03/04/08

Rozhovor s Richardem Kročilem, sólistou baletu Národního divadla v Praze

S Richardem Kročilem, novým sólistou baletu ND v Praze, jsem se setkala týden před premiérou nového baletu La Sylphide/Napoli, kde ztvárňuje hlavní roli Jamese. Část rozhovoru se proto točila kolem tohoto tématu, ochotně a zajímavě mi ale odpovídal i na další otázky. Během našeho bezmála hodinového rozhovoru jsem zjistila, že Richard Kročil je nejen výborný tanečník, ale také sympatický a usměvavý člověk.
Richard Kročil, rodák z Karviné, se začal věnovat baletu v deseti letech. První velkou příležitost dostal již během studia Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, v sedmnácti letech mu umělecký šéf baletu Národního divadla moravskoslezského nabídl roli Alberta v Giselle. Po absolvování konzervatoře zde byl jmenován sólistou a v roce 1998 byl nominován na Thálii za výkon v baletu Tanečník na provaze. V roce 2000 přijal nabídku ze souboru Washington Ballet v USA, kde působil jako sólista tři sezóny. Koncem roku 2003 se vrátil zpět do České republiky a v lednu 2004 nastoupil do Národního divadla v Brně. Za dobu svého působení v tomto divadle byl dvakrát nominován na Thálii, poprvé za svůj mimořádný výkon v baletu D.M.J. 1953–1977 a podruhé získal nominaci za romantický balet Sylvie. Nyní je od ledna 2008 sólistou Národního divadla v Praze. Jeho široký repertoár zahrnuje role jak v klasických, tak moderních baletech, jako jsou La Sylphide, Raymonda, Don Quijote, Labutí jezero, Giselle, Louskáček, Bajadéra, Spartakus, Bolero, Korzár, Sylvie, Svěcení jara, Romeo a Julie a další.

Jak se vám v pražském souboru líbí?
Velmi se mi tady líbí. Už v minulosti jsem měl možnost v Praze hostovat nebo jsem se tu objevoval při různých příležitostech, jako byly např. semináře s Dariou Klimentovou. V sále Svaté Anny jsem se vyskytoval dříve již několikrát a potkával se s tanečníky z baletu ND. Situaci jsem si dobře zmapoval, věděl jsem zhruba do čeho jdu, mezi jaké lidi a především rozhodlo to, že šéfem baletu v Praze je Petr Zuska. Když jsem působil v Brně, Petr Zuska tam připravoval D.M.J. Spolupráce s ním byla velice dobrá a pro mě přínosná.

A do Prahy jste šel klasickou cestou?
Právě, že ne (ťuk, ťuk, klepe Richard na dřevo). Měl jsem vždycky štěstí, že jsem nemusel chodit na oficiální konkurzy. Probíhalo to tak, že do Česka přijel některý choreograf ze zahraničí, který stavěl balet. Pokud jsme si sedli a měl jsem zájem jít někam do zahraničí, pozvali si mě většinou na nějakou stáž sami nebo mě doporučili a domluvil jsem si konkurz v daném souboru. Přijel jsem se tam ukázat, okoukli mě pedagogové a vždy to pak vyšlo.

Petr Zuska si vás také tak vybral?
Po návratu z Ameriky jsem přešel do ND v Brně a zrovna se tam dělala premiéra D.M.J., kterou připravoval Petr Zuska. To bylo poprvé, kdy jsme se potkali. Od té doby jsem věděl, že je šéfem baletu ND v Praze. Za sebe můžu říct, že ve chvíli, kdy jsme spolu začali pracovat, byly po profesionální stránce sympatie oboustranné. Jednou nebo dvakrát mi volali z vedení souboru z Prahy, jak to vypadá s mým působením v Brně, jestli bych měl zájem o angažmá v Praze, ale to jsem měl v úmyslu jít do zahraničí. Bohužel jsem tanečník, kterého doprovází hodně úrazů. Když jsem ještě tančil v Brně a rozhodl se jít na konkurz do zahraničí, udělal jsem si distorzi kotníku. Pak jsem chtěl vyzkoušet angažmá v Anglickém národním baletu, kde mě vzali, ale nakonec to nedopadlo. Proto jsem si začátkem této sezóny řekl, že bych to v Praze zkusil. Divím se jen, že jsem tak dlouho otálel.

Byla to pro vás velká změna přejít z Brna do Prahy?
Byl to plynulý přestup, protože se začátkem této sezóny v ND Praha dělala premiéra D.M.J. Já jsem už v červnu 2007 přišel do Prahy tento balet přenést z Brna a naučit ho tančit sólisty. V září a v říjnu jsem se v Praze vyskytoval pravidelně, věděl jsem proto, do čeho jdu. Už jsem se tady zabydloval, okukoval to, líbilo se mi tu. Zeptal jsem se Petra Zusky, jestli nabídka ještě platí, řekl, že samozřejmě ano. 

La Sylphide / Napoli: Pantomima mě baví

Těšíte se na premiéru baletu La Sylphide/Napoli?
Na premiéru se těším moc, přestože jsem si myslel, že styl Bournonville nikdy dělat nebudu. Je to totiž natolik těžký a specifický styl, že tanečník musí tuto školu nejdřív studovat. Balet samotný je krásně pohádkový, a proto je mi blízký.

Jak se vám studovala bournonvillská technika?
Před pár týdny jsme měli možnost učit se bournonvillskou techniku se specialistkou na Bournonvilla, která přijela z Dánska, aby se naše těla na ni připravila. Pro tělo to byl nejdříve šok, protože bylo zvyklé dělat klasickou ruskou školu, svaly fungovaly úplně jinak. Říkal jsem si, že už cvičíme měsíc a pořád mě tak bolí nohy. Příprava na bournonvillský balet byla náročnější než stavění samotného baletu, ale pro mě byla přínosem.

V čem se liší bournonvillská škola od ruské školy?
V době, kdy jsem studoval konzervatoř, se u nás učila více ruská technika. Pak jsem cestoval po světě a měl jsem možnost si vyzkoušet různé klasické techniky. Amerika je křižovatkou nejrůznějších baletních technik, protože se v USA setkávají tanečníci a choreografové celého světa.

Slyšela jsem, že je dánská technika náročná především skokovou technikou.
Dánská technika je hodně o skocích a batýrování, každý krok je provázen battu, neustále se skáče, tělo a nohy se hodně vyčerpají, je to fyzicky náročné. Zároveň se minimálně používají paže.U Bournonvilla jsou v pánských variacích většinou ruce v přípravné pozici. Na rozdíl od jiných baletů jako je Giselle, Bajadéra, Labutí jezero se při skoku používají paže zároveň, ruka jde za nohou.

Baví vás pantomima v La Sylphide?
Řekl bych, že mě baví hrozně moc, i když jsem měl ze začátku obavy. Pantomima je totiž v bournonvillských baletech jiná než v ostatních klasických baletech. Když jsme s pantomimou začínali, museli jsme se naučit přesně dodržovat původní Bournonvillovy zápisy, gesta vyjadřovat jen jednou rukou, aby v tom nebyl chaos, bylo to srozumitelné a čitelné. Ze začátku to bylo náročné stát na jednom místě a vyjadřovat vše gestem jedné ruky, mimikou obličeje, ale zvykli jsme si. Mohu teď říci, že se dá naučit všechno.

Myslíte, že se pantomima bude líbit také divákům?
V to pevně doufám, protože pantomima byla něco, na čem mistr Frank Andersen hodně bazíroval. To bylo: „Udělej ten pohled takto, ale to už je moc, udělej to méně.“ a druhý den to bylo zase jinak. Mistr Frank trval na tom, aby gesta byla na milimetry přesně, určoval do jaké míry se usmát, jak moc otevřít oči nebo je víc přivřít.

Nebude se divákům zdát pantomima zastaralá?
Je to v podstatě něco, o čem polemizuji. Je to podobné jako v jiném umění, které je odkazem té doby. Máme možnost vidět, jak balet La Sylphide vypadal při své premiéře v 19. století. Díky tomu má jinou atmosféru než dnešní moderní balety, a proto může být pro diváky pantomima zajímavá. Spousty choreografů a pedagogů, kteří tyto balety přenášejí několik desítek let, se snaží zachovat původní prvky, hudbu, protože je to vzácné. Někteří chtějí baletní techniku modernizovat nebo přidávat prvky, aby to bylo pro diváka zajímavější. To je to polemizování, co je lepší, přiblížit to dnešní době, udělat to technicky náročnější nebo zachovat starý původní balet?

Jak se vám tančí s novou partnerkou Nikolou Márovou?
S Nikolkou si velice rozumíme. Tančí se mi s ní krásně. Má hezké zelené oči, což vím, protože dánští pedagogové vyžadují, abychom se navzájem dívali stále do očí. Při jakémkoliv pohybu je nesmíme od sebe odtrhnout.

Ale v tomto baletu žádná klasická partneřina není.
V podstatě není. Příběh je o víle, která je do Jamese zamilovaná. Když se má James oženit, začne se mu zjevovat, aby si nevzal Effy, se kterou je zasnoubený, ale zůstal s ní. James se jí nesmí dotknout, protože by jinak zemřela. Díky tomu v  této verzi není žádná partneřina. Myslím, že to je pro tanečníka ulehčující oproti ostatním baletům, kde je jí až nad hlavu. Tady se můžeme plně soustředit na skokové variace, taneční prvky a pantomimu. Náznak partneřiny je až v závěru, kdy se čarodějnice Madge pomstí za to, že ji James vyhodil z domu a nechá ho očarovaným šátkem zabít milovanou Sylfidu.

Jaké další role budete studovat v Národním divadle v Praze?
Ještě se budu některé doučovat, jako například Vámosova Louskáčka. Také budu hrát Escamilla v Carmen, která se bude nastudovávat hned po premiérách La Sylphide/Napoli. Na to se moc těším, protože budu spolupracovat s Matsem Ekem, který je živá legenda a je to jeden z nejslavnějších současných choreografů na světě. Balet samotný je hodně energický, klade se v něm důraz na dobrou techniku a fyzickou stránku. Carmen je také jeden z důvodů, proč jsem přešel do Národního divadla Praze. Jako jediný jsem byl vybrán Matsem Ekem pro tuto roli a zjistil jsem, že je tady hodně příležitostí setkat se s významnými zahraničními choreografy, což se na jiných scénách v republice stává jen velmi zřídka.
Bavili jsme se také o roli Alberta v Giselle, ale balet se bude stahovat, proto nemá smysl kvůli jednomu představení roli studovat. V minulosti jsem již hostoval v Baletománii, a pokud zůstane na repertoáru, budu tančit Konráda. Toto pas de deux mám nastudované, protože v Brně je na repertoáru balet Korzár celý.

Čeká vás také premiéra Raymondy v Národním divadle Brně.
V době, kdy jsem se už chystal do Prahy, se v Brně začala připravovat klasická verze Raymondy. V tomto baletu tančím Abdérachmana, což sice není typická role klaďase, ale v pojetí pana Jaroslava Slavického není Adérachman vyloženě záporná role. Obsahem Raymondy v Brně je, že má svého snoubence, do kterého je zamilovaná. Jednoho dne, když se koná slavnost, je pozvaný i Abdérachman, ke kterému Raymonda pocítí velké sympatie. Imponuje jí svým exotickým původem. V závěru pak Raymonda řeší, zda si vybrat Jeana de Brienne nebo Abdérachmana, protože je v podstatě zamilovaná do obou. Balet končí tím, že Jean de Brienne zabije Abdérachmana. V baletu vystupuje také postava bílé paní, která ochraňuje rod hraběnky z Doris a postará se o to, aby Raymonda na Abdérachmana zapomněla a vzala si Jeana Brienne.

V Brně účinkujete v mnoha dalších baletech převážně v hlavních rolích. Jak stíháte tolik představení v Praze a v Brně?
Právě že nestíhám. V době, kdy jsem rozhodl přejít do Prahy, se začala chystat premiéra Raymondy. Přemýšlel jsem, jak dál pokračovat v kariéře, protože situace v Brně byla v létě nejistá, byly tam různé změny ve vedení. Zeptal jsem se Petra Zusky, jestli mohu přejít do Prahy. a pak jsem teprve začal přemýšlet, jak dál v Brně, kde jsem tancoval hlavni role v celém repertoáru. Proto se můj odchod trochu více řešil. K mému údivu a překvapení mi pan Jaroslav Slavický řekl, že jeden z důvodu, proč se Raymonda v Brně uvádí, jsem já, protože pro roli Abdérachmana si vybral mě. Velmi jsem si toho vážil, ale na druhou stranu byla role tak technicky náročná a vyčerpávající, že jsem začal uvažovat, jak skloubit Prahu a Brno. Samozřejmě budu v Brně hostovat, ale kámen úrazu byl v tom, že 21. února je v Národním v Praze premiéra La Sylphide/Napoli a 22. února premiéra Raymondy v Národním v Brně. Když se mě pan Slavický zeptal, jestli to zvládnu, řekl jsem, že samozřejmě. V Praze se ale současně začala zkoušet La Sylphide/Napoli, a protože jsou tady choreografové hodně nároční, od rána až do večera jsme trávili s Nikolkou osm hodin na sále, buď pantomimickými scénami nebo skokovými variacemi. Zjistil jsem, že nemám na dojíždění do Brna čas, nicméně roli Abdérachmana jsem se naučil celou. Domluvili jsme se, že premiéru v Brně dělat nebudu, až nějakou další reprízu, což mě docela mrzí.

Máte raději kladné nebo záporné role?
Nedokážu dělat jedno bez druhého, protože potřebuji, aby se v mém osobním i pracovním životě neustále něco dělo a věci se obměňovaly. Nedokázal bych dělat jednostrannou práci, jenom kladné nebo záporné hrdiny. Mám třeba období klasických baletů, na kterých mě baví pracovat, ale pokud dělám jednu věc delší dobu, potřebuji změnu, nějaký jiný styl, třeba modernu. Chci dělat všechno, nejsem jednostranný tanečník.

Stačil jste už poznat Prahu?
Obávám se, že ne. Pohybuji se jen v centru Prahy, kde bydlím a pracuji. Dříve jsem měl k Praze zápornější vztah, když jsem jezdil v rámci školy na soutěže či semináře. Po přestěhování do Prahy jsem zjistil, jak je nádherná a úžasná, a hezky se mi tady bydlí.

V současné době je v módě, že někteří tanečníci chodí do posilovny, jdete také v trendu?
Když jsem působil v Americe, chodil jsem do posilovny každý den. Bylo to spojené s tím, že mě tam práce zcela pohltila a nebyl čas na nějaký osobní život. Jelo se od rána až do večera s hodinovou pauzou na oběd, byl to opravdu zápřah. Po večeři jsme šli do posilovny, kde jsme byli od 20 do 22 hodin. Chodili jsme každý den a tělo bylo potom tak fyzicky připravené, že nás na jevišti nepřekvapilo vůbec nic. Byl to pro mne způsob psychické relaxace, adrenalin se vyplavil a byl jsem v pohodě.
V Brně jsem chodil do malé posilovny, která byla přímo v budově, kde jsme zkoušeli. Důvodem bylo, že jsem poslední dva roky dělal moderní balety a v nich jsem tančil polonahý, např. v D.M.J. končíme jenom v tělových kraťáscích. Bylo často úmorné jít do posilovny, když jsem byl po několika hodinové zkoušce unavený, ale sebral jsem poslední síly a řekl jsem si: „Teď jdu do posilovny, protože se budu na jevišti vysvlékat a musí to vypadat dobře.“ Jsem maximalista a detailista. Co se týká rolí, snažím se o nich hodně mluvit jak s choreografy, tak s pedagogy a dělat všecko pro to, aby byl výsledek perfektní.

Jaké volíte způsoby relaxace v Praze?
Tady posilovna není a do veřejných posiloven chodím nerad. Pokud mám čas, cvičím si doma sám. V blízké době by se měl kupovat posilovací stroj, na to se moc těším, kliky a sklapovačky totiž nesnáším. Posilování pro mě není relaxace. Odpočinek pro mě je, když po práci přijdu domů, připravím si plno jídla, lehnu si na gauč a pořádně se přejím. 

Americká zkušenost

Tři roky jste byl sólistou ve Washington Ballet. Čím to pro vás bylo přínosné?
Když jsem odjel do Ameriky, bylo mi 21 let a najednou to byla pro mě škola života, daleko od rodiny, od přátel a začal jsem za oceánem nanovo. Byly to jedny z nejkrásnějších let mého života. Lidé mě varovali, že je ve světě konkurence a rivalita tak strašná, že to málokdo vydrží. Nevím, jestli jsem měl štěstí, nebo se mýlili, ale ve Washingtonu jsme byli jedna velká rodina. Když se nacvičovaly balety a představení, byli všichni v portále a drželi jeden druhému palce. Řekl bych, že si tam lidi navzájem přáli. Po mém příjezdu za mnou všichni postupně přišli a představili se mi. Vzali mě mezi sebe, chodili jsme pravidelně na večeře a na párty. Nejlepší z toho byly několika měsíční zájezdy po Americe. Všechno jsme podnikali společně, když pak turné skončilo, měl jsem pocit prázdnoty. V podstatě jsem byl na těch lidech hodně závislý. Pobyt v USA byl pro mě přínosný také po taneční stránce, protože jsem se naučil plno věcí. Potkal jsem se se světoznámými sólisty, jako byl např. Michail Baryšnikov, nebo s hollywoodskou hvězdou Danny Gloverem. Tančil jsem na gala ve Washingtonu se sólisty z American Ballet Theater, např. s Ethanem Stiefelem, na gala v Kanadě s Kirovským baletem a Grand Ballet of Canada, také jsem tancoval pro bývalou první dámu USA Barbaru Bushovou.

Je v USA běžné, že jsou tam zváni významní světoví choreografové?
Pokud se nepletu, tak právě přílivem významných choreografů se v Americe začala zvedat baletní technika a začal se vytvářet nový styl, např. v New York City Ballet se dělají jen Balanchinovy balety a myslím, že díky Michailu Baryšnikovi začalo mít A.B.T. jméno ve světe.

Proč jste se vrátil z Washingtonu do Česka?
Nevím, v čem byl hlavní problém, ale když jsem v Americe působil, byly tam potíže s vízy. Měl jsem zrovna období, kdy jsem byl několik měsíců na nemocenské s únavovou zlomeninou a jako cizinec jsem musel být užitečný pro soubor a pro Ameriku. Z imigračního úřadu zjistili, že několik měsíců netancuji, a udělali si tedy představu, že v Americe nemám co dělat. I přesto že jsem měl doporučení jak od choreografů, tak pedagogů z renomovaných souborů, nepomohlo mi to. Mluvil jsem se šéfem Washingtonského baletu a od něj jsem se dozvěděl, že mu vyhrožují a pokud budu dál setrvávat, mohli by ho za to zavřít. Neustále jsem pak cestoval mezi Českou republikou a Amerikou, což nebylo zrovna nejlevnější. Poslední verze byla, že se musím vrátit domů, a až se věci urovnají, mohu přijet do Ameriky zpět a že mi dají smlouvu. Když jsem se znovu vrátil do USA sbalit si věci a rozloučit se s šéfem souboru, řekl mi: „Ty to nevíš? Všechno je v pořádku, můžeš tady zůstat, mám pro tebe smlouvu.“ Byl jsem už z toho všeho psychicky vyčerpaný a smířil se s tím, že odjíždím a nevěděl jsem, co mám dělat. Nakonec jsem se rozhodl po telefonátu s rodiči, že se vrátím zpátky do Čech a rozmyslím si, co bude dál. Z Washingtonu mě potom ještě kontaktovali, že mi smlouvu na rok podrží, pokud se budu chtít vrátit, ale mé cesty potom vedly úplně jinudy.

Myslíte, že v Národním divadle v Praze budete moci ve větší míře rozvinout svůj taneční potenciál?
Pevně v to věřím a doufám, proto jsem tady. Do Národního divadla v Praze jsem šel proto, že má možnost zvát lidi ze zahraničí. Těším se vždy na to, až mi někdo bude moci předat další nové zkušenosti a poznatky, novou techniku, která by mě obohatila. Jsem šťastný, když se můžu něco nového naučit. Praha pro mne bude určitě přínosem a doufám, že to tak vnímají i ostatní.

Již třikrát jste byl nominován na Thálii za svůj mimořádný výkon a cena vám unikla jen o vlásek. Myslíte, že v Praze budete mít větší šanci na Thálii dosáhnout?
Myslím, že v případě cen Thálie není kvalita tanečníka nejpodstatnějším kritériem pro získaní ceny. Nicméně se tomuto ocenění nebráním.


Lenka Trubačová                                                                   únor 2008

 

To top

Podívejte se na promo video a nakopněte naší Ročenku!

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: