Jak se vyrovnat s faktem, že jednu z osob vám nejbližších postihla zákeřná nemoc? Třeba převedením tématu na umělecké pole, v případě tance na jeviště. Toto rozhodnutí učinil italský tanečník a choreograf Giulio D’Anna, když se dozvěděl, že jeho otci byla diagnostikována Parkinsonova choroba. Nezůstalo jen u tématu, do hry byl zapojen přímo sám pacient Stefano D’Anna.
Zhruba v hodinovém tanečně divadelním duetu se divák seznamuje nejen se stěžejními životními momenty v podobě decentně vtipného curricula, kde v případě otce nápadně často dominuje pořizování nových aut (největší diváckou odezvu samozřejmě způsobí koupě nové Škoda Fabie). Počáteční exhibice tělesných proporcí a podobností obou protagonistů – otce a syna vysvlečených do stejných trenek a tílek přeroste v šarvátku, kde násilí nabírá na intenzitě. Dvojice se vzájemně trumfuje, kdo co vydrží, jak dlouho je kdo ochoten snášet bolest, než řekne dost. Utrpení má mnoho podob. Údery a tahání za různé části lidského těla jsou spíše předehrou pro následující taneční pasáž, která je velmi intimním náhledem do jejich pokrevního vztahu.
Duet aktérů v těšné vzájemné blízkosti probíhá ze začátku bez dokončení dotyku. Jakoby jejich těla byla chráněna slupkou, která brání přímému fyzickému kontaktu. Ve vzduchu je cítit napětí a emoce značící znovuobjevenou blízkost způsobenou nevyhnutelným koncem jednoho z nich. Citlivé, jemné a přitom stále s nadhledem. Velmi volné pohybové kreace a partneřinu totiž poté doprovází italský hit popmusic ze 60.let.
Doposud by se dalo nad nemocí mávnout rukou. Jediné, co bylo na otci dosud patrné, byl mírný třes v pravé ruce, přičemž zůstalo utajeno, do jaké míry to byl herecký záměr a do jaké už projev postupující nemoci. Po řečnické otázce otce, zda syn ví, co je to Parkinson se však karta obrátila. Budoucnost otce byla vyjádřena v gradujícím sólu Giulio D’Anna, ve kterém postupně ztrácel vládu nad svým tělem. Nepřestal, ani když otec křičel STOP.
Surovosti a opravdovosti zpracování nahrával i hudební doprovod – ticho, tikání hodin, dech či tlukot srdce. Projekční plátno, které většinou jen dolaďovalo atmosféru odrážením barevných palet v závěru, posloužilo jako rodinné album. Společné fotky otce a syna z mládí byly vizuální předlohou pro pohybové ztvárnění.
Závěr se nesl v lehce patetickém modu. Syn si plánoval svou budoucnost, u které bude otec přítomen jako přímý svědek. S každým pomyslným a idealizovaným rokem otec fyzicky sesychal, až skončil synovi v náručí v momentu, kdy si syn předpovídal vlastní skon, u něhož bude otec také přítomen. Je těžké přijmout skutečnost…
Parkin’Son. Citlivé a přitom s nadhledem, smutné a vtipné zároveň, emočně silné. A náležitě potleskem oceněné…
Psáno z představení 24. června 2013, Divadlo Ponec.
Koncept a režie: Giulio D’Anna Interpreti: Giulio D’Anna, Stefano D’Anna Světlo, scéna a kostýmy: Theresia Knevel, Daniel Caballero
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí