V listopadu loňského roku hostoval v Národním divadle v rámci francouzské sezóny taneční soubor Ballet Preljocaj. Romantický současný balet Sněhurka na hudbu Gustava Mahlera, se kterým se během dvou večerů vyprodanému divadlu představil, je choreografickým dílem uměleckého ředitele souboru, Angelina Preljocaje (*1957, originální albánská výslovnost jména sice zní [préljocaj], v tanečním světě se ale ujala francouzská výslovnost [préžokáž]). Mezinárodně uznávaný současný choreograf během rušného pobytu v Praze poskytl rozhovor také Tanečním aktualitám.cz.

Moje první otázka se týká včerejšího představení: co se stalo? Proč jste začali o více než půl hodinu později? Publikum bylo docela nervózní.
To je tím, že běžně hrajeme po 20:30 večer, takže jsme potřebovali ještě nějaký čas na zkoušku, aby tu bylo všechno perfektní. Viděla jste, že je tam hodně technických efektů, jen jsme si prostě chtěli být opravdu jistí...

Ach tak... Druhým překvapením bylo, že na všech plakátech v Praze je vyfocená japonská tanečnice – proč včera tančilo jiné obsazení? Nebo to vždy střídáte?
Střídáme pokaždé, je to jako loterie.

Takže dnes, v druhém pražském představení, bude tančit druhé obsazení?
Ne, pro každé město používáme jen jedno obsazení. Je to lepší pro tanečníky, mají možnost se dostat více do role... Ale pro mě jsou obě obsazení stejně dobrá a není to tak, že bych si řekl: „Kvůli Praze to udělám takhle.“ Není to jako první a druhé obsazení, například v Bukurešti bude tančit to druhé.

Ano, ale sólisti si jen vymění role a tančí sborové party, neustále tedy všichni tanečníci v tom představení účinkují. Co když někdo onemocní nebo se zraní? Máte nějakou alternaci?
Ne, nemáme. Tohle je docela vzácné, že mohl jet celý soubor, tedy 26 tanečníků. Kdyby někdo nemohl tančit, tak bychom to odtancovali v 25 nebo 24 lidech, žádný problém.

Kdy jste se poprvé setkal se Sněhurkou, tedy příběhem Sněhurky? Pamatujete si, jak na vás zapůsobila?
To si nevzpomínám... nevím, kdy to bylo, nepřemýšlím o tom, jak jsem ten příběh přijal, když jsem jej slyšel, spíš o tom, jak jej zpracovat.

Už jste řekl, že Sněhurka je pro vás symbolem všech pohádek – myslíte si, že je zároveň symbolem života jako takového?
Možná... protože je tam symbol života a smrti a generačních problémů... a je tam zrcadlo, které je pro tanečníky velmi důležité: je to kouzelné zrcadlo a je opravdu překvapivé, jak málo baletů kdy použilo téma Sněhurky, protože práce se zrcadlem  je pro pohyb velmi zajímavá. Protože my (tanečníci) opravdu umíme vytvořit iluzi takového kouzelného zrcadla a funguje to – pro mě je to nejpodstatnější moment, emoce příběhu. Tím myslím, že těla tvoří příběh. Efekt, příběh, tajemno.

Máte pocit, že ženská touha po kráse se změnila? Že je v dnešní době ještě silnější?
Ne, myslím, že je stále stejná, jen trvá déle. Pro ženy i pro muže: můžeme být krásní a silní a svůdní déle – což vytváří rivalitu matky s dcerou. Problematika Sněhurky se také dotýká toho, že být matkou není konec příběhu. V minulosti to tak bylo – jakmile se stala žena matkou, byla matkou až do konce života. Ale dnes být matkou je jako být blond nebo něco – je to spíš jako stav, ne nějaký cíl. Sněhurka se zabývá feministickým problémem: pokud jste matka, můžete být zároveň dál tím, čím chcete. Mateřství je jako vedlejší život. A to je také to, proč žena chce zůstat ve svém životě, a ne z něj být vytržená.

Stejně jako tanečníci.
Přesně. A také choreograf. To je to, proč se také snažím, aby tanečnice mého souboru mohly pokračovat ve své práci, i když otěhotní.

Takže kolik matek máte teď ve svém souboru?
No hodně, asi 3 nebo 4.

Jak se liší Sněhurka od vašich předchozích prací? Myslím především choreograficky.
Narativní příběh mě nutí vynalézat nové pohybové vyjádření a dramaturgii, to je to, co mě na té práci zaujalo.

Nedávno jste překročil padesátku. Cítíte, že jste se dostal k nějakému vrcholu své tvorby, nebo třeba novému kroku v kariéře?
Ach ne, nebuďte ke mně tak krutí... vrchol přijde později. Mnohem později...

Takže to nepovažujete za dosažení nějakého vytyčeného úspěchu své dosavadní kariéry?
Ne, pro mě to bylo spíš jako závorka... Často říkám: neočekávejte ode mě, že budu pokračovat v pohádkách – vůbec, úplně na to zapomeňte.
Pro mě je to závorka. Něco, co jsem chtěl jednou za život udělat, ale odteď bych chtěl změnit tvorbu úplně o 180 stupňů, stejně jako předtím.

Vaše představení má mnoho znaků romantického baletu (létající démoni, trpaslíci-pavouci lezoucí po skalní stěně, zvířata jednající jako lidé, atd.). Co jej tedy činí odlišným, současným? Jen taneční kroky?
Ano, můj skutečný jazyk, současný tanec. Není to balet, má to příchuť romantismu, ale je to současné představení. Vzal jsem formu a naplnil ji současnou pohybovou texturou.

Jak tvoříte choreografie? Vymýšlíte všechny taneční kroky sám?
Ano, většinou ano. Protože je mi jenom 52 a jsem tanečník a chci co nejvíc využít své tělo, zkoumat je až do konce. Je to asi nějaký druh pýchy: zpovídat své tělo, dokud se nepřestane hýbat.

Takže nepoužíváte například improvizaci tanečníků k inspiraci...
Ale ano, někdy ji používám, ale ne pro tvorbu choreografie. Jen k inspiraci: co mám dělat, někdy co nemám dělat :-) Někdy nechám tanečníky improvizovat, abych jim pomohl s charakterem pohybu, který potřebuji – nechám je prožít si ten pocit a potom přijdu s vlastními kroky.

Pamatujete si kroky?
Ano, napřed mě tanečníci sledují a potom si je pamatují lépe než já. Někdy je opravdu zapojím, například na té stěně, díval jsem se na ně ze země a oni přicházeli s nápady. Tak jsem jen dirigoval: tohle ano, tohle ne, až opravdu vznikl dialog. Také když tvořím duet, někdy dělám to, co dívka, někdy to, co princ – a druhý tanečník musí reagovat. To je způsob, jak pracuji.

Máte v souboru notátora?
Ano, používám pro zápisy svých choreografií Benešovu notaci.

Tančíte také ve svých choreografiích? Na jevišti?
Ne, vlastně ne, ale chtěl bych se k tomu vrátit.

Který choreograf vás nejvíce ovlivnil?
Studoval jsem u Merce Cunnighama, ten mě inspiroval hodně, také Forsythe, toho mám opravu rád, Jiří Kylián (což ve skutečnosti znělo [žiri kilian], pozn. LB), Gerombelt... je jich hodně, kteří mě inspirovali. A dodali mi odvahy tvořit, to znamená hodně. Ne jenom lidé, kteří vás inspirují, ale také lidé, kteří vám dodají odvahu tvořit vaše umění, jsou důležití. Že to, co tvoříte, má smysl, lidé, kteří řeknou: „Ano, tanec stojí za to dělat.“

Vaši tanečníci jsou profesionálové, jak si je vybíráte? Je možné se do vašeho souboru dostat, pokud by někdo z českých tanečníků měl zájem?
Dělám konkurzy, když potřebuju tanečníky, ne pravidelně. A vlastně nějací Češi na ně přijeli a bylo to fajn, líbilo se mi, co jsem viděl, takže budu rád, když někdo z Čech přijede.

Lucie Burešová                                                                                  leden 2009