„Jak ti říkají? Mně doma říkají Bobo. Každej velkej umělec si zapisoval do Moleskinu – pište si deník! Pro lásku se musí něco udělat, vždyť je krásné, že myslíš celej den na jednoho člověka, z těch 7 miliard! PPP – dej divákovi prchavý pocit převahy. Nesnáším, když se lidi smějou nosem.“ 11. 11. 2011 – v den, kdy zemřel Jiří Kaftan, mim, který působil v souboru Pantomimy Divadla Na zábradlí, jsme měli zahájit představení MIM SESSION v Redutě. Ten večer měli hrát Boris Hybner, Radim Vizváry, Miřenka Čechová, Tomsa Legierski, Vojta Švejda a další studenti HAMU. Boris právě přišel se smutnou zprávou, že zemřel pan Kaftan, a tak mu mělo být představení věnováno. Jelikož z předprodeje nebyl prodán jediný lístek, zrušili ho. Nastalo ticho a Boris řekl (mám to v tom deníku): „S…m na to. To je bezmoc. Zas….. kapitalismus.“ A odešel, potkaje oněch 15 diváků přešlapujících na Národní třídě. A teď odešel navždy. Děkujeme, pane profesore – Bobo.
Patřím ke generaci divadelních kritiků, kteří se sympatiemi a obdivem sledovali zejména mimickou a pantomimickou tvorbu svých vrstevníků – B. Hybnera, B. Polívky a C. Turby. Myslím, že mám docela oprávněný dojem, že jsem tento vztah naplnila během let formou lexikografických prací, recenzí, studií, naposledy v Borisově případě textem a editací dnes už rozebrané vzpomínkové knížky Hybneriáda aneb Boris červený a černý. Vydalo ji v omezeném nákladu vydavatelství HAMU v roce 2011 k Hybnerovým sedmdesátinám. Ve svých kritických úvahách už dnes, bohužel, nemohu pokračovat. Zbývá tedy jen pohled na osobní vztahy, a ty většinou nejsou mezi kritiky (jsou-li opravdu kritiky) a umělci vždycky nejvřelejší.
Boris se už někdy u příležitosti premiéry Harakiri nechal s mladickým zápalem slyšet, že jsou kritici jezdci bez koní; předpokládám, že si to myslil až do konce života, jen to už neříkal nahlas. Stál spíše o osobní postřehy a reakce. Správné bylo pro něho to, co dělal, a pro co se rozhodl. Jako každá výrazná umělecká osobnost byl zaujat pro svůj způsob. Po letech práce v oboru přerostla jeho zkušenost ze životních vrcholů a pádů v postoj muže, který se ničeho nevzdává a své bolesti před světem ukrývá pod maskou věčného optimismu. Co nás spojovalo? Láska k divadlu a umění pantomimy. Snaha uchovat toto jedinečné umění a předávat dále – následníkům i divákům. Odtud se rodila naše vzájemná tolerance, pochopení a důvěra.
Ladislava Petišková
Když byla Pantomima Alfreda Jarryho rozprášena, Boris ztroskotal v Praze a neměl do čeho „píchnout“. Já skončil na „mateřské lodi“ Provázek. Napadlo nás, že by Boris mohl k nám na palubu. Že bychom byli všichni rádi. A taky byli. Boris přibyl do Brna! Ubytoval se u nás v bytě na Jánské 12 a začali jsme pracovat na představení. A už jsme měli námět. Vzalo nás to a Boris se po několika dnech přestěhoval z kuchyně do obýváku, abych to měl z ložnice blíž, kdyby mě něco napadlo. A měli jsme kostru. A drželo nás to! Boris se přestěhoval do ložnice a moje milovaná Stáňa do obýváku. V noci nám to šlo nejlíp. Bralo nás to! Leželi jsme na manželské posteli a diktovali si navzájem a řvali jsme a překřikovali jsme se a mohutně se povzbuzovali a chechtali. Stánička se přestěhovala do kuchyně, kde to přece jenom bylo míň slyšet. Po několika bouřlivých nocích vše dohotoveno. A že začneme zkoušet. A Boris podepíše smlouvu s naším divadlem. Ale musí si zajet pro občanku. Zapomněl ji v Praze. Doprovodil jsem ho na vlak. Zamáváno. A Boris se už z Prahy nevrátil. Představení nikdy nehráno. Manželství zachráněno.
P. S.: Psali jsme tehdy pod značkou HP. Koňská síla ať nás provází.
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí