02/23/08

O La Sylphide a Bournonvillovi s Frankem Andersenem

Taneční aktuality.cz se před premiérou baletu La Sylphide / Napoli sešly se šéfem Královského dánského baletu Frankem Andersenem, odborníkem na bournonvillský styl, který se svými asistenty nastudoval v baletu Národního divadla obě části večera. Charismatický Frank Andersen tančil v Královském dánském baletu již jako sedmiletý, od roku 1977 byl 1. sólistou a v roce 1985 se stal šéfem baletu. Na pár let si odskočil šéfovat Švédskému královskému baletu (1995-1999), poté na volné noze po světě stavěl Bournonvillovy balety, aby od roku 2002 opět zaujal místo šéfa Královského dánského baletu. Soubor baletu ND se poprvé setkal s dánským stylem klasického tance, při čemž mu asistoval odborník na slovo vzatý, ze kterého přímo srší nadšení pro Bournonvilla a oprávněná hrdost na jeho tradici, která se v Dánsku uchovala.

Do premiéry představení zbývá necelý týden. Jak jste daleko s přípravami a jak jste zatím spokojen s průběhem zkoušek s baletem ND?
Byla to příjemná zkušenost, já i moji asistenti jsme se souborem zažili příjemné chvíle. Myslím, že dělají úžasnou práci a moc se těším, až je uvidím na jevišti. Dnes půjdeme na scénu poprvé v kostýmech, make-upu, zkrátka s celou výpravou, a to je vždycky vzrušující. Teď je ta pravá chvíle jít na jeviště, balet je nastudovaný, měli jsme možnost na něm pracovat a tanečníci udělali velký pokrok. Takže je načase dát všechno dohromady a podívat se, jak na tom jsme.
Myslím, že většina tanečníků reagovala na tento styl velice pozitivně. Ono je vždycky těžké učit se něco nového. Je to „nový“ způsob tance, Bournonville je rozhodně odlišný styl, než je klasická škola, na kterou jsou zdejší tanečníci zvyklí. Pražský soubor má samozřejmě kořeny v ruské škole, takže tu jsou specifické odlišnosti, zvlášť co se týče práce paží, pozic hlavy, způsobu, jakým hlava nebo pohled provází zbytek těla, které vyžadují hodně přemýšlení a individuální práci tanečníků. Domnívám se, že tento proces je pro ně velice obohacující. Jedno z nejdůležitějších slov, které používám v souvislosti s procesem tvorby a při práci s tanečníky, je pro mne zvědavost. Když vám chybí zvědavost, když nemáte mysl otevřenou pro nové věci, tak je to problém. Pro mne a moje asistenty bylo tudíž velmi důležité otevřít tyhle dveře, aby jimi mohli členové souboru projít a učit se, učit se jiný druh mimování, jiný způsob držení paží... Jsou to všechno věci, které mohou zúročit v dalších baletech, ve svém dalším vývoji.

Nastudoval jste Bournovillovy balety už v mnoha zemích po celém světě. Je tato práce v různých zemích odlišná?
Jsou různé přístupy a různá divadla. V Americe chtěli poznat Bournovilla velice brzy, takže dnes tam má každý soubor některý z Bournovillových baletů na repertoáru. Jsou oblíbené díky své náročnosti, tanečníci je berou jako výzvu. V západní Evropě jsou soubory a země, které by to mohlo zajímat, jako třeba Francie, jenže Bournonville byl Francouz, který Francii opustil a odešel do Dánska, takže je tam třeba i trochu historický problém... Ale když přijedete do Itálie a Německa, v takových zemích je zájem velký. A na východě – v Japonsku, Číně, na Filipínách, jejich zájem je obrovský. Ať už jsou to mladí tanečníci nebo zkušení tanečníci a první sólisté, všichni v sobě mají hlad po novém, po něčem, s čím se ještě nesetkali.

Cítíte něco podobného i u nás?
U vás je velice silná tradice ruské školy, takže přijít a požadovat jiný způsob práce je těžké. Ale věřím, že tanečníci začínají chápat, jak je pro ně důležité, když si osvojí i tento styl. A přesně to vidím teď na posledních zkouškách, vidím, jak stoupá jejich zájem, když vědí, proč to dělají. Faktem je, že mimování a celý způsob tance je hodně odlišný od baletů založených na ruské tradici, které teď máte na repertoáru.

Kdy začala vaše spolupráce s pražským souborem?
Začali jsme o tom mluvit před dvěma lety; Petra Zusku znám už několik let. Probírali jsme to také s Václavem Janečkem, skvělým člověkem, který i Petrovi říkal, že Bournonville by byl pro soubor dobrou výzvou. Petr je jako šéf baletu otevřený novým věcem, což si myslím, že je pro soubor dobré, začít se dívat na klasiku trochu jiným způsobem.
Někdy je to zvláštní – jdete na soutěž a vidíte tam padesát Černých labutí z Labutího jezera, vždycky v „choreografii podle M.Petipy“, a žádné dvě labutě netančí úplně stejně... Každý dělá přesně to, co sám chce. A pořád je to „podle Petipy“. Chudák, ten se musí v hrobě obracet.
U Augusta Bournonvilla – La Sylphide a Napoli – moji asistenti a já víme přesně, co chceme. Mohou být úplně malé změny, vždycky se nějaká změna udělá, ale v zásadě bych řekl, že takových 95 procent je nezměněná původní choreografie. Já a mých pět asistentů cestujeme po světě a učíme Bournovilla stále stejně. To je něco, co třeba v dnešní době nemůžete říct o Balanchinovi. Protože Balanchine není tak dlouho po smrti, zemřel v roce 1983. Všichni lidé, kteří dnes jeho choreografie ve světě staví, s ním pracovali. Každá z jeho slavných balerín řekne: „Tenhle balet kvůli mně upravil,“ a jiná bude tvrdit: „Ne, tenhle balet změnil kvůli mně.“ A ona je to pravda. Protože kdyby viděl vás nebo mě, tak by řekl: „Á, takhle by vám sedělo víc,“ a změnil by choreografi tak, aby v ní každý vypadal báječně. Takže u něj má pravdu každý.
U Bournovilla můžeme říct: děláme to tak a tak. Je nás šest, co cestujeme po světě, a všude pracujeme stejným způsobem, přesně takhle jsme to dělali v Číně, v Japonsku... Příští rok pojedu do Moskvy nastudovat celovečerní verzi Napoli. Velice se na to těším, zatím jsem tam Napoli v plné délce nedělal. 

Jak vypadá váš typický pracovní den v Praze?
Typický pracovní den je velmi dlouhý den. Začínáme ráno kolem půl desáté plánováním a rozpisy zkoušek na další den, zkoušky většinou začínají v 11 hodin a pracujeme do půl šesté. Pak si většinou sednu se svými asistenty a baletními mistry a bavíme se o tom, co jsme ten den udělali, na co dáme větší důraz zítra, které obsazení bude zkoušet... A pak se jdeme najíst. To by byl takový typický den.
Je pro mě čest dělat tuhle práci, protože ji mám opravdu rád, nedělal bych to, kdybych to tak necítil. Jsem šťastný a vděčný za to, že moje práce je pro mě zároveň koníčkem, to je velká výhoda. Je mi jedno, jestli tady pracuji od rána do večera šest dní v týdnu. Pokud až odjedeme, budou mít tanečníci pocit, že si z naší spolupráce něco odnesli a publikum bude spokojené, má z toho člověk dobrý pocit, že se mu podařilo přinést něco, co si lidé odnesou, a i když si to třeba teď neuvědomí, později na to přijdou. Myslím, že to je pro nás odměna, to je na této práci vzrušující.
Vždycky, když jsem stavěl La Sylphide (už asi desetkrát), byla to odlišná práce a zkušenost. Máte před sebou jiné lidi, jiné osobnosti, jinou sestavu páru Jamese a Sylfidy, takže je to vždy zajímavá práce. Je to sice stejný příběh, ale vypráví se jinak.


O Bournonvillovi a tradici

 
Jak dalece je pro vás důležité udržování tradice?

Tradice je zajímavé slovo, můžete se na ně dívat dvěma způsoby. Buď brát tradici jako muzeum, nebo způsob, který jsem si pro Bournonvilla zvolil já, něco jako živá tradice. Chci po sólistech, aby své role hráli tak, jako kdyby se ten příběh odehrával dnes. La Sylphide se odehrává ve Skotsku třicátých let 19. století, ale mohlo by se to stát i v roce 2008 v pražských ulicích. Ten příběh, pokud si ho chcete převést do dnešních poměrů, je totiž o mladém muži, který má pravděpodobně o svém životě určité představy, které nikdy neprožil. Má smyslné, možná sexuální myšlenky, Sylfida má být to nejúžasnější stvoření, jaké kdy v životě viděl. A jak jsem tu říkal chlapcům a děvčatům v souboru, musíme si představit, že když potom vidí Effy, musí jí vysvětlit, co dělá v jejím domě taková kráska v bikinách. Nechtěl bych vysvětlovat manželce, proč byla večer před naší svatbou v mojí ložnici cizí slečna... Musíme se na to dívat právě z tohoto úhlu pohledu – jak by se to mohlo stát dnes. Je to přesně o tom, jak bych reagoval já nebo vy v takové situaci, to je úhel pohledu, který je zajímavý, nedívat se na to stylem „je to balet“. V tom příběhu není žádný princ, jsou tam chlapec a dívka, matka, přítelkyně. Přesně tak by to mohlo vypadat doma s vaším snoubencem. A v tu chvíli to začíná být zajímavé. Když se lidé v publiku a tanečníci dostanou tak daleko, že pochopí a uvěří tomu, co říkám, uvěří tomu, co dělají, pak jsou skutečně Effy a Jamesem. A pak si diváci uvědomí, že to není jen divadelní hraní... To je to, o co se snažíme, a uvidíme, jestli jsme uspěli. Na konci James málem umírá, přišel o Effy, přišel o Sylfidu, přišel o manželství, přišel o všechno, protože šel za svými sny, a když chytíte své sny, tak přestanou těmi sny být.

Jak dalece je Bournonvillova La Sylphide podobná původní Taglioniho verzi?
Někteří lidé si stále myslí, že Bournoville použil libreto z Paříže, ale není to tak. Napsal si vlastní libreto a jedna z odlišností, kvůli kterým zdůrazňuji, že libreto psal sám, je, že ve druhém jednání je jedna velká scéna s čarodějnicí, která v Taglioniho verzi z roku 1832 není. Bournonville jeho balet viděl v roce 1834 a vytvořil vlastní verzi pro sebe a Lucile Grahnovou v roce 1836. S novou hudbou a s novým libretem, kde z čarodějnice udělal dominantní postavu. První jednání patří Jamesovi, druhé jednání patří ženám – Sylfidě, Madge a Effy. Všechny tři ho nějakým způsobem ovlivňují, manipulují s ním. Taglioniho druhé jednání je více taneční, více charakteru divertissement.
Takže je to odlišné představení. Samozřejmě, že byl oním baletem inspirován, ale chci tím ukázat, že třeba kdyby se Petr Zuska nebo já rozhodl nastudovat nové Labutí jezero, podívali bychom se pochopitelně na původní libreto a rozhodli se, co použít a co ne. Anebo bychom udělali něco úplně jiného, jako Matthew Bourne se svými 32 muži-labutěmi. Používáte předlohu, inspirujete se, ale pracujete na vlastním díle. 

A co druhá část večera, třetí jednání Napoli? Jak funguje ve spojení s La Sylphide?
Myslím, že velmi dobře. Je vždycky hezké mít balet, ve kterém všichni tančí. V Napoli je 34 tanečníků a k tomu 12 dětí. Končíme vesele, což je myslím dobrá volba. 

Jaký je váš osobní vztah k Bournovillovi?
Když mi bylo sedm let, v roce 1960, nastoupil jsem do baletní školy při Královském dánském baletu a od té doby jsem tam skoro pořád. Když jsem přišel do divadla, dělal jsem jedno z dětí na mostě v Napoli, a v té době měl balet Napoli za sebou právě 500 repríz. Dnes se hrál víc než 800krát. Takže v Královském dánském baletu jsem dělal už 300 představení Napoli. Je to v mém těle, je mou součástí a Bournoville je dědictví, odkaz Královského dánského baletu. Jemu děkujeme za slávu, to on dal renomé tanečnímu stylu, který zachováváme, což je pro mě zvlášť vzrušující. Navíc důvodem, proč jsem teď zde, je opět Bournonville.
V posledních letech zažívá svým způsobem renesanci, je stále víc a víc žádaný. Přijel jsem rovnou z Florencie a příští měsíc jedu na Kubu, kde budu stavět třetí jednání Napoli pro soubor Alicie Alonso. Potom pojedu do Moskvy, do Helsinek, Tokia. O Bournonvilla je velký zájem a věřím, že prostě proto, že lidé si uvědomují, že v dnešním tanci a baletu už není mnoho tradice. Co je italská škola? Carlotta Grisi a všechny ty skvělé baleríny? ... Kdepak, už neexistuje. Díky bohu za Carlu Fracci, ale italská škola? V 17. a 18. století byli všichni baletní šéfové Italové nebo Francouzi, ale dnes? Co je francouzské? Někdo řekne Lifar, Massine a někdo by řekl Rudolf Nurejev! Ale co zbylo? Nic. A pak jdete na Bournonvilla – ten nikdy nebyl stažen z repertoáru. 

Jak je to možné?
Jsme malá země, s jedním státním divadlem, kde se balet udržoval. Nebyl v celé zemi v padesáti divadlech... V Dánsku bylo divadlo jedno a v něm Bournonville, který byl téměř stále udržován na repertoáru. Možná na tři, pět nebo sedm let nebyl, ale vždy tu byli lidé, kteří si pamatovali a nasazovali jeho díla znovu a znovu. Představte si to, osm set představení Napoli od roku 1842.


O osobních plánech, blízkých choreografech a slavných tanečnicích


Jako jsou vaše plány, až v létě opustíte místo ředitele Královského dánského baletu? Budete dál stavět Bournonvillovy balety?
Ano, jsem šťastný a spokojený při práci, kterou dělám. Byl jsem na mnoha místech, v mnoha divadlech, je to zajímavá práce. Někdy, když se dnes zřizuje nové divadlo, zapomene se na taneční povrch jeviště. Zapomene se, že jeden sál nestačí. U vás v Národním divadle není přímo v budově baletní sál, nedá se tu pracovat, takže když skončíme zkoušku tady, běžíme zase do Anny. V dnešní době se takhle divadla stavět nedají. V Gruzii převzala Nina Ananiashvili soubor a já jsem tam jako poradce. Také si myslím, že tohle cestování a práce s různými soubory člověku hodně dá, tedy ne po finanční stránce, ale v duchovní rovině.  A mohlo by být hezké věnovat se teď věcem, které jsem neměl příležitost dělat po těch dvacet let, co jsem šéfoval ve Švédsku a v Dánsku. Také chci trávit více času se svou rodinou… 

Můžete jmenovat některé choreografy 20. století nebo současnosti, kterých si vážíte a máte rád jejich práci?
Chtěl bych se zmínit o Johnu Neumeierovi. Pro mě je to dnes pravděpodobně nejzajímavější choreograf, protože také dělá balety, ale jako příběhy o lidech, ne o princích. Jeho práce se mě dotýká, protože ve svých dílech přináší to, co bych já rád přinášel v Bournonvillovi. To, co dělá, je fascinující a skvělé. Jsem jeho velký obdivovatel.
Další je Jiří Kylián, samozřejmě. Nedávno byl v Kodani, kde pro nás udělal večer z šesti svých choreografií, neuvěřitelné představení. Jsme dobří přátelé, Jiří Kylián je úžasná osobnost a musím říct, že ho také velmi obdivuji.
A jsem rád za Petra Zusku... Baletní svět je velmi malý. A moci zvednout telefon a říct, „Ahoj, Jirko, Ahoj Petře...“, tady prostě každý zná každého a je to krásné. V našem malém světě je báječné, že můžeme komunikovat přes velké vzdálenosti... 

Existuje dnes taková tanečnice, jako byly Marie Taglioni nebo Lucile Grahn?
Před pětadvaceti lety jsme měli Margot Fonteynovou s Rudolfem Nurejevem, fantastický pár i báječné partnery, což bylo úžasné. Díky němu žila druhý život. A pak v posledních deseti patnácti letech jsme měli Sylvii Guillem a Ninu Ananiashvili, Julia Bocca, Manuela Legrise, Elisabeth Platelovou... Myslím, že je to pěkná řádka skvělých tanečníků. Možná že nedosahovali až na Margot Fonteynovou, ale nesmíme zapomenout, že balet a tanec prošel dalším vývojem, i globalizací, kdy každý soubor dělá Kyliána, Bournonvilla, Forsytha... Takže jaký je rozdíl mezi soubory? Margot a Rudolf tančili u Královského baletu v Londýně a byl to opravdu jejich soubor. Dnes je to spíš tak, že každý je všude; je to trochu jiné. A pak, nebyla televize, když chtěl člověk vidět Margot tančit, musel jet do Londýna. Dneska si naladíte televizi a můžete se dívat na Sylvii, nebo si pustíte DVD...
Myslím, že jsme v pohledu na tanec trochu blazeovaní, protože co vlastně očekáváme? Chceme být překvapováni, do divadla se nechodí na „normální“ Labutí jezero, chceme Labutí jezero ozvláštněné něčím navíc, nebo alespoň aby tanečnice dělala samá dvojitá fouetté. Nechat se dojmout, být opravdu dojat – to chci v divadle být, chci vědět, co se děje, chci dělat příběhy. Hodně se mluví o abstraktním tanci, ale něco takového stejně neexistuje, protože ve chvíli, kdy máte na jevišti dva lidi, bez ohledu na to, co chcete vyjádřit, bez ohledu na to, jestli jsou to dvě holky nebo dva kluci, to je jedno, něco se tam odehrává a nemůžete říct, že tam není příběh. Můžou být tisíce příběhů a vy si vytvoříte svůj. To cítím, když jdu do divadla.
Řekl bych, že čas na baletu a tanci zapracoval různě. Není zlé vzpomínat na staré dobré časy klasického baletu, protože ony dobré byly, tanec a balet byl tenkrát mladý. Teď se toho děje tolik, že aby se z člověka stala úžasná hvězda, musí být hodně velký... Kdyby Guillem nebo Ananiashvili žily o patnáct let dřív, byly by jako Margot, světové hvězdy. Ale dnes lidi zajímá tolik věcí, ať už jsou to připitomělé televizní pěvecké a taneční soutěže o tom, jak se požárník učí tancovat a diváci mu posílají od televize hlasy... Všechny tyhle věci manipulují uměním. Myslím, že není naše vina, že nemáme velké hvězdy. Víme, že tančí báječně, že existují skvělé soubory, ale nabídka umění a zábavního průmyslu je už tak obrovská, že v tanci a baletu musíme o svoje místo na výsluní bojovat, což také děláme. A když to budeme dělat dobře, uspějeme.


Text: Kristina Durczaková a Lucie Kocourková, únor 2008

To top

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: