Divadelní Flora počtvrté: Artemis v zrcadle a za zrcadlem

Koprodukční projekt Artemis za zrcadlem, který se představil v olomouckém Divadle  K3 15. května, jako by tematicky navazoval na choreografii Animal Inside z předchozího dne. Ale podobnost je jen vnějšková: zatímco Animal Inside přinášel znepokojení a strach z animální podstaty lidského nitra, Artemis je naopak otevřenou oslavou instinktů a přirozenosti, kterých se člověk zříká. Hlavním tématem je zde žena, představa o ženě, můžeme říci o mýtu ženství a jeho očistném narušování. Inscenace vzešla ze spolupráce tanečnice Nikoly Křižkové a španělského režiséra Amadora Artigy. Máme co do činění s pohybovým divadlem stavícím na mnoha detailech a kombinaci jevištních prvků. Během necelé hodiny nás autoři nechávají nahlédnout do několika světů této ženy, jež můžeme sledovat jako obrazy. Podstatná část představení stojí na nápaditém členění prostoru, jak na větších konstrukcích, které vymezují prostor, tak na jednoduchých scénografických prvcích, které například vytváří „les“ fotografií. V inscenaci má kromě výrazné výtvarné složky své místo i hudba, která je směsí elektroakustiky, ruchů a zvuků vytvářejících znepokojivou směs. Je ale také oživena melodickými pasážemi, které připomínají styly baroka nebo renesance. Často je spíš kontrastem k dění na scéně než jeho doprovodem a dotváří atmosféru napětí. Nejprve se zjevuje tanečnice, oděna v bílých papírových šatech, jako zosobnění jemnosti a křehkosti, jako ochranitelka, láskyplná, odevzdávající se, pečující, smířlivá, ochotná poddat se tichému utrpení. Zvláštním prvkem je propojování s fotografiemi žen, které se uskutečňuje pomocí červené nitě jako stružky krve. Změna však přichází s pohledem do zrcadla (velké plexisklo je postaveno diagonálně, takže zakrývá část jeviště). Vidina minulosti, vzpomínka, v ženě se probouzí jiná bohyně. Artemis objevuje svou druhou stránku a vychází na lov. Rozklíčování symbolů a významu jelení trofeje poněkud napomůže řecká mytologie: Artemis (v římské podobě Diana) je jednak ochránkyní lesa a divoké zvěře, jednak také matek, sama si jako dar od Dia vyžádala věčné panenství. Když ji při koupeli spatřil thébský lovec Akteon, proměnila ho za trest v jelena a poštvala na něj jeho vlastní psy. Sledujeme ženu s její trofejí uzavřenou za zdmi pokoje (nové využití scénografických prvků, kdy se ze „zrcadla“ stává jen hranice prostoru, přes který se díváme). Jako by obě bytosti splynuly v jednu a žena nacházela znovu ještě hlubší podstatu, než jakou je lovecký instinkt, podstatu spojující ji se zvěří samotnou. Proměňuje se i pohybový materiál, ta tam je ženská vláčnost, paže držené s barokní elegancí a mírný pohled. Hlasité dupání nás odkazuje ke kořenům moderního tance, který vlastně také patřil k emancipačním prostředkům ženy. Tělo je náhle nabité živočišnou energií a sdílí divokost zvěře. Polonahá tanečnice je zosobněním síly, zdraví, života. Žena a zvíře se mohou stát i jedním tělem, které si uchovává plachost a opatrnost. Jiné scénické obrazy jsou tichým voláním po svobodě, po možnosti volně si hrát a vyměnit zas zvířecí pudy za ženskost, kdykoli se ženě zachce. Tak se prudkost zase vytrácí a naše bohyně se chce nerušeně věnovat zkrášlování svého okolí. Rozpor mezi společenskou konvencí či rozumem na straně jedné a instinktem na druhé straně nemusí být tak ostrý, pokud nám bude dovoleno volit, kdy dát průchod které složce našeho já. Pokud se naopak snoubí, může se bohyní stát každá žena. Artemis v zrcadle
Koncept: Nikola Križková, Amador Artiga 
Režie a dramaturgie: Amador Artiga 
Choreografie:  Nikola Križková 
Interpretace / tančí:  Nikola Križková 
Hudba: David Alarcón 
Text: Antonio de Paco, Nikola Križková 
Světelný design:  Víctor Antón 
Scénografie:  Amador Artiga
Technická spolupráce:  Diego Sánchez 
Konstrukce: Los reyes del Mambo 
Rekvizity a maska:  Amador Artiga 
Konstrukce zrcadla:  Peroni 
Video: Besmond Foi 
Produkce: Periferias Imaginarias 
Premiéra: 13. 5. 2013 v Roxy/NoD v Praze Více: http://www.artemisfacetothemirror.com Psáno z reprízy 15. května 2013 v Divadle K3, Olomouc. Foto: Jiří Doležel