Bratři v tricku zvou na Funus

Václav Jelínek, Mattia Comisso,Kristina Spirulina, Adam Jarchovský. Foto: Michal Hančovský.

 Bratři v tricku – Václav Jelínek a Adam Jarchovský společně působí od roku 2009 – k inscenaci Funus přizvali (stejně jako k předchozí Plovárně) režisérku Veroniku Poldauf Riedlbauchovou. Na smutečním obřadu se podílejí také akrobatky Klára Hajdinová a Kristina Spirulina a performer Mattia Comisso. Společně rozehrávají zpravidla originální, absurdní a vtipné situace, někdy ale také upadají do klišé. Třeba hned ze začátku – vdova v podání Kláry Hajdinové stojí u rakve a střídá plačtivé grimasy, když v tom se náhle vzpamatuje a chvatně upravuje make-up. Nemohu se zbavit dojmu, že už jsem tenhle motiv viděla, a ne jednou. Situaci ovšem vtipně zachrání tím, že se vysmrká do nebožtíkovy kravaty. Podobné momenty se objevují v průběhu celé inscenace, gagy jako z učebnice grotesky střídají originální momenty, jejichž potenciál ale není vždycky stoprocentně využitý. To má nejspíš na svědomí i jakási malá angažovanost performerů, kteří i v dynamických scénách působí poněkud ztuhle.

Zřízenci pohřební služby Jelínek s Jarchovským jsou první polovinu Funusu hybateli děje. Moc se jim ale nedaří: řečník kazí projev a mrtvola se jim tak nějak rozpadá pod rukama. Z rakve létají kosti – kuželky, které Bratři v tricku využívají pro svou mistrovskou disciplínu, žongláž. Avizované „žonglování nebožtíkem“ se prakticky ve stejné podobě objevuje nesčetněkrát, a tak přestože jsou Bratři v tricku přeborníky ve svém oboru, opakování motivu bez jasné záminky ubírá na dynamice. Mattia Comisso nemá v inscenaci přesně určenou roli, vypadá jako náhodný kolemjdoucí, kterému pohled na nebožtíka, případně jeho končetiny létající kolem, nedělá příliš dobře. V jednotlivých disciplínách je pak poměrně flexibilní, je žonglérem, tanečníkem i akrobatem. Jedno z nejlepších čísel předvádí s Klárou Hajdinovou, která dostává od pohřebáků prostor v klidu se rozloučit se zesnulým. Toho pro tento účel představuje právě Comisso a loučí se s pozůstalou prostřednictvím romantické párové akrobacie v rakvi. Scéna je působivá jednak tím, že Comisso není téměř vidět, a Hajdinová tak sama poletuje vzduchem, jednak proto, že pád by v tomto případě znamenal pád na hranu rakve, případně rovnou dolů z podstavce. Protože si navíc akrobaté nejsou ve všech polohách jistí, situace je přes svou lyričnost docela napínavá.

Zlomem v průběhu obřadu je příchod akrobatky a tanečnice pole dance Kristiny Spiruliny, která se na scéně objeví v sexy oblečku a strhává pozornost všech přítomných. Nejdřív se zdá, že by mohlo jít o postavu smrtky, i soudě dle zděšených výrazů ostatních. Postupně se z ní vyklube spíš nebožtíkova milenka a druhá polovina inscenace se točí kolem soupeření a pošťuchování obou žen. Do něj se zapojují i muži – jako základny stojů na ramenou a další párové akrobacie. Jak už ale bylo řečeno, výsostnou disciplínou Bratrů v tricku je žonglování, na všech aktérech tak byla v těchto pasážích znát nervozita. Přestože k žádnému kolapsu nedošlo, čísla byla opravdu opatrná, chyběla jim dynamika. Kristina Spirulina dostává hodně prostoru na tyči, ve kterou se proměnil řečnický pultík. Ač předvádí psí kusy a techniku ovládá v tomto případě zcela bezpečně, opět chybí výraz a místo sexy dračice působí spíš jako víla, která se na tyči ocitla omylem.

Absence hereckého výrazu je, bohužel, zásadní u všech performerů, ač jsou někteří z nich (Hajdinová a Jelínek) vystudovaní herci. Možná za to může přílišné soustředění na cirkusové disciplíny. I když představení trvá jen něco málo přes hodinu a překypuje dobrými nápady, celek působí málo svižně a jeho aktéři poněkud mrtvolně. Věřím ale, že stačí pár repríz k tomu, aby se z Funusu stala skvělá zábava.  

Psáno z premiér 27. a 28. dubna 2016 v Jatkách 78, Praha.

Funus

Námět a režie: Veronika Poldauf Riedlbauchová
Výprava: Ján Tereba
Sound design: Matyáš Řezníček, Jakub Borovanský a Matěj Vejdělka
Light design: Ondřej Kyncl