08/18/08

Rozhovor s Alenou Pajasovou, předsedkyní ProART a výkonnou ředitelkou festivalu

Jak hodnotíte letošní, již pátý, ročník festivalu ProART? Přinesl vám nějaká překvapení?
Já si myslím, že letošní ročník se vydařil ze všech předešlých nejvíc, protože opravdu k naší radosti festival pořád roste, pořád se vyvíjí kupředu v dobrém slova smyslu, mám pocit, že po stránce organizační už to máme zvládnuté, nedějou se chyby, omyly nebo nějaké nepříjemnosti. Samozřejmě to, že to je tak velká akce, tak složitá, tak různorodá, tak skýtá spoustu zákoutí, kdy člověk ne vždycky všechno stihne nebo ne vždycky všechno vyjde tak, jak si to naplánoval. Pátý ročník byl zdařilý v tom, že to drželo všechno pěkně pohromadě, byla hrozně dobrá atmosféra. Všichni pedagogové, kteří pro nás učili, do toho šli naplno a předávali ze sebe to nejlepší. Studenti, co se sešli, zas byli naopak "otevřený duše", byli otevření tomu to přijímat a dohromady to udělalo intimní prostor, umělecký a velmi tvořivý.

Když mluvíte o té otevřenosti, tak ProART uvádí, že je otevřený komukoliv s úmyslem svobodně umělecky tvořit či předávat zkušenosti a obohacovat druhé. Vnímáte tedy i to, že jsou studenti otevření?
Určitě, vzniká taková komunita kolem nás. Samozřejmě jsou lidi, kteří mají jinou představu o tom a přijdou a už se pak nikdy nevrátí, ale jsou lidi, kteří do té filozofie zapadají, a ti se pořád vrací a přivádí s sebou další lidi. V podstatě bych řekla, že se to netýká jenom účastníků, studentů, ale i pedagogů, protože to jsou všechno lidi, kteří přicházejí s tím, že tím, že pro nás učí nebo účinkujou, tak zároveň jim to něco přináší. Oni jsou rádi, že jsou s námi a máme od nich potom dobrý a pozitivní reakce na to, že ten festival si užili, že jim to něco přineslo, že jim to něco dalo. Často jsou to lidé, kteří nemají velké pedagogické zkušenosti a u nás začínají, ale tím, že jsou to umělci aktivní na jevišti a tvořiví jako interpreti nebo jako choreografové, tak pedagogickou nebo choreografickou zkušeností, kterou jim umožníme, tím se jim teprve otvírají jiné možnosti.

Spolupracujete s mnoha lektory, jak zahraničními, tak českými. Jak je to s jejich základnou, spíše se stabilizuje nebo oslovujete i umělce z jiných oblastí?
Pedagogové jsou z převážné většiny kamarádi a bývalí kolegové Martina Dvořáka, který má široký záběr a pohybuje se na umělecké scéně nejen taneční hodně po Evropě a všude různě, má kontakty ve světě opery, ve světě divadla, hodně ho zajímají v širokém spektru umělecké směry. Lidi, které zve, už zná osobně, má je vytipované z kontaktu lidského i uměleckého a ví, že to bude fungovat, že do toho nějakým způsobem zapadnou. Určitě ve svém životě potkal i lidi, o kterých ví, že by pro nás učit nechtěli nebo by to nefungovalo. Pak jsou další, kteří se nám ozvali sami, že by pro nás chtěli učit, a spolupráce začala oťukáváním a ukázalo se, že jo, že to je fajn, a přizveme je. My už máme svoji partu lidí, kteří pro nás učí pravidelně, ale ne vždycky každý rok všichni můžou. Na každém ročníku se snažíme mít nějakou novinku, aby to pro lidi bylo znova přínosné, aby to nebylo tak, že se to vždy opakuje, že se to zajelo do sice dobrých, ale kolejí, a že to v tom už jen tak jede. Vždycky jsou noví lidé, kteří tomu dají nové impulsy.

A jak je to s účastníky, studenty?
Co se týče studentů, tak hodně fungujeme na emailovém kontaktu, kdokoliv se kolem nás někdy ochomýtne, tak sbíráme maily a o všech našich akcích, které pořádáme, rozesíláme pozvánky a těch lidí už máme k tisícovce.

Vzniklo letos na workshopech něco výjimečného, podařilo se nějaký výjimečný projekt, třeba na závěrečném představen, něco, co by stálo za to dál rozvíjet? Píšete, že každé představení je zároveň premiéra a zároveň derniéra, nevznikne z toho něco dál, na čem se bude pracovat nebo další rok přinese zase premiéru a derniéru?
Letos se povedl úplně závěrečný searchingový večer. Searching projekty, které děláme, to už je tradice, to je nabídka pro studenty, prožít si to hodně intenzivně. Vždycky jsme dělali taneční a letos jsme poprvé udělali tři – taneční, herecký a pěvecký, které jsme uvedli, jak říkáte, v premiéře a derniéře úplně poslední večer 27. 7. To byl úžasný večer, byla tam atmosféra, byla to silná energie. Projekty byly všechny dobré, jsem ráda, že to máme v kvalitní podobě natočené na dvdčko. Je to pro nás takové "jo, takhle to má být, takhle to funguje". Věřím, že lidi, kteří to prožili, tak na to nikdy nezapomenou, pedagogové i studenti, protože tam vzniklo něco, co bych řekla, že se dá vzít a krájet. To je ta jedna stránka studentských projektů. My chceme, aby to nebylo, že to jenom vždycky skončí a zahodí se a jede se od nuly, tak jsme si loni s Martinem řekli, že je škoda, že máme tolik skvělých pedagogů a choreografů a nepoužijeme je pro sebe. Kromě toho, že pořádáme festival, tak máme vlastní company, která dělá vlastní divadelní projekty. Teď jsme poprvé uskutečnili to, že v průběhu čtrnácti dnů, co jede festival v Brně a v Praze, tak lidi z naší company zkoušeli intenzivně, denně čtyři pět hodin s dvěma choreografy – s Ericem Guillardem z Francie a Gabrielem Wongem z Malajsie – a večer šestadvacátého se uvedlo v předpremiéře to, co oni vytvořili pro company ProART. Je to čtrnáctidenní práce, čili taková nahozená, chystáme se to dotáhnout, dozkoušet s nimi ve spolupráci, doladit a uvést to v premiéře na podzim. Ten večer byl hrozně hezký a pro sebe to cítíme jako velký krok vpřed, protože to je vlastně to, že do company jsme přizvali lidi úplně z venku. Najednou nám nabídli úplně jiné impulsy, jiné přístupy k práci a ty věci, které vznikly, se dají dál uvádět, nabízet na festivaly. V tom večeru se uvádělo pět věcí. Ještě Kaori Ito spolu s Martinem úplně spontánně vytvořili krátký duet, byly tam věci od Martina Dvořáka, byli tam Eric s Gabrielem. Určitě se to dá uvádět jako společný večer, jako celovečerák, nebo i zvlášť jednotlivé choreografie. Tím, že to jsou kratší věci, tak je to takové šikovnější na to to posunout dál na festival, protože bohužel je to tak, že když je to celovečerák a je to pro hodně lidí, tak se to těžko prodává, nabízí. Když jsme dělali projekt Barocko, kde byla operní zpěvačka, čtyři hudebníci a šest tanečníků, tak to bylo v podstatě neprodejné. To musí být tak, že se toho náhodou někdo z velkých organizátorů chytne a objedná to a peníze, který každé uvedení stojí, může zaplatit. Tohle je snazší, snad se povede to dál produkovat. Naše vize je právě představení, která vzniknou pod naší hlavičkou, reprízovat, protože často se děje v  českém tanečním světě to, že protože není dost peněz, tak se uvede premiéra, jedna dvě reprízy a tím to skončí a ty lidi se rozejdou, úžasně se jim vzpomíná, ale podle nás ten kus není hotový tím, že se odpremiéruje. My hrajeme naše představení patnáctkrát dvacetkrát. I když víme, že na to doplácíme, vyděláváme na kurzech proto, abychom mohli hrát v divadle, tak to má velký smysl, protože představení teprve páté desáté uvedení je vyhrané, zralé a skvělé.

Zeptám se ještě na večery East- Way a West- Way, proč to bylo rozděleno zrovna takhle? Má to nějakou filozofii, je v tom nějaká spojitost nebo naopak tak velká odlišnost mezi East-Way a West-Way? Nebo to bylo čistě praktické rozdělení?
Spíš to bylo praktické rozdělení, není to, že bychom silně filozoficky řešili odlišnost těchto dvou světů. Bylo to tak, že my jsme gala vždycky uváděli jako jeden večer a vždycky byl strašně dlouhý. Teď už pedagogů máme tolik, kteří už vědí, když už jsou u nás dýl, že ty gala jsou, a chystají si svá sóla čím dál líp a čím dál tím delší. Dramaturgicky se to už nedalo poskládat, aby to vůbec diváci vydrželi, a protože Félix Duméril s Misato Heimann měli připravený duet, který řešil otázku west a east filozoficky, tak možná proto jsme to takhle rozdělili.

Celý festival se koná v červenci, kdy je mimosezóna. Jak je to se zájmem studentů o workshopy a jak je to se zájmem diváků o navštěvování představení?
Červenec – my ani nemáme jinou volbu, protože umělci, kteří pro nás učí, jsou aktivní na jevišti a většinou jsou někde v angažmá, a protože mají divadelní prázdniny, tak mají čas učit. Přes rok bychom je nesehnali (nebo některé třeba jo, ale bylo by to těžké to skloubit). Červenec je na to dobrý a z druhé strany i ti studenti, ty prázdniny jsou takové, že jsou naladění tak jako dovolenkově i často jsou to studenti vysokoškoláci nebo středoškoláci, čili prázdniny mají volnější a můžou si to dovolit a vlastně i lidi pracující jsou v létě ochotní si vzít dovolenou a užít si to tvořivě, spíš než přes rok.

A využívají to, je velký zájem?
Ano. My jsme měli letos skoro dvě stě účastníků.

Ptám se proto, že jsem byla v Dejvickém divadle na vašem představení a přišlo mi, že tam nebylo moc plno.
Diváků je málo, to je těžké, to je pravda, protože samozřejmě v létě to je hop anebo trop, je to trošku náhoda, jak to zafunguje. Na jednu stranu divadla mají zavřeno, tak by lidi na nás mohli víc přijít, ale zase z druhé strany, my máme tak málo peněz, že nejsme schopní udělat propagaci, jakou bychom si představovali, lidi v Praze o tom nevědí, že to je. V Brně bych řekla, že to je lepší, protože tam to centrum je tak malé, že když zaplatíme výlepovku, která tam rozlepí plakáty, tak to tam fakt je vidět a taky tam divadlo plné bylo.

To mi nahráváte na otázku, jestli vidíte nějaký rozdíl mezi Prahou a Brnem? V Praze byly tři searching projekty a v Brně jeden, naplnil se studenty? Uvažujete o tom, že byste je příští rok v Brně rozšířili?
Možná ano, možná, že o tom budeme uvažovat. Tam byla úspěšná i opera, která se učila jenom v Brně, a řekla bych, že to bylo účastí srovnatelné. To Brno je, je to jiné, je to zvláštní to srovnávat, nevím, jestli to jde úplně vystihnout, ale mně se třeba zdá, že v  Brně je víc hlad po tom se něco nového učit, protože přes rok tam nic moc není a lidé jsou tím nadšení a jsou tam lidé hodně z oboru. Lidé, co učí v ZUŠkách v Brně a okolí, jsou tam pedagogové. Zatímco v Praze profíci, kteří se tomu věnujou víc, tak jsou už vším přesycení nebo vyčerpaní nebo na to nemají peníze, prostě se jim nechce. Kolegy nebo lidi, co studují taneční pedagogiku nebo choreografii, tak je moc nevidím. Nevím, podle mě to ani nezkusili, nevědí, co jsme zač, ale to je takový jenom můj pocit.

Mohla byste říct něco víc k  propojování žánrů? Nabízíte tanec, herectví, zpěv, fotku, co je to za filozofii? Jiné festivaly nabízejí třeba jen méně směrů, ale vy to propojujete a nabízíte "všem všechno".
Náš ideál je, aby byla vypsaná jenom přihláška a člověk se přihlásil a musí projít tanec, herectví, zpěv a fotku, jenže ono to trošku nejde, protože lidi nejde nutit, ale bylo by to fajn, kdyby lidi své klapky z očí trošku sundali a chtěli se vzdělávat šířeji. U nás bych řekla, v Čechách, je to tak, že tanečníci tancujou, a nechtějí moc mluvit a nedejbože zpívat, a zase naopak všechna další zaměření. Zatímco ve světě (nebo já nevím, to se zase nedá takhle shodit, samozřejmě jsou super projekty, kde lidé jsou strašně všestranný, nechci to takhle říkat). Třeba my v našich představeních mluvené slovo používáme, protože jdeme po obsahu, a používáme herectví, i když nejsme herci. A furt nás za to hrozně všichni kritizují, to co o sobě pak čteme nebo co slyšíme, je to, že bychom vůbec radši neměli mluvit nebo že nemáme školené hlasy. Jenomže nám zase lidi, co jsou profíci herci, říkají, že to, co děláme, taneční divadlo, kde se propojí pohyb a s ním se nese emoce a zároveň slovo tomu dá obsah, že to je něco unikátního a nosnýho ve sdělení divákovi. Potěšila nás Kamila Kalousová, co nám učila herectví, což je herečka z brněnskýho HaDivadla, skvělý profík, ověnčená všelijakýma cenama. Řekla nám, že jsme byli úžasní herci, že jsme byli přirození a že nám to věřila a že brečela na představení, což je pro nás nejlepší vyznamenání. Proto se snažíme workshopy vypisovat v co nejširším záběru. I my sami jsme byli loni na hereckém searching projektu celá company, dali jsem si to povinně a udělali něco pro své hlasové a herecké možnosti. A třeba fotka, to je pro nás vždycky povzbuzení, protože když to skončí, tak jsme strašně vyčerpaní, protože to je velkej záhul. To, že se to jenom děje a lidi jsou spokojení, tak to je fajn. Ale to, že proběhne fotografický workshop a člověk pak dostane fotky a tam to za týden a za měsíc vidí a ta atmosféra tam je a všechno se dá zachytit objektivem. Spousta fotografů jsou lidé z různých jiných branží a tím, že to učí Roman Sejkot, který fotil dlouho balet pro Národní divadlo a pohyb má zmáknutej a má k tomu co říct, tak ti fotografové jsou nadšení, že najdou skrz tenhle foto workshop cestu k tanci a jdou pak ze zájmu na nějaké pohybové představení anebo to začnou víc fotit, tohle se už několikrát stalo.

Tak to je super, že to jde tam i zpátky, že je to propojené oběma směry, to je bezvadné... Hodně lektorů má i svoje vystoupení, musí to být náročné, když každý den učí a pak mají svoje vystoupení, jak to zvládají?
No musí, oni vědí, že s námi to jinak nepůjde, my jim nedáme šanci se z toho vyvlíct, že musí vystoupit na gala. Oni to dopředu všichni vědí, že to tak je, a já myslím, že to oceňují, protože ono to má velký smysl, když studenti mají zároveň možnost vidět je na jevišti, protože na sále je to vždycky jiné, protože na workshopu člověk něco ukazuje, jakoby předcvičuje, ale potom vylézt s kůží na trh na jeviště, to je něco jiného. Já když jsem kdysi jezdívala a začínala řekněme s tancem, tak jsem vždycky chtěla vidět, co lidi dělají, a vždycky to byly jenom kurzy a vždycky mi to přišlo hrozně líto, a pak jsem se snažila vystopovat, kde třeba kdy hrajou a někam se jela podívat na jejich představení, protože je fajn to vidět.

Chtěla byste někoho vyzdvihnout, něco, co mělo opravdu jiskru, co bylo výjimečné, jak z letošních  pedagogů, tak i ze studentů?
Super energie, co k nám přišlo vlastně samo, byla Kaori Ito, Japonka, která si nás našla úplně náhodou, loni byla v době festivalu v Praze a přišla si sama zacvičit a přišla se na nás podívat do divadla a přišla za námi, že se jí to líbí, co děláme, a že by pro nás chtěla učit. Přitom je výborná tanečnice a skvělá pedagožka a letos pro nás učila poprvé, a ty výstupy, co z toho vznikly, byly bezvadný. To, co s ní studenti tancovali na gala, bylo vidět, že má hlavu a patu, všichni z ní byli nadšení. Ona ještě zinscenovala to, že jak někteří pedagogové tu byli oba týdny a přejížděli z Brna do Prahy a měli tu společně jeden den volna mezi těmi týdny, tak ona je všechny sebrala a natočili tady v Praze společný film, takový krátký asi desetiminutový, který se pak promítal na gala, ale byl to jen takový spontánní nápad, a udělalo to tečku za festivalem a bylo vidět, jak to dýchá dohromady, že pedagogové jsou dobrá parta, že dokážou blbnout na Kampě a na Karlově mostě. A kromě toho spontánně přišla za Martinem Dvořákem, což nebylo v plánu, že by třeba mohli zkusit, že mají okýnko volna společného někdy odpoledne, tak že by pro něj udělala nějakou krátkou choreografii. A nakonec během pár odpolední vytvořili duet, velmi zdařilý, a myslím, že to byl pro nás impuls, když jsme viděli, že lidi chtějí nejenom si od nás něco brát, ale i přinést, dávat.

Chystáte nějakou novinku na příští ročník, jaká je budoucnost festivalu?
To je ještě brzo, ještě nevím nic konkrétního.

Spíš jsem myslela, jestli plánujete, že budete dál pokračovat?
Já myslím, že ano, jestli to vydržíme psychicky, protože to je opravdu celé hodně náročné, ale v podstatě ta vize je zase příští rok v červenci v podobném duchu pokračovat v Brně a v Praze.

A kdybyste měla na závěr úplně zhodnotit letošní festival…
Tak dobrý, hodně dobrý, hodně velká spokojenost. Ono je to tak, že vždycky, jak to skončí, tak já mám takový dva nebo tři dny úplně mlhu před očima, jsem v útlumu a dospávám a tak, a vlastně euforie během toho festivalu moc není, protože je to šrumec, že se to nestihne, ale ta euforie se dostaví tak po týdnu, takže už to začíná…

Ještě se zeptám, vy na svých stránkách píšete, že jste začínali v Terezíně a že už to dál nešlo, tak jsem se chtěla zeptat, jak to bylo, co tam bylo za problém?
No, to bylo takové celé divné. To bylo tak, že první představení, které jsme dělali, mělo téma holocaustu, bylo to podle Franklovy hry a my jsme to tam premiérovali v Terezíně, v Malé pevnosti, v Mecce. Právě sdružení Mecca vypadalo, že by bylo vstřícné spolupráci, že tenhleten festival by probíhal tam přímo, v těch prostorách, jenže pak tam byly záseky, že se hádali se starostou a prostě se to celé stoplo, takže v době, kdy jsme tam hráli premiéru, tak tam byla vyplá elektřina, v podstatě trochu na truc, a byly tam generátory, který se točily, aby se tam dalo svítit. A na léto by tam nebyla ani voda ani elektrika, takže to by vůbec nešlo, byly to provozně technické důvody a my už jsme to měli rozběhlé a rozjeté a už se na to těšili, že jsme to přesunuli do Prahy.

Takže z Tance Terezín vznikl tenhle festival?
Ano, my jsme měli plakáty i letáčky Tanec Terezín, jen jsme tam přelepovali přelepku "Letos v Praze". A potom, co to skončilo a měli jsme pocit, že to byl úspěch a že to bylo fajn, tak jsme si řekli, že v Terezíně to nepůjde, takže jsme založili své občanské sdružení ProART a celý ten festival jsme přejmenovali na festival ProART, protože už nemělo smysl tu značku Tanec Terezín nějak táhnout dál. Takže takhle to bylo.

Hana Galiová                                                                              srpen 2008
Fotografie vznikly během fotoworkshopů ProART

 

To top

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: