Festival Nultý bod – Z krize do rituálu

Kitt Johnson. Foto: Michal Hančovský.

Autor Alexej Byček

Post No Bills zkoumá krizi a její transformativní možnosti, alespoň podle anotace. Reálně jde o experiment, který určitě vycházel i z výzkumu krize, jak fyzické, tak psychické. Ale výsledek už obsahově nemusí odpovídat záměru. Performerka zajisté předvádí výrazné a vyčerpávající pohybové akce a po estetické stránce pracuje s tělem úžasně – její originální projev, hlavně práci rukou a horní poloviny těla, lze se zájmem sledovat dlouho. Kde však můžeme číst téma krize, je otázka. Osobně na mě z hlediska přiblížení se krizové situaci nejvíc působil výkon protagonistky a to, že jej většinu času prováděla v celotělovém černém kostýmu a kukle, jaké nosí elitní policejní jednotky nebo kati Islámského státu. Zda měl kostým poukázat zrovna na tyto konotace, nevím, ale přirozeně odrážel určitou skutečnost světa s fašizujícími sklony a společnost, která se značně skrývá a bojí otevřít. V ostatních znacích šlo vidět další souvislosti – třeba kontrast černého vrchního kostýmu a bílého spodního prádla pod ním, symbol rozlité vody jako všudypřítomné očistné tekutiny nebo sundání kožených rukavic jako oživení a návrat „čistších“, humánnějších hodnot, které obsahují i hravost, s jakou pak Kitt Johnson pracovala se svýma rukama. Toto všechno však stejně tak mohou být fabulace, protože esteticky působivé akce byly dramaturgicky jen těžko čitelné – spíše performativní, než že by odkazovaly k jasnému jednotícímu ději. Osobně by mi taková performance nevadila, kdyby byla sjednocená něčím jiným než krizí, ale to, že ve všech propagačních materiálech dominovalo toto téma, a přitom jsem je v představení vlastně nenalezl anebo se zdálo spíše okrajové oproti jiným zmíněným motivům, mi přijde z dramaturgického hlediska nedotažené, zejména v kontrastu s představením Black Regent.

Iona Kewney má velkou zkušenost s kontorsionistikou (je hadí ženou) a tu přirozeně zapojuje do svých autorských inscenací. V případě Black Regent se spojila ještě s hudebníkem Josephem Quimbyem, aby vytvořili, jak sami trefně říkají „představení mezi tancem, novým cirkusem a rituálem“. Už když diváci přicházeli do sálu (a jak jsme zjistili od techniků, podobně po dobu mnoha hodin před samotným představením), vytvářela na jevišti množství akrobatických a tanečních póz. Kewney přímo hýřila energií a nebylo by správné říct, že z jedné polohy do druhé přecházela – spíš než s chůzí by se její výkon dal srovnat se sprintem. I při velké rychlosti však byly pozice velmi přesné a naplněny intencí, koncentrovanou přítomností performerky. 

Takto jednoduše by se dala popsat většina dění v asi třičtvrtěhodinovém představení, bylo toho ovšem více. Svou energií a polohami, které často šly na hranici možností lidského těla, rychlými přesuny jako by parodovala povrchnost a zrychlený chod společnosti, která se snad na nic kromě výkonnosti neohlíží. Hudebník, který živě mixoval kytarový, hlasový a další akustický doprovod, se energií držel s Ionou Kewney – ve vhodných místech si bušil pěstí na srdce, zvedal kytaru nad hlavu a v růžovém hábitu žil s rituální atmosférou. Protagonistka taktéž někdy oblékla plášť, který mohl být rituální kápí stejně jako županem, výjimečně se i na chvíli zastavila (nikoli ve své energii, jen ve fyzické akci), celkově však byl proud představení sotva zastavitelný. Pohyby a pozice, které akrobaticky obsahovaly množství stojů na rukou a prohnutí celého těla, byly jakýmsi odrazem okolního světa, jeho ideálů, rychlosti i obřadnosti, která je někdy k smíchu. Fyzické postoje se často opakovaly, měly ovšem různý náboj od pokory po agresivitu, a asi proto, že si autoři na nic „nehráli“ a předkládali materiál v plné jeho syrovosti, byl tak působivý. Ioně Kewney jsem skutečně mohl její zrcadlení společnosti věřit – byla cítit její nekritická energie, která pouze zpracovává a zhušťuje podněty do jednotící podoby představení, a kritiku už v tom mohl každý divák spatřovat sám. Každopádně pro mě Black Regent obsáhl živost a přítomnost performerů v mnohem vyšší míře než Post No Bills, což neznamená, že je možnost srovnání na škodu. Naopak, dramaturgie Nultého bodu tím umožnila konfrontovat se s různými tendencemi současného performativního divadla a pro zdejšího diváka jde o zkušenost navýsost potřebnou.  

Psáno z festivalového dění 18. a 20. července 2016, Divadlo v Celetné, Praha.  

Post No Bills
Koncepce a choreografie: Kitt Johnson
Hudba: Sture Ericson
Light design: Mogens Kjempff  

Black Regent
Koncepce, choreografie a režie: Iona Kewney
Hudba: Joseph Quimby