Boris Hybner – pláčeme a smějeme se zároveň

O rozloučení s Borisem Hybnerem jsme již přinesli několik zpráv. Nakonec jsme se ale rozhodli oslovit několik jeho spolupracovníků a přátel, kteří ho doprovázeli během jeho života kariérního nebo osobního, aby napsali krátkou vzpomínku. Tak tedy poslední vzpomínky na Borise. Tento klaun se srdcem a černým humorem na dlani nám bude všem chybět. Jeho tvorbu si můžete připomenout ještě v pondělí 25. dubna 2016 ve Studiu Alta, kde od 19.00 hodin proběhne promítání záznamů divadelních představení a filmů Borise Hybnera s komentářem Vandy Hybnerové.  

Boris Hybner

Boris Hybner

„Jak ti říkají? Mně doma říkají Bobo. Každej velkej umělec si zapisoval do Moleskinu – pište si deník! Pro lásku se musí něco udělat, vždyť je krásné, že myslíš celej den na jednoho člověka, z těch 7 miliard! PPP – dej divákovi prchavý pocit převahy. Nesnáším, když se lidi smějou nosem.“ 11. 11. 2011 – v den, kdy zemřel Jiří Kaftan, mim, který působil v souboru Pantomimy Divadla Na zábradlí, jsme měli zahájit představení MIM SESSION v Redutě. Ten večer měli hrát Boris Hybner, Radim Vizváry, Miřenka Čechová, Tomsa Legierski, Vojta Švejda a další studenti HAMU. Boris právě přišel se smutnou zprávou, že zemřel pan Kaftan, a tak mu mělo být představení věnováno. Jelikož z předprodeje nebyl prodán jediný lístek, zrušili ho. Nastalo ticho a Boris řekl (mám to v tom deníku): „S…m na to. To je bezmoc. Zas….. kapitalismus.“ A odešel, potkaje oněch 15 diváků přešlapujících na Národní třídě. A teď odešel navždy. Děkujeme, pane profesore – Bobo.    

Patřím ke generaci divadelních kritiků, kteří se sympatiemi a obdivem sledovali zejména mimickou a pantomimickou tvorbu svých vrstevníků – B. Hybnera, B. Polívky a C. Turby. Myslím, že mám docela oprávněný dojem, že jsem tento vztah naplnila během let formou lexikografických prací, recenzí, studií, naposledy v Borisově případě textem a editací dnes už rozebrané vzpomínkové knížky Hybneriáda aneb Boris červený a černý. Vydalo ji v omezeném nákladu vydavatelství HAMU v roce 2011 k Hybnerovým sedmdesátinám. Ve svých kritických úvahách už dnes, bohužel, nemohu pokračovat. Zbývá tedy jen pohled na osobní vztahy, a ty většinou nejsou mezi kritiky (jsou-li opravdu kritiky) a umělci vždycky nejvřelejší.

Boris Hybner s Bolkem Polívkou

Boris se už někdy u příležitosti premiéry Harakiri nechal s mladickým zápalem slyšet, že jsou kritici jezdci bez koní; předpokládám, že si to myslil až do konce života, jen to už neříkal nahlas. Stál spíše o osobní postřehy a reakce. Správné bylo pro něho to, co dělal, a pro co se rozhodl. Jako každá výrazná umělecká osobnost byl zaujat pro svůj způsob. Po letech práce v oboru přerostla jeho zkušenost ze životních vrcholů a pádů v postoj muže, který se ničeho nevzdává a své bolesti před světem ukrývá pod maskou věčného optimismu. Co nás spojovalo? Láska k divadlu a umění pantomimy. Snaha uchovat toto jedinečné umění a předávat dále – následníkům i divákům. Odtud se rodila naše vzájemná tolerance, pochopení a důvěra.

Ladislava Petišková  

 

Když byla Pantomima Alfreda Jarryho rozprášena, Boris ztroskotal v Praze a neměl do čeho „píchnout“. Já skončil na „mateřské lodi“ Provázek. Napadlo nás, že by Boris mohl k nám na palubu. Že bychom byli všichni rádi. A taky byli. Boris přibyl do Brna! Ubytoval se u nás v bytě na Jánské 12 a začali jsme pracovat na představení. A už jsme měli námět. Vzalo nás to a Boris se po několika dnech přestěhoval z kuchyně do obýváku, abych to měl z ložnice blíž, kdyby mě něco napadlo. A měli jsme kostru. A drželo nás to! Boris se přestěhoval do ložnice a moje milovaná Stáňa do obýváku. V noci nám to šlo nejlíp. Bralo nás to! Leželi jsme na manželské posteli a diktovali si navzájem a řvali jsme a překřikovali jsme se a mohutně se povzbuzovali a chechtali. Stánička se přestěhovala do kuchyně, kde to přece jenom bylo míň slyšet. Po několika bouřlivých nocích vše dohotoveno. A že začneme zkoušet. A Boris podepíše smlouvu s naším divadlem. Ale musí si zajet pro občanku. Zapomněl ji v Praze. Doprovodil jsem ho na vlak. Zamáváno. A Boris se už z Prahy nevrátil. Představení nikdy nehráno. Manželství zachráněno.

P. S.: Psali jsme tehdy pod značkou HP. Koňská síla ať nás provází.

Boleslav Polívka  
 
Boris Hybner se Števem Capkem
 
Mim, herec, autor, scenárista, gagman, clown, batman, baľnaja sabáka, kuřák, drtivě abstinující alkoholik, surrealista, frajer s čepicí, džínový švihák, bohém, potrhlý odbas, veselý docent, rebelující profesor, nevyléčitelný snílek, velký fanda rolling sones, kytarista věčně obdivující blues, parťák na kafe, optimistický stomik, znalec žen, neřidič, zato vášnivý spolujezdec, chrlič nápadů, kumulátor myšlenek, originální filmový čurdař, neúnavný přítel, otevřený člověk, mistr životních zvratů, majitel cédéček, znalec americké němé grotesky, žák Chaplina a Keatona, učitel 150 mimů a divadelníků, šprýmař, čtenář, stopař, veselá kopa, cestovatel, pisatel, tazatel, telefonista, ajmekař, splínolog, nedoručovatel, naivka, parťák, táta, manžel a vařič kávy. To vše je Boris. To vše jsem s ním zažil, když jsme zachraňovali českou pantomimu.
 
Pantomima Alfreda Jarryho žije!!!  
 
Števo Capko „odbas zelený“  

Témata článku

Boris Hybner

Nonverbální divadlo

POSLEDNÍ KOMENTÁŘE

to nejčtenější z tanečních aktualit

Přihlašte se k odběru newsletteru: