Bohemia Balet uctil památku Pavla Šmoka

Kavkazsky zajatec (Gaëtan Pires, Aleš Hanzlík, Flavia Harada, Zuzana Fikrová, Pedro Vinícius_Bueno). Foto: Sergei Gherciu.

Autor Natálie Erbesová

Aleš Hanzlík je absolvent Tanečního centra Praha – konzervatoře a již během studia vystupoval v souborech Baby Balet Praha nebo Balet Praha Junior. Od roku 2015 je členem Bohemia Baletu, se kterým nastudoval i choreografii Fata Viam Invenient (Osud si cestu najde). Dílo pro devět tanečníků s apokalyptickou hudbou Hanse Zimmera a Charlieho Clousera nevyznělo nakonec tak suverénně, jak bylo nejspíš zpočátku zamýšleno. Obsah lze popsat jako boj o pergamen, avšak bez zřetelného motivu, mezi pěti tanečníky v černém hávu a čtyřmi v civilním oblečení. Choreograf pracoval se skupinou nebo duety, ve kterých interpreti vzájemně kooperovali nebo se ze sevření svého partnera snažili vymanit. Nejzdařileji vyzněl první duet, kdy byla tanečnice pohybově manipulována a tvarována svým uchvatitelem. Hanzlík užíval celou škálu pohybů od plynulých po energické a staccatové. Pracoval s maximálními rozsahovými možnostmi tanečníků a s mluveným slovem, které zaznělo z reproduktorů na začátku i na konci choreografie. Přepjatá hudba se tloukla se stejně velkými a bezobsažnými pohyby a ve výsledku vyšla veškerá námaha na scéně pro diváka naprázdno. Za nešťastné považuji i poměrně dlouhé pauzy mezi jednotlivými scénami.

Petr Zuska vytvořil svoji choreografii V mlhách v roce 1996 pro tehdejší členky Pražského komorního baletu Markétu Perroud (Plzákovou) a Mariku Hanušovou (Blahoutovou) na hudbu stejnojmenného čtyřdílného klavírního cyklu Leoše Janáčka. Pruh světla linoucí se z jednoho portálu do druhého vytyčil cestu dvěma tanečnicím (Tereza Szentpéteryová a Ayano Nagamori), které váhavým, houpavým našlapováním a zasněným pohledem do dálky do něho vstoupily. Interpretky se od sebe opakovaně odvracely a opět se shledávaly, přičemž vždy jedna přešla celou plochu jeviště a ztratila se z divákova pohledu, aby se vzápětí ke své družce navrátila. Jejich pohyby souzněly v unisonu, vynikaly v kontrastu, umocňovaly se v kánonu. V tichých pasážích dominovala prudkost s náhlým zastavením pohybu. V hudebně podbarvených obrazech plynulost střídala síla, oblé linie přímé, a to za výrazné práce paží, které dokreslovaly celkový pohybový tvar. Dívky se často poponášely a setrvávaly ve své tělesné blízkosti. Propojoval je neustálý kontakt, který opakovaným vracením se tanečnic k sobě sílil. Něžný duet vyžadující interpretační zkušenosti až na některá slabší místa oběma dívkám slušel.

Jako protipól k předešlé choreografii působila práce Aleny Peškové Kavkazský zajatec podle poémy Alexandra Sergejeviče Puškina. Pešková ve svém tanečním divadle, jak kompozici nazvala, upřednostňovala zemitost a energičnost s jasně danou dějovou linkou. Poéma pojednává o osudu Čerkesky, která se za rusko-kavkazské války zamiluje do kozáckého důstojníka zajatého kmenem Čerkesů. Kvůli němu zruší připravovanou svatbu, osvobodí ho ze zajetí a následně si vezme život. Příběh začíná zajetím důstojníka (Gaëtan Pires) Čerkesy, u kterých se v jejich dynamickém tanečním projevu odráží odpor vůči nenáviděnému Kozákovi. Pešková hojně užívá dupů, tlesků jak o dlaně, tak i o tělo.

Čerkeska (Flavia Harada) zpočátku celé dění zpovzdáli pozorovala a s rozpaky obcházela vřavu, která se na scéně odehrávala. V duetu vyjevila zamilovaná dívka vězni svou neopětovanou lásku a subtilnost vzápětí vystřídalo nespoutané veselí vyvolané přípravami na Čerkesčinu svatbu. Nevěsta byla zpočátku odevzdaně stavěna do póz, ale s narůstající rytmičností bubnů a sílící expresivitou pohybů se její pasivita proměnila v rezistenci vůči svému okolí. Čerkesům zakryla oči a osvobodila zajatce. Změna zajatcova postoje vůči její lásce ji už neoblomila, proto vystoupila na stůl a zakryla oči i sobě. Diváci vzápětí uslyšeli zvuk vody a se spouštějící se oponou skončil i život zamilované dívky. Nejpůsobivější složku představovaly velmi živelné a nespoutané tance Čerkesů za doprovodu hudebního doprovodu Gabriely Vermelho, která vycházela z tradiční čečenské hudby. Oproti tomu zapadly duety ústředního páru a i recitování krátkých pasáží se zdálo neopodstatněné.

Jak již bylo zmíněno v úvodu, celý večer byl věnován Pavlu Šmokovi, a proto se organizátoři na poslední chvíli rozhodli do programu zařadit Šmokův komediální balet Záskok (1977), který soubor pro tento večer obnovil. Choreograf Šmok a libretista Vladimír Vašut dokázali na hudbu Franze von Suppého s nadsázkou a humorem ukázat, jaké peripetie se mohou odehrávat při přípravě baletní premiéry. Jak to dopadá, když uklízečka víc tančí, než aby se starala o úklid baletního sálu. Když se zoufalému baletnímu mistru zraní tanečník, primabalerína přichází se stále novými vrtochy a začátečník dělá vše jinak, než by měl. Diváci tak mohli s úsměvem na rtech a bouřlivým potleskem uctít památku jedinečného choreografa, který nesmazatelně ovlivnil český tanec 20. století.

Psáno z představení 7. dubna 2016, Stavovské divadlo.

Premiéra 2016 Fata Viam Invenient (Osud si cestu najde)
Choreografie a kostýmy: Aleš Hanzlík
Hudba: Hans Zimmer a Charlie Clouser

V mlhách
Choreografie: Petr Zuska
Hudba: Leoš Janáček
Nastudování: Marika Blahoutová-Hanušová
Kostýmy: Roman Šolc
Klavír: Ivan Klánský

Kavkazský zajatec
Na motivy stejnojmenné poémy A. S. Puškina
Choreografie, režie, libreto a kostýmy: Alena Pešková
Hudba: Gabriela Vermelho

Záskok
Hudba: Franz von Suppé
Libreto: Vladimír Vašut
Choreografie: Pavel Šmok
Nastudování: Kateřina Dedková-Franková
Obnovená premiéra: 5. listopadu 2012 (premiéra: 1977)