako takovém šlo o naivní, poněkud školometskou, prezentaci prostorového cítění a scénické geometrie. Alina Popa se jen tak sem a tam prošla po jevišti. O trochu vyšší stupeň performance se snažil Florin Flueras, ale ani on nepřesvědčil.

Program celého festivalu uzavřelo představení Pygmalion polského režiséra a výtvarníka Wojteka Ziemilského. Je nadějným mladým tvůrcem, jehož první projekty na sebe připoutaly ve Varšavě pozornost. Téma slavné Shawovy hry obrací Ziemilski naruby, snaží se zkoumat možnosti lidské komunikace a především způsoby prožívání druhého. Sentimentální pohádku o chudé dívce převychované namyšleným profesorem přetvořil do svého jazyka. V jeho rešerši mu jde spíše o určité podobenství. Zamýšlí se nad principem podmiňování jednoho člověka druhým. Performerka Rozalia Mierzicka se nezdála však tak silnou osobností, aby na sebe strhla větší pozornost. Více se diváci bavili tím, jak pracovala s kartonovou stěnou, z níž spolu s vybranou dívkou z řad diváků vytvořily velký hranol, na který se promítaly obrazové sekvence matky a dítěte. Opět další příběh bez konce, ale kdyby se s ním pracovalo dále, možná na příštím Bazaaru uvidíme ucelenější vypointovaný celek.  

 Pygmalion (Rozalia Mierzicka). Foto: Dominik Žižka.

Bazaar 2016

Neznámá logika větru
Autorky: Nives Sertić a Sonja Pregrad
Česká premiéra: 18. března 2015

O (ne-hierarchickém) dialogu dvou médií (workshop)
Autorky: Nives Sertić a Sonja Pregrad

Pokusná osoba Silke Grabinger
Autoři: Anne Juren, Philippe Riera / Superamas, Oleg Soulimenko a Dave St.-Pierre
Světelný design: Peter Thalhamer

Saturday Bazaar

Matky z oceli
Autorky: Mădălina Dan a Agata Siniarska

This Very Moment
Autor: Jaro Viňarský

End Dream
Autoři: Florin Flueras a Alina Popa
Česká premiéra: 20. března 2016

Pygmalion
Režie: Wojtek Ziemilski
Asistent režie a video: Wojtek Pustoła
Světelný design: Karolina Gębska
Osvětlovač: Dariusz Zabiegałowski
Kurátor: Tomasz Plata
Konzultant: Sebastian Świąder

Témata článku

Agata SiniarskaAlina PopaAnne JurenDave St.-PierreFlorin FluerasJaro ViňarskýMadalina DanNives SerticOleg SoulimenkoPhilippe RieraSonja PregradWojtek Ziemilski

Divadlo Alfred ve dvořeDivadlo PonecStudio ALTA

Tanec

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: