Cube – Naše životy v kostce


Laterna magika – pojem, který má v historii nejen českého, ale i evropského divadla nezastupitelné místo. Avšak v posledních letech je brutalistní budova Karla Pragera známá spíše jako prostor sloužící alternativním produkcím činohry či baletu Národního divadla a příjemné místo setkávání v kavárně Nona. V době svého vzniku byla Laterna magika světovým unikátem, experimentální scénou Národního divadla, která sehrála významnou roli v československém úspěchu na EXPO ’58. Přelom padesátých a šedesátých let byl pro české divadlo zásadní – začal vznikat bezpočet autorských scén, studiových divadel, profilovaly se nové talenty z řad dramatiků i režisérů. Jedním z nich byl Alfréd Radok, který se svou tvorbou vzpíral politicko-estetické doktríně své doby – ať už způsobem práce s hercem, či ve spolupráci se scénografem Josefem Svobodou, který se stal v sedmdesátých letech uměleckým ředitelem divadla. Laterna magika byla známá svou, tehdy novátorskou, syntézou divadla, tance, hudby, projekcí, práce s prostorem. Ačkoli v minulosti měla taneční složka výsadní postavení, v posledních letech původních inscenací i příležitostí k většímu tanečnímu vyžití stále více ubývalo.

V nejnovějším díle Cube se soubor Laterny magiky pokusil o návrat k tradici, což bylo umožněno v rámci projektu Laterna LAB, a díky podpoře Mecenášského klubu mohlo přerůst v plnohodnotné představení.

Tvůrci Pavel Knolle, David Stránský a Štěpán Pechar dopředu avizovali, že chtějí zůstat věrni odkazu Svobodovy éry a ponechat důležitost všech složek v rovnováze. Tato celistvost velmi dobře fungovala, i když v choreografii jsem nenašla nic inovativního či originálního a pohyby tanečníků sloužily projekcím a videomappingu. V momentě, kdy neměli v projekcích dostatečnou oporu, se tempo ztrácelo. Choreografie sama o sobě nebyla nijak objevná: využití kontrakcí, důsledné propínání končetin, rotované zvedané figury, kdy tělo tanečnice obkružuje tanečníka a její nohy dodávají pohybu výraz. To vše nijak nevybočuje z běžně vídaných konvencí.

Cube je kostka, ve které se odehrávají životy nás všech. Je symbolem, ale i reálným tvarem, ve kterém se všichni pohybujeme – v bytech, v zaměstnání, v základním vymezení prostoru. Nakloněná plošina, která zaplňovala dvě třetiny jeviště, bořila dojem pravého úhlu, byla funkční i pro pohodlí diváků, kteří tak i v předních řadách (byť s menším omezením) mohli sledovat projekce na šikmě.

Představení svou tematikou i pojetím oslovuje generaci Y. Tvůrci vycházejí ze svých vzpomínek i prožitků, vidíme inspiraci ve videohrách, ale i současných sociálních sítích – ostatně graficky zdařilý program charakterizuje jednotlivé pasáže pomocí jednoslovných hashtagů.

Inscenace Cube nemá ucelený děj – jedná se o sled více či méně banálních situací, ve kterých se ocitáme ve skutečnosti či snech. Spojujícím prvkem je hra s vizuálem. V úvodní scéně přichází postava –„cube boy“. Ruce tanečníka a kostka jsou posazené na místě jeho hlavy, na niž se promítají v principu té Rubikovy fragmenty obličejů tanečníků i nahodilých osob. To je to jediné, co nám light design umožňuje vidět. Když aktér zmizí, objevují se nasvícené ruce i na zadním plánu jeviště a začíná první z velkých projekcí na nakloněné rovině. Proměňující se kvadratické tvary umně doplňuje výrazný hudební doprovod Jana Šikla přecházející od industriálních zvuků, křehkých a komorních motivů, přes smyčcové party až k monumentálním pasážím.

Na scénu naskakují první tanečníci – tmavé kalhoty a trika s dlouhými rukávy v zemitých tónech, partnerky v obdobných barvách, avšak s obnaženýma nohama. Promítaná síť připomíná 3D-projekce, v oku diváka reaguje videomapping na jejich pohyb. 

Projekce vytvářejí iluze, že se celý svět chvěje, pohnou-li se postavy na jevišti. Tato pasáž je velice intenzivní a možná až příliš brzy je jedním z nejsilnějších momentů. Následující sekvence Písty nabízí drobné etudy dvojic tanečníků, kteří se pohybují v prostoru vymezeném světlem. Nastolená klidnější atmosféra pokračuje i v další části, kdy Adam Sojka tančí sám se svým stínem. Ač je tento nápad originální a vizuálně povedený, pravděpodobně by lépe vyzněl u tanečníka s širším výrazovým rejstříkem. Následuje odlehčené Rande – black-outy a živé obrazy při schůzce, velké prostěradlo a nevyhnutelný konec před ním. Humorná scénka vyznívá do ztracena možná až kvůli příliš dlouhé, ale nepříliš originální projekci mnoha nohou a rukou pod peřinou.

Nahlédnout do způsobu práce použitých technologií umožní výjev, kdy se tanečník podivně a neesteticky svíjí na šikmě. Jeho chování začne dávat smysl při spuštění plátna, na které je promítán jeho živý záběr v kombinaci s projekcí. Adam Sojka vytváří iluzi lezení po fasádě Nové scény, která se však propadá, a on se musí z propadlišť vyšplhat zase zpátky. Tato část připomíná plošinové arkády z videoher přelomu osmdesátých a devadesátých let. V podobném duchu, avšak již vyspělejších herních technologiích, zůstáváme i v další části Labyrintu, kde promítané projekce připomínají jakýsi neurčitý prostor, možná chrám či bludiště, z něhož se zakuklené postavy snaží dostat, ale neustále se ztrácejí i množí v měnících se projekcích.

Následná Nirvána představuje snové duety. Na těla tanečníků jsou promítány tečky, které díky průsvitným pruhům látky svěšeným na forbínu i horizont působí magickým dojmem. Spolu s pomalými pohyby a téměř duchovní hudbou vyvolávají pocit, jako kdybychom se ocitli mimo tento prostor, snad ve vesmíru, snad na dně oceánu. Finále je hrou s projekcí a timingem – tanečníci prostupují z předtočeného videa na plátně do reálného času a prostoru jeviště, tančí krátké duety i kanonická sóla a zase mizí, aby se zjevili pouze interaktivně. Velké finále je spíše hrou s možnostmi, které zvolený přístup nabízí.

Tento dojem prolíná celým večerem. Více zkušeností s takto koncepčním způsobem práce by mohlo přinést větší jistotu režijní i choreografickou. Díváme-li se ale na Cube jako na inscenaci, která je produktem experimentální divadelní laboratoře, pak obstojí, neboť díky zdařilému mappingu a projekcím Jana Hladila a Františka Pecháčka a výborné hudbě Jana Šikla se podařilo vytvořit kompaktní celek.

 

Psáno z premiéry 23. března 2017, Nová scéna.

 

 

Cube
Režie, scéna a kostýmy: Pavel Knolle
Scénář: Pavel Knolle, Štěpán Pechar a David Stránský
Choreografie: Štěpán Pechar a David Stránský
Hudba: Jan Šikl
Dramaturgie: Jan Tošovský
Projekce, mapping: Jan Hladil a František Pecháček
Asistent choreografie: Zuzana Herényiová
Kamera a střih: Marek Brožek
Premiéra: 23. března 2017


Autor: Barbora Truksová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: