01/19/08

Nataša Novotná a Václav Kuneš o "dance unit" 420people

Produkční jednotka 420people, anglicky „dance unit“. Tak si říkají. Někdejší dlouholetí tanečníci Nederlands Dans Theatre Nataša Novotná a Václav Kuneš a spolu s nimi manažer Ondřej Kotrč si dali za cíl rozšířit pole spolupráce českých a zahraničních umělců v taneční oblasti. Jejich projekt bude mít první pražskou premiéru příští týden 23. ledna v Divadle Archa v podobě složeného choreografického večera doprovázeného workshopy a v Divadle Archa také výstavou fotografií dvorního fotografa The Forsythe Company a Nederlands Dans Theater, Jorise-Jana Bose.

Co přesně 420people jsou a jaké mají plány do budoucna, o tom jsme si s Natašou a Václavem povídali v průběhu příprav na jejich dvě pražská vystoupení.

 ••••

Od koho vzešel prvotní nápad, ze kterého se projekt zrodil?

Nataša: To byl společný nápad. S Václavem jsme spolu dlouho tancovali v NDT, a pak když odešel na volnou nohu a začal se věnovat vlastní tvorbě, věděl, jak taneční svět funguje, nejen z pohledu tanečníka zaměstnaného v divadle. Loni jsem z NDT odešla já, protože jsem už také cítila, že potřebuji jít dál – a najednou se to stalo. Vašek přišel s nápadem, že uděláme společné představení, a od toho se všechno začalo odvíjet.

Václav: Také v tom od začátku figuroval Ondřej Kotrč, tenkrát jsem tady dělal jedno představení ještě s Ondřejem, s panem Opělou a s Tomášem Rychetským. Byla to trochu nejistá doba, ale nám se líbilo, jaký má Ondřej zájem o tanec. Není běžné sehnat jen tak mladého člověka, který by se chtěl věnovat tanci z hlediska produkce a zároveň s tím už měl zkušenosti. Praha se jevila jako úplně ideální místo, alespoň pro začátek. Za prvé je to doma a za druhé jsme všichni tři přesvědčení, že je tu stále ještě místo pro něco nového, pro jiný druh současného tance, než na jaký jsou lidé zvyklí.

N.: Přesně tak. Divák tady u nás neměl možnost se k některým věcem dostat. Tanec je tu v umění pořád taková popelka, ale ve světě už je to právě úplně jinak, a my bychom si přáli přiblížit se úrovni, na jaké to funguje venku.

V.: I tady se v tanci děje mnoho věcí, vyvíjí se, ale občas mám pocit, že je nebezpečí, aby se z moderního tance nestala elitářská záležitost, na kterou chodí jen zasvěcení diváci. My se chceme snažit dostat do divadla „normální“ mladé lidi, kteří třeba s tancem nemají nic moc společného, ale zajímají je nové věci.

Co je konkrétní náplní tohoto projektu?

V.: Máme v plánu udělat každý rok alespoň jeden úplně nový program, složený večer, což by prozatím pro první léta asi stačilo. S tím, že samozřejmě hledáme místo pro reprízy našich programů, jak u nás, tak v zahraničí.

N.: Chtěli bychom samozřejmě odehrát co nejvíc představení, jít za diváky, kdekoli by byl zájem. Sami jsme zvyklí stále cestovat a hrát každou chvíli někde jinde, takže jsme myslím docela dost flexibilní.

V.: Od začátku se chceme uvést určitou kvalitou, která by byla prezentovatelná a srovnatelná i v zahraničí. Což je samozřejmě důležité, abychom si mohli dovolit být nezávislí na grantech, aby nás nemusela omezovat výše dotací, pokud jde o naši uměleckou vizi, výběr našich hostí a podobně.

Ale i v rámci stávajících podmínek dokážete přilákat zajímavé hosty.

V.: Myslím, že jsme schopní díky našim kontaktům, které jsme si vytvořili za x let pobytu v zahraničí, dovézt do Čech zajímavé lidi, přesvědčit je o tom, že i za minimální honorář stojí za to, aby se s námi podíleli na představení a investovali tím do naší i do svojí budoucnosti.

N.: Je to hodně o komunikaci, o souznění a spojení hodně elementů, které si ve finále vyhoví, Jak se říká, vlk se nažere a koza zůstane celá. Nechceme to dělat pro peníze, ale proto, že chceme předat určitou zkušenost, o kterou se potřebujeme podělit, a přitom to dělat dobře.

V.: Máme štěstí, že si tancem si můžeme vydělat na živobytí venku, a potom nám to dá určitou volnost a čas věnovat se práci tady.

N.: Samozřejmě do budoucna by bylo ideální, kdyby se podařilo vytvořit tady nějakou skupinu, která by mohla fungovat nezávisle a hlavně víc tady doma. Potřebovali bychom tu základnu. Jinak jsme takových pětasedmdesát procent času někde jinde.

Na podzim jste se už představili brněnskému publiku v Redutě. Jaké byly reakce?

N.: Už skoro týden před představením bylo vyprodáno, což nás velice potěšilo. A skončili jsme s dobrým pocitem, i když všecko nebylo ideální, ale to není nikdy. Myslím, že jsme si z toho představení strašně moc vzali a měli jsme z toho i ponaučení do budoucna.

V.: Měli jsme příjemný zážitek s publikem. Pozvali jsme diváky po skončení představení na debatu a trochu jsme se báli, že nás tam bude víc na jevišti než v hledišti, ale zůstalo tam asi osmdesát lidí, lidí, kteří chtěli něco slyšet. Ne že by se úplně každý chtěl na něco ptát, ale zajímalo je to a měli spoustu otázek, až jsme tu diskuzi museli ukončit sami.

N.: A i složení publika byl takový ideální průřez, hodně mladých, ale i starší generace... Kdyby všechna představení byla taková, bylo by to skvělé. Teď jsme samozřejmě nervózní před pražskou premiérou, jako asi vždycky před důležitým představením. Rozhodně se na to těšíme, protože nás oba ještě pořád baví být na jevišti.

Důležitou součástí vašeho programu jsou i workshopy.

V.: To je pravda. Myslíme si, že je důležité nejen sem umělce přivézt a vybrat si několik českých tanečníků, se kterými budeme pracovat, ale snažit se působit i na ty mladší, i na studenty. Naštěstí v Praze, v Brně i v Ostravě máme v tomhle směru na konzervatořích otevřené dveře, v tom smyslu, že pokud budeme mít čas, máme možnost za studenty zajet a učit, uspořádat workshopy nebo pro ně postavit choreografii. A zájem je, na první workshop nám přišlo čtyřiadvacet tanečníků.

N.: Studenti už dneska vědí, že se nemusí živit klasikou, ale čím víc kontaktů budou mít, čím víc přičichnou k jiným stylům práce, tím je to pro ně lepší.

V.: My sami jsme na to měli štěstí, hned po revoluci začali zvenčí přijíždět pedagogové a my jsme měli možnost seznámit se s velkou škálou tanečních stylů, osobností. Pro mě tenkrát znamenalo Národní divadlo jako pro většinu studentů nejvyšší metu, ale také mi bylo jasné, že prince v klasice nikdy dělat nebudu. Takže bylo skvělé vidět, kolik existuje možností, a že když člověk chce tancovat, tak to neznamená trápit se něčím, co nemůže zvládnout, ale že existuje spousta možností dělat, co ho baví. To je ohromně důležité pro sebevědomí mladých tanečníků.

Takže na které workshopy mohou tanečníci a studenti přijít?

N.: V neděli 20.1. máme s Vaškem workshop v Laterně magice, od jedné do tří odpoledne. Tenhle náš workshop je zadarmo. Potom je workshop, na kterém zbývá asi jen pět volných míst, ten dělá náš host, tanečník a choreograf Abou Lagraa z Francie, koná se v úterý a ve čtvrtek od jedenácti hodin na HAMU. Ale to už je za sto korun na lekci.

Jak jste se dostali ke spolupráci s tanečníky Národního divadla?

V.: Mě už dřív oslovil Tomáš Rychetský, abych spolupracoval s TODanceCompany, takže jsem už pracoval s ním, s Klárou Jelínkovou a Viktorem Konvalinkou. Potom jsem v Národním divadle stavěl Kyliánovu choreografii Petite Mort, tak jsme se dohodli, že budeme spolupracovat dál.

Asi není tak úplně jednoduché sladit rozvrh, když s vámi pracují jen ve svém volném čase...

V.: Stalo se nám už pár nepříjemností, třeba teď v lednu se zranila Klára Jelínková a museli jsme hledat záskok, a potom jsme zjistili, že kolidujeme s programem představení Národního divadla. Když jsme si naplánovali vystoupení v Arše, tak jsme počítali s tím, že se nám nic nebude křížit, ale k našemu překvapení jsme někdy v září nebo v říjnu zjistili, že se do našeho termínu přidala v ND dvě představení Giselle...

N.: Je to náročnější, když jsme tak svázaní. Ale byli jsme naštěstí schopni odehrát v květnu loňského roku společně dvě představení v Haagu, potom premiéru v Redutě a teď jsme zorganizovali i tu pražskou, takže zvládnout se to dalo.

Co plánujete pro nejbližší budoucnost?

N.: V prosinci 2008 bychom měli odehrát další nový program, opět v Divadle Archa. Vašek bude dělat novou choreografii, která by měla být pro tři tanečníky, potom bude dělat pokračování choreografie Small Hour, a podařilo se nám dohodnout s Ohadem Naharinem, aby pro nás postavil choreografii. To by mělo proběhnout v červenci v Izraeli, kam za ním pojedeme, a v prosinci bude tady premiéra, Naharin do Prahy přijede s námi. Tato choreografie by měla být pro tři tanečnice.

V.: Termíny spolupráce jsou už domluvené, máme z toho samozřejmě ohromnou radost, protože sehnat umělce s velkým „U“ je prestiž. Věříme, že i pro tyto umělce je zajímavé podílet se na menších projektech, možná pro ně trochu víc flexibilnějších, svobodnějších, pro nás zase dobrou vizitkou a jakousi možnou vstupenkou na taneční festivaly a podobné akce v zahraničí.


Nataša Novotná
Po absolutoriu na Janáčkově konzervatoři v Ostravě získala v roce 1997 angažmá v nizozemském juniorském souboru Nederlands Dans Theatre 2 pod vedením českého choreografa Jiřího Kyliána.
V letech 2000 – 2002 působila ve švédském souboru Göteborgse Ballet, tam mimo jiné získala ocenění za roli Julie v představení Romeo & Juliette od M. Müllera. V létě 2002 se vrátila do Nizozemí, kde se stala členkou Nederlands Dans Theatre 1. Do roku 2006 pracovala s předními světovými choreografy. Nizozemskou kritikou byla dvakrát nominována jako „Best Dancer“. Od loňského léta je na volné noze, spolupracuje mimo jiné s finským choreografem Tero Saarinenem, sólistou italské La Scaly Robertem Bollem, Saburem Teshigawarou v Japonsku, Copenhagen International Ballet nebo s nizozemským projektem C-scope. Společně s Václavem Kunešem a Ondřejem Kotrčem vytvořila taneční jednotku 420people. Mimo to se věnuje i pedagogické činnosti.

Václav Kuneš
Jeden z nejúspěšnějších českých tanečníků žijících v zahraničí. Po absolvování pražské taneční konzervatoře v roce 1993 odešel do Nizozemí a stal se členem Nederlands Dans Theater 2. V roce 1998 přestoupil do NDT 1 pod vedením Jiřího Kyliána, kde tančil do roku 2004. Spolupracoval s řadou choreografů mj. Williamem Forsythem, Ohadem Naharinem, Paulem Lightfootem a dalšími. Od roku 2004 vystupuje jako nezávislý tanečník a choreograf. V letech 2005 a 2006 spolupracoval se Saburem Teshigawarou a jeho skupinou Karas v New National Theater v Tokiu. V roce 2005 byl nominován na cenu Tanečník roku v Cannes. Ztvárnil roli mladého Nižinského v tanečním filmu finské filmové produkce Vaslav Nijinsky - Invisible Power. Jako choreograf vytvořil několik choreografií pro Nederlands Dans Theater 2, Copenhagen International Ballet, Laternu Magiku v Praze, Korzo Thetaer Den Haag a Station Zuid v Nizozemí. Od roku 2004 pracuje rovněž jako asistent Jiřího Kyliána.

 

Lucie Kocourková                                                                          leden 2008

To top

Podívejte se na promo video a nakopněte naší Ročenku!

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: