06/01/08

Rozhovor s Martou Lajnerovou

ředitelkou festivalu Tanec Praha

Martu Lajnerovou znám už nějaký čas, ale málokdy je příležitost s ní v klidu promluvit. Práce ředitelky největšího českého tanečního festivalu ji nemale zaměstnává a u příležitosti zahájení bylo samozřejmé, že se rozhovor točil předěvším kolem této akce: o historii, přípravách a udržení festivalu, ale i o stavu současného tance u nás či ve světě nebo o kulturnosti vůbec...

I přes nepřízeň magistrátu se festival Tanec Praha letos v Praze koná. Co je tím hlavním důvodem, který vede ke snaze o jeho zachování?
Především to, že festival má 20. výročí od založení. Už jen skutečnost, že současný tanec existuje v této podobě a v této republice už dvacet let, je důvod k oslavám. Program je koncipován vyváženě, a to jak pro Prahu, tak pro další města z regionů, tj. dvanáct představení se odehraje v regionech, šestnáct v Praze. To opravdu napovídá tomu, že už zdaleka nejsme jen pražský festival. Původně měla dramaturgie záchytné body na 3 větších představeních. Na závěr se měl představit francouzský soubor, který napovídal, že se Francie bude ujímat od července tohoto roku předsednictví EU. Účast tohoto souboru jsme ovšem museli zrušit. Zůstaly tak 2 stěžejní body: open-air představení na zahájení a hlavní událost sezóny Kibbutz Contemporarty Dance Company, takže je na co se těšit.

Dvacet let je už dlouhá doba. Dá se porovnat vývoj nebo třeba spíš jen začátky a současnost?
Samozřejmě, na počátku festivalu, který jsem v té době sledovala z povzdálí, to nebyla akce takového rozsahu. Dvě tři představení, na která se koncentrovala všechna síla, na realizaci, propagaci. Pro všechny z oboru to byl svátek. Přesto byl problém sehnat širší publikum. Festival ještě neměl své diváky vychované dívat se a rozumět současnému tanci. Současně ale nastal enormní zájem ze zahraničí prezentovat se v Praze, a tak některé domluvy byly daleko jednodušší, účinkující až na výjimky se byli ochotni přizpůsobit zdejší finanční i životní úrovni. Chtěli hrát v Praze. V této době festival kvetl, dokonce se konala i dvě představení najednou ve stejný den ve dvou divadlech. Koncem prvního desetiletí se situace změnila. Festival začal spolupracovat s divadly v jiných městech, například Národní divadlo v Brně. V průběhu několika posledních let byl festival divácky velmi úspěšný, dosáhl vyprodanosti kolem 97-98 %. A teď, bez jakéhokoliv předchozího upozornění, dokonce s písemným potvrzením od radnice, že i pro ně je festival významnou kulturní akcí, se stalo, že město Praha dalo festivalu o 84 % méně než vloni. To je podle mě v zásadním rozporu.

Letos jsi poprvé ve funkci ředitelky se vším, co k tomu patří už od prvotních příprav. Jaká jsou tvoje kritéria při výběru festivalového programu?
Vybírám to nejlepší z nejlepšího. Ostatně na dramaturgii jsem se podílela s Yvonou Kreuzmannovou už několik posledních let. Jezdily jsme spolu na představení, která nám byla doporučena, sledovaly jsme dráhu různých skupin a účastnily jsme se národních evropských platforem. Pak nastupuje realistický pohled na věc, co sem umíme přivézt, co chceme a na co máme. Festival nesleduje koncepční dramaturgickou linku, nezasvěcuje například jeden ročník jen ženám na jevišti nebo sólovým dílům a podobně. My chceme mít opravdu volné ruce a prezentovat to nejlepší. Programace má vždy stejné základní kontury, chceme mít dva velké početné soubory a mezi ně pak dáváme tu jakousi střední vrstvu - tedy menší skupiny. Na ty neproslulejší světové soubory ve větším množství bychom neměli prostředky. Poslední důležitou částí programu jsou večery Evropské taneční laboratoře, které naopak dávají mladým umělcům možnost vystoupit na renomovaném festivalu. Jsem ráda, že letos jsme do těchto laboratoří mohli zcela právem zařadit i české tvůrce a soubory, které tam jistě plným právem patří, a vlastně už možná přesahují rámec tzv. laboratoře, tedy nováčků.

Jak vůbec fungují v současnosti velké soubory? Jak je těžké dostat je  do programu svého festivalu?
Ona samotná existence velkých souborů je poměrně složitá. V historii festivalu Tanec Praha nalezneme mnoho světoznámých skupin, které například pro mne samotnou byly velice významné. Pomohly mi například rychleji se zorientovat při studiu taneční vědy. Měla jsem možnost vidět osobně v Praze Merce Cunninghama, Twylu Tharp, Martha Graham Dance Company (a to v jednom z posledních momentů - půl roku po představení v Praze se skupina rozpadla), Maguy Marin zde hostovala nejprve s lyonskou operou, později i se svou vlastní skupinou, William Forsythe s Ballettem Frankfurt. V současné době je trochu těžší najít takové věhlasné soubory. Jsou samozřejmě jména jako Pina Bauch, na kterou ovšem finančně nedosáhneme, Sasha Waltz, která tu sice byla, ale jejíž současná tvorba je úplně jiná, a má tedy právo být na festivalu znovu, s tím, co nyní dělá. Letos se v tomto duchu představí Kibbutz Contemporary Dance Company. Skupina tu byla v začátcích festivalu, nyní se vrací v jiné podobě. Měli jsme dokonce dvakrát Batsheva - Junior Company, ne velký soubor, takže i ten střípek práce Ohada Naharina tu byl a doufám, že zanechal ve všech divácích důležité vzpomínky.

Čím to, že nelze tak lehce nyní nalézt ten „hvězdný soubor“?
Je pravdou, že v současné době nemají mnohé velké skupiny svého vůdčího choreografa, který by tzv. natáhl diváky. Na kterém bychom mohli propagovat profil práce. Anebo to není tak kvalitní soubor, který by si zasluhoval být hlavní hvězdou festivalu. I když, a je to tak, máme stále mezery v prezentaci velkých jmen. Jak už jsem říkala, na některá prostě nemáme... Pro program dalšího ročníku bojuji s dvěma třemi nabídkami, ale stále jsem se nerozhodla, nejsem si úplně jista, jestli soubor splňuje kritéria být hlavní hvězdou. Obdobná situace je i v Čechách, to, co tady chybí. Máme minimálně dvě kontinuálně celoročně pracující skupiny (DOT 504 a Nanohach), které ovšem nemají vyprofilovaného svého choreografa.

Kolik vidíš během příprav představení nebo videoukázek?
To se nedá spočítat. Jen to, že se každé dva roky, někde i jednou za rok, konají taneční platformy v různých evropských státech a Izraeli. Znamená to obsáhnout ve čtyřech dnech kolem 15 představení, intenzivně si psát zápisky a po návratu, vlastně podle úplných drobností, se rozpomínat na to, co bylo zajímavé. Nedokážu to říci, ale myslím si, že to jsou stovky a stovky. Převzala jsem po Yvoně také štafetu porotce Aerowawes, tady se díla posuzují na základě DVD nahrávky a každým rokem je přihlášeno kolem  tří set děl. Tohle vše obsáhnout mi dává to celkové číslo pěkně veliké.

Evropské taneční laboratoře však loni působily velmi jednolitým dojmem. Čím to, když se vybírá z tolika prací?
To je tím, že sou to opravdu lidé, kteří začínají. Většina z nich je vybrána z Aerowaves, i tam jsou kritéria mírně omezena, díla jsou svým způsobem limitována. A tvůrci, kteří se tam přihlásí, jsou až na nějaké výjimky mladí, zatím málo etablovaní. Je to podobný styl práce, jako lidé u nás, kteří začínají. Jdou tou nejjednodušší (z finanční stránky) cestou. Přes sóla a duety, které jsou stavěny a tančeny přímo samotným umělcem. Je to ukázka dnešní doby a jejich ekonomických možností. Choreograf si může vymyslet cokoliv, ale když nemá finance, aby své interprety zaplatil, tak se mu pracuje strašně těžko.

A letos to bude to samé?
Letos? No, jsou to duety a sóla, je to tak, trend pokračuje. Snad kromě DOTu 504, kde se představí početnější soubor. A v duetu holanďanky Giullie Mureddu vystoupí dj´s s elektronickou kytarou.

Jak vidíš budoucnost kultury v naší zemi?
Na to snad nemůžu ani odpovídat. Jsem poslední dobou velmi pesimistická. Myslím, že všeobecně naše kulturnost upadá. Když srovnám to, jak se jinde v Evropě, a především západní věnují s elánem a nasazením předmětům výchovy, a to nemyslím jen taneční, ale i hudební nebo výtvarné, je mi z toho velmi smutno. Tanec Praha a Ponec se snaží prostřednictvím několika projektů zasáhnout širokou veřejnost, dát podněty k výchově, ale pokud na to nebudeme myslet všichni už od malička, od mateřinek, od základních škol a potažmo nedostneme ten impulz od svých rodičů, nikdy se nám to nepodaří. Musíme na tom pracovat, možná i za cenu, že nebude ve všem vévodit Praha. Že si tyto potřeby uvědomí ta menší města, která mají bohatší kulturní život než v našem hlavním městě.

Jak to, že je vlastně Tanec Praha ohrožen? Je to přece úspěšný festival pod vedením velmi aktivního občanského sdružení...
Tanec Praha je nezisková organizace, která od počátku funguje na základě vícezdrojového financování. Sdružení Tanec Praha má několik aktivit, které se při zběžném studiu mohou plést, politikům se to pak plete zřejmě rádo. Nejstarší aktivitou je festival Tanec Praha, dále festival Česká taneční platforma ruku v ruce s propagací českého tance v zahraničí, dále provozování divadla Ponec a výměnné rezidenční projekty. Nejmladším naším projektem je Tanec školám. Číslo, kolik vyprodukujeme žádostí o granty na všechny uvedené aktivity, je opravdu pekelné. Žádosti podáváme na magistrát, na Ministerstvo kultury ČR, ale snažíme se najít i další zdroje ze zahraničí, intenzivně komunikujeme s kulturním oddělením velvyslanectví každého státu, jehož umělce chceme pozvat, a v mezích možností i tam žádáme o podporu morální, finanční. Stále je velký rozdíl v kurzu koruny a eura nebo dolaru, to nám také situaci neulehčuje. Samozřejmě počítáme s položkou za tržby, stejně důležitou je i poslední položka, tedy přispění sponzorů a dárců. O vícezdrojové financování se Tanec Praha snaží od začátku, může to znít jako klišé, ale my se o to opravdu snažíme, ale jde to špatně. Například v letošním roce máme proti sobě mega akci, které se nikdy nemůžeme vyrovnat, fotbalové mistrovství. Do sportu jdou vysoké sponzorské příspěvky a kultura paběrkuje zbytky. Navíc legislativa stále ještě není sponzoringu nakloněna tak, jak by bylo potřeba.

Takže vám nestačí zvýšit vstupné?
My se snažíme, i když nás to stojí velké úsilí, být především dostupní. Snažíme se být například srovnatelní (snad i levnější) s částkami, které lidé utratí, když jdou do kina. Snažíme se, aby kultura byla dostupná všem a bez rozdílu. Soukromé komerční subjekty mají ceny vyšší a lákají své diváky na hvězdy, které vychovala dnešní populární hudba, nebo na produkty televizních show. A to my opravdu, ať v současném tanci, nebo kdekoliv jinde v nezávislé kultuře, nemáme.

Co tě na té práci vlastně baví?
Všechno. Je úžasné komunikovat se soubory, stavět dramaturgický plán, poznávat jiné lidi, jiné názory. Některé státy jsou třeba vyhlášené tím, že mají sice problematické produkční, ale skupiny jsou potom vždycky perfektní, moc milé. Pro mě je moje práce zábava a sama se při ní neustále dále vzdělávám. Na vysoké škole, v době, kdy jsem studovala, se člověk o současném tanci naučil minimum, ale tady mohu ty věci nechat na sebe působit a vstřebávat všechny podněty. Ovšem baví mě to samozřejmě jen do chvíle, než začneme stavět krizový plán, než někdo všechny plány srazí k zemi a my začínáme boj o přežití. Boj, ve kterém nyní jde především o zachování festivalu, ale také o možnost skončit letos s vyrovnaným rozpočtem. A možná i o to, aby celoroční přípravy, moje práce, měla smysl, aby diváci byli spokojení. Jedno bez druhého pro mě totiž neexistuje.

 

Rozhovor připravila: Zuzana Smugalová

 

To top

Podívejte se na promo video a nakopněte naší Ročenku!

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: