Štyri (+1) dni tanca 2007
Extraction, foto D.Dragin
Beneath the Silence, foto J.Jiráček
Sui Generis, foto N.Knap
Portrét, foto D.Dragin
Posledný krok pred, foto N.Knap

Jubilejní pátý ročník festivalu současného slovenského tance Štyri (+1) dni tanca pre vás byl v úterý dne 9.10.2007 slavnostně zahájen. Tradičním dějištěm je Komorné divadlo Domu kultúry v Banské Bystrici. Jak již sám název festivalu napovídá, cílem není jen představit divákům současnou tvorbu na poli tance, ale přiblížit i fenomén současného tance jako takového, a to ať už formou tanečních filmů, diskusí diváků s tvůrci jednotlivých představení nebo prostřednictvím workshopů pro studenty konzervatoře i širokou veřejnost, které probíhají až do soboty 13.10. v prostorách Tanečního oddělení Konzervatoře J.L.Bellu.

5. DEN FESTIVALU – 13. října

Beta Vank, Blízkosť Vzdialených
Pátý ročník festivalu Štyri (+1) dni tanca pre vás byl v sobotu 13.10.2007 slavnostně zakončen. Na programu posledního večera byla připravena produkce Beta Vank, silně surrealistické dílko Evy Klimáčkové, Kataríny Mojžíšové a Constantina Leu. Jak je uvedeno v programu, toto představení volně reaguje na předešlou produkci s názvem Vank z roku 1999. Jak ale uvedly obě interpretky a choreografky, došlo za ta léta k určitému posunu. Zachovaly se kostýmy-monumentálně působící černé široké šaty s nabranými rukávci a čepcem, změnila se však choreografie. Ta vychází z duetu Evy Klimáčkové a Constantina Leu. Za zvuků konkrétní zrychlující se hudby se začne na scéně svíjet a různě kroutit něco malého černého, tím něčím je Eva. Rozehrává spolu s Constantinem miniscénku vrcholící jejím škrcením. Tolik krutosti, absurdnosti a přitom nadhledu nad věcí, že se můžeme spolu s Evou pouze smát. Do tohoto momentu vstupuje na scénu Katarína Mojžíšová. Následují další obrazy, Constantin přednáší hřmotným hlasem báseň Mor ho! Sama Chalupky a navléká tanečnicím na čepec zvoneček. Choreografie postupně graduje ve scéně s červenými silonkami. Mnoho obrazů, mnoho kontrastů, mnoho silných momentů, mnoho otázek v hlavách diváků, a tak to má být…

Po přestávce se dozvídáme vítěze ceny diváků, kterého po celou dobu festivalu pečlivě vybírala pětičlenná neformální porota. Je jím Jaro Viňarský, který v rámci festivalu uvedl svoje sólo Posledný krok pred. Celá soutěž je brána s humorem, na vítěze čeká kromě jiných cen roční předplatné časopisu Chovatel a víkendový pobyt v rezidenci ředitelky festivalu Zuzany Hájkové.

A na úplný závěr následovala ukázka z připravované premiéry Blízkosť vzdialených. Možná vás napadá, proč se na festivalu uvádí ještě nehotové dílo. Sama ředitelka festivalu a Štúdia tanca, se kterým představení připravuje, uvedla, že chtěla v rámci festivalu předvést banskobystrickým divákům aspoň úryvek z nové tvorby, jejíž premiéra se chystá na polovinu listopadu. Konkrétnější podoby zpracování tématu už se prý rýsují, ale Zuzana Hájková zatím nechce prozrazovat podrobnosti, a tak se necháme překvapit. Jelikož je produkce hotová zatím ze třetiny, není možno utvářet žádné předčasné soudy, krom toho, že všichni účinkující prokázali velmi kvalitní pohybový potenciál.  

Na rozloučení se s festivalem bylo připraveno milé pohoštění a hlavně koncert skupiny Sto múch, jejíž členové pomohli podpořit už tak výbornou náladu všech přítomných.

Co zbývá dodat? Závěr vždy přináší jakési rekapitulování, bilanci, hodnocení. V rámci festivalu se představilo celkem patnáct ve velké míře kvalitních produkcí, které ukázaly, jak široký a pestrý je pojem současného tance a jaký je ve slovenských tvůrcích a interpretech potenciál. Po pět dní dokázali diváci téměř naplnit hlediště banskobystrického Komorného divadla Domu kultúry. V jejich věkovém složení sice převažovala omladina, tedy studenti Tanečního oboru Konzervatoře J.L.Bellu, našlo se však i mnoho diváků z řad účastníků akce Akademie Evropského Seniora. Záměr přiblížit současný tanec co možná nejširšímu publiku se tedy zjevně daří. Tomuto prolamování bariér v porozumění současnému tanci napomáhaly i diskuse, které probíhaly po skončení představení ve foyeru divadla.

V průběhu celého festivalu se také zájemci mohli zúčastnit, ať už aktivně, či pasivně, celkem osmnácti workshopů, které se konaly pod vedením osmi zkušených tanečníků a účastníků festivalu v prostorách Konzervatoře J.L.Bellu. Studenti konzervatoře si této možnosti velmi cení. Jak jsem z rozhovorů s nimi zjistila, každý workshop jim přišel zajímavý a nějakým způsobem je obohatil. Nejvíce si však pochvalovali hodinu s Antonem Ľachkým, která probíhala ve velmi rychlém tempu, dále se jim kvůli improvizaci, tanečnosti a hudbě líbily workshopy Evy Klimáčkové a Kataríny Mojžíšové a vyhovovala jim uvolněnost  a improvizace pod vedením Martina Kilvádyho.

Z celého průběhu festivalu byla cítit nejenom profesionalita, ale hlavně i velmi přátelská „domácí“ atmosféra. Nezbývá tedy než vzdát hold všem organizátorům a těšit se na další ročník.

Recenze je psána z představení 13.10.2007
Daniela Zilvarová

4. DEN FESTIVALU - 12. října

Posledný krok pred, Pribeh emigranta, Hlbinné porušenie epidermy

Již čtvrtý den žije Banská Bystrica ve víru současného slovenského tance. Na páteční večer byla přichystána tři sólová představení, v nichž pestrost témat a osobitost zpracování neznala mezí. Všechna sklidila u diváků patřičný úspěch, i když možná svou jasnou výpovědí nevzbudila v divácích dostatečné množství otázek, které by je „donutilo“ posečkat na následnou diskusi. Nicméně, kdo se nezúčastnil, může jedině litovat. Ve velmi uvolněné a příjemné atmosféře se debatovalo nejen o samotném představení, ale i o všeobecných otázkách, co je to vlastně ten současný tanec, zda má cenu ho nějak škatulkovat…

Jaro Viňarský je v tanečním světě známým fenoménem. Do Bánské Bystrice, kde dříve působil ve Štúdiu tanca, přivezl svůj Posledný krok pred, dílko oceněné roku 2006 Cenou Sazky „za objev v tanci“, choreografii, o které se sám v diskusi vyjádřil, že má možná úspěch pro to, že se v ní oprostil od řešení osobních problémů skrze tanec. Její výpovědní hodnota přesto, nebo možná právě proto zůstává velmi silná, a to díky vynikajícím schopnostem Jara jako interpreta. Nesmíme opomenout že nezapomenutelnou atmosféru objevování se a mizení tanečníka ve tmě, tvorbu jakési iluze má na svědomí důmyslně nasvícená scéna Pavla Kotlíka. Nicméně se skrze tuto volbu osvětlení vkrádá na mysl analogie Posledného kroku pred a projektu Beneath the Silence, duetu Terezy Ondrové a Veroniky Knytlové v choreografii Petera Miky, kterou mohli slovenští diváci vidět v rámci festivalu dne10. října. Nejen volba červeného nasvícení, i když pokaždé jinak rozesetého (na obou projektech spolupracuje výše zmíněný Pavel Kotlík), ale i tématika dualismu lidského těla je tu obdobná, i když s jiným vyústěním. V Beneath the Silence je pokládán význam na soulad fyzického a spirituálního principu člověka, V Posledném kroku pred zase tělo vytváří vězení pro duši, která jakoby se chtěla dostat výš, vzlétnout. Již od prvních tónů atmosféru vhodně doplňující hudby převládá dynamika pohybu, která osciluje, nabírá doslova na obrátkách, aby v závěru hluboce kontrastovala s nehybným postojem jedince připraveného vzlétnout, či se nechat přikovat na kříž. V tento moment hudba utichá, mizí osvětlení, končí představení, ale dojem zůstává.

Príbehu emigranta procházíme spolu s Jánem Gonščákem, interpretem a choreografem tohoto představení, osudy mnohých slovenských emigrantů, kteří se s vidinou zbohatnutí a úspěchu vydávají do země snů, svobodné Ameriky. Jejich cesta však mnohdy končí zklamáním a krutým probuzením do reality. Toto sólo aktualizuje otázku identity jedince, která přetrvává i v dnešním poměrně globalizovaném světě, neboť naše kulturní dědictví a národní odkaz si neseme s sebou, ať jsme kdekoli, a právě tam „kdekoli“ si sílu tohoto vlastnictví uvědomujeme nejvíce. Otázkou, na kterou jsme však nedostali jasnou odpověď, zůstává, zda je dílo myšleno parodicky či smrtelně vážně. V obou polohách totiž působí jaksi nedotaženě. Na vážnou stranu věci působí zbytečně popisně (sláma, cvrlikající ptáčci, socha Svobody), na komickou, parodickou polohu je zase humoru poněkud málo.

Humor ovšem nechyběl v sólu Petry Fornayové  s názvem Hlbinné porušenie epidermy. Zde si ovšem i přes značnou komičnost situací, ve kterých projevila interpretka a choreografka výrazný herecký a pěvecký talent, uvědomujeme vážnost celé výpovědi, a ta byla o posedlosti vlastním tělem. Na začátku je tělo, nahé tělo, které je nasvícené tak citlivě, aby potvrdilo naši domněnku o nahotě interpretky, a přesto si zachovalo punc cudnosti. Toto tělo se nám zobrazuje ve všech úhlech, tančí a v přítmí tiše vypráví svůj příběh o odcizenosti. Po několika minutách světlo zhasne, tanečnice přijde na scénu, tentokráte už ve spodním prádle, s kosmetickým kufříkem v ruce. Vzápětí začne vyprávět příběh o jakémsi Kevinovi, který se podivuje, že nenosí stahovací kalhotky. A odtud se odvíjí další a další „filozofické“ rozpravy na téma tělo. Přes pilulky, zdravou stravu, hygieničnost holení, účelnost krémů, prospěšnost přípravků na vlasy, kurz líčení a psychologii módy se dozvídáme tolik informací jako z reklamního sloganu, že by i leckterá Avon lady mohla závidět. Dokonalý obraz narcismu tak typického pro dnešní společnost končí pohádkou o Sněhurce, která se nikdy nestala obětí útrap zlé macechy, neboť zrcadlo nikdy neřeklo: „Jsi krásná, má paní, ale Sněhurka je nejkrásnější…“

Recenze je psána z představení 12.10.2007
Daniela Zilvarová

Postřehy z diskuse:

Páteční diskuse byla čímsi zvláštní. Panovala v celkově velmi uvolněné atmosféře plné odlehčeného humoru. Z řad publika nepadlo příliš otázek, ale jakoby to umělcům ani tak nevadilo, plynule na sebe navazovali ve svých dojmech, vzájemně na sebe reagovali tak, že otázek ani nebylo třeba. Zvláštní bylo i její zakončení, kdy se po hodině velmi podnětného „filozofování“ diváci nenápadně vytratili domů, i když debata jakoby chtěla plynout dál. Domnívám se, že k tomu jistě došlo později v nějaké Banskobystrické krčmě.

Přináším vám tedy jakési postřehy, úryvky myšlenek, které ten večer padly. Zajímavé bylo hledat analogie mezi sebeprezentací tvůrců na jevišti a na diskusi, jako by v Jarovi Viňarském zůstala v projevu ona dynamika, v Petře Fornayové humor a nastartovaná „upovídanost“. Z Jána Gonščáka naopak vyzařoval až stoický klid.

A teď už tedy k těm postřehům. Veselá nálada Jara Viňarského pramenila možná ze skutečnosti, že právě slavil třicáté uvedení představení Posledný krok pred. V rámci toho uvedl, že si velmi cení spolupráce se světelným designistou Pavlem Kotlíkem, neboť tvrdí, že v této produkci se světelná složka z uměleckého hlediska vyrovnává té taneční.

Ján Gonščák vysvětloval, že ho k tématu emigrace inspiroval jeho vlastní pobyt v USA, kde se právě seznámil s početnou slovenskou komunitou. Na otázku zda mu vyhovuje pracovat sám či spíše se skupinou tanečníků odpověděl, že upřednostňuje skupinu, neboť sám sobě nepřijde natolik zajímavý, aby pro sebe vystavěl nějaké sólo, raději se tedy nechává inspirovat ostatními lidmi a jejich podněty.

Petra Fornayová prozradila, že její sólo vzniklo na objednávku mezinárodního festivalu Divadelna Nitra, kdy dostala tři týdny na to, aby se jakkoli vyjádřila k tématu Tělo. Momentálně pracuje na dalším sólu s pracovním názvem Anjel, jeho tématem je žena a anděl, ale prozatím je téma prý dosti vágní. Ján pracuje na blíže nespecifikované choreografii „uhelný tanec“, Jaro má v plánu dílo o smrti a sebevraždě ve spolupráci s pražskou profesionální taneční skupinou DOT 504. Také chystá další sólo.

A odtud už se diskuse přenesla do úrovně debaty na téma co je vlastně ten současný tanec, zda se dá nějak definovat. Vesměs všichni přítomní tvůrci se shodli na tom, že nemá cenu tvořit jakési škatulky a definice. Petra nadhodila myšlenku, zda má vůbec cenu odlišovat různé žánry umění. Pro ni je jedinou zastřešující kategorií divadlo. Nemá cenu se zabývat tím, co tam patří a co ne, zajímat by nás mělo, zda to představení bylo dobré nebo špatné. Divadlo by podle ní mělo splňovat všechny funkce, o nichž jsme se učili ve školách. Jediné, na co je třeba dát pozor je, aby divadlo nesplňovalo pouze funkci terapeutickou, aby se diváci nestali obětí řešení umělcových osobních problémů skrze představení. Jaro v otázce definice tance nadhodil vágnost samotného pojmu „současný“. Podle něj riziko definice spočívá v tom, že určuje úhel pohledu. Pokud bude jasně dané, jaké prvky by měl současný tanec obsahovat, tak je tam pak v každém představení budeme hledat, a co když je nenajdeme? Tak to potom nebyl současný tanec? V této souvislosti byl Ján Gonščák „napaden“, že jeho tanec pro někoho není současný, ale spíše moderní. Bránil se slovy, že není zvíře, ale lidská bytost, je to otázka archetypu, který je u něj zkrátka jiný.

Jaký závěr tedy z diskuse plyne? Co člověk, to názor, to jiné hodnoty, jiná motivace, jiná tvorba. Vskutku není třeba řešit, co je tím pravým „současným tancem“. Je potřeba na něj chodit, i když nás možná mnohdy může překvapit.


Rozhovor se Zuzanou Hájkovou - choreografkou, ředitelkou Štúdia Tanca a organizátorkou festivalu Štyri (+1) dni tanca pre vás

 TA: Festival běží už čtvrtým dnem. Jak jste zatím s jeho průběhem spokojena? Nastaly nějaké neočekávané situace nebo něco podobného?
ZH : Mnoho lidí se mě na toto ptá. Musím říct, že jsem vcelku spokojený člověk, pokud tedy nenastane nějaká katastrofa týkající se představení, tak mám dobrý pocit, cítím takové dobré zadostiučinění, po technicko-umělecké stránce zatím všechno klape, diváci jsou spokojeni, takže zatím jsem s průběhem festivalu spokojená i já. 

TA: Ideou tohoto festivalu je přiblížit současný tanec divákům. Dostaly se k vám už nějaké reakce, ohlasy z řad diváků? Na včerejší představení Portrét dorazilo mimo početné skupiny posluchačů Konzervatoře J.L.Bellu i mnoho diváků účastnících se akce Akademie Evropského Seniora, která probíhá v Banské Bystrici po celý říjen. Máte od nich nějaké komentáře, jak se jim představení líbilo?
ZH : Mám, někteří přišli dokonce i za mnou. Reakce byly samozřejmě různé. Mnozí byli překvapení, byli jistě i tací, kteří představení museli déle zpracovávat, avšak ti, kteří přišli, byli nadšení. Svůj účel to tedy splnilo. Představení vyvolalo v publiku mnoho otázek, lidé se začali zajímat o tento druh umění, a to je dobré. Projekt Akademie Evropského Seniora je dobrý nápad, jen by možná bylo příště lepší jeho účastníky tak trochu předpřipravit, než je vpustíme do víru festivalu. Jelikož na to bylo málo času, tak jsme to riskli, a pustili je na workshop a představení bez podání jakýchkoli informací ohledně současného tance.

TA : Kdybyste se měla ohlédnout zpět do minulosti, jak jste vůbec přišla na myšlenku vytvořit takový festival?
ZH: Možná se to bude zdát zvláštní, ale původně jsme vůbec nezamýšleli vytvořit nějaký festival. Ta myšlenka vznikla v Praze, v divadle Ponec, kde jsme účinkovali se Štúdiem tanca. Naše představení bylo spojené s výstavou fotografií na Slovenském institutu. Tam nás tehdy napadlo, že by bylo dobré tyto fotografie vystavit i v Banské Bystrici. Jelikož nám přišlo bezúčelné vystavit pouze fotografie, spojili jsme jejich ukázku s představením. A tak vlastně vznikl nultý ročník. Tenkrát jsme všichni pracovali téměř zadarmo a veškeré náklady se pokryly z peněz našeho divadla. Ohlas diváků byl veliký, dá se říct, že to byli vlastně oni, kdo tuto akci začali nazývat festivalem. A tak jsme se rozhodli, že to zkusíme za rok znovu. Začali jsme uvažovat o konkrétnější podobě. Chtěli jsme podpořit současné slovenské umělce, a dát jim tímto prostor, aby mohli koncentrovaně předložit svou tvorbu banskobystrickému publiku. Další dva ročníky pro nás byly velmi těžké, s našimi financemi, příspěvky ministerstva kultury a drobnými sponzorskými dary jsme vycházeli doslova s odřenýma ušima. Adekvátně s naším úsilím však začal vzrůstat i zájem ze strany organizací. Třetí ročník byl tedy takový zlomový, dostali jsme podporu od našeho zřizovatele Banskobystrického kraje. A festival se tedy začal postupně rozrůstat. Přibyl jeden nadstavbový den určený pro spolupráci s tanečním oddělením Konzervatoře J.L.Bellu, a odtud už byl jen krůček k tomu, aby se pro studenty uspořádaly i workshopy vedené účastníky festivalu, které finančně zaštítila CEF (Středoevropská nadace). Dále jsme také postupně začali rozšiřovat počet produkcí uváděných v rámci oněch čtyřech dní.

TA : To by bylo k minulosti festivalu. Jak ale vidíte jeho budoucnost? Můžeme se těšit na nějaké 5 (+1), 6 (+1)…?
ZH: Mám pocit, že 5 dní na Banskou Bystrici je dostatek, rozšiřovat festival co do počtu dní tedy nechceme. Pokud by měly nastat nějaké obměny, tak by se spíše měly týkat prostoru. Líbila by se mi představa, že by festival probíhal na více místech v různých časech zároveň a nabyl tak ještě festivalovějšího rázu.  

TA: A jak to vypadá s přípravou takového festivalu? Málokdo si asi dokáže představit, kolik úsilí vás to stojí. Můžete tedy naznačit jak dlouho trvá příprava na takový festival, jak velký tým lidí na něm pracuje a s jakým finančním rozpočtem si musíte vystačit?
ZH: Jsem ráda, že se na to ptáte, neboť toto je ta nejtěžší věc. Málokdo si uvědomuje, že celý festival připravuje stejný tým lidí, který pracuje pro divadlo, tedy 12 zaměstnanců, z nichž je  přibližně polovina umělců a polovina organizační tým. Zhruba od třetího ročníku fungujeme tak, že jen co jeden ročník festivalu skončí, ihned se rozbíhají přípravy na ročník další. Je to náročné a já sama už cítím, že potřeba oddělení těchto dvou prací- pro divadlo a pro festival začíná být, pokud chceme zachovat kvalitu, nutná. Uvažujeme tedy o rozšíření týmu po dobu festivalu. Ohledně finančního rozpočtu mnohé možná překvapím, protože není tak velký. Pohybovali jsme se kolem částky půl milionu, letos došlo k mírnému navýšení. To, že vycházíme s touto relativně nízkou částkou, je ale umožněno zázemím, které v divadle máme, kdy zaměstnanci dostávají normální plat a k tomu odměny za spolupráci na festivalu. Naše námaha se nám však vyplácí, neboť kromě ocenění našeho úsilí z řad diváků si vybudováváme renomé a získáváme respektovanou pozici v rámci kulturního dění v Banské Bystrici. Spolupráce se rozvíjí i s Banskobystrickým krajem, momentálně jednáme právě o poskytnutí nových prostorů pro festival.

TA: Mimo vaší funkce ředitelky festivalu jste zároveň i choreografkou a ředitelkou Štúdia tanca. Jak tyto rozličné funkce zvládáte? Snažíte se je nějak oddělit? 
ZH: Nevím, zda to odděluji, v jistých případech se o to snažím, už kvůli objektivitě. Co se týče práce choreografky, tuto pozici v rámci divadla dost eliminuji, neboť už nemám potřebu tolik tvořit a spíše se snažím dát prostor jiným. V podstatě mě plně naplňuje práce ředitelky Štúdia tanca, ráda divadlo zvelebuji a umožňuji jiným se uplatnit, ale samozřejmě pokud vznikne na repertoáru mezera a já mám chuť něco sdělit, tak tvořím. V pozici ředitelky festivalu se cítím velmi přirozeně, protože mám kolem sebe mnoho lidí, se kterými chci spolupracovat. Myslím si, že  můj přístup je velmi otevřený, nechci vystupovat dominantně, velmi v tomto ohledu důvěřuji svému organizačnímu týmu, často se ptám a nechám si poradit. 

TA: Napadají vás nějaké postřehy v souvislosti s festivalem, chtěla byste prostřednictvím tohoto rozhovoru něco sdělit, ať už divákům nebo umělcům?
ZH : Dnes se neustále hovoří o zrychleném životním tempu, o ztrátě klidu a pokoje, o změně  hodnot. Mnoho choreografií se k tomuto tématu vyjadřuje, ale mě samotnou zajímá otázka, zda se toho zrychleného tempa umíme vzdát. Lidé o tom jen hovoří, ale nikdo se toho tempa vzdát neumí. V tomto ohledu se mi první ročníky festivalu zdály být klidnější. Umělci přijeli na začátku a odjížděli na konci. Dnes je to tak, že umělci přijedou, odpracují si svoje představení a zase odjedou. Potom však festival nesplňuje svou konfrontační úlohu, chybí mi ta výměna informací mezi tanečníky.

TA : A co pro vás vlastně tanec znamená?
ZH: V poslední době si čím dál více uvědomuji, že tanec v sobě nese jakousi duchovní výpověď, není pouze o technice, ale hlavně o poslání. A s tím souvisí otázka, jak to poslání umět předat. Myslím si, že je třeba s diváky komunikovat, odpovídat na jejich otázky, i kdyby zněly prvoplánově a slyšeli jsme je posté. Pokud se tanec izoluje do určité úzké komunity, je to podle mě chyba. 
 

3. DEN FESTIVALU - 11. října

Portrét

Dnešním dnem se festival Štyri (+1) dni tanca pre vás 2007 přehoupl do své druhé poloviny. Ač bylo na večerní program připraveno pouze jediné představení, svou kvalitou a hloubkou prožitku zůstane v myslích diváků jistě dlouho. Portrét rumunské choreografky Ioany Mony Popovici, která získala letos Cenu Sazky „za objev v tanci“, má totiž sílu, která vás doslova pohltí. 
Dětství. Věčná studnice vzpomínek, prožitků a pocitů, které ovlivňují naše životy tak hluboce, že si to možná ani nechceme připustit. V raném věku prostřednictvím zdánlivě nevinných her postupně objevujeme pevně stanovené vzorce chování. Již zde totiž můžeme pozorovat první stopy po touze ovládat druhé, vybít svou krutost, obviňovat, zraňovat a izolovat ostatní a radovat se poté z nově nabitého pocitu moci. Jde o to získat druhé na svou stranu a nestát na opačném konci bariéry. O tom všem pojednával velmi citlivě a precizně vystavěný „Portrét“ dětských vztahů, jež si zachovávají platnost i v budoucím životě jedinců.

Již od prvního úleku, silného pocitu strachu skrývaného předstíraným smíchem nás tanečnice Anna Caunerová (oceněná za tuto roli Cenou za nejlepší interpretaci) vrací zpět do naší minulosti. Ocitáme se v zápětí na pomyslném dětském hřišti, kde se přes hry Cukr, káva, limonáda a hru na slepou bábu stáváme svědky nekompromisního zápasu o oblíbenost v kolektivu. Spolu s rybami v závěsném akváriu pozorujeme, jak snadné je upadnout v nepřízeň druhých, jak jednoduché je najít obětního beránka. Stačí poukázat a oběť je vybrána. Hra se snadno stává peklem a doživotním traumatem. V druhé části představení interpreti dospívají, ale pevně zakořeněné vazby zůstávají. Dostávají se do situací, které už nejsou pouhou hrou, závažnost vzrůstá, principy reagování se opakují.

Práce Ioany Mony Popovici je založená na detailech, trpělivě hledá, jak srozumitelně a výstižně vyjádřit podstatu věci. K tomu nepatří jen samotný pohyb, u něhož můžeme obdivovat sehranost uskupení Nanohach, velký důraz je kladen i na výraz, který všichni účinkující zvládají s naprostou přesvědčivostí. Atmosféru choreografie podporuje i výborně zvolený hudební doprovod, elegantně jednoduchá scéna a vhodné osvětlení. 

Co ještě dodat? Těžko se hledají slova k vyjádření něčeho, z čeho se vám po celou dobu představení doslova tají dech a běhá mráz po zádech. Portrét je jednou z mála choreografií, které vás tak hluboce zasáhnou, a které opravdu stojí za to vidět, třeba i vícekrát, neboť se vždy najde něco, co vás překvapí.

Recenze je psána z představení 11.10.2007
Daniela Zilvarová

Pár postřehů z diskuse o Portrétu

Jak už si diváci festivalu zvykli, následovala po představení diskuse s interprety. Sama Ioana Mona Popovici osobně na festival nedorazila, jelikož zkouší nové sólové představení, nicméně její jméno neustále viselo ve vzduchu. Tanečníci nám poodhalili ingredience její choreografické kuchyně, přes vzpomínky na hry z mládí, tanec ryb jsme se dostali i k důležitosti společného naladění souboru a síly kolektivu. 

O Ioaně Moně Popovici se hovoří jako o choreografce detailu. Jak taková detailní práce vypadá? Měsíce náročného zkoušení, striktní zdůvodňování konaného pohybu a jeho opakování do úmoru, dokud není dosaženo dokonalosti, následné škrtání nastudovaných téměř třicetiminutových partů, neustálý vývoj hledání toho pravého tématu, neustálá nespokojenost…takto charakterizují spolupráci tanečníci. Nicméně jedním dechem dodávají, že se jedná o ojedinělý přístup, který je sice náročný, ale zároveň nesmírně obohacující. Každý pohyb musí mít své odůvodnění, každé reakci musí předcházet jasně daná akce.

Dílo vznikalo za nepřetržité komunikace, výměny zkušeností a hlavně pocitů z dětství. Po výrazové stránce se nechává choreografka inspirovat například filmy Tarkovského a v první části představení filmovým zpracováním Grassova Plechového bubínku.

K otázce o způsobu psychické přípravy na představení dostáváme odpověď, že tanečníkům vyhovuje, pokud stráví nějaký čas společně, aby se naladili na stejnou notu. Krátce před představením se však každý připravuje na svůj part individuálně. No a pokud na scéně nastane nějaké neočekávané nedopatření, tak je řešeno improvizací, která alespoň tanečníkům přináší zprávu o kohezi skupiny, o tom, jak se dokáží sehrát.

A nějaké odlehčení na závěr? Pro ochránce zvířat…ryby jsou po představení vpuštěny do volné přírody, kde jim je rozhodně lépe než v přeplněných kádích někde v Tescu.

2. DEN FESTIVALU - 10. října

Extraction, Sui Generis a Beneath the Silence

Druhý festivalový den navalil na diváky hned zpočátku pořádnou zátěž. V rámci večera se totiž představily tři produkce, které bychom mohli zahrnout pod kolonku zkoumání fenoménu vlastního těla. Nejen filozofičnost samotného tématu, ale i délka jednotlivých představení a hlavně technické pauzy mezi nimi kladly na diváky a jejich koncentraci značné nároky. Ti nejvytrvalejší posečkali i na závěrečnou diskusi s tvůrci a interprety. 

Úvodní Extraction choreografa a tanečníka Pierra Nadauda nás zavedlo kamsi do prenatálního stádia, do stadia, kdy se beztvará hmota za přítmí jeviště začíná postupně formovat a vymezovat, dá-li se to tak říci, ze své neurčitosti. S odložením kusů látky přichází čím dál konkrétnější zkoumání vlastního těla a jeho možností, vyúsťující Nadaudovým sólem. Hmota se tedy proměňuje v tělo a pomocí svítivých bodů pak vyznačuje cestu svého osudu. Cestu, ze které se nedá vrátit zpět. Po odhrnutí povrchu jeviště jako by se vytrácelo ponětí, odkud nebo respektive z čeho jsme vzešli. Charismatické sólo Zdenky Svítekové, kde bojuje s bezradností vlastních pohybů, nadhazuje téma odcizenosti dnešního člověka od svého těla, od vnímání základních instinktů. Významnou úlohu v navození patřičné atmosféry sehrává světelný designista Jan Beneš-McGadie.

V duetu Sui Generis z choreografického pera manželů Milana a Zuny Kozánkových a Róberta Tirpáka pokračuje hledání jiné dimenze světa. Ve fragmentech situací oddělených příhodně tmou můžeme pozorovat vývoj komunikace dvou těl, jež se však v samotném přímém kontaktu zužuje na minimum. Dělící čárou v choreografii je střetnutí protagonistů, tedy výše zmiňované Zuny Kozánkové a Róberta Tirpáka, ve schoulené poloze v prostoru koule, která zde jinak slouží jako promítací plátno. Následuje rozsévání písku do roztodivných geometrických útvarů, kdy s překvapením zjišťujeme, že se před námi rýsují obrysy lidských těl, do nichž tanečníci umisťují sami sebe, aby se vzápětí snažili vymanit z jimi vytvořených pout rozvířením písku kolem sebe. Tento moment vzbudil vlnu otázek v rámci diskuse konané po představení. Zuna Kozánková objasňovala význam obrysů těl, jejich nápadnou podobnost s kriminálními obrysy mrtvých, a tedy pohyby v nich na hranici těkající mezi životem a smrtí. Také podotkla, že nechává prostor pro vize o civilizacích jiného druhu, což zobrazoval třetí pohybově nevyužitý obrys panáčka se třemi nohami.

Jako poslední přišlo na řadu uskupení VerTeDance, tedy Veronika Knytlová a Tereza Ondrová v choreografii Petera Miky a Olgy Cobos s názvem Beneath the Silence. Zde se v poměrně jasně srozumitelné dějové linii „hovořilo“ o nemožnosti oddělení fyzického a duševního aspektu člověka. Obě tanečnice v pohybu nepostrádaly soulad, lehkost a preciznost provedených kroků v citlivě volených kostýmech Markéty Kubíčkové a za podpory světelného designu zkušeného Pavla Kotlíka.

Závěrem je možno konstatovat, že společné pro všechny předvedené produkce nebylo jen téma lidského těla, ale i vynikající provedení, ať už v originalitě nápadu, kvalitě pohybu nebo výstižnosti osvětlení.

Po skončení představení se konala, jak již bylo naznačeno v úvodu, diskuse s protagonisty a choreografy, ve které se zhodnotil průběh večera, pocity tanečníků z vlastního výkonu a samozřejmě padlo pár zajímavých dotazů a témat k debatě z řad poměrně početných zůstavších diváků. Za nejzajímavější považuji zjištění, jak mateřství/otcovství může obohatit nejen náhled na svět, životní postoje a hodnoty, ale i pohybový slovník choreografů. Zuna Kozánková, Pierre Nadaud i ředitelka festivalu Zuzana Hájková připustili, že je právě rodičovství v mnohém obohatilo a inspirovalo. V tom případě, jen tak dál.

Recenze je psána z představení 10.10.2007
Daniela Zilvarová

1. DEN FESTIVALU - 9. října

Večer budoucích profesionálů

Úvodní představení festivalu se neslo v duchu přehlídky tvorby tří tanečních škol. Co do počtu nejvíce uvedených čísel, vévodilo Taneční oddělení místní Konzervatoře J.L.Bellu, které ukázalo „budoucí profesionály“ z řad posluchačů třetího, čtvrtého a pátého ročníku. V choreografii se střídali, popřípadě doplňovali, Stanislava Vlčeková a Daniel Raček. Společná pro všechna představení byla volba jednodušších témat přizpůsobených mládí interpretů a vymezenému času pro představení. Jistou nevýhodou pro tanečníky bylo, že v rámci festivalu prezentovali moderní tvorbu, neboť v porovnání s ostatními soubory, které se zaměřují pouze na současný tanec, posluchači konzervatoře trošičku zaostávali, přitom v oblasti klasického a lidového tance by možná měli navrch. Další nevýhodou byl samozřejmě i nižší věk tanečníků. Šetřilo se tedy na pohybovém slovníku, a tak to, co divák viděl, v mnohém připomínalo spíše etudové cvičení než tanec. Účinkujícím chyběl soulad ve sborových částech a napětí a dotaženost pohybů vůbec. V sólové choreografii mohla zaujmout Miroslava Peterská, ale choreografie s názvem Mirka potřebovala více výrazu, a ten tam nebyl. Musíme však být shovívaví, tanečníci teprve pomalu rozjíždějí svoji kariéru, tak jim popřejme mnoho štěstí a elánu.

Dále se v průběhu večera představilo Varšavské Zawirowania Training Studio ve dvou choreografiích Elwiry Piorun. Po technické stránce byla znát větší vyzrálost studentů, projevující se hlavně vláčností pohybu, výrazu však ještě chyběla přesvědčivost. Použité pohybové výrazivo sice v mnohém až příliš naznačovalo-zvláště ve sborových partech- odkaz na techniky moderního tance (Graham, Limón), ale nebyla nouze i o inovace. V choreografii Nie krzeslo, nie taboret umožňoval spoustu zajímavých pohybových kreací stůl umístěný na scéně. Po dějové linii bylo možno sledovat vztahy dominance, tichého souboje a ovládání. Na škodu choreografii však byla její délka, kdy už pomalu nebylo co objevovat, a hlavně z nepochopitelných důvodů stylizovaný konec v podobě laciného songu. Duetu Moment nechyběla po technické stránce sehranost a v pohybu plasticita.

Pravý vrchol večera mohli diváci spatřit v jeho závěru. Salzburg Experimental Academy of Dance (SEAD) vyslalo do Banské Bystrice absolventku Sanju Tropp Frühwald s choreografií Almost. Jedná se o tanečně-divadelní představení, kde je divák svědkem nejen naprosto svěžích, originalitou zavánějících pohybů provedených na vysoké technické úrovni. Zároveň se kochá hereckým, ba dokonce i pěveckým nasazením tanečníků. Koncepčně je choreografie rozdělena do drobných životních příběhů a situací, které jsou divákům naservírovány až s krutě tragikomickým nádechem. Každý tanečník tak dostane prostor pro vyjádření svých tužeb, či problémů, a to za využití různých rekvizit (balónků, igelitek s oblečením, citronů, které postupně zaplňují scénu…).

Po skončení představení následovalo ve foyer divadla promítání tanečního filmu Darkroom z dílny choreografa Yuri Korce a režiséra Petera Bebjaka. Tématem byly nejintimnější mužské vášně a pudy, jež ve tmě a domnělé samotě vyplývají na povrch. Šestice tanečníků v různě poskládaných duetech vytvářela minipříběhy, které postupně nabývaly na naturalističnosti. Atmosféru filmu dodávalo i tajemně působící prostředí bývalé plovárny, a kamera Martina Žiarana, citlivě a vkusně zachycující detaily vyhrocených situací.

Recenze je psána z představení 9.10.2007
Daniela Zilvarová

Rozhovor se Sanjou Tropp Frühwald (absolventka SEAD)

TA: Jak jste se dostala k tanci? Jaká je vaše taneční kariéra?
STF: Pocházím z malého města v Chorvatsku, kde neexistuje žádná taneční škola. K tanci jsem se tedy dostala přes klasické divadlo, což je stále patrné i na mé práci. Když mi bylo 17, přestěhovala jsem se do Záhřebu a tam jsem se začala naplno věnovat tanci a divadlu, spolupracovala jsem s tamními choreografy a režiséry. Chtěla jsem si však rozšířit obzor a tak jsem se rozhodla studovat v Salzburgu na SEADu. Letos v červenci jsem absolvovala a od té doby pracuji na volné noze.

TA: Jak vypadá studium na SEADu?
STF: Je to čtyřletý vzdělávací program, první rok je přípravný, pak následuje tříletý „umělecký proces“. SEAD je charakteristický tím, že se přizpůsobuje potřebám studentů. Momentálně prochází určitými strukturálními změnami. Pro čtvrtý rok studia se letos ustavuje soubor, studenti se budou moci specializovat na tvorbu choreografií a jejich řízení v souboru.

TA: Co pro Vás znamená tanec, divadlo?
STF: Raději bych používala termín performativní umění, neboť obojí-tanec i divadlo je pro mě prostředkem přenosu informací, jakýmsi komunikačním kanálem uvnitř mne samé a i mezi mnou a publikem. Velmi mě zajímá hledání hranice mezi tancem a divadlem, mezi mým vnitřním světem, či mojí představou o světě a „reálným světem“, nazývám to jakýmsi mým mikrokosmem a makrokosmem a řeším tu „mezeru“ mezi nimi. Dále mě zajímá bod, kde se hlas setkává s pohybem. A kde je spojení mezi těmito způsoby komunikace.

TA: Dnešní program nesl název Večer  budoucích profesionálů. Jak vy si představujete profesionálního tanečníka? Jaké dovednosti, vlastnosti by měl mít?
STF: Profesionalitu bych charakterizovala slovy disciplína, znalost vlastního těla, profesionální trénink. Důležitá je pro tanečníka neméně trpělivost a láska k tomu, co dělá. A pro mě jako choreografa je důležité obklopovat se takovými tanečníky, kteří jsou osobnostmi, které mají charisma, aby mezi námi fungovala ona pověstná chemie. Do choreografie si tedy vybírám lidi, které mám svým způsobem ráda.

TA: Dalo by se tedy říci, ze ve vašich choreografiích vycházíte z individualit jednotlivých tanečníků, že se jimi tak trochu necháte ovlivnit?
STF: Nejdříve vždy hledám způsob, jak vyjádřit to, co chci (situaci, pocit) ve svém specifickém aspektu. Například když se rozhodnu, že by bylo vhodné použít špičkovou taneční techniku, použiji ji, když bude lepší kytara, použiji ji. Konkrétní pohyby vytvářím ve spolupráci s tanečníky, dávám jim prostor pro improvizaci a využívám jejich osobních kvalit.

TA: Chcete na závěr něco vzkázat pořadatelům tohoto festivalu?
STF: Chtěla bych jim velmi poděkovat za příležitost vystoupit na tomto festivalu. Je to jedinečná možnost seznámit se spoustou zajímavých lidí, navzájem se podpořit v naší tíživé situaci současných tanečníků v důsledku mizivé finanční podpory ze strany států.

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: