04/26/08

- tanečníkem a šéfem baletu Divadla J. K. Tyla

Šestého dubna se pražskému publiku ve Stavovském divadle představil baletní soubor plzeňského divadla J. K. Tyla. Ukázkou z jeho repertoáru byl taneční muzikál Čachtická paní choreografa Libora Vaculíka a skladatele Petra Maláska, který měl nedávno v Plzni premiéru, a soubor se předvedl ve velmi dobrém světle. Nemalou zásluhu na tom má jeho nynější šéf, někdejší sólista baletu Národního divadla – Jiří Pokorný. Do Prahy přijel svůj soubor doprovodit a před představením si udělal čas i na Taneční aktuality.

Začněme malou retrospektivou – vaše kariéra v divadle byla předurčená už prostředím, do kterého jste se narodil...
Vyrůstal jsem v Německu, ve městě jménem Bernburg, kde bylo divadlo a v něm pracoval můj otec jako šéf baletního souboru. Sám také tančil a zavedl tam baletní školičku, i maminka byla tanečnicí. Jako dítě jsem byl pořád v divadle, neexistovalo pro mě nic jako družina, po škole nebo po školce jsem hned běžel do divadla, trávil jsem čas mezi herci, zpěváky, díval jsem se na zkoušky... Později jsem měl i několik dětských rolích v pár představeních, takže bylo jen přirozené vyústění, že jsem u divadla zůstal.

Odrazilo se ve vašem vztahu k umění to, že jste nevyrostl ve vyloženě tanečním světě, ale mezi všemi divadelními složkami?
Určitě. Vždycky jsem zastával názor, že i když se člověk věnuje celý život jedné profesi, třeba tanci, měl by trochu znát i to ostatní, protože z jiných povolání může pro svou práci hodně čerpat. Často se mě při rozhovorech novináři ptali, jaké jsem měl vzory, a každý měl přitom na mysli tanečníky, ale já jsem čerpal v první řadě z herců. Tanec jsem odjakživa vnímal jako jednu se složek divadla, které musí fungovat dohromady.

V oblastních divadlech takovému poznání tanečníci stejně neuniknou, když vystupují v operetách, muzikálech...
Jistě, to je taková zásada, že baletní soubor v malém divadle funguje i jako provozní složka pro ostatní umělecké soubory. Ukazuje se, že když člověk projde podobnou zkušeností, je potom s divadlem daleko víc spjatý, protože se umí přizpůsobovat, naučí se vnímat kolem sebe zpěváky, hudebníky i technickou složku... Taková symbióza vede k tomu, že člověk chápe divadlo jako komplex. A tanečník by měl vědět, co znamená divadlo jako celek, cítit divadelního ducha, je potom všestrannější.

Všestrannější možná je, ale střídání stylů je velká zátěž, a to platí i ve velkých divadlech, kde balet dělá jen na „svém“ repertoáru.
V regionálním divadle je to přinejmenším výborná škola pro mladé tanečníky, kteří to chtějí zkusit ve větším divadle – naučí se být připravení a musí znát prakticky celý repertoár. V průběhu let si na to člověk musí zvyknout, třeba nedělat všechno na sto padesát procent, když to není nutné, zkrátka myslet dopředu. Když jeden den zkouším modernu a vím, že pozítří bude klasický balet, tak se snažím nepřetížit tam, kde by mi to potom chybělo. Je to otázka praxe a také pudu sebezáchovy.

Dnes máte víceméně stejnou funkci jako kdysi váš otec, čerpáte z jeho zkušeností?
Jako dítě jsem tolik nevnímal, co všechno měl táta na starosti, mám vzpomínky třeba na to, že si psal choreografie na baletním sále, opřený o klavír, protože tam neměl ani stůl. Ale když s ním teď mluvím o jedné a té samé práci, tak vidím, že tenkrát vůbec nebylo tolik agendy, administrativy, autorskoprávních otázek... Musel jsem se v tom zorientovat sám.

Plzeň vám byla zřejmě předurčena stejně jako samotné divadlo, vystupoval jste v ní ještě před angažmá v Národním.
Je pravda, že má první profesionální vystoupení po škole se odehrála právě v Plzni v Divadle J. K. Tyla. Tenkrát jsem chtěl mít brzy za sebou vojnu, takže jsem nastoupil do Armádního uměleckého sboru Víta Nejedlého. Přitom jsem byl pozvaný do Plzně do role Prince ve Spící krasavici a tam mě také viděl šéf baletu Vlastimil Harapes a nabídl mi hostování v Národním divadle. Takže ten rok a půl v AUSu jsem strávil pendlováním mezi Plzní a Prahou.

Pak jste nastoupil do Národního divadla a už na konci první sezóny jste dostal sólistickou smlouvu.
Myslím, že jsme byli na konzervatoři docela silný ročník, absolvoval jsem společně se Standou Fečem, Terezou Podařilovou i mou budoucí ženou, tehdy Zuzanou Tesařovou. Pan Vlastimil Harapes nám hned od začátku dával hodně příležitostí, abychom se vypracovali. I když jsem zkoušel dělat i konkurzy do zahraničí a měl jsem možnost jít ven, uvědomoval jsem si, že nikde jinde nebudu mít možnost uplatnit se v tolika různorodých rolích, takže jsem si daleko víc považoval práce v Národním divadle a neodešel jsem.

V Národním divadle jste často tančil se svou ženou, vyhovovali jste si jako jevištní partneři?
Se Zuzkou jsme byli v naprosto ideálním spojení, vždycky jsme se hrozně těšili na to, že si ten baletní příběh prožijeme spolu a dovedli jsme si v partneřině vyjít vstříc. Opravdu se nikdy nestalo, že bychom se hádali o tom, co jak kdo udělal nebo neudělal, prostě jsme věděli, že chceme jeden pro druhého to nejlepší, dokázali si navzájem vyhovět. Hrozně rád na to vzpomínám, protože to bylo nejen naplnění v profesi, kterou má člověk rád, ale bylo to současně i naplnění v osobním životě.

Co vaši synové, zdědili také umělecké sklony?
Nejstarší Adam, který je Zuzky syn z prvního manželství, je spíš do sportu, ale naši společní synové Kristián a Valentýn jsou divadelní děti jako já. Kristiánovi je už devět let, chodí samozřejmě do baletní školičky při Divadle J.K.Tyla a účinkuje v několika představeních, i v činohře. Je muzikální, dobře se učí texty, i fyzické vlohy má a už sám projevil přání, že by chtěl chodit na konzervatoř. Je jasné, že kdyby to v něm nebylo, nenutili bychom ho, ale když je člověk divadelník, pozná i na svých dětech, jestli nějaké vlohy mají nebo nemají. Bránit jim nebudeme.

Kdy se ve vás probudila touha choreografovat?
Možná že kořeny byly už někdy v dětství. Když mi bylo tak deset jedenáct let, měl jsem doma loutkové divadlo a pořád jsem si vymýšlel nějaké scénky, pouštěl si k tomu hudbu, už tenkrát jsem měl chuť něco sám „tvořit“. Během angažmá v Národním divadle jsem začal studovat choreografii na HAMU, ale musel jsem studium přerušit, protože tam nebylo a ještě pořád není umožněné studovat dálkově od prvního ročníku, a s normálním zaměstnáním se to prostě skloubit nedá. Ale mám v plánu zase pokračovat. Při studiu vznikaly první choreografie, což byly povinné práce, a když jsem nastoupil v Plzni, začal jsem dělat menší choreografie do oper, operet, nakonec i do muzikálu. Zjistil jsem, že mě to ohromně baví a že to člověka i obohacuje.

Který byl váš první velký balet?
To byl Macbeth, kterého jsem dělal společně s Liborem Vaculíkem jako režisérem a libretistou. A na začátku minulé sezóny měla premiéru Coppélie, ke které jsem udělal novou choreografii a úpravu libreta. Nechtěl jsem právě jen oprašovat nějaký klasický kus a Coppélii jsem si vybral proto, že i v rámci klasiky dává hodně tvůrčí možnosti, není kanonizovaná jako třeba Labutí jezero nebo Giselle, kde divák očekává, že uvidí konkrétní variace. A samozřejmě jsem měl chuť vytvořit něco původního pro svůj soubor.

Šéfem baletního souboru v Plzni jste se stal docela brzy, byl jste na to připravený?
Bylo mi dvaatřicet a nabídka, jestli bych chtěl zkusit šéfování v Plzni, přišla akorát ve chvíli, kdy jsem byl po úrazu, operaci kolene. Rozhodoval jsem se rychle. Uvažoval jsem, jestli budu ještě tak výkonný jako dřív, přece jen, i když se operace povede, nikde není zaručeno, že se člověk dostane do stejné formy, a balet se musí dělat na dvě stě procent. Věděl jsem, že nebudu tančit celé měsíce, možná rok, a přitom ta nabídka byla hodně lákavá. Také jsem musel myslet na budoucnost, rozhodně jsem vždycky chtěl a chci zůstat u divadla, a tohle je práce, ve které se dají zúročit všechny zkušenosti, co člověk během angažmá nasbíral. Ať už jde o to, že jsem měl příležitost pracovat s takovými lidmi, jako je Jiří Kylián, Glen Tetley, asistenti George Balanchina a Alvina Aileyho, nebo co jsem si odnesl z různých hostování, festivalů, setkání s pedagogy... Taneční kariéra je hrozně krátká a my jsme tu také od toho, abychom budovali podmínky pro další generace a předávali jim zkušenosti. Jedině tak se může tanec jako umění zachovat.

Jaké byly v Plzni začátky?
První rok jsem hrozně špatně spal. Byl jsem zvyklý na fyzickou únavu, která mi najednou chyběla, a vůbec jsem nedokázal přestat myslet na práci, pořád se mi honilo hlavou tolik věcí, i když na spoustu z toho jsem určitě myslet nepotřeboval. Bylo to psychicky dost náročné.

Teď už vůbec netančíte?
Po tom úrazu to bylo určité řešení, že jsem nemusel nic lámat přes koleno, také jsem se zařekl, že když už nastoupím jako šéf, nebudu ze sebe dělat hvězdu proto, že jsem byl sólistou v Praze. Říkal jsem si, že teď jsem tu pro ostatní, pro divadlo a pro tanečníky, kterým musím dát prostor. Proto také nepodporuji časté hostování tanečníků z jiných divadel, protože si chci vychovávat svoje, vím, že mohou umělecky růst jen tehdy, když budou dostávat příležitosti a role. A provoz vyžaduje hodně času, věnuji se choreografii, takže kdybych chtěl dál pracovat ještě jako tanečník, nedopadlo by to asi dobře. Párkrát se stalo, že jsem zaskočil za zraněného tanečníka, ale teď už jsem asi dva roky na jevišti nestál. Pohyb mi nechybí, protože často vedu tréninky a pak samozřejmě i zkoušky, takže jsem prakticky denně na sále, to člověka i udržuje. Ale hlavní je sloužit divadlu, společnému dílu a divákovi. Taková hlavní tři „D“.

Je zásadní rozdíl mezi diváky v Praze a v regionu?
V Praze tvoří velké procento návštěvníků turisté nebo lidé, kteří jdou do divadla takřka jednou za život. V Plzni je daleko užší vztah diváků k umělcům, chodí na „svoje“ lidi a chtějí je vidět. Máme silné předplatitelské skupiny a také myslím, že tu lidé dají víc na to, co si řeknou mezi sebou, než co se napíše v novinách. A když porovnám chování, zdá se mi, že v Plzni jsou diváci daleko víc disciplinovaní, jsou pozornější, lépe se oblékají, a i když jsou možná trochu konzervativnější, jsou věrní svým umělcům.

Ale tak konzervativní zase nebudou, když máte na repertoáru taneční muzikály nebo současného Peer Gynta...
Jistě je i mezi diváky hlad po něčem novém a zásada, že tanečník má být všestranný, platí i v Plzni. Diváci jsou konzervativnější díky těm čtyřiceti letům, kdy se těžko mohl vidět nějaký experiment, ale i pro ně je občas nutné, aby viděli něco úplně nového, jiného, aby neměli zaškatulkováno, že balet rovná se Labutí jezero. Tenhle stereotyp bohužel ještě hodně platí. Samozřejmě je otázka, jak se k tomu staví společnost a média a v neposlední řadě politici. Jestli je priorita vyrábět celebrity nebo ukazovat umění...

Pohled z takového úhlu je ale přiznejme si trochu bezútěšný...
Jedinci asi nic změnit nemůžou, musela by se změnit struktura vnímání celé společnosti, vůči světu, vůči duchovním hodnotám. Na druhou stranu si myslím, že existuje ještě dost lidí, jednotlivců, kteří stojí trochu stranou masové společnosti a kteří se starají o jiné hodnoty než o peníze, ať jsou to vědci nebo umělci. A že jich je dost na to, aby mohli ovlivnit vnímání jiných, vytvářet nové pohledy, pomáhat společnosti růst.
Člověk musí jít v divadle s dobou, dnes jsou základem úspěchu finance a reklama, ale naším prvořadým úkolem je dělat dobré divadlo, pokud možno takové, které si mezi lidmi udělá reklamu samo. Takže i když jsou rozdíly mezi Prahou a Plzní, které se dají změřit, ve výši honorářů, ve velikosti souborů, ale v jedné věci se rozdíl nesmí projevit nikdy, a to je nasazení umělce. Divákovi se nedá lhát.


Lucie Kocourková                                                                       duben 2008

 

To top

Podívejte se na promo video a nakopněte naší Ročenku!

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: