12/10/07

Příjezd multimediálních Trains

Projekt Trains, jehož premiéra proběhla v divadle Alfred ve dvoře 29. listopadu 2007, nabízí originální pohled na železnici a atmosféru spojenou s vlakovými nádražími a vlaky. Představení je vytvořeno propojením zvukových a vizuálních vyjadřovacích prostředků společně s vystoupením čtyř performerů experimentální skupiny HANDA GOTE a použitím různých mechanických zařízení vztahujících se k železnici a životu kolem ní. Na základě toho lze nahlédnout celé představení jako dva děje, které se vzájemně proplétají či střídají.

První, čistě smyslová stránka, vykresluje celkovou atmosféru prostřednictvím bohatého zvukového repertoáru a tematické videoprojekce promítané na třech horizontálně umístěných plátnech. Druhým významným prvkem je živé představení účinkujících, evokující život kolem železnice. Divák je vtažen do začátku představení oblakem kouře, připomínající parní historii, a promítanými záběry z cesty po kolejích v parní lokomotivě. Videoprojekce byla variabilně kreativně zpracovaná i s využitím střihu, zrychleného přehrávání (fast play) a dobových záběrů. Působivé bylo především zachycení znakových systému železnice a předmětové prvky rezavějícího materiálu. Zajímavým okamžikem zde bylo citlivé zapojení zmenšeného modelu vláčku pohybujícího se po kolejích. Důmyslné bylo využití kamery umístěné na jedoucím vláčku, kdy je diváku umožněn pohled na děj odehrávající se na pódiu a zároveň na snímaný obraz ubíhajících kolejí, což dodávalo představení přímo mýtický rozměr. Velmi vtipným, odlehčujícím momentem byla i „loutková“ scénka cestujících na nádraží snímaná z kamery umístěné do děje, kdy v rámci této části představení sledujeme jak odehrávanou scénku na plátně, tak herce a stejnou situaci v životním rozměru, do které je zapojen i cyklicky se pohybující vláček na trati.  

V kombinaci s živým hudebním doprovodem rytmických nástrojů vyrobených z „železničního materiálu“ vytvořilo prostor pro přehodnocení postoje diváka vůči prostředí českých drah. Výstup herců nebyl jediným a tudíž nejdůležitějším prvkem celé hry, avšak plnohodnotně působil na dotvoření atmosféry. Jejich projev byl nenásilný, přesto některé momenty při přechodu do jiné scény na jevišti působily jako nouzová řešení situace. Zpracování závěru představení nesoucího jakousi pointu by se mohlo zdát nesourodé s předchozím vývojem událostí, mohlo sice podpořit důležitost sdělení, avšak také budilo dojem vytržení z kontextu.

Celkově bylo představení Trains spíše výtvarně-hudebním sdělením s přítomností živého elementu v podobě performerů, jejichž největší význam spočíval především v dokreslování výtvarných a hudebních situací. Čekání na pointu nebylo pointou. Záměrem byl zřejmě jen dojemný živý železniční obraz vytvořený jako výpověď uctivateli kultu vlaků a vláčků ze své vášně.

                                                                                       

                                                                      Michaela Štokrová
                                                                      autorka je grafická designérka

 

To top

11/30/07

Je Nová generace novou generací?

Stalo se již pravidlem, že v produkci taneční katedry HAMU vídáváme mladé, více či méně zkušené tvůrce a interprety. V letošní sezóně byl tento projekt sérií představení nazván Nová generace. Nelze vnímat Novou generaci jako prezentaci vynikajících tanečních objevů spadlých z čistého nebe. Je to prostor pro potkávání, pro možnost konfrontace, pro propojování různých škol, stylů a konečně i žánrů. Co záleží na tom, že některá díla jsou spíše nedokonalá. Jak jinak mají tvůrci možnost vyzkoušet si divadelní prostor, reakci diváků, či vůbec celý proces inscenování v divadle než právě touto cestou? Můžeme si to ukázat na příkladu prvního večera. Studenti HAMU měli jedinečnou příležitost opět prezentovat své práce. Kateřina Malá, Jarek Cemerek a Lucie Holánková nemohou jako studenti předvést žádné nadprůměrné výjimečnosti, ovšem uvedení jejich choreografií jim dává možnost vidět svá dílka s odstupem a tím autorsky povyrůst a nebo mohou být naopak signálem pro změnu. Ale i tento signál se musí někde objevit. Na druhou stranu je zde příležitost i pro interprety - studenty HAMU a nejen je. Mladí tanečníci mají možnost, ať jsou odkudkoliv (účinkovaly například členky Junior Domino Dance Company či členové baletu Státní opery Praha), představit se odbornému publiku, neboť návštěvníky těchto večerů je především taneční a divadelní veřejnost.

Druhý, listopadový večer přinesl střetnutí mezi žánry i školami. Na jedné straně absolventy Duncan Centre, kteří spolupracují se studenty HAMU, na druhé straně nonverbální divadlo ze stejnojmenné katedry této fakulty. Co víc si můžeme přát, než je boření bariér (konečně!), na které často taneční umění doplácí. Pokud nemají mladí tvůrci příležitost, nemohou se uplatnit, byť by byli sebelepší. Pokud nekonfrontujeme naši práci s prací „konkurence“, nemůžeme se poučit z úspěchů i chyb druhých a zbytečně stagnujeme. Stejně jako se zrychlila doba, stejně tak se zrychluje vývoj umění. Projekt Nová generace přináší přehled o současné  a vlastně i budoucí tvorbě a samospádem jí pomáhá v rozvoji, ale jeho program nemusí být nutně skvělý, úžasný a novátorský. Důležité je, že existuje.

Zuzana Smugalová

 

To top

11/24/07

Les Ballets Trockadero de Monte Carlo: Tanečníci z New Yorku tančili na špičkách

Les Ballets Trockadero de Monte Carlo, soubor tanečníků z New Yorku, vystoupil poprvé v České republice 11. listopadu 2007 v Kongresovém centru Praha. Soubor Les Trocks byl založen  v roce 1974 profesionálními tanečníky a především baletními nadšenci pod vedením uměleckého ředitele Tory Dobrina. Soubor je složen pouze z mužů, kteří tančí na špičkách v ženských kostýmech a vytváří rafinovanou satiru klasických baletních děl.

První částí večera byla parodie na druhé jednání Labutího jezera. Scénu zobrazovala malovaná kulisa jezera s tajemným hradem uprostřed. Na úvod předvedl Rudovous několik skoků napříč jevištěm, poté přitančil Princ s pážetem a Odetta. Princ měřil skoro dva metry a měl atletickou postavu, Odetta byla jen o něco málo menší. Svým hereckým a technickým výkonem předčila ostatní. Její paže evokovaly labutí křídla a ladně tančila na špičkách. Princi se občas podařilo labuť i zvednout, na rozdíl od pážete, kterému záměrně Odetta několikrát spadla. Sbor labutí tančil baletní variace také s nadsázkou, zvláště dobře bylo provedené pas de quatre malých labutí, krokové variace byly sladěné, jen krajní labuť je kazila, pletla si stále nohy a tím stále rozesmávala publikum. Do romantického duetu Prince a Odetty vpadl Rudovous. S Princem se spíše komicky dohadoval, než zápasil a nakonec ho zasáhl svými blesky. Děj uzavíralo umírání Prince, při kterém si ho páže fotilo jako senzaci. Skvělý komediální výstup ocenili diváci nadšeným potleskem. 
Po přestávce následovaly pas de deux ze známých klasických děl. Jako první zatančili Medora a Ali pas de deux z Korzára. V sólovém výstupu předvedl otrok Ali zajímavé skoky s čistým dopadem, ale ve zjednodušeném podání. Medora pak zapůsobila rychlými otočkami a především 32 fouettés. Další ukázkou byl méně zdařilý duet z Dona Quijota. Představitel titulní role neustál některé technické detaily svých partů a působil až neohrabaně. Dojem z tohoto baletu vylepšila Kitri, která svými dokonalými piruetami dokázala, že i muž tančící na špičkách může působit ladně. Další výstup nesl název Go for Barocco. Osm tanečnic v černých trikotech s krátkými sukénkami předvádělo jednoduché kreace, choreografie působila spíše jako rozcvička při aerobiku. V další ukázce Umírající labuť vyjadřovala tanečnice boj o život humornými mimickými gesty a občasným třepotáním rukou. Publikum nejvíce rozesmál kostým labutě, z kterého tak padalo peří, že na konci vystoupení bylo celé jeviště zasněžené.

Představení uzavírala směs z baletu Paquita, ve kterém předvedl své umění celý soubor. Ve sborových scénách působil ansámbl stančeně a souměrně. Ústřední dvojici ztvárnil sehraný pár černochů. Paquita předváděla bezchybné piqué po celém jevišti, ale publikum oslnil především její partner, jak svým ušlechtilým zjevem, tak vysokými, nádherně odlehčenými skoky. Balet Paquita měl dobře zpracovanou choreografii s mnoha baletními prvky. Publikum nadšeně aplaudovalo, proto tanečníci neváhali dát přídavek a zatančili swing In the mood s akrobatickými a rockenrollovými prvky, kterým znovu rozesmáli a roztleskali diváky.

Les Ballets Trockadero de Monte Carlo ukázal, že i muži tančí dobře na špičkách, i když s malými technickými nedostatky, které se dají u souboru tohoto typu odpustit. Tanečníci z New Yorku předvedli hlavně příjemnou baletní podívanou plnou nadsázky a humoru, která se publiku velmi líbila. Soubor Les Trocks z New Yorku byl výrazně lepší než Státní mužský balet ze Sankt Petěrburgu, který v květnu hostoval také v Kongresovém centru. Po technické stránce byli Les Trocks preciznější a jejich adaptace baletních děl byla zajímavější a vtipnější.

Lenka Trubačová

To top

11/20/07

Baletní hvězdy v Dortmundu

Velkým potleskem ve stoje skončil slavnostní večer Balet Gala v neděli pozdě v noci v německém Dortmundu. Patřil převážně českým tanečníkům. Představili se tam zástupci Národních divadel v Praze, Brně a Bratislavě, dále Jiří a Otto Bubeníčkovi a Darja Klimentová. Zástupcem německé strany byl domácí dortmundský balet.
Večer uvedli primátor Dortmundu Gerhard Langemeyer, místopředseda vlády pro evropské záležitosti České republiky Alexander Vondra a místopředseda vlády Slovenské republiky pro evropské záležitosti Dušan Čaplovič. Po státních hymnách a Vltavě Bedřicha Smetany, kterou uvedla Dortmundská filharmonie, začal baletní večer, na němž se představili v klasických i moderních tanečních variacích i drobných celcích baletní sólisté.

Národní divadlo v Praze uvedlo například Mariin sen choreografa Petra Zusky, z vídeňské Státní opery přijel Daniel Simkin s La Bourgeoise na hudbu Jacquese Brela. Domácí balet se představil mimo jiné balkonovou scénou z Prokofjevova Romea a Julie. Slovenský balet uvedl Změnu choreografa Mária Radačovského na hudbu Giacoma Rossiniho a J. S. Bacha. Brněnský balet přivezl Zuskovu Sonátu na hudbu Leoše Janáčka a duet ze Spartaka. Vrcholem večera byli Jiří a Otto Bubeníčkovi s Canon in d major v choreografii Jiřího Bubeníčka a s Les Indomptés v choreografii Clauda Brumachona a samozřejmě Darja Klimentová s Dmitrijem Gruzdyevem, kteří zatančili pas de deux z Čajkovského Labutího jezera. Baletní maraton – trval čtyři hodiny, přičemž diváci jej aplausy prodloužili o další třičtvrtě hodinu, zakončil velký několikaminutový potlesk ve stoje.

Baletní Gala s názvem z veršů jedné z Rimbaudových básní Od hvězdy ke hvězdě uspořádaly Taneční mosty – Tanzbrücke, tedy Rudolf Kubičko a Tobias Ehinger a věnovali jej 17. listopadu. „Tento den se v roce 1989 dotkl nejen Čechů a Slováků, ale pádem železné opony i Němců. Rozhodli jsme se v projektu tento večer věnovat všem třem národům,“ uvedl Rudolf Kubičko. V uplynulých letech v rámci projektu Taneční mosty – Tanzbrücke přivezli do ČR, konkrétně do brněnského Janáčkova divadla, například inscenace z Německa Sen noci svatojánské Youri Vámose či Kresnikovu Ulriku Meihnof.

Zdroj: ND Brno (Šárka Motalová)

To top

11/16/07

Jean-Christophe Millot a Les Ballets de Monte Carlo

Zítra a pozítří vystoupí v Národním divadle známý soubor Les Ballets de Monte Carlo z hrabství Monaco. (TA informovaly již v říjnu.) Představí se s baletem Romeo a Julie v choreografii uměleckého ředitele souboru Jean-Christopha Millota, přesné termíny jsou 17.11. 19:00 a 18.11. 14:00 a 19:00. Na dnešním setkání s novinářů jsme se od pana Millota dozvěděli další podrobnosti o představení i o samotném souboru Les Ballets de Monte Carlo.
Hostování, které proběhne o tomto víkendu, je výsledkem téměř čtyři roky dlouhého jednání. Soubor přijíždí s deset let starým představení, které je podle jeho ředitele velmi specifické a ukazuje samotnou identitu baletního souboru, který se trochu odvážně hlásí k tradici Ďagilevových Ruských baletů. Spojuje je historie místa – Les Ballets Russes zde vystupoval prvně v červnu 1912 a Monte Carlo pak skupině zůstalo jakousi základnou až do vypuknutí války. Millot připouští, že to není lehké dědictví. Sám označuje Ruské balety za matku všech baletních skupin na světě, „Poprvé ukázali, že tanec je autonomní umění, tvůrčí, ale zároveň také jediné, které potřebuje ke své existenci další kulturní formy,“ připomněl. V tomto směru prý je možné na legendu navázat, nelze se však srovnávat s tak silnou generací, ve které se v součinnosti u jednoho souboru sešly osobnosti jako Nižinský, Fokin, Massine, Cecchetti, Stravinskij, ale také výtvarná avantgarda.

Les Ballets de Monte Carlo
Baletní soubor v současné době čítá 45 tanečníků a je složen z 23 národností. Češi v současné době ve skupině zaměstnáni nejsou, v minulých letech však souborem několik tanečníků prošlo. J.-Ch. Millot má blízký vztah k našemu slavnému krajanu Jiřímu Kyliánovi, který mu v roce 1990 dal jako choreografovi velkou šanci, když ho pozval do NDT. „Když je člověk v Praze, nemůže si nevzpomenout na Jiřího, a když si vzpomene na něj, nemůže si nevzpomenout na jeho matku,“ dodal s úsměvem. (Pětadevadesátiletá maminka Jiřího Kyliána je skutečně jakýmsi „charakteristickým prvkem“ na baletních a tanečních inscenacích v Národním i Stavovském divadle, kde už má na každé představení připravené volné místo.)
Na repertoáru Les Ballets de Monte Carlo by člověk marně hledal klasické balety typu Giselle a Labutího jezera, zde pojem „tradice“ znamená tvůrčí práci, a jedním z rozhodujících hledisek je „dát tanečníkům šanci, aby pracovali s choreografy, kteří jsou pro ně nejlepší“. Na repertoáru se objevují kusy od Balanchina a Kyliána přes Forsytha, Béjarta nebo Duata až po mladé experimentální choreografy.

Romeo a Julie bez balastu
Hlavním inspiračním zdrojem Millota-choreografa je lidská přirozenost, která je pro něj prý fascinující i děsivá. Odjakživa byl téměř posedlý pozorováním toho, jak se lidé chovají. Na druhé straně měl vždy zájem o formu a kombinaci forem. V tom směru vidí kompozici příbuznou malířství, pravděpodobně byl ovlivněn i tím, že jeho otec byl malířem.
Jeho Romeo a Julie vychází právě z pocitů, proto vsadil na minimalistickou scénu a vydal se vlastní cestou ke ztvárnění příběhu. Připouští, že jako tanečník má v sobě zakódované některé verze baletu, například Crankovu, větším impulsem pro něj ale byla příhoda, která se mu stala s jeho dcerou, jež se shodou okolností jmenuje také Julie. Když byla ještě dítě, vzal ji na klasické představení Romea a Julie a ona se uprostřed závěrečné scény začala smát. Napadlo ho, že je to úžasný příklad toho, jak se dítě dívá na představení bez naučených představ o tom, jak má divadelní kus vypadat – soustředí se na pocity a jen v nich vidí, jestli jsou opravdové. Proto se rozhodl udělat takového Romea a Julii, aby i jeho dítě cítilo, že jejich příběh je smutný. Nejde mu o to, aby si lidé zapamatovali choreografii, ale aby prostřednictvím toho, co vidí, cítili to samé, co cítí tanečníci. Sám si při choreografování snažil vzpomenout na sebe, jak prožíval svou první lásku on. A představení zároveň s lety roste a mění se, protože Millot vidí na každou reprízu. „A připadal bych si jako choreograf neužitečný, kdybych do představení nevstupoval,“ dodává. V sobotu vystoupí v hlavních rolích titíž tanečníci, kteří před deseti lety stáli u zrodu představení. Ale těch deset let neznamená rutinu, ale neustálou práci na výrazu tanečníka. „V každém z nás je kus Romea a Julie,“ uzavírá J.-Ch.Millot.

Lucie Kocourková

 

Foto: M.-L.Briane

To top

11/14/07

Project Wings na festivalu Fringe v Edinburghu

„Co se mohlo pokazit, to se pokazilo, ale stejně to byl nezapomenutelný zážitek!“

…řekl Pavel Strouhal, jeden ze čtyř členů Projectu Wings, po návratu z Fringe Festivalu, který se konal 1. – 27. srpna v Edinburghu.

Všechno to začalo ještě před odjezdem z Prahy, když venue (divadelní prostor, resp. produkční společnost, která prostor provozovala), se kterou měli „Wings“ sepsanou smlouvu, náhle vyhlásila krach. „Venue zaplatíte 20 000 korun zálohu na pronájem, 12 000 za program Fringe v nákladu 300 000 ks s nezměnitelnými informacemi a  to ještě nemluvím o ostatní reklamě, v hodnotě  asi 30 000, ve chvíli, kdy máte podepsanou smlouvu. Čekali byste, že to mají nějak ošetřené, aby se nestalo, že venue zkrachuje a kancelář Fringe řekne, že program je už vytištěný,“ dodává a vysvětluje, že v programu byla zahrnuta všechna vystoupení ve zkrachovalé venue, na které pak diváci zbytečně chodili, jelikož byla budova zavřená. Vystoupení se tedy nakonec konala v jiném prostoru, poměrně daleko od centra (a původního místa, které bylo v tištěném programu), což mělo za následek každodenní těžký boj o diváka. „Tohle je jedna z věcí, o kterých si myslím, že by se u nás nestaly. Kdyby se tohle stalo na Letní Letné, tak je z toho mezinárodní skandál. Já chápu, že v Edinburghu bylo 2000 souborů, ale stejně je zvláštní, že si zodpovědnost házeli jak horký brambor“.

Ve výčtu nešťastných náhod, které jako by dělali stepařskému souboru z Čech na jeho prvním velkém festivalu naschvál, bychom mohli pokračovat. Jen pro zajímavost – ve snaze upozornit v obrovské konkurenci souborů na svoji produkci strávili „Wings“ hodně času třeba vylepováním plakátů nebo krátkými pouličními show, které byly nakonec tou nejlepší reklamou. Stejně ale ztratili hodně diváků jen proto, že změna místa jejich vystoupení nebyla patřičně oznámena, a navíc i informace na internetu byly několik dní nesprávné a ukazovaly, že představení je kompletně zrušeno!

I když začátek edinburského vystupování nevypadal nejlépe, pozitivní výsledek se nakonec dostavil. „Největším přínosem byla nabídka pravidelného účinkování v Londýně, o kterém se nyní horečně jedná. Taky jsme dostali nabídky z Německa, Holandska a Koreje,“ prozradil P. Strouhal. Potěšila je i širší nominace na Total Theatre Award, do které byli vybráni.

Paradoxně, po všech neočekávaných organizačních komplikacích, to jediné, co bylo očekávané - fyzický kolaps, nakonec nepřišlo. Představení, které bylo podle požadavků festivalu před odjezdem zkráceno na hodinu, si ale prošlo různými  fázemi: „Představení hrajeme pátý rok a konečně jsem se dostali do koloběhu“. Snad ještě třeba dodat, že ho předtím hrávali jednou za měsíc, zatím co na Fringe to bylo dvacetkrát za tři týdny! (Proto určitě vřele doporučujeme nenechat si ujít jejich příští představení, o kterém Vás na stránkách Tanečních Aktualit budeme určitě informovat!)

Nakonec mi to nedalo a zeptala jsem se, jestli to potom všem mají příští rok chuť zkusit znovu a k mému překvapení jsem dostala vyrovnanou odpověď: „Ale jo, máme zcela konkrétní nabídku na příští rok, zaštítěnou velkou produkcí a po druhé, s odstupem času, to bude určitě snadnější“.

Více informací najdete na: www.projectwings.cz, krátkou ukázku najdete i na youtube: www.youtube.com/watch.

Lucia Gallíková

To top

10/30/07

Slavnostní večer pro Pavla Šmoka čili Představení s opravdovým deštěm

Nebo spíš s vodní skluzavkou. Ale nepředbíhejme. Nejprve snad zodpovíme šest základních novinářských otázek:

Kdo: Lucie Holánková a Pražský komorní balet Pavla Šmoka
Co: taneční představení věnované Pavlu Šmokovi
Kdy: 28. listopadu o půl osmé večer
Kde: na Vinohradech v bývalém kinu Illusion, dnes Divadle Talent – Illusion
Jak: úspěšně a podivuhodné kulturní politice dnešních časů navzdory
Proč: k narozeninám Pavla Šmoka a k příležitosti „předávání štafety“ jeho díla

Komorní prostředí Illusionu hostilo toho večera jednu z významných osobností české choreografie, posloužilo také jako premiérové jeviště staronového seskupení tanečníků, kteří ponesou dál jméno Pražského komorního baletu pod vedením mladé choreografky a tanečnice Lucie Holánkové. Večer pojatý jako malá oslava mohl přilákat nejen pozvané hosty, ale i náhodné zájemce. Vstup bez vstupenky a vstupné dobrovolné. Vstupovali ale přece jen spíš ti pozvaní.
Program na malém pódiu zahájili však jiní tanečníci, mládež z Taneční konzervatoře hl.m.Prahy s úvodní ukázkou ze Sinfonietty v choreografii Pavla Šmoka. Než, byli záhy přerušeni hlasitým „Stop!“ a Mistr vkráčel na jeviště. Ne snad aby přijímal blahopřání, těch už si k narozeninám užil, ale aby oficiálně předal svou značku „Pražský komorní balet Pavla Šmoka“ své následovnici. Na jevišti (nebo spíš jevišťátku) byli přítomni také dva z tanečníků, kteří s Pavlem Šmokem stáli u zrodu PKB: šarmantní Kateřina Franková-Dedková a Vladimír Kloubek, a taktéž jeden ze současných členů, Petr Kolář. „Nový Pražský komorní balet začíná za podobných podmínek jako jsme začínali my v Rokoku,“ poznamenal mimo jiné profesor Šmok vzpomínaje na léta, kdy se všechno dělalo „na koleně“ a kdy bylo hlavní chtít a něco pro to obětovat. Ale představení bylo přeci jenom taneční, takže již opusťme hovořící tanečníky, s poslední větou Vladimíra Kloubka adresovanou Pavlu Šmokovi: „Díky vám chápu, jak je těžké být mistrem.“
V sále se zhaslo a na pořadu byla choreografie Lucie Holánkové Jablůňka, inspirovaná lidovou hudbou, také tak trochu odkaz šmokovského ducha. S úryvky lidových písní (nazpívaných a zahraných Ivou Bittovou a Škampovým kvartetem) a tancem ilustrujícím jejich drobné epizody jsme plynule nakročili do programu, který následoval po přestávce. Výmluvný název 4 listy ze života nese směs čtyř choreografií (či úryvků z choreografií) Pavla Šmoka. Musica Slovaca, Trio g moll, jedna věta z Listů důvěrných a Divertimento aneb Nit nezůstane suchá. Nejhezčí na celém večeru bylo to, že bylo na první pohled vidět, že tanečníci tančí s chutí. Malé jeviště, které není primárně určené k tancování a jehož podlaha netlumí sebelehčí dopad, nikoho nerozházelo, a ani divákům nevadilo, že hlediště biografu (ostatně sloužící kdysi k tomu, aby se člověk díval spíš nahoru než před sebe) je rovné a o dobrém výhledu se nedá moc mluvit. Šmokovy choreografie byly ztvárněny pečlivě s citem i prožitkem (zvlášť ukázka z Listů, kde vynikala potměšilost a kruté vnitřní uspokojení ženské postavy v podání L. Holánkové). Největší úspěch mělo – pochopitelně – humorné Divertimento, ve kterém se tanečníci zvesela polívají kýbly vody (snad vlažné) a pár kapek dopadne i do publika (ačkoli, podobně jako v cimrmanovském Lijavci, prší jen do první řady). Děkovačka spojená s klouzáním po zlitém jevišti správně naznačila, že do budoucnosti souboru je potřeba hledět s humorem.
Uvolněná atmosféra dělala z představení něco jako klubové setkání, skutečně komorní a oddechovou záležitost. Jen se člověk neubránil dojmu, že je cosi nahnilého v kultuře naší, když následovnický soubor jednoho z našich nejreprezentativnějších souborů hraje v bývalém biografu a jeho členové se mu věnují takříkajíc ve svém volném čase. Doufejme, že jim to nadšení vydrží i do budoucna.

Lucie Kocourková

 

To top

11/02/07

Balet pro horních deset tisíc? Pošlete nám Mariinku!

Nad průběhem hostování Moscow City Ballet v Praze

Každý, kdo šel 23. listopadu na představení Romea a Julie v podání Moscow City Ballet do Kongresového centra, musel cítit, že něco není v pořádku. Velký sál v nevlídné konstruktivistické budově poloprázdný, lidé na rozlehlých chodbách postávající v rozpačitých hloučcích, někteří poněkud dezorientovaně hledající směr k hledišti, k tomu klimatizace o síle průvanu... To opravdu nebylo to pravé prostředí k vychutnání si neoklasického baletního díla, ani pro diváky, ani pro účinkující. Na jedné straně zamlklé publikum, jaksi schoulené v obrovské prostoře sálu, na druhé straně tanečníci, kteří jsou jistě zvyklí na větší ohlas než jeden potlesk za celé první jednání. To představení si zasloužilo víc, ale nebyl, kdo by ho ocenil.
Sešly se tu hned tři nemilé okolnosti: jen je pojmenujme zcela otevřeně – prostředí, čas a cena. Kongresové centrum není příliš vábné pro případné návštěvníky, kteří jsou navyklí na klasicky vyhlížející interiéry kamenných divadel. Rozlehlé strohé prostory nevzbuzují příjemné pocity, ačkoli se musí uznat, že stupňovité rozvrstvení a pohodlnost sedadel je pro diváka plus. Jenže – pokud zveme zahraničního hosta a chceme se mu představit jako kultury milovné publikum, mohlo by se to snad zařídit tak, aby vystupoval v prostoru, který se dá zaplnit. Do „Kongresáku“ by se vešlo ještě nejméně dvakrát tolik lidí a stále by ještě byla místa volná. Akustika sálu věru není tak velká, abychom to při tak malém počtu utleskali.
A diváci samotní? Obávám se, že Češi byli, alespoň po sluchu soudíc, v menšině. Publikum sestávalo především z krajanů souboru a na první pohled bylo vidět, že z krajanů, kteří nemají hluboko do kapsy. A máme tu další věc: může někdo čekat, že se vyprodá představení, když valná většina vstupenek přesahuje cenu tisíc korun? Možná ano, kdyby se toto představení prezentovalo jako společenská událost a vznikl by tu jakýsi aspekt, který by ústil v potřebu určité skupiny návštěvníků být viděn. Ale toto představení, minimálně medializované, nemohlo přilákat společenskou elitu, která by místa zaplatila. Některá představení MCB byla zrušena. Proč asi? Že bychom u nás neměli zájem o umění? Ale měli, jenže s přiměřenými výdaji. Ve chvíli, kdy do nás média hustí zprávy o inflaci, nemyslíme na balet. Ono těch horních deset tisíc, co má vystaráno, má zřejmě jiné starosti než chození do divadla. Schválně jak dopadne hostování dalšího ruského souboru, kdy se ceny budou pohybovat od 890 do 1990 korun. Já bych tedy nesázela na to, že se odehrají všechna představení. Ostatně – to už snad patří ke koloritu práce organizátorů, zrušit tak dvě tři představení každého hostujícího ansámblu. Jen kdyby se s tím nesvezli také ti, kteří pomáhají při propagaci a kteří dostávají lístky například do soutěží...
Samozřejmě je tu ještě prvek jisté neznámosti hostujících souborů. Část lidí si řekne – Rusové musí tancovat všichni dobře. Risknou to a půjdou. Ale část lidí si řekne – MCB? Neznám, nebudu vyhazovat peníze. Tady už pomalu začíná být bezpředmětné odůvodnění, že to vězí ve finanční sféře, že se do Prahy nebo do Brna nedá pozvat Mariinka nebo Balšoj. Na ty by se totiž spíš našla kupní síla, na ty by si někdo i rád našetřil, lidé by takříkajíc nekupovali zajíce v pytli, a nadto by to byla prestiž. „Vidět alespoň jednou v životě ...,“ řekne si leckdo. Ale upřímně, co mám z toho, když vidím zájezdovou skupinu, jejíž jméno ani neznám?
Romeo a Julie dostali třiadvacátého poslední ránu, když se část obecenstva dala na rychlý ústup již během děkovačky. Už při posledních scénách co chvíli padl některým nervózní pohled na hodinky. Pořadatelé asi nedokáží pochopit, že existují lidé, kteří jsou zvyklí vstávat brzy ráno do práce, a že jim tedy nevyhovuje, když představení konané ve všední den končí skoro ve čtvrt na dvanáct! Možná že kdyby se tříhodinový kus posunul o hodinku dřív, dočkali by se tanečníci i několika opon navíc a byli by ušetřeni pohledu na vytrácející se obecenstvo. Snad jim tohle všechno někdo vysvětlil alespoň dodatečně...

Lucie Kocourková

 

To top

10/23/07

Natřikrát plus jedna podeváté

Reportáž z festivalu

Je středa za deset minut osm a spousta bytostí zachumlaných do barevných šálů postává ve foyer brněnského divadla Barka. Proč? S barevným listím a prvními mrazíky totiž přišel i mezinárodní festival současného tance a  pohybového divadla NATŘIKRÁT, který se konal ve dnech 10. – 13. 10. 2007 v divadle Barka v Brně.

„Letošní devátý ročník bude po tři večery patřit tomu nejlepšímu ze slovenské i české taneční tvorby,“ uvedl začínající akci jeden z pořadatelů Jan Němec. Jeho projev, který byl odměněn potleskem, by se dal označit za velmi nekonvenční, rozpohybovaný a uvolněný, což navodilo příjemnou atmosféru a dychtivost diváků. Festival plný pohybu, linoucích se tónů, roztančených lidí a vizuálních vjemů mohl začít.

Jaro Vinařský a Lucia Kašiarová se za doprovodu líbivé melodie ujali nelehkého úkolu zatančit na prvním festivalovém večeru a s miniaturními změnami ve své choreografii (kvůli možnostem divadla) nás zavedli do vyprávění dvou lidí, jejichž těla se zobrazují v roztříštěných fragmentech. Srdce jako postřelení ptáci. Svět imaginace. Propojení světla a pohybu. Cesta kupředu. Hledání. Neustálené střetávání a rozpojování… Ačkoliv bylo hlediště obsazeno tak ze dvou třetin, potlesk byl bouřlivý. Zdá se, že festival pořádaný občanským sdružením Natřikrát a Bezbariérovým divadlem Barka, se začíná pěkně rozepisovat a do soboty popíše ještě hodně stran kvalitního textu. Po dvacetiminutové přestávce, která byla nutná k technické úpravě jeviště, se na scéně opět objevil Jaro Vinařský, tentokrát se svojí sólovou choreografií Posledný krok pred, která získala v roce 2006 Cenu Sazky za „objev v tanci“. Během její interpretace se diváci mohli zasnít a představovat si, že chtějí vzlétnout, nebo že letí, neboť právě to je tématem tanečníkovy choreografie. Odvaha. Pád. Další a další pokus o let. Boj s iluzí o možnostech vzlétnout a dokázat nemožné… Hrdina dospěl vytouženého poznání a nezůstává bez odměny. První festivalový den je dle reakce publika úspěšně u konce a propouští nás do našich měkkých pelíšků, abychom načerpali síly na čtvrteční program Elvíry Němečkové.

 Ve čtvrtek se s úderem šesté hodiny večerní na promítacím plátně v Barce zobrazily čtyři krátké a vtipné taneční spoty z různých míst (kancelář, zdvihač, zubní ordinace, cirkus) a vítaly tak pozdě příchozí zájemce o vzdělávací přednášku ředitelky Kyliánovy nadace v Čechách Elvíry Němečkové na téma Trendy v současném tanci. Atmosféra byla příjemná a více jak dvouhodinový program utekl snad rychleji než Vánoce. „Téma je tak obsáhlé, že by vydalo na několik samostatných přednášek“, pronesla Elvíra Němečková a v zápětí představila koncepci své přednášky: „Zaměříme se pouze na některé vybrané taneční choreografe a budu se snažit spíše moc nemluvit, ale ukazovat.“ Vymezený čas se dosytosti naplnil, neboť jsme zhlédli např. ukázky z tvorby Jiřího Kyliána, Susane Buirge nebo Williama Forsytha. Většina příspěvků potvrzovala Elvířino tvrzení, že současné trendy směřují k propojování různých druhů umění. Tanec byl představen v kontinuitě s pohybovým divadlem, činohrou, filmem, pouličním divadlem až cirkusem.

Pátek byl v režii tří dam, absolventek konzervatoře Duncan Centre a držitelek prestižních tanečních cen, jako je již výše zmiňovaná Cena Sazky, nebo Cena Jarmily Jeřábkové. Dora Hoštová, Jana Wrána a Lenka Bartůňková střídavě představily své sólové choreografie. Večer zahájila Lenka Bartůňková svoji hravou a jemnou choreografií o lahodných chvilkách s kávou – Café. Následovala dílka přinášející zadumanější a temnější  náladu. Jana Wrána a její Včely, Dora Hoštová a Arkánum a Lenka Bartůňková a Libera me nás odnesly od lehkosti kávového dýchánku, zaměstnaly vizuální smysly a donutily rozkódovávat niterní a autentické promluvy choreografek. Naštěstí jsme v pochmurné a vážné náladě nezůstali až do konce, neboť poslední představeníčko Na bidýlku vyloudilo, samozřejmě především díky interpretce Doře Hoštové, úsměvy na tvářích všech přítomných. Vtip, jednoduchost tématu, čitelnost a uvolněná atmosféra tak dopsaly další festivalový list a pohoupaly nás na vlnách naší zvědavosti, co asi přinese poslední den, když už jsme viděli, slyšeli a prožili dva večery nabité několika nápady a krásným pohybem. 

Teprve až poslední festivalový den byla Barka absolutně vyprodána a někteří tak museli sedět na přístavcích nebo stáli opřeni o zeď. To ale nikomu nebránilo v tom, aby si sobotní závěrečný večer, který patřil domovskému souboru Filigrán, užil. Filigrán v obměněném složení představil dvě nové choreografie. „Hlíny kopce před nimi, hlíny kopce za nimi, stáli uprostřed a stojí uprostřed, jen rozlousknout ořech a vrátit se včas“. Podobně přiblížil Filigrán svůj první tanec nazvaný Hlíny kopce. Představení bylo plné zajímavých motivů, které se v průběhu velmi příjemnou cestou rozpracovávaly a v závěru dokreslily pointu. Pobavilo, polechtalo, pousmálo se a popoběhlo. V druhé části večera přibyli na jevišti muzikanti a vytvořili nejen zajímavé tóny, ale i atmosféru pro další filigránovský premiérový kus nazvaný V kořenech světla ryby. Dva roztančení muzikanti z tria Chorovod a tři tanečnice v nápaditých a vtipných kostýmech, záměrně připomínající rybky, zakončili svým tancem, který plul v hlubinách i po hladině, za světla i za tmy, ve vtipu i vážnosti, tři plus jeden den devátého ročníku Natřikrát.

 „Skvělé, ani nevím, co se mi líbilo víc“, ozývalo se těsně po skončení z publika. Následoval už jen raut, popíjení vína, gratulace a několik pus na tvář… Natřikrát volá: Na shledanou v roce 2008. 

Lucie Břinková

To top

10/19/07

Inspirace Akční lyrikou v divadle Alfred ve dvoře

 

Souboj slova se...

Sledovat statného střelce slyšícího symbolismus slov v situacích závažných i směšných znamenalo zotvírat své zakryté slechy a systematicky střádat sociální zohlednění značných sdělení. Setkávání na scéně světla a slova smíšeně sladěných stavů schránky ztělesněné ve skotačícím semknutí zosobněného. Scénické sladění zabralo. Smích se sypal ze sedaček. Stmívaný sen se sdružoval se sladěnými základy střídajícími space. Scénický stereotyp zmizel. Začínající síla slila záměrné sliby a souvislosti, ze kterých se staly spojené sklenice.

Svíjení se na slova slyšená srdcem. Zatančené smyky v sotva snesených superlativech. Střídaly se symboly se smysly. Střízlivě zinterpretoval zásadní zájmy slovutného stvoření  stávajícího se symbolem Země pro sebe sama. Střídmě zobrazoval základní substance sivých skutečností. Suspendování slabostí scénických systémů a zabstraktnění sylabu se symetrií systematického ztechnizování světa se stalo strukturou silným a scénograficky střízlivým. Stupnice stupidity stulena na základním stupni. Svátek synonym.

Zapomeňte na souboj! Spojil slovo se zákony scény.

Zuzana Smugalová
Slovo a akce představení Akční lyrika: Ondřej David
Text inspirovaný novou premiérou divadla Alfred ve dvoře, představení 4. října 2007

To top

10/19/07

Japan Now - reportáž z představení Opus No. 5

Představení „Opus No. 5“ japonské divadelní skupiny OM-2, které proběhlo v Praze v rámci festivalu Japan Now 07, bylo velmi silným a originálním zážitkem. Nosným elementem celého díla byla lidská duše, její nesvoboda v současné společnosti. Interpreti ukazovali touhu začít žít „nový“ život a osvobodit se z nadvlády materializmu a společnosti. Během inscenace se na jevišti odehrálo několik mini příběhů lidí, kteří umožnili nahlédnout do vnitřního světa běžného člověka. Jako interpretační prostředek byl využíván zejména pohyb vedený pocitem a emocionálním rozpoložením účinkujících. Ovšem také výraz tváře velmi působivě přenášel vnitřní prožitky postav na diváky, přičemž jednotlivé výpovědi působily dosti přesvědčivě.

Celé představení začalo obrazem muže – čističe ulic – který se zahrabe do odpadkového koše, a tam se zpovídá ze svého problému. Tuto intimní zpověď člověka, toužícího stát se odpadkem zašlapaným hluboko do země, přenášela malá kamera instalovaná uvnitř koše na televizní obrazovku, která byla součástí scény. Muž jako by se chtěl touto cestou osvobodit z návalu vnitřních výčitek. Divák má nejprve pocit, že ten člověk vraždil, či hodně ublížil. Postupně ale zjišťuje, že se možná trápí jen tím, že ho konkrétní myšlenky na vraždu vůbec napadají. Nakonec se zdá, že se trápí tím, že nezavraždil, že neuposlechl svou potřebu… Co se vlastně přesně stalo, se divák nedozví. Důležitý je rozpor mezi konvencí, vnitřní touhou člověka a právem na individualitu. To se pak jako téma táhne celým představením.

Technické efekty jako projekce promítané z několika projektorů zároveň, ohně na scéně a dramatické změny světel, představovaly další důležitý a zásadní prvek představení. Velmi originálně a citlivě podporovaly emotivní a niterné výpovědi účinkujících a celému dílu dodávaly na svěžesti. Vše bylo přesně a citlivě zvoleno a sloužilo celku. Pořád bylo co z jeviště přijímat, co nechávat působit, nad čím přemýšlet.

Celkově dílo rozhodně nepůsobilo ani moralisticky, ani fanaticky, ani beznadějně či tragicky… Neodlučitelnou součástí tohoto velmi inspirativního představení byla i jistá dávka naděje a víry. 

Jiří Hajdyla
Autor je herec

To top

10/11/07

Balet Národního divadla v Praze tančil a předváděl modely

Společenský večer CARPE DIEM, který se konal ve čtvrtek 4. října 2007 v hotelu Arcotel v Praze, nebyl obyčejnou společenskou událostí, ale především akcí k boji proti bulimii a anorexii pořádanou občanským sdružením Harmonie Fashion. Na tomto večeru představili své taneční obrazy primabalerína Tereza Podařilová ve spolupráci s akademickým malířem Janem Kunovským. Modely pro módní přehlídku vytvořil oděvní designer Jan Kalouda.
Taneční happening a módní přehlídku předváděli členové souboru Národního divadla v Praze, primabaleríny Tereza Podařilová a Nikola Márová, sólistky Klára Kutilová, Ivanna Illyenko, sólisté Michal Štípa, Jiří Kodym a další tanečnice souboru: Pavla Hrubešová, Karolína Pogatsová, Michaela Wenzelová, Zuzana Šimáková a Marta Drastíková.
Večer zahájila moderátorka Jitka Novotná a uvedla první taneční happening Démoni. Měl vyjadřovat touhu andělů zanechat na pozemském světě alespoň svoji stopu. Tento obrazový tanec s lehkostí zatančily Ivanna Illyenko, Pavla Hrubešová, Klára Kutilová a Karolína Pogatsová.
Potom následovala přehlídka modelů Jana Kaloudy. Říká se o něm, že jeho modely přes jeho optimistickou povahu vyznívají pesimistky. O jeho večerních šatech inspirovaných versaillským dvorem, předvedených na tomto večeru, to jistě neplatilo. Honosně nabírané róby, které předvedly Tereza Podařilová a Nikola Márová, byly velmi vznešené. Ostatní večerní toalety působily elegantně a zajímavé byly i pánské modely. Dámské šaty obsahovaly širokou škálu barev od černé v kombinaci s lesklými flitry, přes stříbrnou, zlatou, hnědou a tmavě červenou. Byly zde k vidění také modely se vzorem ve světlých pastelových odstínech. Jiří Kodym měl upnutý oděv tmavé barvy, který kontrastoval se světle šedým uvolněným oblečením Michala Štípy. Módní přehlídka byla zajímavá nejen tím, že ji předváděli tanečníci Národního divadla naboso, ale také svou choreografií, kterou Tereza Podařilová podtrhla design a originalitu jednotlivých modelů.
Společenskou akci zakončil happening Tančící hadi v podání všech přítomných tanečnic. Tanečnice byly pružné a ladné. Představovaly opravdu hady jak kostýmy, tak výrazem vyjadřujícím nebezpečí. Taneční obrazy a módní přehlídka byly odměňovány velkým potleskem.
Ve večeru CARPE DIEM baletky a tanečníci dokázali, že umí nejen dobře tančit, ale s grácií předvádět i modely. Byl to příjemný večer pořádaný pro dobrou věc, ve kterém tanečníci ukázali krásu a estetiku zdravého lidského těla v pohybu.

Text a foto: Lenka Trubačová                                                        

Tereza Podařilová
Michal Štípa, Krolína Pogatsová a Jiří Kodym

To top

10/11/07

Pohled do zákulisí hostování NDT II v Praze

 

Jiří Kylián za oponou

Vystoupení souboru NDT II v pražském Národním divadle bylo považované za jednu z hlavních podzimních událostí, a podle toho také bez ohledu na ceny záhy vyprodané. O lístky byl nebývalý zájem v cechu novinářském, mezi domácí taneční scénou i v tom obecně nazývaném okruhu „lidí od kultury“. Naštěstí nebyly všechny možnosti vyčerpané dvěma reprízami: v užším kruhu návštěvníků, kteří mají tak či onak s tancem co do činění, se odbyla neveřejná generální zkouška, a to 29. září odpoledne.
Přízemí hlediště decentně vyklizené, návštěvníci nesměle vtěsnaní na balkony a do několika loží, parter byl totiž vyhrazen Mistrovi a suitě „skupiny přátel NDT“, která soubor doprovázela z Holandska. Spíše než o generální zkoušku šlo o zastavovanou projížděčku, ale i v občas rozkouskované podobě se dalo mnoho z kouzla Kyliánových choreografií načerpat. Celým dlouhým odpolednem se nesl klidný, mírný hlas choreografův, který se nezvýšil ani o stupeň, ať už anglicky korigoval své mladé interprety nebo mírně zápasil s divadelní mašinérií v podobě poměrně stoického personálu.
To odpoledne bylo skutečně velmi dlouhé, nesmíte si to představovat jako vystoupení se dvěma dvacetiminutovými přestávkami. Diváctvo, tvořené z valné části členy a zázemím baletu ND, stejně jako profesory několika tanečních škol nebo novináři, kteří se nevešli na představení, dychtivě sledovalo dění pod sebou. Byl to pohled neformální, ale docela poučný. Hodně se opakovalo, trochu se odpočívalo a téměř cimrmanovským kouskem byla Mistrova debata s oponářem, který musel obhajovat, proč opona Národního divadla funguje jen na jednu rychlost.
Dvě choreografie byly opakovány vcelku, Sleepless a 27´52´´. Že se jednalo o generálku, a ne o řádné představení, nic nemění na tom, že opravdu působily. Choreografie Sleepless, čili „bezesná“, kouzlí se stínohrou a fragmentací lidského těla. Dělený bílý paraván je místo, z něhož se noří a za nímž se ztrácejí tanečníci. Nebo jejich tělesné součástky. A mezi tím se odehrávají duety, na kterých může člověk oči nechat. Ani vteřina času není promarněná zbytečnou přestávkou. Začátek i konec rámuje dívčí stín sunoucí se po tkanině závěsu a pomalu pronikající do vytvořené pukliny, která pohltí i tanečnici samotnou. Cesta do noci beze spánku.
27´52´´, věc postavená na jednotlivé tanečníky a s názvem prostě konstatujícím délku. Je esencí esteticky krásného současného tance, i když nejeden divák byl asi večer překvapen posunem Kyliánovy poetiky od děl, která zná z našich scén. Je tak útěšné vidět choreografa, který na jedné straně jde s dobou, nikdy neustrne, ale zároveň nezanevřel na krásu pohybu a vyžaduje po tanečnících oduševnělost a eleganci…
Hříčka Chapeau („Klobouk“) byla bohužel zastavovaná (tedy bohužel pro diváky, kteří zkoušce přihlíželi). Na druhou stranu to byla ukázka pracovního procesu, i když tady šlo o práce dokončovací. Důkaz, že i u na pohled odlehčené „show“ je potřeba dbát na detail. Tanec v barevných kloboucích, zlatých sukních a s vějíři, korunovaný křehkým zrcadlovým modelem, zpod kterého do publika pomrkávala choreografova životní partnerka Sabine Kupferberg, musel mít večer nemenší úspěch než ostatní kusy.
Soubor NDT II je plný mladých nadšených lidí, na kterých je vidět, že tančí své choreografie rádi, snad i s hrdostí. A jak by také ne, jestli se všechny zkoušky nesou v tak přívětivém duchu jako to odpoledne, to pak musí být skutečně radost s Jiřím Kyliánem pracovat. Na jevišti se to každopádně pozná. A zúročí.

Lucie Kocourková

To top

04/18/07

Medailon držitelky ceny Phillip Morris Ballet Flower Award za rok 2006

Eva Šeneklová

V šesti letech se začala věnovat moderní gymnastice, absolvovala brněnskou Taneční konzervatoř (1991), její první divadelní role byla v baletu Zd. Prokeše Broučci, od roku 1991 je členkou  baletu ND v Brně a od r.1997 zde působí jako sólistka. V roce 2006 absolvovala na Jamu obor taneční pedagogika.

Role:
Odaliska (Šeherezáda); Jana (Jana z Arku); Kapuletová (Romeo a Julie); Cikánka, Mercedes (Don Quijote); Matka (Vodník); Alžběta (Marie Stuartovna); Alžběta Gajlorová (Les Biches); Starická (Ivan Hrozný); Anitta Maillardová, příslušnice SS (Edith, vrabčák z předměstí); Sólo (Symfonické fantazie); Vitalie Cuifová, matka Rimbauda (Úplné zatmění); Mauté de Fleurvillová, tchynì Verlaina (Úplné zatmění); Venuše (Sylvie); Juliána (Balady); Aegina (Spartacus).

Z recenzí na představení Balady
„Postava Juliány v plně prožitém podání Evy Šeneklové znamená pro představení velký magnet. Šeneklová působí věrohodně jako ztrápená matka i v retrospektivě jako dívenka plná života.“ (Simona Polcarová, Brno Magazín, 23. 11. 2006)
„Hlavní hrdinka Juliána v podání Evy Šeneklové předvádí taneční koncert už sama o sobě. Střídání věkových poloh, kdy představuje jednou matku a podruhé dívku, je neuvěřitelně přesvědčivé, a přitom prosté.“ (Karla Hofmannová, Právo 23. 11. 2006)

Úplně první role u divadla byl Motýl v baletu Zdeňka Prokeše Broučci, ale první dramatická role byla Jana z Arcu od Libora Vaculíka.

Rozhovor s Evou Šeneklovou v měsíčníku Aplaus vydávaný Národním divadlem Brno ZDE

                                                                      Připravila: Barbora Šulcová

 

To top

04/10/07

Mezinárodní baletní soutěž amatérů v Pardubicích a Aši 2007

Pardubická arabeska 2007

V sobotu 30. března 2007 proběhl již třetí ročník Pardubické arabesky, soutěže v klasickém tanci pro amatéry od 6 let do neomezena. Akce se účastnily školy a soubory z celých Čech, Slovenska, Německa, Polska, Holandska. Veškeré informace a přihlášky získají zájemci na adrese : Krajská knihovna v Pardubicích - odd. kulturních služeb, Sukova 1260, 530 02, Pardubice, tel.: 466 513 131 . Uzávěrka přihlášek na tuto akci byla 31. ledna 2007.

Oceněných bylo mnoho, soutěžilo se v pěti věkových kategoriích, vyhodnotily se i nejkrásnější kostýmy či arabeska. Nyní se zde můžete podívat na některé fotografie ze soutěže. Více jich naleznete na www.zuschrudim.cz

Ašský střevíček 2007

Již osmý ročník mezinárodní soutěže v klasickém tanci Ašský střevíček 2007 proběhne 19. května 2007 v Aši. Veškeré informace lze získat na ZUŠ Aš - Šaldova 7, 352 01 Aš, tel. 354 525 015

V porotách obou soutěží zasedají výkonní i bývalí umělci z Národního divadla, pedagogové z tanečních konzervatoří, choreografové, vedoucí profesionálních baletních souborů.  

Anna Novotná (nahoře) a Klára Votoupalová (dole), oceněné v soutěži Pardubická arabeska 2007, foto: Pavla Kymplová

To top

04/01/07

Medailon držiteky ceny Thálie 2006 za celoživotní taneční mistrovství

Herecká asociace, profesní sdružení českých výkonných umělců, udělovala ceny Thálie letos již po čtrnácté. Na slavnostním večeru 24. března byli v Národním divadle v Praze takto vyznamenáni a Cenu Thálie obdrželi vynikající umělci v oboru činohry, opery, muzikálu, baletu a pantomimy.

Za celoživotní taneční mistrovství v oboru balet byla Cenou Thálie 2006 oceněna baletní umělkyně Jiřina Šlezingerová – Škodová. Pro cenu přijela do Národního divadla z Brna, tanečnice jako panenka, drobná, půvabná, dvaaosmdesátiletá, ale stále usměvavá a plná vitality.

 Baletní střevíčky provázely Jiřinu Šlezingerovou – Škodovou od jejích pěti let, kdy se stala žákyní brněnské baletní školy Ivo Váni Psoty. Jako čtrnáctiletá byla přijata do baletního souboru v brněnském divadle Na Hradbách, kde působil I. V. Psota jako umělecký šéf a choreograf. Nezapomenutelnou se pro Šlezingerovou stala její první role – role Pážete ve světové premiéře Prokofjevova baletu Romeo a Julie v Psotově choreografii v roce 1938. Po válce působila dva roky v Opavě v nově založeném českém baletním souboru, kam ji pozval její bývalý taneční kolega a choreograf Josef Škoda. Když se v roce 1947 vrátil I. V. Psota z amerického exilu, povolal Jiřinu zpět do Brna. Zde vytvořila řadu významných rolí, například Dívku v Borodinových Poloveckých tancích, Chovanku ve Straussově Plese kadetů, Fauna v Nedbalově Pohádce o Honzovi, Odilii v Labutím Jezeře, titulní roli v Prokofjevově Popelce. V roce 1961 byla Šlezingerová pozvána do Olomouce, aby jako host ztělesnila hlavní roli v baletu Farida Jarullina Šurale. Šéfem baletu a choreografem ve zdejším divadle byl opět Josef Škoda, s nímž Jiřina působila v Opavě. Jejich spolupráce vyústila nejen ve zdařilou premiéru Šurale, ale také uzavřením manželství.

Jiřina Šlezingerová – Škodová poté opustila Brno a více než dvacet let pracovala po boku svého manžela. „Práce s Jožkou byla krásná. Myslím, že jsme si po všech stránkách rozuměli. Žili jsme pouze pro divadlo, které jsme milovali nade vše. Šla jsem z role do role, tančila jsem například Marii v Bachčisarajské fontáně, Ženu v baletu Touha, Mlynářku v Třírohém klobouku, Mášenku v Louskáčkovi aj. Měla jsem zajímavý život, sice dost odříkání, ale stálo to za to.“

Jiřina Šlezingerová – Škodová tančila více než v padesáti baletních titulech, hostovala na mnoha českých jevištích, Národní divadlo v Praze nevyjímaje (v roce 1952 v Šípkové Růžence v Psotově choreografii), také ve Varšavě, Berlíně a Paříži. Své taneční zkušenosti uplatnila jako baletní pedagog.

K poctě Thálie 2006 jí upřímně gratulujeme a do dalších let přejeme hodně zdraví.

                                                                                Autor:   Eva Krakešová

 

To top

02/20/07

Korzár: trocha rešeršování aneb Opožděná premiéra zrcadlem německého tisku

Laskavý čtenář jistě uzná, že vypravovat se za baletem do zahraničí je nad možnosti řadového občana a novináře naší vlasti, ačkoli se tam často dějí podivuhodné věci. Naštěstí je všude přehršel tištěných médií a jejich elektronických mutací, ve kterých se těmto událostem věnuje pozornost, která by domácímu šéfredaktorovi přivodila na poradě nervový otřes. Stačí tedy letmý pohled do kulturních rubrik našich nejbližších sousedů a hned vidíme, která témata rozpoutala po zásluze debaty nad směřováním současného umění.

Dne 26. ledna byl v Německu poprvé uveden Korzár. To je samo o sobě důležitá novinka, ale s naší zemí ji pojí podstatná vazba. Premiéra se odehrála v Bayerisches Staatsballett München, kde už řadu let šéfuje baletnímu souboru český rodák Ivan Liška. Přípravu Korzára pojal velice precizně. Jedná se o přesnou rekonstrukci Petipovy choreografie z roku 1863, na které se podílel Doug Fullington, přezdívaný Sherlock Holmes baletu. Věnoval se totiž rozluštění Sergejevovy notace zaznamenávající petipovské choreografie, uložené ve sbírkách Harvardské univerzity (ano, ano, přesně té, z níž měl letos balet ND v úmyslu zrekonstruovat Coppélii, kterýžto smělý plán narazil na nepřekonatelné finanční a technické obtíže, tudíž se nekonal). Na přípravě baletu se podílela muzikoložka Maria Babanina, která dozírala na nastudování hudby.
Letmým přelétnutím některých německých recenzí a kritik se dá snadno odvodit, jaký dojem „staronový“ Korzár udělal. Soubor ohromil technikou, divák byl zahrnut velkorysou výpravou, ale s poselstvím si řada kritiků neví rady.

Příkladně v Müncher Zeitung vyšla recenze Barbary Winterstetter s názvem, který by se dal přeložit asi jako „Hýření v opojném představení“. Jako všichni popisuje cestu Korzára na jeviště v 19. století a jeho proměny, které byly tak četné, že divák ne zcela se orientující nepozná z některých programů, o jaké verze se vlastně má jednat. To, co vzniklo na jevišti mnichovského státního baletu, označuje za „(obsahově) prostou věc“, kde neustále chřestí šavle a tanečnice z harému k tomu předvádějí koketní tanečky před pašou. „Pěkný kus toho patří do divadelního muzea,“ vzdychá kritička. „Ohlášené rozpory mezi penězi a lačností a láskou a svobodou jsou málo zřetelné.“ Ale: „Až na několik slabších míst v synchronizaci v prvním obraze je technická dokonalost bavorského baletu absolutně úžasná.“ Vyzdvihovány jsou výkony Lisy-Marie Cullum (Medora), Lukáše Slavického (Konrád), Tigrana Michajliana (Ali) a Alena Bottainiho (Birbanto).

Andrea Amort z deníku Kurier byla o poznání spokojenější. Nejlepší pasáže vidí v osvobození Medory a v extravagantní „Jardin animé“, jsou to „nejlepší minuty představení“. „Člověk se setká s historicky půvabným  a stylisticky různorodým večerem, oblečeným do pohádkové romantiky s happyendem a orientální exotikou,“ shrnuje své dojmy.

Skutečně obdivným a nadšeným kritikem je Hartmut Regitz ve Stuttgarter Nachrichten. „Hned zpočátku rozvíjí lehounce orientální tržiště své půvaby,“ popisuje první dojem z představení. „Skutečná pastva pro oko i ucho; Lisa-Maree Cullum, Lukáš Slavický, Natalia Kaliničenko, Alen Bottaini, Tigram Michajlian a všichni ostatní se do rolí pokládají s takovou přesvědčující silou, že si člověk může být jedním jistý: Tenhle Korzár – díky Mnichovu – hned tak z jeviště nezmizí.“

Naopak téměř přezíravě kritický materiál uveřejnil Manuel Brug v časopise Welt. Polovinu svého rozboru věnuje současnému stavu klasiky na světových scénách a ani na okamžik neupouští od satirického tónu: „Ne všude, kde se Petipa hraje, opravdu Petipa je. Jelikož tento nejvýznamnější choreograf 19. století je asi tak málo známá firma jako Švarcwaldský třešňový dort, může si každý klidně splácat vlastní taneční kýč, který se bude podobat tomuto carskému baletnímu kouzelníkovi.“ Vzpomíná času, kdy Cranko, MacMillan a Neumeier přiváděli v život co do rozsahu veliká díla pro velké ansámbly a praví: „Tam, kde není přítomnosti, tam se do zorného pole dostává minulost.“ Důkazy jsou prý všude a mohou za to samozřejmě i finančně atraktivní tituly. Tak se prý Kirov Ballet drží zuby nehty Spící krasavice a Bajadéry, Pařížská opera opečovává historický reperotár od Petipy po Lifara a u Královského baletu v Londýně vzali sté výročí narození Frederica Ashtona jako podnět k oprášení jeho děl. A nejinak Ivan Liška v Mnichově, který dle autora neměl s moderními večery moc štěstí, nasazuje také baletní klasiku. Kritik Brug je patrně studovaný odborník na slovo vzatý, ani on neopomíjí peripetie tohoto díla, které shrnuje do několika poznatků, např. že poslední Petipova verze Korzára měla hudbu poskládanou z 15 autorů a že slavné Grand Pas de deux (které je vlastně Pas de trois), jež v Mariinském divadle žije jako nesmrtelný koncertní kousek, nemá už s původní choreografií společného skoro nic. Podotýká, že mnichovské představení trvá o dvacet minut déle než poslední Korzár u Kirova, takže i tady to je s hudbou všelijaké.
Mnichovský tříaktový Korzár je podle něj něco jako předčasně uzrálé ovoce. Scéna je podle Bruga staromódní, jednání postav je jako „mýdlová bublina, lehkomyslné, bezdůvodné, naivní“ a „charaktery tam nejsou vůbec žádné“. Vše se v pohybech vypařilo, tanec je sice překrásný, ale pracuje s „mechanikou sekačky na trávu“. Technika je prý dobrá, ale prostá citů. (Věru nevím, co by se dělo, kdyby takovou kritiku publikoval někdo v našem malém českém rybníčku, to by ho snad už ani nepustili do divadla.) Autor v závěru trochu polevuje, přiznává baletu jisté kouzlo a zakončuje spíš povzdechnutím než konstatováním, že starat se o staré věci je jednou z věcí, za které jsou divadla placená.

Naproti tomu Horst Koegler, kmenový kritik tanečního serveru Tanznetz.de, byl Korzárem naprosto okouzlen. Jeho článek zároveň uvede čtenáře do obrazu co se týče aktuálního dění na baletních scénách. Kritika začíná zvoláním: „Jaký tohle byl víkend! Zbrusu nový večer s Čajkovským u Jamese Sutherlanda v Pforzheimu. Grigorovičovo gala k osmdesátinám v Londýně. Ve Stuttgartu znovuuvedení Bournonvillovy Sylfidy věnované nezdolné Marcii Haydée krátce před jejími sedmdesátinami. V Berlíně „Malakov + Friends Gala“. V Zurichu benefiční gala „Deset let Heinze Spoerliho a Zürcher Ballett“. A v Mnichově rehabilitace Petipova Korzára… Žijeme snad ve zlaté éře baletu?“ Mnichovský Korzár je podle Koeglera po umělecké stránce výš než mnohé rekonstrukce klasických titulů 19. století spojené se jmény jako Makarová, Nurejev nebo Malakov. „Gratuluji Ivanu Liškovi jako iniciátorovi a producentovi, jeho spolupracovníkům a Bavorskému státnímu baletu. Získali do reperotáru Petipu, který, a o tom jsem přesvědčen, je lepší než Korzár, kterého Petipa sám v konečné petrohradské verzi vytvořil.“ Naprosto jej uchvacuje hudební stránka představení a i jinak považuje za obrovskou zásluhu mnichovského baletu, že přivedl na repertoár kus, který popisuje slovy jako šarm, lehkost, radost z příběhu, opravdovost vyprávění apod. Také scéna má podle něj kouzlo, které Koeglera do sebe naprosto vtáhlo. Neskrblí nadšením z tanečních výkonů, kde především vyzdvihuje Lukáše Slavického (prý je „Multitouren-Talent“) a Tigrana Machajliana (zejména jeho skoky), vůbec celou mužskou část ansámblu („Tohle je opravdu balet, ve kterém mají slovo muži.“), ale vysoce hodnotí i ryze ženskou část „Jardin animé“. Z tanečnic Koeglera jako všechny ostatní zaujaly nejvíc Cullum a Kaliničenko.

Jak vidno, nesetkal se Korzár se zcela jednoznačným přijetím, ale to jen ukazuje zdravou diverzitu německy píšících autorů a také šíři prostoru pro zpětnou vazbu. Snad by se ještě mělo dodat, že Bayerisches Staatsballet München celou letoší sezónu vede ve znamení M.Petipy, kromě samotných představení plánuje na jaře hostování Mariinského divadla i Velkého divadla z Moskvy. U příležitosti premiéry Korzára se na půdě divadla také konalo malé sympozium s názvem „Rekonstrukce a nové uvádění klasiků“, se zřetelem na problematiku děl M.Petipy, kterého se zúčastnili přednášející z Německa, Ruska, Anglie i USA.

Lucie Kocourková                                                                   

To top

02/10/07

Open classes Independent dance v Londýně

Od tanečnice Kláry Skořepové, která v současné době studuje v Londýně, získaly Taneční Aktuality zajímavé informace o trénincích moderního tance, které tam Klára navštěvuje. Máte možnost dozvědět se, jaký může být zážitek ze současného tance v Londýně:

Kde: Open classes Independent dance for professional dancers v Siobhan Davies studiu

O studiu: Siobhan Davies studio se nachází na jižním břehu Temže na stanici metra Elephant and Castle. Moderní budova plná světla a dřeva s nádherným střešním sálem nadchne a naladí sama o sobě. Lekce pak jen podpoří pocit blaha z tance, novosti pohybů a především boření bariér v tanci.  

Pro více informací navštivte www.siobhandavies.com a www.independentdance.co.uk

Kdy: každý všední den 10-12

Kdo: každý týden učí jiný lektor s rozdílnou taneční zkušeností

10.1. a 11.1.07 open class s Rachel Lopez de la Nieta

Dvouhodinovka open class s Rachel totálně změnila můj stereotypní náhled na dnešní moderní tanec. Nejen strukturou hodiny, ale i lidmi na lekci. Lektorka Rachel vychází z Hatha yogy ve spojení s bojovým uměním a rozumí procesům v těle víc než jakýkoliv tanečník, se kterým jsem se setkala. Lekce začala na zemi, uvědoměním si sebe, přítomnosti  sebe v sále. Jemně a citlivě dosáhne perfektního zahřátí a rozpohybování těla, přes protahovací improvizaci spojenou s dechovým cvičením, až po moment, kdy se všichni spokojeně potí a zapojí i kopy off balance pro úplné zdynamičtění. Tato „zahřívací“ fáze zabere 1 hodinu lekce a druhá hodina pak zbývá na variace. My jsme zvládli 3 – první variace částečně na zemi, další pak přes sál a poslední ve formě menší choreografie, kterou Rachel celý týden postupně rozvíjí.  

Všechny pohyby nabízí opravdový požitek – hraní si s rovnováhou, dynamikou, rozletí vás po celém sále. Rachel skvěle cítí energii mezi lidmi v sále a dokáže zcela nenásilně motivovat a opravit.  

Co mě ovšem naplnilo nejvíc byla účast na hodině – tancoval s námi kluk na vozíčku a dívka s nehybnou nohou. Vše zvládali perfektně – šli s dynamikou a handicap kreativně využili. Silný zážitek. Všichni účastníci lekce „do toho šli“ na maximum, sál byl plný energie, zároveň však prostý rivality či stresu. Na závěr lekce člověk odchází s pocitem, že tanec nemá bariéry, ale výzvy!   

Klára Skořepová

 

To top

Dance diary:

<<   >>
>>DIARY FOR WHOLE MONTH<<
Mo Tu We Th Fr Sa Su
  •  

This day on program:

  •  
 
*for other events pick a day (month) in calendar
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: