Eva Blažíčková: „Je zkrátka potřeba do toho jít a zápasit o pravdu.“


S Evou Blažíčkovou jsme se potkali při příležitosti výročí Konzervatoře Duncan Centre, která otevřela své brány v září tohoto roku již po dvacáté páté. Její životní dílo bylo výsledkem dlouhodobých snah, které se nakonec zhmotnily těsně po sametové revoluci v roce 1992. Pro mě osobně (a věřím, že v tom nejsem sám) je tato konzervatoř místem zvláště důležitým, protože právě tam mě dokázala paní Blažíčková během studií přesvědčit, že tanec má v dnešní společnosti své právoplatné místo a zároveň ji dokáže ovlivňovat. S radostí vzpomínám na čtyřhodinové improvizace, při kterých jsem si sáhl na dno svých fyzických sil, ale co je důležitější, objevil jsem úžasný svět tance s velkým T, jak o tom Eva Blažíčková v rozhovoru vypráví. Tento rozhovor bych jí rád věnoval také k narozeninám, které slaví právě dnes.

 

 

Letos slaví „vaše“ Konzervatoř Duncan Centre 25. výročí. Bez vás by tu ale nestála… Můžete nám popsat situaci, za jaké došlo k jejímu založení?
Vše začalo v roce 1972, kdy mi má učitelka a velký guru Jarmila Jeřábková veřejně předala svou práci. Věnovala jí celý svůj život, a to navzdory všem okolnostem. Sama jsem byla přítomna tomu, když do jejího vlastního ateliéru přišli úředníci a na její osobní křídlo nalepili cedulku „Majetek obvodního kulturního domu“. Takže musela vydržet a vydržela hodně. V tu dobu jsem ani netušila, co všechno mě čeká. (smích) Poctivě jsem učila v jejím studiu, ale po řadě let jsem najednou zjistila, že chci pracovat s dětmi mnohem více. Nastoupila jsem na základní uměleckou školu, abych s nimi mohla být častěji, aby naše práce dosahovala vyšších výsledků v uměleckém směřování. V létě v roce 1989 jsem obdržela pozvání na American Dance Festival do skupiny mezinárodních choreografů, kde se sešlo asi dvacet lidí z celého světa. Byl to úžasný zážitek, ale i negativní v tom dost příšerném setkání se s realitou. To, co my jsme tady prosazovali do osnov základních uměleckých škol, co neustále tvrdě kritizovali jako nesmysl, jako absurdní záležitost, která nemá technický základ, se tam skutečně dělo. Nikdo nepovažoval za problém, když se mluvilo o tělesném těžišti, u nás to brali jako sprosté slovo. Strašně mě to šokovalo. Najednou jsem zjistila, kolik promarněné síly a energie bylo znehodnoceno bojem s lidskou hloupostí, řevnivostí a zlobou. A tak jsem si řekla, že se do toho dám, a začala jsem připravovat plán soukromé školy. Měla jsem taky skupinu dětí, které mě do toho tlačily, ty se pak staly prvními studenty konzervatoře. Hotové plány jsem pak přinesla na ministerstvo. Ono to vypadá hrozně jednoduše, ale dva roky jsem běhala a ťukala na úřednické dveře, vysvětlovala a přemlouvala. Po dvou letech se to podařilo za přispění řady vlivných lidí. Tehdy se o to zasadil můj kamarád, doktor Vladimír Justl, dále tehdejší ministr kultury Milan Lukeš a také ředitel odboru uměleckého školství doktor Jaroslav Marek. On mou práci znal přímo, protože jsem dlouhodobě učila jeho dceru. V závěru jednání tehdy pan doktor Marek řekl: „Ale chcete opravdu založit soukromou školu, anebo ji zařadíme do systému státního školství?“ To mě překvapilo, a tak jsem řekla: „Založme ji tedy jako státní, aspoň budeme moci přijímat všechny nadané děti, nejenom ty bohaté.“ A tak vznikla v roce 1992 Konzervatoř Duncan Centre.

Jeden by tedy řekl, že konzervatoř je vaše životní dílo, nicméně vy jste pokračovala dále a minulý rok založila Duncan Institut. Můžete nám ho představit?
Tomu předcházelo ještě téměř dvacet let ředitelování konzervatoře. Tam jsem se snažila ideje duncanismu prosazovat a byla jsem šťastná, že to lze dělat na půdě státní školy. Pak přišel rok 2009, velmi úspěšný po všech stránkách. Škola se stabilizovala, její profesorský sbor dosahoval vysoké úrovně a také se podařil velký projekt Špalíček. V něm se prokázalo, jak důležité je taneční vzdělání pro osobnostní vývoj dětí, a to proto, že je to jediné umění, které postihuje člověka jako celek a jako s celkem s ním pracuje. Špalíček slavil veliký úspěch a já jsem měla dobrý pocit, že školu mohu předat v dobrém stavu další generaci. Plánovala jsem, že zůstanu jako jakýsi supervizor, abych ještě mohla dění na konzervatoři ovlivňovat. Ale protože v posledních letech došlo k řadě změn ve vedení školy, tu možnost jsem ztratila. A prostě jsem odešla, dala jsem výpověď... nechci asistovat u zmaru své práce. Proto jsem založila Duncan Institut, abychom mohli daleko více zkoumat, co odkaz, který máme na starosti, znamená pro současnou společnost, pro současné umělecké dění a eventuálně pro budoucnost. Zastřešuje aktivity, které školu organicky provázely celou dobu: Společnost pro taneční a múzickou výchovu, která léta pořádala Festival progresivních osobností díky dramaturgii Lenky Flory (pozn. redakce – Lenka Flory je dcerou Evy Blažíčkové). Společnost měla za úkol uvádět školu do kontextu se současným západním děním. Koncem devadesátých let jsme jako nultý ročník otevřeli Cenu Jarmily Jeřábkové, choreografickou soutěž pro mladé, začínající tvůrce a tanečníky. Hlavním posláním bylo dát možnost lidem ze zemí bývalého východního bloku, které dříve fungovaly jako satelitní země Sovětského svazu. Chtěli jsme také vynést na světlo boží jméno Jarmily Jeřábkové, která projevila obrovskou statečnost v letech komunistické diktatury. Institut dále zastřešuje taneční studio, ve kterém pořádáme kurzy pro lidi všeho věku. Máme i studenty, kterým je nad šedesát let. A také pod něj spadá badatelna, archiv. Oddělení, které shromažďuje historické dokumenty, které jsem zdědila po paní Jeřábkové nebo které se k nám dostaly z různých zdrojů.

Jaký máte názor na současný stav uměleckého školství a školství obecně?
Myslím si, že stav současného českého školství je neudržitelný. Neuvěřitelná duchovní, morální a celkově lidská bída na straně žáků, ale i na straně pedagogů, je zběsilá. Musí dojít k zásadní změně předpokladů, na kterých je vzdělání postavené. Tady nejde o úpravy osnov, ale musí se konečně někdo začít bavit o tom, co vzdělání pro společnost znamená a jak má být postaveno. A chceme-li mít společnost lidskou, tak kumšt tam musí být. To se nezastře řečmi o kreativitě, jde o podstatu věci. Bude to bolestivý proces, ale dojde k němu, protože se ten systém sám sesype.

Co pro vás znamená idea duncanismu v dnešní společnosti? Proměnilo se během doby vaše vnímání této myšlenky?
Ano, určitě. Pedagog nutně bere impulzy od svých žáků, musí přizpůsobovat věci současnému vnímání při absolutně striktním zachování všech kvalit. Je třeba proměnit způsob předávání práce tak, aby byl akceptovatelný pro současnou společnost. Kdybych byla rigidní duncanistka, budu nutit děti, aby tančily v řeckém chitonu, což se mi zdá absurdní. Není to v té formální, vnější stránce. Podstata je v  zacházení a přípravě tělesné stránky člověka. My se snažíme v člověku znovu objevovat poztrácené přírodní principy a zákonitosti. Jedině taková práce s tělem může pro člověka vytvořit oporu pro jeho myšlení, pro jeho inteligenci, pro jeho citový svět a duchovní život.

Co pro vás znamená tanec?
Rozeznávám tanec s malým t a Tanec s velkým T. Tanec s malým t je takové to tancování, na které se ale ani trochu nedívám svrchu. Vzpomínám, jak jsme za mého mládí jezdili po venkovských hasičských bálech, kde jsme tančili při dechovce polku a valčík. To byl obrovský zážitek. Tanec s velkým T je pro mě ten, který se snažím spojovat se jménem Duncan. Isadora Duncan byla geniální zjevení, které zhmotnilo pocit přelomu devatenáctého a dvacátého století, pocit nutnosti návratu a úctě k přírodě. Navíc její genialita spočívala také v tom, že se nenechala filmovat ani fotit, což by pro nás v tuhle chvíli působilo úsměvně. Myslím si, že naším úkolem je, abychom zhodnotili její odkaz a využili jej, použili pro nás, pro současnost. Tanec je součást života, není to o tom, že se postavím na jeviště, předvedu se a budu předstírat. Tanec s velkým T je způsob života.

Chybí vám tanec? Tančíte ještě dnes?
Ne, už ne, učím... Zjistíš, že prostě časem tělo už myšlenku nepřenese a pak je potřeba přestat. Naštěstí jsem se rozhodla včas, ve své podstatě jsem přestala tancovat na jevišti se založením konzervatoře. Byla jsem přesvědčená, že to dává obrovský smysl tehdejší společnosti, všichni jsme totiž byli plni naděje a ochotni leccos obětovat pro to, aby společnost nezměnila směr načatý v devadesátých letech. Tenkrát jsem prohlásila, že Konzervatoř Duncan Centre dodá společnosti každý rok minimálně deset čestných lidí. (smích)

Vrátím se ještě k tomu Tanci s velkým T... Když jsem vzpomínal na vaše hodiny, které jsem osobně zažil, vryla se mi do paměti věta: „Skrze řád přichází svoboda.“ Je pro mě symbolem celého vašeho učení. Můžete její smysl čtenářům přiblížit?
Vyložím to na konkrétním případu. V momentě, kdy se tělo naučí zacházet samo se sebou podle pravidel, která jsou organická, která nikdo nevymyslel hlavou, a ty sám jako osobnost je přijmeš a zjistíš, že to je určitá základna, ve které chceš existovat, jinými slovy přijmeš ten řád za svůj, tak pak můžeš úplně všechno. Pak nemusíš přemýšlet o tom, co smíš, nebo nesmíš, ale už nikdy nelžeš, tělo se tomu ubrání samo. Nemusíš mít potom nad sebou policajta, který říká, že toto ano a toto ne.

Ještě jedno slovo mi vytane na mysli a to je pokora. Myslíte si, že je to něco, co se dnes nosí?
Dneska se to už nenosí. Současná společnost je podle mého názoru rozmazlená a zmlsaná, nasměrovaná na prachy, zisk, úspěch a moc. Slovo pokora nebo oběť je něco, co do dnešního světa prostě nepatří... a to je hrozně špatně. Neplatí to samozřejmě obecně, je spousta lidí, kteří pracují obětavě pro dobro věcí. Ale bohužel většina lidí se rve vzhůru za mocí a lokty sráží lidi, kteří jim překáží na cestě, a to je něco strašného.

Co si myslíte o současné taneční tvorbě?
Usilovně jsem se snažila ji sledovat, ale musím říct, že mě to prostě netěší. Nemám z toho vůbec žádný zážitek. Takže chodím velmi málo. Myslím si, že je velká chyba v grantovém systému. I když srovnám-li to s obdobím, které jsem prožila ve svém mládí, kdy jsme neměli žádnou šanci, ba naopak systém nám šlapal po hlavách naprosto nemilosrdným způsobem, tak to, že grantový systém existuje, je určitě stupeň vzhůru. Ale způsob, jakým pracují komise, je prostě špatný. To, že si sednu a vymýšlím, za co bych mohla dostat peníze, je přeci absurdní.
Také si myslím, že nových inscenací je zbytečně moc a veškerá starost organizací a souborů je, jak tam nacpat diváky, aby měly plno. To je prostě zvrhlé. Jsou a budou představení, která jednoduše nemají být populární, na která přijde jenom pár fajnšmekrů. To ale neznamená, že to típneme a že to nebude. I v tom je určitá statečnost a hrdost na tento obor. Nepřizpůsobit se zkrátka trendu, že je to nejlepší, nejgeniálnější, nejsvětovější. Mně stačí dobré představení, ale fakt dobré. A pak ráda přijdu.

Sledujete současnou taneční kritiku?
Vzhledem k tomu, že na představení nechodím, tak nemám důvod ji sledovat. Ale sleduju ji více než ta představení, protože mě zajímá, jakým způsobem se o tanci přemýšlí. Myslím si, že taneční kritika je zběsilým způsobem bezzubá. Podle mě tomu chybí hlubší osobní názor. Je to všechno ovlivněné tím, abych nešlápl vedle, aby se na mě nikdo nezlobil, abych nikomu neublížil, protože by se mi to mohlo vymstít. Je to všechno strašně opatrné a nikam to nevede. Myslím, že pravda vzniká ze střetu věcí. Jen když si sednu s někým, kdo má opačný názor, a do krve se pohádáme, pak je šance, že vznikne nějaký názor. Samozřejmě nemůžu tam přijít s tím, že já jsem neomylná a ty jsi hlupák. Z toho nevznikne žádné pokračování. Bojíme se střetu, abychom nenarazili. Je zkrátka potřeba do toho jít a zápasit o pravdu.

 

Eva Blažíčková (*1943) je žačkou české tanečnice, choreografky a pedagožky Jarmily Jeřábkové a absolventkou kurzů na taneční katedře pražské AMU a Palucca Schule v Drážďanech. Je považována za hlavní pokračovatelku tzv. českého duncanismu. V roce 1972 převzala studio po J. Jeřábkové a zformovala postupně tři taneční skupiny (Studio komorního tance I., II. a III.), v nichž působila jako vedoucí a choreografka. V roce 1992 založila Konzervatoř Duncan Centre, kde byla ředitelkou do roku 2009. Před rokem založila Duncan Institut, který je zastřešující organizací pro taneční studio, archiv-badatelnu, Společnost pro taneční a múzickou výchovu a taneční soutěž Cena Jarmily Jeřábkové. Je autorkou více jak padesáti choreografií, např. Černé a bílé slzy (1979), Zaříkání milého (1983–1986), Eufemias Mysterion (1986), Špalíček (2009), Kytice (2014). Kromě aktivní pedagogické činnosti v Čechách i zahraničí je také autorkou publikací Metodika a didaktika taneční výchovy (2004) a spoluautorkou Taneční a pohybová výchova (2011). Zasadila se také o to, že v roce 2010 byl předmět Taneční a pohybová výchova včleněn do rámcového vzdělávacího programu základního školství.

 

 

Autor: Josef Bartoš
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: