Několik otázek pro Markétu Perroud, spoluředitelku festivalu TANEC PRAHA

Několik otázek pro Markétu Perroud, spoluředitelku festivalu TANEC PRAHA

V čem spočívá vaše práce na postu spoluředitelky festivalu TANEC PRAHA a jakým způsobem probíhá spolupráce s Yvonou Kreuzmannovou (ředitelkou festivalu TANEC PRAHA a zakladatelkou a předsedkyní organizujícího občanského sdružení Tanec Praha)?
Naše spolupráce spočívá v reprezentaci TANCE PRAHA v zahraničí i na domácí půdě, podílení se na tvorbě programu festivalu a samozřejmě řešení produkčních věcí. Spolupráce s Yvonou je založená na vzájemném respektu – z mé strany respektu k tomu, že Tanec Praha je její dítě a díky ní festival dosáhl za 25 let dnešního postavení. Na druhou stranu se jí snažím také dávat jiné impulzy, festival určitým způsobem obohatit a pootevřít jiné okénko. Jedná se o určitý dialog mezi námi a zatím tato spolupráce funguje. Letos je to vlastně první rok, kdy se Yvona vrátila do funkce ředitelky během mateřské dovolené Aleny Brožové (dosavadní ředitelky TANCE PRAHA, pozn. aut.). Uvidíme tedy, kam se spolupráce dále vyvine. Působila jste dlouhodobě ve Francii. Co bylo impulsem k vašemu návratu do Čech?
Já jsem žila ve Francii téměř patnáct let, i když jsem původně odjela jenom na rok. Převážnou část té doby jsem byla členkou baletu Lyonské opery, což je repertoárový soubor současného tance. Po dvanácti letech letech v tomto souboru, kde jsem měla možnost spolupracovat s největšími tvůrci současného tance, jsem už ale chtěla odejít. Repertoárový soubor je velký a člověk postupně dozrává a pak se chce vydat vlastní cestou... Yvona Kreuzmannová jezdila na lyonské Biennale de la Danse, kde jsme se vždy setkávaly, jelikož mě znala ještě z dob mého působení v Praze v Pražském komorním baletu. Jednou takto přijela a nabídla mi, zda se nechci vrátit do Prahy a spolupracovat na festivalu TANEC PRAHA. Nejdříve jsem to odmítla, protože jsem v té době více uvažovala o pedagogické dráze, ale potom se mi to rozleželo a později po poradě s manželem jsme se rozhodli, že to zkusíme. Jelikož jsem z Čech před lety odjela, bylo pro mě logické přivézt zpátky know-how, které jsem nastřádala. Je pak ale samozřejmě otázka, jak jej dokážu přeložit a zúročit. Jakým způsobem vnímáte českou taneční scénu oproti francouzské? Na co bylo nebo je pro vás těžké si zvyknout po návratu?
Odlišné je skoro všechno. Ve Francii je zejména cítit podpora shora, od politiků. Pokud ve Francii někdo něco podpoří a poskytne peníze, má svým způsobem zájem a sleduje, kam se ten projekt vyvíjí. Existují určitá pravidla. Když se tady v Čechách člověk obrátí směrem k podpoře ze strany politiků, nemá vůbec pocit, že by se o naši činnost někdo zajímal. A mě takový nezájem opravdu šokuje. Letos spolupracujeme na site-specific akcích s renomovanými subjekty jako například re-SITE festivalem. Nikdy by mě nenapadlo, že i oni budou mít obdobný problém např. se získáním podpisu, který rozhodne o dalším směřování akce, na jejíž organizaci se podílí desítky lidí... Pro město jsou přitom tyto akce tou nejlepší vizitkou. Jiné jsou také podmínky pro tanečníky. Ve Francii je vybudovaná velmi propracovaná struktura o kterou se organizátor i interpret mohou opřít. Na druhou stranu je to ale také jedna z věcí, pro které jsem třeba já z Francie odešla. Tamní podpora totiž vytváří určitý komfort, který se často dostává do konfliktu se spontánní tvorbou. V Čechách tento problém opravdu není, je tu naopak velká tvořivost lidí. Tím, že se musí bojovat za to, aby vůbec něco vzniklo, je tu neskutečná síla. Český člověk si vždy věděl rady a to platí i u umělců. Otázkou pak zůstává, jak daleko ale mohou své dílo v lokálních podmínkách dotáhnout. Prozradíte nám závěrem svého favorita z programu 25. ročníku TANCE PRAHA? Něco, co byste si nenechala ujít?
To je velmi těžké říci. V Praze vidím každé představení, snažím se být v rámci možností také u všech akcí doprovodného programu. Bohužel mi ale už pak nezbývá kapacita se osobně zúčastnit také programu v regionech. Obecně si ale myslím, že každé představení si najde svého obdivovatele. Teď se samozřejmě velmi těším na závěr festivalu, o jehož gala-closing se postará světová hvězda současného tance – britský choreograf a tanečník Akram Khan. Ten vystoupí 3. a 4. července ve Státní opeře. V sólu DESH sám Akram vystupuje a v České republice jej diváci budou moci osobně zhlédnout vůbec poprvé. Jsme moc rádi, že se nám podařilo tak žádanou a náročnou produkci do Prahy přivézt. Věřím, že to bude nezapomenutelné zakončení letošního jubilejního ročníku festivalu. Markéta Perroud (roz. Plzáková)
Po ukončení studií na pražské Taneční konzervatoři v roce 1990 působila 7 let jako sólistka Pražského komorního baletu Pavla Šmoka a zároveň též spolupracovala na mnohých nezávislých uměleckých projektech doma i v zahraničí. Stala se laureátkou ceny Thálie za mimořádný jevištní taneční výkon za rok 1995. V roce 1997 přijala angažmá jako sólistka v lyonském Ballet de l’Opéra national de Lyon, kde působila do roku 2010. Spolupracovala s předními choreografy M. Ekem, J. Kyliánem, O. Naharinem, T. Brown, M. Marin, N. Duatem, T. Saarinenem, R. Maliphantem a dalšími. Je držitelkou francouzského státního diplomu v oboru taneční pedagogiky (od roku 2004). V roce 2009 až 2010 absolvovala v Lyonu roční studium kulturního managementu. Od roku 2010 spolupracovala s Tancem Praha o. s. jako členka Umělecké rady festivalu TANEC PRAHA. Od listopadu 2011 je spoluředitelkou festivalu TANEC PRAHA. V lednu 2012 se přestěhovala z Francie zpět do Čech.