07/16/10

Rozhovor s Veronikou Iblovou

Baletní mistr souboru Národního divadla, zkušená tanečnice, pedagožka i repetitorka Veronika Iblová je člověk, který nevydrží ani chvilku v klidu. Když zrovna nepracuje nebo neusměrňuje výchovně své tři děti, vymýšlí plány, jak se ještě víc zaměstnat. Jeden takový právě uzrál v podobě založení soukromé baletní školy pro děti a mládež, školy, kde mimo jiné celá výuka bude probíhat v angličtině a která se bude dělit o prostory přímo s baletem ND.
Kde se tenhle nápad vzal? Nejen o tom jsme si krátce před koncem letošní sezóny povídaly:
K myšlence založit školu, kdy by se vyučovalo anglicky, mě přivedla jedna kamarádka Američanka, která žila v Praze a chodila se svými dcerami soukromě na balet. Teď se bohužel zrovna stěhuje pryč, ale byl to jeden z impulzů. Uvědomila jsem si, že je v Praze spousta anglických školek a škol, ale žádná anglická baletní škola. Nebyl to ale nápad, který by se zrodil ze dne na den. S učením jsem začala už v Maďarsku, krátce po úrazu, který mi nedovolil již dál aktivně tancovat, a tam jsem společně s kolegyní vytvořila metodiku Bodyform… Hrozně mě bavilo pracovat s nejmenšími dětmi, stavět je na nohy, formovat je a taková práce mě lákala i tady v Praze. Občas se objevil někdo, kdo potřeboval připravit na zkoušky na konzervatoř nebo na soutěž, takže jsem se více méně s baletní pedagogikou setkávala a propojením všech těchto impulzů se zrodil ten nápad.

Při baletu ND ale už funguje pro děti přípravka.
Je pravda, že jsem to vnitřně cítila jako problém, také jsem původně chtěla učit v úplně jiných prostorách. Ale když jsem projekt začala rozjíždět, vyhlédnuté prostory nebyly k dispozici a posléze jsem zjistila, že tak kvalitní sály, jaké potřebuji, jinde než v areálu baletu ND nejsou. Nakonec je to pro mě spíše výhoda, protože budu samozřejmě dál pracovat jako baletní mistr, tudíž nemusím po práci letět někam přes půl Prahy, ale mohu rovnou navázat.

Co na to vedení baletu?
Dohoda proběhla výborně, naopak jsou tomu velmi nakloněni. Když jsem zjistila, že se budu muset uchýlit do našich prostor, první, komu jsem o tom řekla, byla naše pedagožka z přípravky, paní Naďa Sobotková, a ta reagovala úžasně nadšeně, že jí tam také chodí anglicky hovořící děti, neví co s nimi, tak že mi je bude rovnou posílat.

Jak velký je zatím o kurzy zájem?
Rozdělila jsem výuku na tři věkové kategorie: 4 až 7, 8 až 12 a 13 až 18 let. Já sama se chci zaměřit na malé děti, ale chtěla jsem, aby měli prostor i ti lidé, kteří se třeba nedostali na konzervatoř, ale chtějí tančit dál, nebo se zkrátka chtějí baletu věnovat, ale ne profesně. A ti se mi kupodivu od začátku hlásí nejvíc.



A kdo bude kromě vás vyučovat?
Jsem domluvená s Michaelou Černou (též baletní mistr ND, pozn.), potom bude učit Mahulena Křenková – pedagožka na HAMU, Vašek Janeček a Nina Brzorádová, ti mají hodně zkušeností i s neprofesionály, což je také výhoda, dál Honza Kodet a časem budou učit Zuzanka Susová, která bude mít na starosti ty nejmenší věkové kategorie, a Jirka Kodym, ten právě začíná studovat pedagogiku. Jsem ráda, že mohu zapojit právě lidi z Národního divadla. Zatím mám v plánu, že začnu učit všechny věkové kategorie. Chtěla bych děti naučit základům, vycházejícím z mé metody Bodyform, lidově řečeno postavit je na nohy, vyformovat je a pracovat s jejich flexibilitou. Po zvládnutí těchto základů bych na děti nechala působit i ostatní pedagogy v rámci pestrosti hodin.

Jak organizujete výuku?
Vyučovat se bude v trimestrech, kurzovné není nejlevnější, to přiznávám, vychází na 300 korun na hodinu, ale na druhou stranu jsou to nejlepší prostory, jaké se v Praze dají sehnat, největší sál, jaký máme, žáci budou mít také vlastní zázemí, oddělené šatny. A v programu trimestru jsou vždy bonusové hodiny v sobotu odpoledne, které jsou zadarmo. Nechám na uvážení rodičů, jestli tam budou děti posílat, při tom věkovém rozpětí to nemusí být pro každého zajímavé. Plánuji je jako vzdělávací lekce s různou náplní, třeba přednášky z dějin tance, videoprojekce a podobně, jsem totiž přesvědčená, že lidé se mají vzdělávat po všech stránkách, ne jen přijít na hodinu a kultivovat se pohybově, ale něco se i dozvědět. Chci to co nejvíce napojit na soubor, což bude prospěšné nám všem, protože pro studenty to bude něco exkluzivního a tanečníci se tím zase mohou trochu propagovat. Mohou se předvádět ukázky variací, pořádat besedy, a když přijede nějaká osobnost ze zahraničí, uspořádáme s ní pro studenty setkání. Možností je celá řada.

Plánujete i nějaké praktické výstupy, představení?
Časem se k tomu chceme dopracovat, ze začátku budeme dělat ukázkové hodiny na konci každého trimestru, kde se budou moci rodiče podívat, co se děti naučily. Jinak samozřejmě přístup na hodiny mít nebudou. Určitě se dopracujeme i k samostatnému vystoupení a samozřejmě, když budou šikovní, zapojím je do dětských rolí v baletních představeních Národního divadla. Sama zkouším polovinu repertoáru, tak by to neměl být problém.

 

Pojďme přímo k vaší pedagogické práci – zmínila jste se o metodě Bodyform, co to je?
Když jsem v roce 1988 měla těžký úraz a rozhodovala se, co dál, dostala jsem nabídku učit na střední škole, respektive na škole, která měla a má statut konzervatoře – v Maďarsku se na konzervatoř chodí od úrovně třetí třídy, ne páté jako u nás. No a pro nejmenší děti bylo potřeba vytvořit metodiku, která by jim vypracovala dispozice, dala zkrátka základ. Měla jsem tam kamarádku, bývalou reprezentantku v gymnastice, která trénovala v Budapešti malé gymnastky. Byla jsem fascinovaná tím, jaké mají moderní gymnastky dispozice, jak dovedou pracovat s těžištěm a tak dále, v té době se to proměnilo prakticky celosvětově, obor udělal obrovský skok. Bylo to tím, že se masově rozšířila určitá metodika, původně ruská, která formuje takovým akrobatickým, až trochu moc drastickým způsobem – ale výsledky byly ohromné. Některé principy se mi zalíbily, ale věděla jsem, že by se pro tanečníky musely modifikovat, takže jsem na tom asi dva roky pracovala a snažila přizpůsobit metodu tanečníkům.

Moment – mluvila jste o malých dětech, pro koho je tedy tato metoda určena?
I pro děti, i pro tanečníky. Když zadávám tréninky, hodně často do nich některé prvky zapojím, když vidím, že to potřebují. Samotná metoda má jednotlivé sekce, kde se pracuje třeba na nártech, na celkovém vytočení, s jednotlivými částmi páteře, patří tam i skoky a základní koordinační cvičení. Nevěřila byste, kolik práce někdy takové zdánlivě jednoduché cviky dají profesionálům. V těle spolu všechno souvisí, ale člověk si někdy neuvědomuje principy. Cviky se provádí hodně pomalu, protože jakékoli „extrémní“ prvky je dobré dělat tahem, zvolna, a samozřejmě do hudebního frázování. Nejsou těžké na zapamatování, ale musí se dělat správně i po stránce dynamiky. A hlavně na maličkých dětech jsou vidět obrovské pokroky.
Letos učím Bodyform samostatně v rámci workshopu, který tu v červenci organizuje Honza Kodet, pracuji jako loni s pokročilými neprofesionály, kromě toho že vedu i klasický trénink. Jinak jsem také měla několik seminářů na HAMU.

Jste klasicky školená tanečnice, ale častěji repetitujete moderní repertoár, jaká byla vaše cesta k moderním nebo současným technikám?
Když jsem nastoupila angažmá v Bratislavě, snažila jsem se na sobě hodně pracovat. Bylo tam skvělé taneční divadlo a škola Bralen, kde tehdy tanečnice Mirka Kovářová učila techniky José Limona a Marty Graham. Začala jsem s ní pracovat individuálně, protože jsem cítila, že mám určitý deficit. Vyšla jsem ze školy zpracovaná ruskou metodikou, točila jsem fouetté doprava doleva, co se týká klasiky, škola a paní prof. Melicharová mi daly skvělý základ, který se nikdy nezapomene. Ale modernu jsme neuměli nikdo.
Měli jsme něco jako moderní výrazový tanec s profesorkou Vláškovou, která měla obrovské charisma a naučila lidi úžasně se hýbat i cítit určité vnitřní napětí, ale nedá se říct, že bychom znali nějakou současnou techniku, a cítila jsem to jako handicap. Jde o to, že techniku do vás ve škole „lejou“ léta a léta, ale nedochází k takovému uvědomění si vlastního těla, cítění techniky – jakékoli – skrze tělo. To mi dala až Limonova technika a Grahamka.

Co přesně je ten moment uvědomění, dá se popsat?
Člověk pochopil, že všechen tanec je jedno společné řemeslo a že má úžasnou zpětnou vazbu. Moderna mi dala zaprvé uvolnění, uvolnění ze zažité formy – pochopila jsem, že forma je sice velmi důležitá, ale jen jako důsledek vnitřního napětí, ne sama o sobě. A pak jsem se díky ní naučila vědomě pracovat s centrem těla. Dodnes na to dbám při práci s tanečníky, aby uměli pracovat s centrem, protože to je to jediné, o co se lze v prostoru opřít.

Radíte tedy nebát se moderny, i když se člověk věnuje primárně klasickému tanci.
Rozhodně! Čím víc toho do sebe pojmete, tím víc tělo obohacujete, všechno pomáhá při hledání cesty, až se jednou stane, že je začnete ovládat. Přenášení váhy, výdrže, na tohle všechno moderna hrozně pomáhá. Naše tělo vnímám jako nástroj, na který je třeba naučit se hrát a neustále je udržovat ve formě. Každý den se začíná tréninkem, pořád se člověk hledá, zdokonaluje… někdy je třeba i zariskovat. Získání aplombu je pocit, který si člověk musí sám najít, uvnitř, ale jinak než zkoušením to nejde. Nesmíte se bát, je v pořádku na tréninku padat z relevé, ale pořád to musíte zkoušet a zkoušet. Na tréninku si můžete dovolit upadnout na zadek, na jevišti ne. A všechno začíná už u tyče, už u prvního tendu musíte najít osu…



Začala jste učit velmi mladá a neplánovaně, jaké to bylo?
Tím, že jsem byla tak mladá, učila jsem paradoxně lidi, kteří měli daleko víc zkušeností než já, ke kterým jsem spíš sama vzhlížela jako ke vzorům. V divadle jsem začala asistovat Liboru Vaculíkovi, což byla také náhoda. V době, kdy jsem byla ještě v nemocnici, šéf našeho poměrně malého souboru Ivan Markó odešel, za dost pohnutých okolností, a zakázal inscenovat všechny své tituly. Libora Vaculíka jsem jako tanečníka i choreografa znala z Bratislavy, proto jsem ho oslovila, jestli by nechtěl něco udělat pro nás, a když přijal, stala jsem se jeho asistentkou.
Úžasné bylo to, že jsem nemusela opustit divadlo. Divadlo je fenomén. Ať už jste na jevišti nebo se podílíte z druhé strany, všechno směřuje k představení, které je takový magický okamžik, do kterého nemůžete zasáhnout, nemůžete nic opravit, zastavit, žije si to vlastním životem. O tohle přijít, o tu atmosféru, o možnost podílet se něčem tak úžasném je hrozné, divadlo je jako droga.

Přerod z mladé tanečnice na pedagožku ale nemohl být jednoduchý.
Byla jsem hozená do vody a plavala jsem. Věděla jsem, že na to nemůžu jít přirozenou autoritou vyplývající z věku a zkušeností. Musela jsem perfektně znát choreografie, které jsem měla učit, přesvědčit lidi vnitřně, že jim mám co dát a že jim to pomůže. V tom musí být člověk naprosto čestný, je to boj, který si každý pedagog musí sám se sebou vybojovat, potlačit v sobě ješitnost a individualitu. Uvědomit si, na které straně jste, že teď už nejde o vás, ale o tanečníky a jejich výsledek.
Metod a postupů, jak dospět k výsledku, je nekonečně, a s každým jedincem musíte jednat jinak. Tahle psychologická stránka mě baví asi nejvíc, individuální práce, kdy na někoho se stačí zamračit a je v pozoru, s někým to musíte rozebrat, ale nedat zase úplnou volnost…

Dokážete se při představení odpoutat od role pedagoga skutečně si ho užít?
To je úplně jednoduché: když je představení dobré, sedím a nechám se unášet, vtáhne mě a působí na mě. Ve chvíli, kdy vycítím, že tam něco není dozkoušené, něco drhne, začnu přemýšlet, počítat, všímat si chyb.

A jak často se necháte unést v ND
J?
V poslední době mě naši tanečníci opravdu těší, skutečně. Za poslední dva tři roky je radost se na ně dívat. I přesto, že jsme všichni pořád ve stresu, že zkoušíme kolikrát čtyři tituly najednou a jsme permanentně unavení.
Ze svého vlastního tanečního života jsem si přinesla jedno poučení, a to že po představení neříkám chyby. Když tak jemně upozorním, že něco by mohlo být lepší – to může být vždycky – a pokud je repríza, další den to rozebereme podrobněji, ale snažím se co nejvíc s tanečníky pracovat na sále, do poslední chvíle opakovat třeba dvacetkrát jednu věc, abych je mohla „vypustit“ s čistým svědomím na jeviště a potom je nechat představení zažít.



Není lepší opravit, když je právě představení ještě čerstvě v paměti?
Nemyslím. Tanečníci jsou při představení jako v jiném světě, v jiném životě, nechci je z něj vytrhovat. Kvůli tomu zážitku to děláme. Vždyť je to skoro k zbláznění, večer tančíte úžasnou krásnou roli, točíte, užíváte si, a ráno se zase musíte postavit k tyči a začít úplně od začátku.

Takže vaše cesta je vyřídit všechno na sále.
Tam je někdy i dost podusím
J. Snažím se být důsledná a vyplácí se mi to. Mám velkou radost, když si tanečníci osvojí a pamatují mé připomínky. Tím se práce posunuje dopředu.

Ono zmiňované střídání titulů a stylů je náročné a také trochu nebezpečné na zranění, nemyslíte?
Soubor je natolik profesionální, že i když toho máme tolik, je to sice někdy honička ze stylu do stylu, ale na druhou stranu nás to obohacuje. Sama za sebe neváhám říct, že to, co tady zvládají tanečníci, bych já nevydržela, fyzicky určitě ne, a možná ani psychicky. Ale obdivuji je, jsou naprosto pohotoví, ve střehu, co se naučí, to si jednou provždycky zapamatují. Třeba Zlatovlásku s nimi stačí projet na jednu pořádnou zkoušku a může se jít na jeviště.
Vážně, lidé, kteří to tu vydrží, musí tuhle profesi milovat a jsou to profíci tělem i duší. Snažím se poznat, kdy jsou opravdu vyčerpaní a netlačit na ně, vím, kdy potřebují zvolnit, aby mohli na jevišti udělat maximum, ale také vím, kdy potřebují tvrdě zapracovat. Těší mě, když to funguje, i když samozřejmě člověk nevycítí vždycky všechno, sama jsem někdy unavená, i když se snažím na všechno jít pozitivně. Člověk někdy ublíží, ani o tom neví. Ale myslím, že oni sami vědí, že se mnou mohou mluvit otevřeně, jsou to profíci a uvědomují si, že musí odvést tu nejlepší práci, jsou zodpovědní. Výkon nelze vynutit.

Zvládáte práci – odteď vlastně dvě práce – a doma tři děti. Jak je možné, že máte ještě tolik energie a dobré nálady?
Mám skvělou maminku, vážně. Mít zázemí je strašně důležité. Vím, že mám někoho, na koho se mohu absolutně spolehnout a třeba odjet se souborem na zájezd nebo se intenzivně věnovat přípravě nové premiéry.
Přitom když jsem po škole odcházela do prvního angažmá pryč z Prahy, byla jsem rozhodnutá postavit se na vlastní nohy, měla jsem pocit, že musím být absolutně samostatná. Jak jsem dneska ráda, že maminku mám!
A co se týče mé energie? Má práce mě pochopitelně naplňuje a veškerá energie, kterou vložím do práce s tanečníky, se ke mně jako bumerang vrací a dobíjí mě.

                                                                                                 Lucie Kocourková

                                                                                         Foto: Hana Smejkalová


Veronika Iblová
pedagog a baletní mistr baletu ND

Narodila se v Praze. V letech 1975–1983 studovala na Taneční konzervatoři v Praze a v letech 1983–1988 působila jako sólistka baletu v Slovenském národním divadle v Bratislavě. Ztvárnila zde titulní a sólové role v baletech Labutí jezero, Les Sylphides, Ples kadetů, Spartakus, Louskáček aj. Získala Cenu slovenského literárního fondu za balet Vivaldi (část Zima), Slovenských dramatických umělců a stříbrnou medaili na celostátní baletní soutěži v Brně. Vystupovala na mnoha scénách v zahraničí.
Od roku 1988 působila v angažmá v Győri Ballet Ivana Markó v Maďarsku jako sólistka baletu. Vystupovala v titulech jako, je Bolero, Zaslíbená země, Mechanická zahrada, La valse a v mnoha dalších. Zároveň se věnovala pedagogické činnosti na střední umělecké škole při Győri Ballet. Po těžkém úraze a nuceném zakončení taneční dráhy byla jmenována baletním mistrem. Od téhož roku začala pracovat jako asistentka choreografie a při té příležitosti podnikla mnoho studijních cest (Vídeň, Frankfurt, Amsterodam, New York).
Od roku 1994 je baletním mistrem baletu Národního divadla v Praze. Za dobu svého působení v národním divadle měla možnost vychovat a formovat mnoho skvělých a výrazných tanečních osobností (T. Podařilová, Z. Susová, N. Márová, A. Katsapov, M. Štípa, J. Kodym). Jako asistentka choreografie spolupracovala s mnoha věhlasnými tvůrci, jako je J. Kylián, M. Ek, R. North, S. Hounsell, I. Galili, Y. Vàmos, L. Vaculík, J. Kodet, P. Zuska, jejichž díla nastudovala i s jinými baletní ansámbly. Je spolutvůrcem originální metody Bodyform, tzv. pomocné metody pro tanečníky, kterou také vyučuje na řadě seminářů a workshopů doma i v zahraničí.

V roce 2010 zakládá soukromou školu: FIRST INTERNATIONAL BALLET SCHOOL PRAGUE - http://www.balletschoolprague.com

 

To top

Dance diary:

<<   >>
diary for whole month
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: