Česká taneční platforma: Tři otázky pro Lucii Kašiarovou

Foto: Vanda Hybnerová

Autor Petra Dotlačilová

Čím vás text Carla Gustava Junga zaujal natolik, že jste se rozhodla převést jeho myšlenky do tance? Jaké motivy můžeme v Imagu nalézt?
Text Carla Junga jsem si nevybrala sama. Do již rozběhnutého projektu mě oslovila Soňa Ferienčíková, která měla vybraný text i téma a hledala choreografa. Byla to pro mě výzva, nikdy před tím jsem na zakázku nepracovala. Po přečtení textu Animus a Anima mě zaujalo, jak moc to souvisí s principem umění jako takovým. Tento text v zásadě pojednává o tom, že každý z nás má v sobě druhou tvář, ke které více či méně promlouvá, která ho ovlivňuje a které hlas často nechceme slyšet, protože ve společnosti hrajeme jinou námi vybranou roli, která se neztotožňuje s postavou uvnitř nás. Je to jako sochař, který má velmi jasnou osobnost, ale v momentu, když naslouchá svému nitru, vytesá z chladného kamene krásnou sochu, plnou zcela jiného života. Je to, jako když se s někým milujete, děláte při tom hrozně moc směšných pohybů, které vůbec nereprezentují to, co zažíváte uvnitř. Imago je snahou o propojení světů vnějších projevů a vnitřních stavů, o provokaci svým vlastním obrazem, na který se tanečníci skrze sebe na sebe dívají. Já osobně mám nejradši závěrečných deset minut představení, které někoho mohou svojí pomalostí znervózňovat. Pro mě je to nádherné pozastavení času, jako by se celý svět smrskl do každého milimetru pohybu tanečníků, který postupně zkamení… a právě tam vstupuje zcela nový element. Život mimo divadlo.

Do jaké míry se při tvorbě choreografie inspirujete tanečníky? Pracujete s improvizací jako choreografickým prvkem?
Neztotožňuji svoji osobnost se slovem choreograf. Choreografa vnímám jako někoho, kdo velmi výrazně přenáší své myšlenky na svá média (tanečníky) a prostřednictvím pohybu je zhmotňuje. Já jsem spíš režisér, dramaturg, který nahlíží na vybrané téma, společně se svými spoluautory (tanečníky), kteří dané téma přetavují přes své zkušenosti, respektive sami sebe překvapují a hledají reakce ve své prehistorii zapsané v buňkách. Improvizace je moje velké životní téma, a čím více do ní pronikám, tím více jsem překvapována tím, jak obrovský je dosah improvizace ve všech společenských oborech a úrovních mého života. Improvizace a učitelé, kteří mě k ní dovedli a prohlubují mé chápání této „strategie života“, jsou největším darem, který jsem dostala. Zároveň jsem vedle toho až posedlá snahou zafixovat detail, uchopit moment, zastavit čas. Baví mě napětí a vibrace, které tyto dva systémy vzájemně vytvářejí.

Festival Česká taneční platforma se bude odehrávat také ve Studiu Alta, jehož jste ředitelkou. Jak se vám daří skloubit zápřah ve vedení studia a všemi jeho aktivitami s vlastní uměleckou činností?
Produkční, manažerská, umělecká činnost a ještě k tomu status matky je na jednu stranu velice náročné skloubit a každý, kdo dnes provozuje svůj projekt a k tomu má ještě rodinu a další zájmy, to moc dobře ví. Na druhou stranu mě každá z činností obohacuje pro tu druhou, vzájemně se ovlivňují a v nejideálnějším případě se mi stává, že v průběhu jedné aktivity vyvstane nějaká otázka, na kterou naleznu překvapivě velmi snadno odpověď při jiné z mých aktivit. Někdy je však skutečně velmi náročné efektivně a bezbolestně překliknout z pragmatického a velmi funkčního manažerského myšlení na křehké, hloubavé a intuitivné umělecké. Někdy se stane, že se přistihnu, jak pláču, nebo naopak jsem hysterická a k sobě nebo jiným zbytečně velmi tvrdá, a zpětně si uvědomím, že jsem tak jednala jen proto, že jsem nepostřehla právě překlik mezi dvěma jindy výhodně kooperujícími částmi mé profese. Ale učíme se a poznáváme každý den.