04/30/08

Rozhovor se Zorou Šemberovou

Zora Šemberová jako Viktorka

Už kdysi dávno, když jsem se poprvé dostala k dějinám baletu, mě fascinoval osud té tanečnice, která se vzepřela tradici a vytvořila role Julie a Viktorky v tuhé době 50. let 20. století po svém. To, že se mi podařilo se s Zorou Šemberovou opravdu setkat, považuji za jeden z malých zázraků, ve které jsem nikdy nedoufala. Stalo se tak díky tomu, že napsala knihu svých vzpomínek, že byl křest této knihy a že ona se toho křtu opravdu (i přes svůj úctyhodný věk – trvale žije v Austrálii) účastnila. My dvě jsme se sešly o pár dní později v bytě její přítelkyně Emy Bednářové.

Přede mnou byla ta paní, o které se vyprávěly legendy a ke které odkazují naše nejvýznamnější osobnosti tance. Mohla jsem se ptát a ona mi odpovídala.
Nejprve ke knize...

Kde se vzal první impuls pro napsání knihy?
Já nevím, napadlo mě to. Řekla jsem si: „Mohla bych napsat knihu.“ Jiný důvod už nebyl.

Jak dlouho ta kniha vznikala?
Dost dlouho. Nejprve jsem na to byla sama, potom jsem si přibrala Věrušku Benešovou. Pomohla mi to přepsat a udělat úpravy.

Nechtěla jste třeba tu knihu napsat v angličtině?
Ne, já jsem chtěla, aby byla pro české čtenáře a navíc, tak dobře jsem nikdy anglicky neuměla, abych mohla napsat v tomto jazyce knihu.

Přemýšlela jste někdy o tom, jaký by byl život, kdybste netančila?
Ne. Já jsem byla od šesti let natolik přesvědčená, že budu tanečnice, že nic jiného jsem slyšet nechtěla. A taky jsem potom vždy pracovala v profesi. Mí rodiče mě v tom velmi podpořili. Tatíček zastával názor „špatný učitel ztráta času i peněz“, a tak si raději vypůjčil, jen abych mohla studovat u těch nejlepších. Mamička byla úžasně vnímavá našim potřebám a tatíček moc pracoval, aby nás tři děti uživil. Bylo to těžké, ale vyplatilo se. Studovala jsem v Paříží, Barceloně, ve Vídni u nejlepších učitelů. Jsem strašně vděčná tatíčkovi a vlastně oběma, byli to výborní lidé.

Vy jste prošla vším, čím může tanečnice projít...
Ano, kromě klasického tance a novodobých směrů v Helerau-Laxenburg, jsem například v terénu studovala i lidový tanec. S Jiřinou Mlíkovskou jsme spolu sbíraly původní lidové tance a zvyky. Snažila jsem se, aby na mě ze všeho ulpělo, abych vše zužitkovala.

Myslíte, že je to pro tanečníka nutné, zažít více pohybových stylů?
Není to nutné, ale je to velmi potřebné. Je to ohromné obohacení. Já jsem se mohla například vžít do různých stylů, a to je pro tanečníka úžasná výhoda.

Prošla jste několik fázemi taneční profese. Byla jste tanečnice, pedagožka, choreografka. Co vám z toho bylo nejbližší?
Choreografii, tu jsem nestudovala tak, jako je to dnes běžné, kdy jsou na to školy. Stejně si myslím, že pokud to v člověku není, tak ani škola nepomůže. Mě choreografie zase tolik k srdci nepřirostla, dělala jsem ji především proto, že si mě vybrali režiséři Alfréd Radok a Hrdlička. Já jsem se toho vždycky trochu bála, ale oni chtěli, a to se nedalo odmítnout.
Nejbližší mi bylo vždy tančit. Strašně jsem milovala tanec, chtěla ho studovat, studovala a všechno ve svém životě na něj soustředila.

Tančila jste spoustu rolí, nejvíce se mluví o Julii a Viktorce. Je ještě nějaká jiná pro vás zásadní?
Já jsem měla mnoho rolí a dnes už si je ani všechny nepamatuji. Ty dvě byly pro mě takovým mezníkem. Proto o těch dalších ani tolik nemluvím. Dělala jsem například Zlou matku v Popelce a vůbec tento typ charakterních rolí. V Praze to bylo horší, protože komunismus mi, vzhledem k mému negativnímu postoji, moc tanečních příležitostí nepřinesl. Já jsem režim neuznávala a oni mě, ne zakázali tančit, ale role jsem nedostávala. Trpěli mě v divadle, ve škole, protože jsem byla výkonná.

Byla jste sledována tajnou policií?
Asi ano. Ten pocit, že za vámi neustále někdo chodí, se mě držel stále, i když to třeba nebyla vždy pravda. Bylo to velice nepříjemné. Jediná možnost čelit tomu byla ta, že jsem se starala jen o tanec. Zakázala jsem si myslet na věci okolo a soustředila jsem se jen na umění. Nikdy mi nic v tomto směru nebylo zatěžko. Přesto, že to nebyla moje práce, vedla jsem zkoušky, když mě Saša Machov požádal, a dělala jsem to vlastně zadarmo. Mě to ale nevadilo, já bych pro Machova udělala všechno.

Zažila jste dva zásadní české choreografy poloviny 20. stol. Sašu Machova i Ivo Váňu Psotu. Jací byli vaším pohledem?
Ivo Váňa Psota byl vychován Rusy a byl velice poctivý člověk i umělec. Nebyl možná tak tvůrčí jako Machov, ale dokázal dát lidem techniku a vytvořil v Brně profesionální těleso. Dal po řemeslné stránce velice mnoho českému baletu. Já jsem ho požádala, aby mě nechal tančit bez špiček. Pro mě to byla moderní hudba, a klasická technika zde pro mě nevyjadřovala vnitřní myšlenku toho díla, a především hudby. Psota se nejprve zarazil, byl velice důkladný „klasikář“, ale nakonec souhlasil. Nechal mi volnou ruku v mých sólech a stalo se to něčím jiným než jen obyčejným baletem. Bylo to pravdivější. Pravda mě vždycky strašně pronásledovala. Všechno jsem chtěla cítit opravdu, a tím jsem se právě odlišovala od ostatních tanečnic.

Když se dnes díváte na Romea a Julii na špičkách a s honosnou výpravou, jak to na vás působí?
Je to balet, ale často nejsem spokojena s tím hudebním propojením. V dnešní době by se daleko lépe mohla ta hudební předloha využít a mohla by se víc procítit. Naposledy jsem viděla Romea a Julii v podání Národního divadla, a zvlášť v druhém jednání právě ta muzikálnost nechyběla. To mi dělalo moc dobře.

A Saša Machov?
Machov si dělal také po svém. On byl pan režisér, pan umělec. Byl jediný, kdo dokázal pro mě vytvořit choreografii. Tak smutně skončil. Uštvaný režimem. Tím jsem hrozně trpěla. Tehdy jsme měli poslední zkoušku na Viktorku a on mi řekl: „Zorka, oni mě zničí, oni mě zničí.“ Za týden spáchal sebevraždu. Nikdy jim to neodpustím.

Musela být docela náročná ta 50. léta u nás. V divadle atd.
Bylo to náročné. Pořád nás někdo komandoval, já se tedy moc nedala, ale stálo mě to mnoho. Jsem ráda, že jsem byla, jaká jsem byla. I když moje postavení bylo spíše špatné, přesto jsem byla od rána do večera zaměstnána. Tři práce. Do noci jsem připravovala choreografie, ráno učila na konzervatoři, odpoledne vedla zkoušky v divadle. Byla jsem úžasně zaměstnaná, a to mi pomáhalo.

Jak jste se dívala na moderní taneční techniky?
Ti lidé jako Marta Graham byli všechno lidé, kteří něco uměli, a proto si mohli dovolit nové cesty. Pokud byli dobří, tak se mi líbili, souhlasila jsem s nimi.

O Jarmile Kröschlové (letos uplynolo 115 let od jejího narození a 25 let od smrti, pozn. ZuS), se v knize zmiňujete, ale jen okrajově. Jaký byl váš vztah k ní?
Já jsem ji nemírně ctila. Pro mě to byla opravdu vynikající pedagožka. Ty knihy, které napsala (Nauka o pohybu – Praha ORBIS 1975, Výrazový tanec Praha ORBIS 1964, Praha, NIPOS 1999, Základy pohybové výchovy tanečníka  a herce - 1956,  pozn. ZuS) ze mě udělaly lepší učitelku. Používala jsem její principy, některé věci jsem měla sama z Laxenburgu, ale ty knihy jsou tak důkladně napsány, že člověk musí sklonit hlavu. Je to důkladně propracovaný systém na základě anatomie, takže je to pravda, stejně jako pravdivé je lidské tělo. V té knize jsou opravdové poklady. Člověk musí při jejím čtení hodně myslet a nějak ne hledat, ale dávat si to všechno po sobě dohromady, aby tomu dobře rozuměl. Je to tak psané, aby tomu bylo dobře rozumět, ale ta kniha není jen „já si tak něco přečtu...“ To se musí studovat.
Jinak jsem se s Jarmilou Kröschlovou stýkala pouze prostřednictvím dopisů, neměla jsem čas a ona také ne, přestože jsme byly kousek od sebe.  Alespoň jsem v Austrálii přeložila Nauku o pohybu do angličtiny (vydalo nakladatelství Currency Press – The Performing Arts Publisher, 2000, pozn. ZuS). Ovšem jak to tak bývá, žáci to čtou, jen když opravdu musí.

Myslíte, že jsou žáci všude stejní? Jak se vám pracovalo v Austrálii?
Všude jsou žáci stejní. Rádi by uměli hned vše a bez námahy.
V Austrálii to bylo pro mě hodně těžké, musela jsem všechno začít znova od začátku. Musela jsem dát všechno sama dohromady. Rozhodla jsem se, že budu učit výrazu na základě nějaké techniky. Vzala jsem tedy balet, protože to byla nejrychlejší cesta, jak dosáhnout nějaké souvislosti v pohybu. Nadávali, ale já jsem řekla, budete to dělat a basta. Teď za mnou chodí a říkají: „Paní profesorko, vy jste nám zcela změnila život, my vám děkujeme.“ Všichni říkají totéž.

Co byste poradila začínajícím tanečnicím, které se chystají na tu budoucí profesionální dráhu?
Co mohu poradit je jen to, čeho jsem se držela já. Já vždycky šla za pravdou, protože jsem nesnášela imitaci. To je strašně nevýhodné, poněvadž je to velice pracné. Když máte udělat něco pravdivě, tak se musíte do toho vžít. Musí se vybírat, a ne tak hned všechno brát. Musí se vybírat podle charakteru. Musí být možnost to prožít, nebo je to nanic. Já jsem to tak dělala a tak i učila.
A nyní jsem stále s některými žáky ve styku. Třicet devět let mi píší a děkují.
Teď najednou mám takový pocit uspokojení a ta láska, kterou mi dávají, ta je úžasná. Jsem nyní moc šťastná. To škaredé zapomenu, co na to mám co myslet? To je škoda času, ne? A myslím jen na to krásné a to krásné přehluší vše.

V tom je vaše síla a energie se kterou přeletíte i oceán?
To vám dá sílu. Když si řeknete, to je zbytečné, to mě zdržuje, nebudu na to myslet, i když se vám to pořád vrací do hlavy. Ale vy si řeknete ne. A myslíte na něco jiného, co je pro vás radost, a pak jdete dopředu.

autor rozhovoru: Zuzana Smugalová

Reportáž a foto ze křtu knihy Na šťastné planetě

To top

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: