Festival Nová generace ve Studiu Alta jako setkání uměleckých směrů a škol


Nová generace choreografů a tanečníků si zkouší otevírat dveře do velkého uměleckého světa různými způsoby. Jedním z nich je i festival Nová generace, který už třetím rokem funguje jako platforma mladých studentů tanečního umění nejen z České republiky. Iniciátorem akce je taneční katedra HAMU a její pedagogové, konkrétně prostřednictvím oboru choreografie MgA. Mirka Eliášová, Ph. D., a MgA. Andrea Opavská.

Festival Nová generace se stal jakýmsi dalším stupínkem pro mladé autory s možností ozkoušet si svět divadla nejen jako hýčkaný umělec, ale i jako organizátor. Produkce letošního ročníku byla zcela v rukou samotných studentů a nutno podotknout, že zcela ku prospěchu věci. Odrazilo se to především na celkovém vizuálu akce, vysoké návštěvnosti, kterou podpořilo i propojení s dalšími uměleckými obory, a atraktivní doprovodný program v podobě hudebních koncertů mladých kapel (Annešanté, Klára Bulantová), vernisáží fotografií Michala Hančovského z předchozích představení uvedených v rámci cyklu Nová generace, a obrazů, jejichž autorem je student AVU Jan Harant. Vše se odehrávalo v členitých prostorách Studia Alta, které do programu festivalu nepřímo přispělo podporou mladých tanečních tvůrčích týmů vybraných na základě přihlášených po výzvě k dvoutýdennímu letnímu rezidenčnímu pobytu ve studiu.

 

Večer první – zahajovací

Taneční zahájení festivalu patřilo studentům HAMU. Jako první se představila posluchačka taneční pedagogiky Adéla Petáková tančící sólo Nu, které vzniklo v rámci jejího letošního studijního pobytu ve Stockholmu. Tanec „v červené“ bez hudby o jediném okamžiku plynul v příjemné dynamice bez ambicí na originalitu či taneční virtuozitu. Tanečnice nezapřela svůj „duncanovský“ původ a zanechala v publiku pocit radosti z tvorby v esteticky působící formě.

Marek Zelinka (student 3. ročníku oboru pantomima katedry nonverbálního a pohybového divadla HAMU) představil pod názvem Smím prosit svou sólovou etudu se žebříkem. Pohybová situační groteska (třeba jako z tanečních) s využitím pantomimy byla sympatická stejně jako její protagonista, který zároveň uváděl celý první večer a díky svému účinkování v choreografii Žízně (choreografie Martin Talaga) v programu druhého festivalového dne se stal jakousi celebritou festivalu. Nutno podotknout, že oprávněně, neboť jeho interpretační variabilita, taneční i herecká připravenost mu slibují bohatou uměleckou kariéru v oblasti performing arts.

Třetím sólovým výstupem programu před přestávkou byla taktéž pantomimická etuda nazvaná Tenkrát… Jakými směry se může ubírat naše fantazie, když otevřeme starou truhlu na půdě? Anna Vanacká (2. ročník KNPD HAMU) byla přesná v tvorbě i interpretaci a znovu dokázala, že pantomima má v pohybovém umění stále svůj význam, a to nejen jako technický princip v tvorbě, ale i divácky atraktivní žánr.

V druhé polovině večera se představili studenti Konzervatoře Duncan Centre Anita Bánhegyi z Maďarska, Rus Roman Zotov a čerstvá absolventka školy Zdena Hüttlová, kteří jako trio uspěli ve výběru Studia Alta, a měli tak možnost využít letní rezidenci. Dílo, které vzniklo, nazvali Akvarel

Sarkasticky vedená linie choreografie byla spíše abstraktní hříčkou na určenou náhodu s konkrétními symboly a znaky v použitých rekvizitách (kufr, stojan apod.), které dávaly situační kontext nepojmenovanému. Obraz jako malbu postupně vytvářel taneční pohyb, který pracoval s oporou podlahy, švihem, dynamikou, rytmizací i významovým gestem. O jaký obraz nebo situaci však šlo, zůstalo utajeno. Choreograficky nikterak objevné, ale tanečně velmi současné dílo ukázalo především interpretační schopnosti trojice a při srovnání s pohybovým slovníkem prvního sóla večera i téměř generační posun ve vnímání tance a pohybu jako nosného média pro jevištní vyjádření.

 

 

 

Večer druhý – od minulosti do současnosti

Druhý festivalový večer kopíroval základní stavbu dramaturgie předchozího dne. V první části měli diváci možnost zhlédnout tři kratší práce. Autorkou a zároveň interpretkou dvou z nich byla studentka oboru didaktiky klasického tance na bratislavské VŠMU Michaela Nezvalová. Představila duet (spolu s Lukášem Bobalíkem) Chvíľa ticha o spojení mezi mužem a ženou v jednom okamžiku a improvizované tanečně-hudební dílo D. I. P. P. Na preparovaný klavír ji též improvizací živě doprovázel Marián Zavarský, což bylo nostalgické i občerstvující zároveň.

Obě představení byla tanečně čistá, nicméně absentovala větší hloubka představy, která měla být přetlumočena z jeviště do hlediště a současnější uchopení obou námětů. Vzhledem k tomu, že je u klasicky vychované Michaely Nezvalové zřejmá snaha získat další zkušenosti s prostředky, které pro svou tvorbu využívá (partnerský tanec, improvizace, slovník současného tance), nezbývá než ohodnotit její nastoupenou cestu jako správnou, i když zatím nepřekročila práh 21. století.

Exkurzí do minulosti byla (i když tentokrát cíleně) práce pantomimického dua Jan Jirák a Karolína Křížová, kteří ve spolupráci s Anežkou Horovou (hudba, světelný design) vytvořili Obrazy ze života arcivévody. Dílo inspirovala výstava fotografií Rudolfa Brunera-Dvořáka, dvorního fotografa Františka Ferdinanda d’Este, která byla donedávna k vidění v benešovském Muzeu umění a designu. Autoři svou prací oscilují mezi klaunerií, novým cirkusem a pohybovým divadlem. Inscenační kabátek ušili z látky mnohovýznamových situací, využili nízkou akrobacii, tradiční pantomimu, scénografické aspekty reálných rekvizit, mluvené slovo i divadelní imaginaci.

Podšívku drží paralela historických událostí a kořenů pohybového umění, které v té době startovalo svou novou cestu prostřednictvím tělovýchovných aktivit vycházejících z gymnastiky. I přes nešťastně volený konec se snahou o důraznou tečku patřilo toto dílo režijně k tomu nejlepšímu, co mohli během těchto dvou večerů diváci vidět.

V druhé polovině večera se publiku představil Martin Talaga, student taneční katedry HAMU, se svou choreografií Žízně, jež byla na konci minulé sezony i jeho absolventskou bakalářskou prací. Sám v ní spolu s dalšími dvěma interprety, Andreou Vykysalou a Markem Zelinkou, účinkuje. Žízně jsou podle autora inspirovány tvorbou básníka a grafika Bohuslava Reynka (jmenuje se tak jeho první básnická sbírka z roku 1921), alespoň tak choreografii prezentoval na premiéře. Nyní ale se již o básníkovi v programu nezmiňuje, což je svým způsobem pro diváka výhodnější, protože nemusí své asociace podřizovat konkrétnímu výkladu a může je nechat svobodně plynout.

Choreograf ve své taneční miniatuře zavádí diváky na vyprahlé místo: scéna osvětlená žlutým světlem proti bíle podsvícenému plátnu na blízkém horizontu evokuje dojem pouště. V ní koexistují tři bytosti – a jedna láhev s tekutinou. Dílo je především pohybovou hrou a v jejím středu je, jak jinak, souboj o vzácnou tekutinu. Láhev s vodou či vínem je stále ve středu pozornosti, a ačkoli se obsahu nikdo nenapije, každý se ji snaží získat pro sebe a uchovat jako poklad. I ze stropu visí kusy skleněných lahví, ale již vyprázdněných. Pomyslný souboj o tekutinu skončí trošku předvídatelně tím, že se nádoba zakutálí a vylije. Postavy však spolu tančí dál. Martin Talaga dává každé z nich do vínku charakteristický pohybový slovník, který hraničí se zvířecím projevem. Marek Zelinka spíš než tanec předvádí krkolomné pozice na zemi, které připomínají meditační polohy. Andrea Vykysalá je drobná a pružná, hlídá láhev s číhavými pohyby šelmy a Martin sám působí se svými drobnými poskoky a přískoky jako malé čiperné zvířátko anebo pták, který nedokáže postát na rozžhaveném písku. Choreografie tak chvílemi působí humorně, když se tato nesourodá trojice dostává do vzájemných interakcí. Ozvláštňuje ji i hudební doprovod, nejprve spíše minimalistická hudba ze záznamu, kterou ale posléze střídá živý zpěv Kláry Bulantové, čerpající z nálady lidových písní. To v závěru dodává choreografii na meditativnosti.

 

Večer třetí – staronový

Poslední festivalový večer otevřela choreografie Venduly Poznarové Gravitace ticha. Jde o práci, která vznikla v rámci studia na zadání Bolest v metafoře a zpracovává téma v návaznosti na jeden z našich smyslů, sluch. Pojednává o touze po tichu, úniku, který je ztvárněn v několika rovinách. Na scéně ticho symbolizuje pět chlapců v černém, kteří průběžně manipulují se zvukařskými reproduktory, jež jsou němými rekvizitami. Jejich tanec nachází odezvu u ženy (Ivanka Hannichová) hledající klid od hluku světa a možná i sebe. S jednoznačnými gesty si zakrývá uši a pouští se do útěšné interakce s muži. Od prvních letmých doteků přechází k duetům a partnerské práci, která vrcholí tím, že si ji všech pět tanečníků předává tak, aby se ani nohou nedotkla země, a nakonec zůstane skryta v jejich středu, symbolicky ukryta ještě pod lehkým černým závojem. Stejnou cestu jako sbližování v tanci, který vychází z moderního slovníku okořeněného prvky jazzu, jde přitom i hudební doprovod, který choreografii rozděluje na určité sekvence. V první se jedná spíše o zvukovou krajinu, neurčitou plochu, z níž se postupně vynořuje rytmický doprovod, následován melodií, která až v závěru přejde v píseň. Může jít o náhodu, ale hudba tak vytvořila choreografii dramaturgický oblouk.

Následovalo trio Uni-forma z choreografické dílny Markéty Jandové, Kateřiny Stupecké a Heleny Šťávové. Její part nyní tančí Monika Částková. Také tato choreografie vznikla jako práce na zadání, tématem je Fenomén počátku. Sleduje vývoj od jednoty k fragmentaci. Na počátku je pod vykrytými světly nasvícena jen úzká cesta, na níž nevidíme nic než hlavy a paže tří tanečnic, jež se proplétají jako buňky nějakého zárodečného organismu. Postupně se tanečnice osvobozují a vydávají do prostoru, který zaplňují pohybem spolu s intenzivnějším světlem. Pohyb je sestaven především z repetovaných sekvencí, dynamických i zastavovaných v prostoru. Postupně se pohyb také ustálí ve formaci sledující dráhu kruhu. Jako kdyby vztah částí a celku vytvořil cestu od počátku k oddělení a zpět ke splynutí, začnou se v závěru choreografie prostřednictvím objetí znovu dostávat do těsného kontaktu, nyní ale jako vzájemně se poznávající individuality.

V posledním čísle se představili studenti DAMU z katedry alternativního a loutkového divadla. Jejich krátký kus byl divadelní hříčkou využívající pohyb jen jako jeden z výrazových prostředků vedle řeči a animované projekce. Dílo též vzniklo v rámci letní rezidence Studia Alta. Námětem byla dramatizace humoristického románu GoG Giovanni Papiniho, který pojednává o příhodách zbohatlíka cestujícího po světě krátce po první světové válce. Stejnojmenná krátká inscenace GoG představuje tvora, jenž působí spíš jako mimozemská entita s velkým sebevědomím shlížející s odstupem na lidský svět a vtělující se do lidských bytostí. To však vysvitne až v druhé polovině díla, kdy zaznívají také citace (zřejmě původního Papiniho) textu.
Na začátku je před námi rozehraná situace, v jejímž jádru tkví neschopnost komunikovat, sdělovat. Jediná pohybová sekvence připomínající tělocvičnou sestavu, kterou provádí Sára Arnsteinová, symbolizuje právě prázdnotu lidské komunikace. Snaží se na sebe upoutat pozornost. Její protějšek Jiří Šimek zase hledá východiska ze své hrané neschopnosti hovořit na veřejnosti v tom, že běhá na místě. Vystoupení je humorné a je nutné je přijmout v kontextu žánru alternativní divadelní tvorby, která se v tomto případě tanečního či pohybového divadla dotýká jen zlehka.

Festival jako celek představil spektrum studentských prací spřátelených uměleckých škol nejen tanečního a pohybového umění. Ukázal možnosti inspiračních zdrojů, postupů a cest, jimiž se mladí tvůrci snaží vydávat, a dal příležitost k tolik potřebné konfrontaci, stejně jako demonstraci potenciálu, který v „nové generaci“ je.

 

Psáno z festivalu Nová generace 31. října–2. listopadu 2014, Studio Alta.

 

31. října 2014
„Nu“
Choreografie a interpretace: Adéla Petáková
Choreografická spolupráce: Linda Adami
Kostým: Anna Hrušková

Smím prosit
Tvorba a interpretace: Marek Zelinka
Hudba: Fanfare Ciocarlia a Emir Kusturica

Tenkrát
Tvorba a interpretace: Anna Vanacká
Hudba: The Good, The Bad and The Ugly (soudtrack)

Akvarel
Choreografie a interpretace: Anita Bánhegyi, Zdena Hüttlová a Roman Zotov

 

1. listopadu 2014

Chvíľa ticha
Choreografie: Michaela Nezvalová
Hudba: Arvo Pärt

Obrazy ze života arcivévody
Tvorba a interpretace: Jan Jirák a Karolína Křížková
Hudba: Anežka Horová
Scénografie: Jan Jirák, Karolína Křížková a Anežka Horová
Light design: Anežka Horová

D.I.P.P. (Dance Improvisation Prepared Piano)
Choreografie a interpretace: Michaela Nezvalová
Hudba: Marián Zavarský

2. listopadu 2014
Gravitace ticha
Choreografie: Vendula Poznarová
Hudba: Apex Twin, Murcof a Sergej Rachmaninov
Kostýmy: Lucie Červíková
Premiéra: 13. 5. 2014

Uni-forma
Choreografie: Markéta Jandová, Kateřina Stupecká a Helena Šťávová
Hudba: Murcof
Premiéra: 16. 5. 2014

GoG
Tvorba a interpretace: Sára Arnstein a Jiří Šimek
Light design: Lukáš Benda
Obraz „GoGa“: Sára Arnstein
Provedení projekce: Jiří Šimek

 




Autor: Zuzana Smugalová, Lucie Kocourková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: