Festival Nová generace oslavil páté narozeniny


Předposlední listopadový týden, přesněji od 24. do 26. listopadu 2016, proběhl ve Studiu Alta v pořadí již pátý ročník festivalu Nová generace, který pravidelně přináší tvorbu mladých choreografů a tanečníků. Přehlídka je nejen prostředkem k jejich setkávání, studenti a absolventi v Altě dostávají prostor pro svou autorskou tvorbu, ale i místem k navazování nových kontaktů, výměny zkušeností a konfrontace tvůrčích názorů. Letošní hojnou festivalovou žeň obohatili svými choreografiemi mimo jiné polští umělci Małgorzata Czyżowska, Karolina Kardasz a Bartek Mieszczak.

 

O samotě a osamění

Jako první se představila doktorandka Markéta Jandová se svým nově vznikajícím projektem Ve jménu KAR, jejž odstartovala v rámci letošní letní rezidence ve Studiu Alta. Motiv smrti je tématem každodenního života, námětem současným, a přesto svým způsobem tabuizovaným. Markéta Jandová společně s Jitkou Tůmovou přinášejí pro někoho na první pohled snad poněkud morbidní, ale přesto svým způsobem působivý a hluboký zážitek. Jak čas plyne, můžeme si společně s hlavními aktérkami projít celým příběhem života. K tématu přistupují z úhlu pohledu člověka odcházejícího i opouštěného, procházejí různými etapami této těžké životní zkoušky od vzteku, odmítání až po smíření a přijetí. Motiv karu, smuteční hostiny, se k divákům dostává skryt do mnohých jinotajů a náznaků. Interpretky pracují s konkrétními znaky a symboly v použitých rekvizitách (mléko, víno) i kostýmu (fraky). Vidíme symboliku vzkříšení, ale také umlčení, protože i my sami si následně společně se smrtí některé věci nechceme připustit a nejraději bychom onoho pomyslného řečníka navždy umlčeli. Představení zanechává zvláštní pocit neuchopitelnosti, prchavosti lidského zrození, bytí a smrti… V rozhovoru s choreografkou jsme se dotkli i toho, proč si toto téma vybrala. Přiznala, že „se nejedná o pouhé umělecké koketování s uměleckým tématem, nýbrž o hlubší niternou výpověď a prožitek“.

Absolventi katedry alternativního a loutkového divadla DAMU Sára Arnstein a Jiří Šimek představili své dílo Loneliness & Stuff. Jejich inscenace se zabývá mezilidskými, zejména milostnými vztahy, ale i pocitem prázdnoty, opuštěnosti a osamění. Úvod nám představuje setkání dvou mladých lidí, jejichž gesta směřují k letmému, nesmělému dotyku, ale vždy se jim daří minout a zbude jen nejistota, tápání a bázeň.

Druhá část je poněkud uvolněnější, odlehčenější, a to i co se oblečení obou aktérů týká. Sára Arnstein se prezentuje ve sportovní podprsence s nápisem Run a Lukáš Homola postupně odkládá svršky, až skončí ve spodním prádle. Reakcí je zpomalený smích Sáry, který svým mixem naivní trapnosti celou situaci graduje. Další společná interakce je několikrát přerušena odchodem jednoho z tanečníků z jeviště, čímž se pasuje do role nezúčastněného pozorovatele. Nabízí se otázka, zda se na scéně odehrává „číslo“ určené tomu druhému ve snaze upoutat jeho pozornost, nebo projev vnitřního dialogu postavy a prostředek, jak se vyrovnat s vlastní nejistotou a jak si dodat odvahy. Napříč choreografií se nám několikrát objevuje mluvený projev. Tyto hry se slovy a malebností více či méně (ne)srozumitelné, odlišnost témat, o kterých hovoří, přinášejí do celku spíše zmatek. Při hlubším zamyšlení však docházím k názoru, že slova mohla být použita k zdůraznění celé myšlenky díla, kdy můžeme být spolu, ale míjíme se, protože mluvíme každý „jiným jazykem“.

 

Balancování s vážností i humorem

Páteční program tvořily dvě choreografie se spojujícím prvkem – balancem. U Moniky Částkové to bylo patrné především v názvu, v případě Viktora Černického z dění na scéně.

Balans 2. Na potemnělé scéně se objevuje tělo ležící tanečnice – nejprve je znatelné jen díky LED trubičce všité do přední části efektního minimalistického kostýmu. Tělo se svíjí a převaluje, je masou bez vůle, ovládáno okolními vlivy. Působí, jako by vlálo ve větru či bylo strháváno proudem vody. Se sílící hudbou (dnes tolik oblíbený mix industriálních zvuků a elektronické hudby) se zvyšuje i dynamika pohybů tanečnice, ostré pohyby plynule přecházejí v měkké, a naopak. Po několika minutách se na podlaze rozsvítil kříž. Zprvu jej tanečnice nevnímá, nijak zásadně nevymezuje její prostor. Do momentu, kdy se objeví světelný pruh na zadním plánu. Tehdy si jej začne všímat a hrát křehkou hru se světlem. To se zároveň stává cestou, po které se vydává. Pomalu, plavně, doprovázená zvukem píšťal – celý obraz působí až duchovním dojmem. V názvu uvedený balanc se zjevil teprve v závěrečné scéně, kdy vyvažování zpomalené chůze ve světelném kříži působilo díky výbornému podání Dominiky Wiak téměř náročněji než celá předchozí choreografie. Pohybově čistý a esteticky libý výkon tanečnice však nedokázal přehlušit pocity určité vyprázdněnosti. Dle textu v programu byla choreografie jedním z procesů tvorby v magisterské práci choreografky Moniky Částkové, která bude uvedena v příštím roce. Lze tedy věřit, že dojem „umění pro umění“ byl způsoben prozatím absentujícím kontextem.

Druhé dílo večera, Parolapolea Viktora Černického z Ateliéru fyzického divadla brněnské JAMU, bylo s balancem spjato zřetelněji. Choreograf a zároveň performer se ocitl ve světě, kde okolí jeho těla tvoří jen dvě tyče. Pomalu, opatrně balancuje s jednou tyčí na hlavě, aby ji poté dokázal postavit v nepochopitelném úhlu se zemí. „Jak se v působení tolika sil a parametrů, které celkem přirozeně určují náš způsob existence, projevuje lidská vůle?“ ptá se tvůrce v anotaci. Po většinu čísla ovládají tyče Černického – on se musí podvolit tomu, kterým směrem padají, jak se opírají o jeho tělo. Neúprosnou gravitaci však v jeden krátký moment dokáže ovládnout a vytěžit z ní to, co si přeje sám. Černického choreografie byla především pohybovou hříčkou, přes stále vážný výraz plnou humorných nápadů. Právě kamenná tvář umožnila odpustit nedokonalostem – pádu stojící tyče, sklouznutí čepice z hlavy… Lze ale těžko říct, jednalo-li se v těchto případech o omyl. V jiných momentech se tyč „vymstila“ již záměrně. Snaha pochopit její tajemství znamenalo nevyhnutelné vylití vody na obličej performera, finální pokus o úplné svlečení se nemohl zdařit, protože tyč odmítala sama stát. Díky vtipu, nadhledu a svérázné grotesknosti se Viktor Černický probalancoval večerem s podstatně větší lehkostí.

 

Večer hostů

Doprovodný program v letošním roce tvořila diskuse Čaj o páté na téma Tři protiklady uměleckého managementu. Pozvání přijali například producentka na volné noze Karolína Hejnová, manažerka a produkční Lenka Flory, vedoucí katedry tance a dramaturg baletu ND v Praze Václav Janeček, pedagožka katedry tance HAMU a KALD DAMU, tanečnice Andrea Opavská. Jak již název napovídá, studenti v Altě měli možnost nad čajem, kávou a koláčky probrat vážně i nevážně některá témata a problémy, o které se zajímají nebo se jich dotýkají. Mluvilo se o sbírání zkušeností během studia, nezbytnosti mít nejen celoevropský přehled a z toho vyplývající nutnost získávání zkušeností v rámci stáží a studia v zahraničí (např. program Erasmus). Choreografové diskutovali o tvorbě projektu, jeho realizaci a překážkách při přerodu otisku snů do reality. Jiní se zaobírali až filozofickou otázkou: „Jak skloubit projekt, práci, školu, nezbláznit se a nechodit se domů jen vyspat.“ Na pořad se dostala i současná situace ve společnosti a závislost umění na dotacích a politickém směru. Zajímavou se také stala připomínka možnosti aplikace různých mezioborových, leckdy netušených dovedností v jiných profesích, ať již jde o unikátní vnímání prostoru, verbální komunikace, nebo hudby.

Jestliže se předchozí dny nesly spíše v duchu delších choreografií, poslední večer patřil těm kratším.

První prací, která se tento festivalový večer představila, byla *POSSES* *pro deset n**ástrojů*. Jedná se o výstup z pětidenního workshopu studentů HAMU s Lenkou Flory. Studenti měli za úkol vytvořit omezený rejstřík ze čtyř pohybů, následně pracovat s tělem a prostřednictvím pohybu dojít určitého osobního sebevyjádření. Výsledkem byla kompozice střídajících se dvojic i skupin osobitého pohybu.

Ex-change, ve kterém můžeme vidět Karolinu Kardasz a Barteka Mieszczaka, přináší na jeviště příběh o tom, co vše cenné je člověk ochoten riskovat pro pomíjivé chvíle štěstí. Příběh, jací jsme jako jednotlivci, jak se mění naše postoje touhy a očekávání, když jsme dva.

Vztah tanečníků se postupně odráží v sekvencích oddělených hudbou latino-španělského rázu. Společný pohyb, víření, „kotrmelce“, převaly a pády jako by odrážely realitu vztahů všedního dne, vzájemné držení leckdy přecházející do kontaktní práce obou partnerů s osou a jejich práce se sebou samými.

Double Trouble polské autorky Małgorzaty Czyżowské, která se v něm představila společně s Karolinou Kardasz, za rudé záře reflektorů a dravé hudby staví publikum před choreografii, kterou lze charakterizovat synchronními, vždy sekvenčně se opakujícími pohyby postav, které se jen tu a tam kvůli symetričnosti mění. Jejich taneční projev místy připomínal různé druhy cviků, někdy až sestav, případně přechází do víření v kruhu. V kontextu večera asi nejslabší choreografie, která nezaujala.

I ’d ask myself a question, did You? bylo dle mého soudu nejlepší číslo, které večer divákovi přinesl. Bartek Mieszczak přichází na jeviště v saku, papučích, s halenou ledabyle trčící zpod saka a klade sám sobě, ale tím pádem i obecenstvu, otázku: „Who am I?“ Jeho práce s výrazem, který střídá, může naznačovat mnohé a vytváří narážky na lidskou přetvářku a dvojakost v nás samých. Jeho tanec připomíná kombinaci skoků, rotací a pádů, jež doplňuje hlas polemizující na téma rozdílu mezi člověkem a zvířetem. Vnitřní dialog graduje zhroucením se na podlahu, kde schoulen pod sakem jako v ochranné ulitě hlasitě štká. V přímém kontrastu následuje hudba, kterou lze označit za plážovou odrhovačku, jež navozuje upřímnou pohodu, spokojenost a štěstí. Vmžiku poté je náhle vystřídána souběžným mixem překřikující se a až kakofonicky nesourodé lidové a elektronické hudby. Mieszczakovo vystoupení lze hodnotit jako svěží, originální, živé a hravé. Autor a tanečník v jedné osobě při následné diskusi osvětlil divákům své motivy tvorby. Mluvil o maskách každodenního života, inspirován japonským divadlem. Každý člověk má podle něj pro život vždy tři masky, jednu pro společnost, druhou pro rodinu a třetí sám před sebou. Jeho tvorba je pro něj vhledem do vlastního nitra a odráží aktuální stav.

 

Psáno z festivalu 24.–26. listopadu 2016, Studio Alta.

 

Nová generace
– mezinárodní festival tanečních škol
24.–26. listopadu 2016

 

Ve jménu KAR
Choreografie: Markéta Jandová a Jitka Tůmová
Hudba: Aliaksandr Yasinski

 

Loneliness & Stuff
Koncept: Sára Arnstein a Jiří Šimek
Hudba: Ivo Sedláček
Reprodukovaná hudba: Forest Swords, Perfume Genius, La femme a WhoMadeWho
Light design: Štěpán Hejzar a David Prokopič

 

Balans 2
Choreografie: Monika Částková
Hudba: Jan Šikl
Scénografie a kostýmy: Dominika Lippertová

 

Parolapolea
Choreografie a performance: Viktor Černický
Scénografie: Stanislav Cibulka
Light design: Zuzana Režná
Hudba: Panáčik
Coaching: Jaro Viňarský

 

*POSSES* *pro deset n**ástrojů*
Koncept: Lenka Flory
Hudba: Thierry de Mey

 

Ex-change
Koncept a choreografie: Karolina Kardasz

 

Double Trouble
Koncept a choreografie: Małgorzata Czyżowska

 

I’d ask myself a question, did You?
Choreografie a interpretace: Bartek Mieszczak

Autor: Barbora Truksová, Ladislav Beneš
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: