Chyba – Pochyba o Chybě


Název nové premiéry režiséra Víta Neznala Chyba ve mně vyvolal velmi rozporuplné pocity. Zpočátku mi na mysli vytanula otázka, zda není chyba na představení s názvem Chyba vůbec chodit. Vzápětí jsem však tuto myšlenku zahodil jako nesmyslnou, nicméně mě napadla další úvaha, a to zda není chyba o Chybě jako o chybě vůbec přemýšlet. V tu chvíli jsem pochopil, že se tvůrci tématem trefili přímo do černého. Všudypřítomný „strašák“, tedy chyba, na nás čeká doslova na každém rohu a za všech okolností. Už na základní škole jsou to diktáty, testy, pětiminutovky, písemné i slohové práce, ve kterých je každá nesprávnost zatržena červenou barvou a hodnocena sníženou známkou. Chyba v Neznalově podání ale rozhodně není do očí bijící. Kromě pár momentů (jako například neposedně blikající zářivka v pravém rohu) tady vlastně žádná velká nedopatření nejsou. Jsou spíše podprahová a neviditelná, ukrytá a doslova zažraná v duších, myslích i tělech interpretů, pramenící zřejmě z traumatických zážitků z dětství. Musí se s nimi vyrovnat, aniž by to na sobě dali znát... a to se jim ale úplně nedaří.

Ukázkovým příkladem tohoto zdánlivého perfekcionismu je Florent Golfier (zda se skutečně píše s „i“ nebo s „y“ netuším, v  tištěném programu jsou všechna „i/y“ schválně vynechána). Jak sám několikrát během představení připomene, je to dokonalý, pružný, svalnatý (dodal bych ještě plnokrevný) Francouz. Perfektní ale bohužel není – a to proto, že není Čech. Jeho chybou je, že se narodil jinde, a sám to moc dobře vnímá. S nepovolnou zarputilostí se neustále snaží přesvědčit diváky, že vše udělal správně. Nabízí se však otázka, zda přesvědčuje diváky, nebo jen sám sebe. Golfier působí jako parafráze lidské touhy po nebetyčné bezchybnosti a dokonalosti naší společnosti, o níž však sami její členové pochybují. Nahlas se to ale neodváží říci, jelikož se bojí vyhoštění, věčného zatracení ze strany ostatních. A tak ve všeobecně poklidném konsenzu všechny strany pokračují ve hraní této hry.

Druhým mužem na jevišti je Viktor Černický, bohém v růžové košili, toužící po dokonalé kráse. I proto se několikrát nechává od diváků ujišťovat, zda mu lépe sekne růžová, či bílá košile, zasunutá do kalhot, či nošená volně, s rozepnutými, nebo zapnutými knoflíčky na krku. Nakonec přeci jen zvolí jednoduchou bílou, a to i proto, že lépe zapadá do černobílé společnosti ostatních. Ta s podobně omezeným viděním světa nahlíží i na vše „chybné“. Černický však diváky uhrane naprosto přirozeným projevem. Díky tomu je hned sympatičtější a přes všechny jeho potenciální nedostatky mu publikum doslova „zobe z ruky“.

Méně výrazné a srozumitelné jsou dvě ženské představitelky Eliška Kasprzyk a Stéphanie N'Duhirahe. Obě jsou profesionální akrobatky, zatímco jejich kolegové nikoliv. Výrazový rejstřík žen není tak bohatý a bohužel v některých scénách tento fakt až příliš ční. Zato však dominují ve svých disciplínách. U N'Duhirahe diváci mohou obdivovat její naprosté sepjetí s jejím aparátem, lanem. Chvílemi působí, jako by se na něm narodila, a je tak pro ni zcela přirozené neustále viset za jednu či obě ruce ve vzduchu. Kasprzyk je ve svém výrazu poetičtější a upřímnější, zvláště pak v momentu jejího sólového výstupu na hrazdě. Náladě napomáhá i v tu chvíli potemnělý světelný design Michala Horáčka. Hrazda se nachází sotva metr nad zemí a performerka pokračuje ve svém aktu, jako by tomu tak jednoduše nebylo. Zcela ignoruje fakt, že její cop v neustálých cyklických pohybech bije do podlahy a její hlava vždy nebezpečně prosviští ve velké rychlosti pouze pár centimetrů nad ní. Kasprzyk poněkud paradoxně prokáže naprosto bezchybný a dokonalý výkon, který k cirkusovým disciplínám odjakživa patří. Je ale otázkou, zda by přeci jenom, alespoň „na oko“, neměla akrobatka nějakou tu chybu udělat. Její výstup by pak nezůstal pouze dokonale zvládnutou novocirkusovou disciplínou a svým významem by zapadal do celkové koncepce díla.

Komorní a poetická novocirkusová podívaná Chyba působí na první pohled jako nahodilé seskupení groteskních momentek, ve skutečnosti má však propracovanou dramaturgii. Skrze ni tvůrci nahlížejí z různých úhlů pohledu na fenomén chybování v dnešní společnosti. Inscenace je založena na vystižení detailů a jemných nuancí jednotlivých situací, na citlivé interakci mezi performery. Na tom celá inscenace stojí, ale i padá. A proto závěrečná „velká choreografie“ působí jako vystřižená z nějakého tanečního představení, jako omylem vlepená do nového projektu Víta Neznala. Takové dramaturgické uzavření struktury inscenace považuji za velmi nešťastné, předchozí hodinovou práci všech zúčastněných totiž zcela shodilo.

 

Psáno z druhé premiéry 19. září 2017, Jatka78.

 

Chyba

Režie: Vít Neznal
Dramaturgie: Petr Erbes
Výprava: Petr Vítek
Hudba: Matouš Hejl
Světelný design: Michal Horáček

Premiéra: 18. září 2017 

Autor: Josef Bartoš
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: