Cena Sazky za objev v tanci pro Kateřinu Stupeckou

Cenu Sazky za objev v tanci dostala tanečnice a choreografka Kateřina Stupecká. Teprve předloňská absolventka konzervatoře Duncan Centre svým druhým sólem s názvem Da Capo zaujala mezinárodní porotu, která na její práci ocenila především celistvost choreografie, souznění všech aspektů díla. Cena sazky je nejvyšším tuzemským oceněním v oblasti současného tance a udílí se během festivalu Tanec Praha.

Jednadvacátý ročník mezinárodního festivalu současné taneční tvorby a pohybového divadla zakončil 26.června galavečer v pražské O2 areně. Tanec Praha se letos konal nejen v rekordní délce, ale i v rekordním počtu míst mimo Prahu, celkem v devíti městech. V regionech festival skončil až 28. června vystoupením švýcarského souboru Drift v ostravském Divadle Loutek. 

Kateřina Stupecká s choreografií Da Capo na hudbu soudobého skladatele Kryštofa Mařatky již loni uspěla v mezinárodní choreografické soutěži o Cenu Jarmily Jeřábkové. V dynamické choreografii vyjadřovala emotivní stav v momentě vlastního rozhodování či spíše dilematu před oním rozhodným krokem. 

Cena Sazky za objev tanci je nejvyšším oceněním tvůrčí práce v oboru současného tance na území ČR. Vedle podpory ze strany sponzora cenu organizuje občanské sdružení Tanec Praha. 

Laureát ceny dostává 400.000 korun na vznik nové inscenace a možnost realizovat ji v prostorách divadla Ponec. Část peněz může využít i k reprizování oceněného díla. Loni se držitelem ceny stala Lenka Bartůňková za inscenaci s názvem Knihovna

Mezi nominacemi na letošní ocenění byli ještě soubor DOT504 s choreografií 100 Wounded Tears, Lenka Bartůňková a Dora Hoštová (Do světa), soubor 420people (Golden Crock), Adéla Laštovková Stodolová (Malá smrt), soubor Nanohach (Miluj mě) a Jiří Bartovanec (When my mind is rocking, I know it‘s 7). 

Závěrečný galavečer Tance Praha pořadatelé festivalu poprvé věnovali českému tanci. V programu se divákům představily domácí soubory, s nimiž spolupracovali proslulí zahraniční choreografové: skupina Nanohach, která pracovala s Nigelem Charnockem, soubor DOT504, který přizval Jozefa Fručeka a Lindu Kapetaneaovou a skupina 420people, která pracovala s Ohadem Naharinem. 

Cenu pro nejlepší tanečnici získala Nataša Novotná ze 420people, oceněn byl taktéž světelný design, a to za dílo Kateřiny Stupecké.

Zdroj: ČTK

Nahoru

28.6.2009

RECENZE: Evropská taneční laboratoř III

Třetí a poslední taneční laboratoř v rámci Tance Praha 2009 byla nazvána brazilsko-evropskou. Jižní Ameriku v ní reprezentovala choreografie Thomase Lebruna. Za starý kontinent se představila španělská skupina Mopa a dále choreografka Lia Haraki z Kypru. Díla, ač pocházela z míst na mapě vzdálených, vlastnila některé společné znaky. Všechna spojovala tanec s mluveným slovem a zpěvem a všechna oplývala humorem nebo se o to alespoň pokoušela.

 

Brazilská choreografie On ne se connait pas encore mais byla sólem vytvořeným pro tanečnici Flávii Tápias a pojednávajícím s jistou nadsázkou o životě brazilské zpěvačky a herečky třicátých let dvacátého století Carmen Mirandy. Dílo se z velké části zakládalo na sebejistém projevu tanečnice, která komunikovala s diváky a se zaujetím jim vyprávěla jednotlivé epizody. V jejím projevu hrála důležitou roli mimika, kterou svojí výrazně nalíčenou tváří dokonale ovládala. Taneční kvality interpretky byly také jistě nepopiratelné, i když tanec tu často přicházel až po verbálním sdělení publiku, co hodlá udělat, a tak danou situaci spíše jen dále rozvíjel, než že by ji vytvářel. Celkově bylo toto dílko komediálního charakteru, které nešlo do hloubky příběhu, milé a zábavné, avšak působilo spíše jako etuda nebo ukázka než jako hotový tvar. Tím však není myšleno, že by bylo neukončené. Choreografii naopak uzavíralo tlumené barevné nasvícení podobné tomu v prvních chvílích performance (kde vhodně zdůraznilo mimiku tanečnice), takže light design vytvořil jasnou spojnici mezi začátkem a koncem.

 

Záměrně afektovaný projev se objevil i v dalším díle Pretendance kyperské provenience. Byl zde v ženské roli ztvárněné samotnou autorkou Liou Haraki doveden k vrcholu. Po náročném tanečním výkonu, který se odehrával za oponou a diváci si ho mohli podle zvuků a komentářů představovat jen ve své fantazii, se tanečnice snažila vysvětlit obecenstvu svoji neskutečnou vášeň pro tanec. Poté se se svým kolegou Alexanderem Michaelem snažila přijít na podstatu tance. Vskutku originální bylo ztvárnění rytmu v tanci pomocí rytmicky se hýbajících lopatek holých zad tanečníka. Inscenace obsahovala více mluveného slova než tance, ale oba interpreti přeci jenom dokázali, že to není kvůli jejich tanečním nedostatkům. Dílo, v němž umělci povyprávěli o své dosavadní kariéře, představovalo velmi parodizující a vtipný kus. Diváci se kromě afektovanosti tanečníků bavili narážkami na film Flashdance, jehož soundtrack posloužil jako hudební doprovod.

 

Večer uzavřela bohužel nejdelší choreografie Tus hijos me están jodiendo la vida (Tvé děti mi ničí život). Performance s DJem na scéně začala prací s taneční kreací, kterou interpreti na pokyny DJe předváděli ve stále větším tempu. Úvodní část, ačkoliv byla dost prvoplánová, byla alespoň vtipná. Tvůrci pak ještě rozvinuli několik zajímavých nápadů - měnili se v příšerky, které jakoby vyskočily z amerických komerčních filmů a které rozesmály publikum a parodovaly zpěváky. S přibývajícími minutami se však logika díla nebo alespoň její srozumitelnost čím dál více ztrácela a židle v hledišti začaly být čím dál nepohodlnější. Když si ke klanění Mopa pustili nenáročný song, to se ví, že roztleskali publikum…

 

I když poslední choreografie večera ho učinila trochu zdlouhavým, představení naplnilo slova ředitelky Tance Praha Yvony Kreuzmannové, podle nichž měl letošní ročník festivalu představit i choreografie, kterým nechyběl smysl pro humor.


Jana Bitterová

Nahoru

28.6.2009

RECENZE: Au bleu cochon

Au bleu cochon

 

Druhé vystoupení švýcarské Compagnie Drift přineslo v rámci letošního festivalu Tanec Praha 2009 další výjimečný večer. Au bleu cochon jako inscenace plná charakterů ve výrazu, pohybu i jednání se nevymyká nijak tvorbě Compagnie Drift, tak jak ji měli diváci Tance Praha možnost vidět letos či v jednom z předchozích ročníků.

Nikterak výrazný příběh setkání šesti postav různých charakterů, které až nápadně připomínají zvířata ve svém vlastním světě, ve své vlastní zoologické zahradě. Jejich jednání jsou nevyzpytatelná, jejich cíle však jsou jasné. Zbavit se samoty, nalézt spřízněnou duši, zahnat neklid, který je neustále provází.

Scéna evokuje zvláštní restauraci, kde shledání je předpokladem a čekaní na něj nutností. Mezi kovovou konstrukcí stojí sklenky, na jejichž dně je možno najít útěchu nebo odpověď. Na plátně v rohu hrají dva plyšoví medvědi fotbal, což dává tušit absurdnost celkové nálady. Interpreti postupně přicházejí a odkrývají své charaktery skrze gesta, výraz, pohyb i mluvený projev. To, jak vystupují navenek, je odrazem jejich animálního já, jednoduchosti dennodenního návštěvníka pohostinství, blouznění ztracené duše toužící po nalezení klidného přístavu. Situace se vyvíjí jednotlivě v každé akci, ale dohromady se nit příběhu zamotává a není kudy z klubka ven. Epizody se střídají bez výraznější návaznosti, jsou jako nápady poskládané za sebou. Sóla, duety, tria i precizně vypracované scény založené na přesnosti v rytmizaci propojeného pohybu všech šesti tanečníků jsou plné pohybu zaměřeného na detail, kdy gesto přerývá plynulost tance a nejmenší pohnutí článku prstů má svůj význam. Choreografie také velmi intenzivně využívá taneční slovník založený na skvěle zvládnuté technice kontaktní improvizace a to vše na minimálním prostoru ani ne poloviny jeviště divadla Ponec.

Compagnie Drift jsou výjimeční všestranní umělci, jimž nedělá problém tančit, zpívat, mluvit. Choreografka Béatrice Jaccard a režisér Peter Schelling dokáží podpořit charakter jednotlivých interpretů, což už prezentovali v předchozím Sound Machine. Zatímco tam se průzkum stal náplní, zde jakoby se už prezentovaly výsledky. K dokonalosti by pak mohla chybět jednolitost příběhu. Ten ovšem není pro tvorbu této švýcarské skupiny přímo podstatný. Přesto však přináší kvalitní práci moderního tanečního divadla.


Zuzana Smugalová

 

Nahoru

25.6.2009

TANEC PRAHA končí 26. června v O2 areně velkolepým večerem věnovaný tomu nejlepšímu z českého tance

Velmi bohaté taneční a hudební menu připravil festival TANEC PRAHA 2009 na závěr 26. června do pražské O2 areny. „Diváci uvidí průřez toho nejlepšího z taneční scény u nás, především soubory, které spolupracovaly s proslulými zahraničními choreografy: NANOHACH a Nigel Charnock z DV8 Physical Theatre, DOT504 a Jozef Fruček (SK) s Lindou Kapetaneou (GR) z Ultima Vez, 420PEOPLE a Ohad Naharin z Batsheva Dance Company,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Při příchodu diváků do O2 areny bude návštěvníky již venku vítat skupina BA-TO-CU zaměřená na afro rytmy a tanec, ve vstupní hale naváže vokální kvartet Yellow Sisters, v hale pak diváci uvidí na úvod speciální laser show souboru TOW. V rámci večera, který moderuje Marek Vašut, bude vyhlášena prestižní Cena SAZKY za „objev v tanci“ 2009, Cena Tanečník / Tanečnice roku a další ocenění. Prostor O2 areny bude upraven tak, aby nabídl co nejbližší kontakt s umělci. Vstupenky v ceně 290 a 390 Kč jsou k dostání v síti Sazkaticket a v den konání i na pokladnách O2 areny.

„Je to poprvé, co věnuje festival samostatný gala-večer českým tanečním umělcům. Choreografie, které vznikly ve spolupráci se zahraničními tvůrci, spojují prvky současného tance s divadelními a výtvarnými tak, že divák často nestačí ani vydechnout.,“ říká ředitelka. Například soubor NANOHACH dokázal získat ke spolupráci světově známého Nigela Charnoka, slavného spoluzakladatele DV8 Physical Theatre. DOT504 se vydali cestou prohlubování spolupráce s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, bývalými členy proslulé Ultima Vez Wima Wandekeybuse, s níž sklízeli ovoce již v minulé sezóně. „Není to ale zdaleka jen Praha, která pootevírá možnosti českým talentům, řada jich působí v zahraničí,“ doplňuje Yvona Kreuzmannová. Patří sem na prvním místě soubor 420PEOPLE ex-tanečníků Kyliánova NDT, kterým se mimo jiné podařil husarský kousek – nastudovat Ravelovo Bolero s Ohadem Naharinem, jednou z „top ten“ osobností světové choreografie, šéfem proslulého izraelského souboru Batsheva Dance Company.

Nejvyšší ocenění tvůrčí práce v oboru současného tance na území ČR – Cenu SAZKY 2009 - bude již poosmé udělovat společnost SAZKA a.s. Vítězné dílo podpoří finanční částkou 400 tisíc Kč, která je přímo určena na podporu nové inscenace oceněného umělce. Odborná porota po shlédnutí soutěžních děl dubnové České taneční platformy vedla dlouhou diskuzi završenou tajným hlasováním o tom, komu tato cena připadne. Od patnácti členů mezinárodní poroty dostalo nominace na hlavní cenu pět choreografií, další dvě měly rovněž bodové hodnocení. Jde o díla:

 

100 Wounded Tears: DOT 504 / Jozef Fruček (SK) / Linda Kapetanea (GR)

Da Capo:  Kateřina Stupecká

Do světa dvě:  Lenka Bartůňková / Dora Hoštová 

Golden Crock: 420PEOPLE / Václav Kuneš

Malá smrt:  Adéla Laštovková Stodolová

Miluj mě:  NANOHACH / Nigel Charnock (UK)

When my mind is rocking, I know it‘s 7: Jiří Bartovanec

 

Na Cenu „Tanečník / tanečnice roku“ pak byli nominováni tři interpreti: Eliška Kašparová, Pavel Mašek a Nataša Novotná. Cena za světelný design nebude nakonec po zvážení poroty udělena, ale bude předáno zvláštní ocenění poroty. Světelný design patří k nejmladším uměleckým oborům nejen u nás a cílem zůstává podpořit jeho další rozvoj a uznání.

Nahoru

20.6.2009

RECENZE: Sound Machine


Švýcarský taneční soubor Compagnie Drift  uvedl v pátek 19. června jedinou reprízu své inscenace Soud Machine,  prvního ze dvou děl, kterými se prezentuje na festivalu Tanec Praha 2009. Jakási multimediální show byla skládankou velmi inteligentního humoru, který se ventiloval skrze zpěv, výrazovou komunikaci, dokonale padnoucí taneční slovník, rytmizaci zvuku a především chytře pojatý inscenační záměr, který byl vtipně do detailů dotažený po všech stránkách. Možnosti zvuků jsou rozličné, i zdánlivě neslyšné předměty mají však svůj zvukový charakter a daný rytmus.

Tři stoly, tři lidé v zelených pláštích, tři přístroje. Ne náhodou scéna zavedla diváky do jakési laboratoře, jejímž účelem je zkoumání zvuku. Ze začátku suchopárná atmosféra se postupně i díky lehké interakci měnila ve vášnivou hru se zvukem a zdánlivá upjatost jako by roztávala. Znělo rajče, burák, květina, zněly klouby i vnitřní orgány člověka. Zněl pohyb sám i ticho samo. Zněl i psaný záznam, který "vědci" pořizovali. A především zněl zpěv často i trojhlasý, který byl jakousi téměř nedílnou součástí každé epizody s jednotlivými předměty. V obsahu nebyl zas až tak významný, slova ve francouzštině se kolikrát dala jen těžko rozluštit, ale hlavními činiteli autorské hudební produkce byly barva a dynamika.

Samotné téma by snad nebylo nikterak originální, tisíckrát už mohli diváci v tanečních představení vidět různé zkoumání zvukových projevů, ale originalita zpracování Compagnie Drift je absolutně všechny v dosavadní divácké paměti předčila. Možná i proto, že se na ní po tvůrčí i interpretační stránce podíleli umělci, kteří jsou si skrze svůj věk a zkušenosti naprosto jisti tím, co dělají. Jediná žena v představení Beatrice Jaccard jako hlavní choreografka souboru se představila i jako tanečnice, která však nepotřebovala nikterak předvádět své dispozice v náročných kreacích, a přesto bylo už z prvního pádu na zem (a nakonec i ty pády byly jen dva) bezesporu jasné, že kultivace tanečního pohybu je na vysoké úrovni. Dokonale přesný tanec s originálním pohybovým slovníkem, kde méně znamená více, zcela odpovídající možnostem i důstojnosti této dámy a zároveň v její choreografii i obou dvou dalších protagonistů (Massino Bertinelli a Francoise Gendre). Tanec nejen dokonale doplňoval zvukovou stránku, ale zároveň dával tušit skutečnou mistrnost svého řemesla. Interpretační zkušenost, která díky zralosti výrazu přichází až s věkem, a kterou je možná nejlépe charakterizovat přirovnáním k holandské, dnes již nepracující NDT3.

Okem zvenku byl Peter Scheeling, druhá vedoucí osobnost souboru, jenž se kromě režie autorsky podílel na tvorbě scénografii, light designu a videa, dodával dokonalosti inscenace ten poslední rozměr výtvarna, který je nedílnou složkou divadelní produkce. Tisíce různých kabelů stylově umístěných bylo jasnou součástí scény a tak se s nimi i zacházelo. Na jedné straně technika jako mocná čarodějka: notebooky, zvučící rukavice…. na druhé straně reproduktor starého gramofonu, obyčejný mikrofon, jednoduché věci denní potřeby, se kterými se dala vytvářet elementární, ale přitom velmi efektní rytmická hra. A když technika selhala, byl tu pořád ještě starý dobrý akordeon.

Compagnie Drift opět ukázala, že taneční představení je především divadelní akcí. Že pohyb sám o sobě je významným činitelem, ale nelze s ním zacházet beze smyslu. Trendy moderního divadla neúprosně spějí k tomu, že se více a více spojují různé žánry a tanec je tím, který v tomto směru může po všech stránkách jedině vytěžit, zvlášť pokud je jeho tvorba v rukou inteligentních a zkušených tvůrců.

Autor: Zuzana Smugalová

Nahoru

20.6.2009

Gala closing festivalu TANEC PRAHA 09


To nejlepší z českého tance u nás během jednoho večera v O2 areně!


Český tanec se světovými choreografy

26. 6., 20.00 / O2 arena, Praha

Průřez toho nejlepšího ze scény současného tance u nás! Velkolepá podívaná představí domácí soubory, které vyzvaly ke spolupráci proslulé zahraniční choreografy: NANOHACH / Nigel Charnock (UK): Miluj mě, DOT504 / Jozef Fruček (SK), Linda Kapetanea (GR): 100 Wounded Tears, 420PEOPLE / Ohad Naharin (ISR): B/OLERO. Hosté: TOW, BA -TO-CU a vokální skupina Yellow Sisters. Vyhlášení prestižní Ceny SAZKY za „objev v tanci“ 2009 a Ceny Tanečník / Tanečnice roku. Moderuje Marek Vašut.

Vstupenky k dostání v internetovém předprodeji a také na všech sběrnách SAZKA a.s.

Letošní sezóna divadla Ponec byla výjimečně plodná. Taneční divadlo spojuje prvky současného tance s divadelními a výtvarnými tak, že divák často nestačí ani vydechnout. To se daří jak skupině NANOHACH, tak DOT504, každému zcela jinak. Jedněm se podařilo získat ke spolupráci světově známého Nigela Charnocka, spoluzakladatele DV8 Physical Theatre. Překvapivě si pro práci s českými tanečníky vybral poezii. Výsledek je skvělý a nečekaný. Druzí se vydali cestou prohlubování spolupráce s bývalými členy proslulé Ultima Vez Wima Wandekeybuse, s níž už sklízeli ovoce v minulé sezóně, nejen v Čechách, ale např. i na Edinburgh Fringe festivalu. Není to ale zdaleka jen Praha, která pootevírá možnosti českým talentům, řada jich působí v zahraničí a je skvělé, že mají chuť se vracet do Čech a přinášet jiné impulsy, než na jaké jsme tu zvyklí. Patří sem na prvním místě 420PEOPLE ex-tanečníků Kyliánova NDT, kterým se mimo jiné podařil husarský kousek – nastudovat B/olero s Ohadem Naharinem, jednou z „top ten“ osobností světové choreografie. Taková úroda na domácích polích si zaslouží zviditelnit, ve spojení s novými technologiemi, s nimiž stále přesvědčivěji experimentují TOW, tak poprvé v historii festivalu bude jeho závěr patřit prioritně českým umělcům. Výzvou pro ně bude prostor O2 areny.

Atmosféru večera naladí již ve vstupní hale arény před 20. hodinou dokonale znějící vokály Yellow Sisters, k vidění budou sestřihy z děl prezentovaných na České taneční platformě 2009. Laserové efekty neodmyslitelně patří k tvorbě TOW, čekejte proto, že již úvod večera rozvibruje všechny vaše smysly. Choreografka TOW Petra Hauerová získala Cenu Sazky za „objev v tanci“ v roce 2004, přítomni budou i další držitelé tohoto prestižního ocenění, od r. 2002 je získali také Petr Tyc, Kristýna Celbová, Ver-TeDance, Jaro Viňarský, Ioana Mona Popovici a Lenka Bartůňková. Až do závěru gala večera však nikdo nebude tušit, kdo zvítězí v letošní silné konkurenci. Živě nebo z videa se představí nominovaná díla, výhercem 400 tis. Kč na novou inscenaci však bude jen jeden z tvůrců.
Kromě Ceny Sazky za „objev v tanci“ budou udělena i tato ocenění: Tanečník roku, Cena diváka České taneční platformy a Cena za světelný design. Večerem vás provede Marek Vašut.

Zdroj: Tanec Praha

Nahoru

20.6.2009

RECENZE: Evropská taneční laboratoř II.


Druhá Evropská taneční laboratoř uvedená v rámci festivalu Tanec Praha nebyla ve svém ohledu tak zcela evropská. Kromě umělců z Irska a Ruska se představili i tanečníci z Iráku, kteří přinesli do už tak pestrého programu aspekty odlišné kultury.

Úvodní choreografie My Body is a Mobile Phone z dílny ruských Monkey Production nastolila stále aktuálnější téma moci technologií a naší závislosti na nich. Zástupným prvkem, strůjcem odcizení, a předmětem lásky nových rozměrů se stal notebook. Jakoby on byl příčinou úspornosti a mechaničnosti pohybujících se tanečnic Olgy Dukhovnay (choreografie) a Olgy Tsvetkovy, které hypnotizovaly publikum minimalistickými neustále se opakujícími pohybovými sekvencemi, v nichž hlavní slovo měla práce paží. V dynamickém duetu prostřídaly unisono momenty s kánonem, zrychlení pohybů lokomocí v prostoru. Dojem, že se člověk vlivem technologických vymožeností sám stává tak trochu robotem, zesilovala ohlušující a stereotypní hudba i projekce mapující předměty každodenní potřeby. Pointa díla spočívala v propojenosti duší člověka a stroje, vertikální pohyb notebookem znázorňoval dýchání lidského organismu, které ustalo s zuřivým a lehce zlomyslným pádem stroje na zem.

Představení irské Legitimate Bodies Dance Company Hanging in There započalo uvítacím ceremoniálem Nicka Brysona a Damiana Punche, kteří zastali roli uvaděček a obzvláště vtipně komentovali příchody opozdilých diváků. Už tehdy se začalo tušit něco neobvyklého. Tím něčím je převedení politické hantýrky a strategického vyjednávání na taneční akci založenou na principech kontaktní improvizace. Za doprovodu vlastního slovního komentáře předvedli interpreti vývoj vztahu soků od „šplhání“ za vysněným cílem, přes rozličné druhy souboje i kooperace, opory a vzájemného respektu. Bilancování i snaha vytlačit soupeře z ringu doplněné velmi přesvědčivým hereckým výkonem a vtipností textu vyvolalo právem nadšené ohlasy publika.

Závěr večera patřil závažnějšímu tématu – náboženské nesnášenlivosti předvedené choreografem Muhanadem Rasheedem v díle Crying of My Mother v podání souboru Iraqis Bodies. Ve sledu epizod jasně oddělených setměním jeviště proběhne, jak napovídá text v programu, hledání kořenů náboženského násilí. Ačkoli je tento průběh ve zkratce pro diváka nepříliš srozumitelný a některé akce (příchod třetího interpreta) se odvíjejí bez zjevné logické návaznosti, zanechává toto „zjevení“ velmi silný účinek. Mozaika situací získává dojem kompaktnosti díky intimnímu osvětlení, sugestivní filmové hudbě (Heat, The Man Who Cried, Heaven), a především díky charismatickým interpretům (Anmar Taha, Amar Chole a Muhanad Rasheed), pro jejichž pohyb je charakteristická pomalost, z níž čiší koncentrovanost a ponoření se do vlastního nitra. Právem je pak tato choreografie vrcholem celého velmi kvalitního večera druhé Evropské taneční laboratoře.

Autor: Daniela Zilvarová

Nahoru

18.6.2009

RECENZE: Evropská taneční laboratoř I.
Kinesthetic Project (Bulharsko), foto: Ashita

Tanec Praha představil první Evropskou taneční laboratoř, která nabídla tři zcela odlišná taneční představení. Diváci měli možnost v neděli a v pondělí 14. a 15. června 2009 v divadle Ponec zhlédnout bulharské, řecké a americko-islandské taneční umění.

Laboratoř zahájil Kinesthetic Project (Bulharsko) s choreografií Void, pod kterou se podepsala Violeta Vitanova a Stanislav Genadiev. Start to byl opravdu náramný. Tři tanečníci: 2 muži, jedna žena, do půl těla nazí pracovali s rádoby jednoduchým nástrojem, svým tělem, a s ním dokázali vytvořit poutavou choreografii. Choreografové pracovali s dynamikou pohybu, jeho opakováním a proměňováním v prostoru, tanečníci si pak pohrávali s možnou modifikací téhož nebo velmi podobného tanečního prvku. Byli v neustálém mentálním kontaktu a zároveň z nich čišela i potřeba fyzického kontaktu. Pohybovali se spolu, proti sobě, diagonálně i vodorovně, ve stejném okamžiku nebo s malým zpožděním. Rozehrávali hru principů vnitřních i vnějších. Byli tři a své kompetence přeměňovali, jak se jim líbilo. Někdy je pojil začátek, někdy konec, někdy prostor a někdy třeba energie či vlastnost daného pohybu, pojil je možná i jakýsi příběh. Dva dredatí muži a jedna sličná žena udělali svým charismatem z Void napínavou choreografii, která odzbrojovala kombinací jednoduchého se složitým a vyvážeností všech složek.

Choreografie Pinnochio v podání Kostas Tsioukas Company pak po bulharském Void tanečně propadla. Po jevišti se linula sice výborná hudba vytvořená živě klavíristkou, violoncellistou a houslistkou, ale tanec Pinnochia vyzněl spíše jako nezajímavá karikatura s podivnou atmosférou. Pohyb sám o sobě byl mnohdy zajímavý, ale v celkovém kontextu (kostým, rekvizity, výraz…) vyzníval spíše trapně. To hudebníci, kteří často doslova roztančili sebe i své nástroje, působili pohybově přirozeněji a zajímavěji než samotný Pinnochio. Kdyby tanečník tak upjatě nešel za svým laciným cílem – pobavit, mohla vzniknout velmi barevná skládanka vícera umění. A kdyby tanečník spolupracoval s hudbou, tak jako se hudebníci snažili spolupracovat s tanečníkem, byla by to zcela jiná podívaná. Nebyla by to nepovedená parafráze, ale docela vtipná a milá tanečně-hudební etuda.

Večer první evropské laboratoře nakonec ale skončil zvesela. Choreografie Islanďanky Steinunn Ketilsdóttir a Američana Briana Gerke s názvem Love Always, Debbie and Susan vyprávěla typickou lovestory, ovšem v cynickém a humorném podání. Ona představovala hysterickou a osamocenou ženu toužící po lásce, muži a sexu a on flegmatického muže, který má v sobě část dítěte a snaží se jí pomoci, chlácholí ji čímkoli, co ho napadne – otevírá jí náruč, podporuje ji, zpívá s ní, vypráví jí příběhy... Náročné tančení bylo střídáno s mluveným slovem a občasným hereckým jednáním. To zaručovalo pochopitelnost (i když je vše vysloveno anglicky) a odlehčenost choreografie. Interpretům nechyběl ani vtip, ani odvaha. Pouštěli se do improvizace a nechávali se unášet sílou momentu a reakcí toho druhého. Nechyběla jim ani hravost a čišela z nich radost z vytvořené performance. Tanečně byli oba na výši, takže se v jejich díle mohlo krásně a nenuceně spojit vše, co je třeba k zábavnému, avšak režijně zajímavému dílu.
Díky Debbie a Susan mohli diváci odcházet tento večer z divadla s úsměvem na rtech. To už tu dlouho nebylo. Večer to byl zajímavý a barevný. Ukázal práci tří, vlastně čtyř zemí, která pravděpodobně závisí na kultuře daného národa, mentalitě, odvaze a tanečních možnostech. Bulharsko opustilo svoji dlouholetou „klasickou“ éru a pustilo se do experimentu, který se vydařil. Řecko přineslo rozpačitou, pro někoho možná alespoň z části zajímavou práci. Jejich jižanský humor a záměr se však spíše rozplynul do černých koutů jeviště. A americká-islandsko koprodukce prokázala odvahu a to, že my středoevropané se máme ještě hodně co učit, abychom tvořili lehce a humorně a přitom zůstávali nad věcí.

Autor: Lucie Břinková

Nahoru

17.6.2009

Originální švýcarský soubor DRIFT hvězdou druhé poloviny TANCE PRAHA: v pražském divadle Ponec a také Pardubicích, Budějovicích, Brně a Ostravě

XXI. Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2009 se přehoupl do své druhé poloviny. Před tím, než vyvrcholí 26. června v O2 areně závěrečným gala-večerem, nabídne řadu výjimečných tanečních zážitků. K největším bude patřit hostování švýcarského souboru Drift v Praze a dalších městech ČR. Domácím divákům představí hned dvě představení – Sound Machine (například 19. 6., Ponec) a au bleu cochon (např. 21. a 22. 6., Ponec). „V Sound Machine performeři s nadhledem a v originální kombinaci hudby, zvuků, divadla a tance překvapují jak diváky, tak sami sebe. V duchu surrealismu, dadaismu a s neskrývanou radostí z absurdit nabízejí uvolněnou show plnou humoru a důvtipu,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Představení vzniklo z iniciativy a za přímé účasti nebývale invenčního zvukového technika. Choreografii „au bleu cochon“ uvádějí tvůrci Béatrice Jaccard a Peter Schelling slovy: „Svět je zoologickou zahradou ztracených duší. Postavy jsou napůl lidské, napůl zvířecí. V každém momentě může přijít něco nečekaného. Zvláštní pohyby, extrémně rychlé, nervní, impulsivní, spouštějí řetězové reakce. Připomínají zápas i pokusy o sblížení. Hravost a přátelství střídá samota a skepse, rezignace. Je to osobitá reflexe pocitů umělců, tady a teď.“ Vstupenky k dostání v divadle Ponec a obvyklých předprodejích.

O souboru Drift
Béatrice Jaccard se narodila v Curychu, vystudovala nejprve historii na Curyšské univerzitě a poté tanec nejen ve Švýcarsku, ale i USA. Peter Schelling také pochází z Curychu, kde navštěvoval hereckou školu. Mezi lety 1981-82 působil jako mim ve skupině Mummenschatz. Poté odjel do New Yorku, kde se věnoval studiu moderního tance a kontaktní improvizace. V roce 1986 založil spolu s Béatrice Jaccard taneční skupinu, která později (1992) získala jméno Drift. Spolu vytvořili řadu úspěšných projektů. Za svou společnou dosavadní tvorbu dostali v roce 2002 Cenu města Curych a v roce 2007 prestižní švýcarské ocenění za tanec a choreografii. Taneční skupina Drift se řadí k nejúspěšnějším souborům na švýcarské taneční scéně, své projekty úspěšně prezentovala ve více než 29 zemích celého světa. Jejich styl působí na jedné straně jako hravý, lehký, na straně druhé dokáže vyvolat hlubokou reflexi každodenního života. Jedinečnost jejich stylu je podtrhována prvky komiky a absurdního divadla, které se mísí se surrealistickými představami. Skrze tanec dokáží odkrýt magické obrazy našeho nevědomí. Tragické se často mísí s komickým, příběhy nejsou vyprávěny lineárně, spíše tu jde o zachycení nálady či určité atmosféry.

Na závěr pražské části pozve festival 26. června diváky do O2 areny. Je to poprvé, co TANEC PRAHA věnuje samostatný gala-večer českým tanečním umělcům. Uvede průřez toho nejlepšího ze současné taneční scény u nás. Velkolepá podívaná představí domácí soubory, které vyzvaly ke spolupráci proslulé zahraniční choreografy: NANOHACH a Nigel Charnock (UK), DOT504 a Jozef Fruček (SK) a Linda Kapetanea (GR), 420PEOPLE a Ohad Naharin (ISR). Hosty jsou TOW, soubor známý svými laserovými show, skupina afrického tance a bubnování BA-TO-CU a vokální kvartet Yellow Sisters. V rámci večera bude vyhlášena prestižní Cena SAZKY za „objev v tanci“ 2009, Cena Tanečník / Tanečnice roku a další ocenění. Moderuje Marek Vašut.

Au bleu cochon

Nahoru

12.6.2009

RECENZE: UNA – Unknown Negative Activity

 V rámci festivalu Tanec Praha 2009 proběhla 10. a 11. června 2009 v Divadle Archa premiéra UNA – Unknown Negative Activity v produkci RootlessRoot Company. Dvojice Jozef Fruček a Linda Kapetanea, kteří představují hlavní jádro této skupiny, jsou na české taneční scéně známí, především ze své spolupráce se skupinou DOT504 (Holdin´fast, 100 Wounded Tears) anebo díky jednomu ze svých poměrně úspěšných projektů Sudden Shower of Silence. Oba prošli známým souborem Ultima Vez, který je v jejich práci bezesporu ovlivnil.

UNA bere podle svých anotací inspiraci z činů amerického teroristy Theodora Kaczynského, který byl aktivní od 70. do 90. let 20. století. Přesto však souvislosti mezi tímto námětem a tím, co se odehrává na jevišti, se hledají jen těžko. Daleko více je představení jakousi prezentací destruktivně působících činů, které v asociacích dávají tušit narážky na hledání vlastní identity, záměrně ukrývaných problémů společnosti a možná i lidských slabostí, jejich primitivismu a nečekaných jednání. Jednoznačně kontroverzní v tom, jaké prostředky lze na jevišti ještě používat, je postava malého děvčátka trvale ustanoveného v pocitu dětské stísněnost. Není nikým, je snad sama sebou a o to působí smutněji. Je to ona, jejíž dětství se odehrává na jevišti, je to ona sama jako fyzická osoba, je zde vlastnímu příběhu přítomna. Není pochyb o jejím spojení se zpěvačkou, moderátorkou a zoufale nadšenou ženou v jedné osobě, která se vlastně vysmívá sama sobě, svému utajovanému utrpení. Ten, kdo dává věcem impuls, jsou tanečníci – oba autoři a jeden jakýsi "připodavač", jenž se uplatní tam, kde zrovna někdo chybí, nicméně nijak do událostí nezasahuje.

UNA – Unknown Negative Activity je ve stylu práce RootlessRoot Company poslední doby, kdy se zachází do krajností toho, co lze předvést na jevišti. Plně odráží svůj název. Stejně jako v 100 Wounded Tears se čerpalo z lidské bolesti, zde se čerpá z lidského neštěstí, nicméně dramaturgicky je obsah opodstatněný. Nevykládá popisně události ani jejich dopad, nechává prostor pro vlastní asociace a používá k tomu velice kvalitních scénických prostředků. Bezesporu vynikající taneční výkony včetně malého děvčátka dávají tušit kvalitní přípravu celého projektu. Hudební doprovod, zpěv, mluvené slovo přesahuje žánr běžného tanečního divadla a udává trend, do kterého současné taneční umění směřuje.

Zbývá jen otázka, nakolik jsme ochotni jako diváci vnímat u jednoho tvůrce (jedněch tvůrců) neustálé destruktivní ventilace. Stejně jako u 100 Wounded Tears nenacházejí ani zde Jozef Fruček a Linda Kapetanea pozitivní východiska. Není to špatně, je to jen moc smutné.

Psáno z premiéry 10. června 2009

Zuzana Smugalová

Nahoru

9.6.2009

RECENZE: Canto Hondo, hlboká pieseň o nej…

V neděli 7. června měli diváci Tance Praha možnost zažít výjimečný večer. Mimo jiné mohli spatřit na jevišti Divadla Ponec tanec na špičkách, což je dost neobvyklé. To ale nebylo na představení Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… tím nejpodstatnějším. Inscenace představovala symbiózu mnoha způsobů vyjádření. Od tance přes pohybové divadlo až po mluvené slovo.

Zvláštní dům.
Čas se v něm načisto ztratil.
V očích mnoho snů a v pokojích vydýchaný vzduch.
Když se dusíte, není čas na sny.
Obyčejný smutek.
Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná.
Mlčí, tancuje hlubokou píseň
.

…Tak zněla slova v programu představení. Ta, která neuměla odpustit se vrátila do svého rodného domu, kde ožívaly vzpomínky na minulost. Vydýchaný vzduch panoval ve vztahu jejích zesnulých rodičů stejně tak jako v jejím současném nesouznění s manželem. Dávné konflikty se opakovaly. Žena si od chvíle, kdy odkryla sundáním přehozů ze starého nábytku nejen interiér starého pokoje, ale i své rodiče, čím dál více uvědomovala neúplnost vlastních vztahů. Civilní pohyby hlavní postavy (Stanislavy Vlčekové) se postupně přeměnily v taneční vyjádření vnitřní nevyrovnanosti. Žena si marně snažila předstíranou divokostí získat svého netečného partnera (Jána Hromadu). Svoji slabost však neskryla.

V inscenaci byl jasně zpracován názor, že konflikty ve vztazích se často předávají z generace na generaci. Žena čím dál častěji tančila synchronně se svojí matkou (Annou Sedláčkovou) a vzdalovala se svému partnerovi. Ten si žil (nebo lépe tančil) ve vlastním pro ni nepochopitelném světě, stejně tak jako v minulosti její otec.

Postava otce byla z rodičovského páru tou výraznější. V osobité interpretaci Csongora Kassaiho tato role jako jediná spojovala pohybové vyjádření ještě s mluveným slovem. Csongor Kassai zde však nepředstavoval vypravěče, kterého by bylo třeba k dovysvětlení příběhu. Zatímco vyprávěl historku z dětství či si hrál se slovy ve svém věčném stavu opilosti, emoce byly vyjádřeny především pohybem. Čím více se v nich postavy zmítaly, tím více přecházely od civilních pohybů k tanečním. Tanec se nepokoušel vyjádřit situace, v kterých by jeho vypovídací schopnost byla omezená, a rozvíjel se naopak především tam, kde umožňoval náhled do nitra postav lépe než stovky slov.

V úvodu zmíněný tanec na špičkách v podání postavy dcery (Miroslavy Klementové) pak neodkazoval k ničemu jinému než k neuskutečněnému snu hlavní postavy o kariéře baletky. Právě tím, že v dceři viděla své vlastní nesplněné naděje, ji však stejně jako svého manžela čím dál více ztrácela. …Ta, která neumí odpustit, zůstává opuštěná. Mlčí, tancuje hlubokou píseň.

Inscenace, v které se spojovaly životní příběhy několika generací, kromě působivé atmosféry starého domu oplývala mnoha rozmanitými nápady. V rovině pohybového vyjádření, v použití rekvizit i ve zvukové složce nebyla žádná akce zbytečně a vše se rozvíjelo dál. Tanečnice houpající se zavěšená na stěně náhle asociovala kyvadlo hodin, prostírání nádobí se vyvinulo v duet s talíři, bouchnutí do stolu přerostlo v emotivní hádku a zuřivý rytmický doprovod. K zvukové složce nutno dodat, že představení doprovázela hudba Josefa Vlka, Kamila Žišky a Jána Kružliaka, která byla z části hrána na živo „mrtvými“ postavami hudebníků a která nemalou měrou přispěla k působivosti celkového tvaru.

Canto Hondo, hlboká pieseň o nej… představovala vyrovnanost všech složek představení (choreografie, hudba, scénografie). Z výkonů tanečníků bylo cítit, že choreografie vznikala přímo pro ně a s jejich spoluprací a interpreti byli se svými rolemi řádně „srostlí“. Dílo tvůrců Šárky Ondřišové (choreografie, režie, námět, scénář) a Kamila Žišky (režie, námět, scénář) potvrdilo, že ocenění Doska 2008 (za nejlepší inscenaci, režii a scénickou hudbu) neobdrželo omylem.

 Psáno z představení 7. června 2009 (od 20 hod).

Jana Bitterová

Nahoru

12.6.2009

Představení Evropské taneční laboratoře 1

V neděli 14. a v pondělí 15. června se od 20 hodin v Divadle Ponec poprvé v rámci letošního festivalu TANEC PRAHA představí pražským divákům zahraniční soubory v rámci tzv. Evropské taneční laboratoře. Umělce z Bulharska, Řecka a Islandu svá vystupení již předvedli v Olomouci (viz zpráva níže).
Detaily jednotlivých představení:


Void je dynamické představení, ve kterém je pohyb složen z opakujících se fragmentů gest, která se stávají mechanickými a nakonec mění význam celého těla. „Void“ je interpretací skutečnosti pomocí současného tance, skutečnosti, ve které je nemožné dosáhnout pravé intimity, a ve které je láska pouze chladnou kalkulací až obsesí.
Stanislav Genadiev a Violeta Vitanova pochází z Bulharska, kde vystudovali Národní školu tanečního umění v Sofii. Od roku 2007 působí jako choreografové a tanečníci ve skupině Kinesthetic Project. Na svých prvních společných projektech začali pracovat ještě v době, kdy oba tančili ve švýcarském souboru Linga. Jejich první choreografie Imago získala mnohá ocenění (bulharská Divadelní cena ICARUS pro oba umělce za debut v tanci - poprvé v historii byla tato cena udělena tanečnímu představení). S choreografií Void se již zúčastnili řady festivalů.

Sólo Pinnochio je inspirované tragikomickou postavou jednoduchého a nevinného chlapce, který oplývá láskou k životu a nemá strach ze smrti. Pinnochio je čistá duše, která si na nic nehraje a nic nepředstírá, avšak je cizincem v lidském světě. Aby byl přijat do světa dospělých, musí se nejprve naučit kontrolovat své chování.
Kostas Tsioukas pochází z Řecka, absolvoval obor Informatika a telekomunikace (Státní univerzita v Athénách). Jako dítě se věnoval tradičním řeckým tancům, ale teprve v roce 2000 začal studovat tanec na Státní taneční škole v Athénách. Účastnil se řady tanečních workshopů u choreografů jako D. Zambrano, S. Waltz aj. Tančil v dílech řeckých choreografů a nějaký čas působil i jako asistent choreografa, který připravoval slavnostní zahajovací ceremoniál Olympijských her v Athénách. Svůj vlastní taneční soubor Kostas Tsioukas Company založil v roce 2006. Kostas Tsioukas se v současnosti mimo jiné věnuje kontaktní improvizaci.

Love Always, Debbie and Susan: Charlotte – tchýně bratra manžela mojí kamarádky Carol má dceru, jejíž nejlepší přítelkyně Amy Sennett byla beznadějně svobodná až do svých třiceti dvou let. A pak jednoho dne, když se zdálo, že všechny naděje jsou ztraceny, se Amy přestěhovala do bytu v Seattlu ve státě Washington s mužem, který se jmenoval Steve. O dva týdny později už spolu spali a o tři měsíce později se zasnoubili a teď po dvou letech, žijí ve šťastném manželském svazku v Los Angeles (Californie) a mají krásné dítě!
Steinunn Ketilsdóttir a Brian Gerke: Steinunn se narodila v hlavním městě Islandu Reykjaviku, Brian pochází z amerického města Missoula v Montaně. Seznámili se v roce 2004 na CUNY Hunter College v New Yorku. Poté se jejich cesty na dva roky rozdělily. Steinunn se věnovala vlastní choreografické práci na Islandu, Brian rozvíjel kariéru profesionálního tanečníka v USA. Teprve v létě roku 2007 Steinunn oslovila Briana k další spolupráci, ze které vznikla choreografie Crazy in Love with Mr. Perfect. Od té doby vytvořili tři duety o lásce, sexu a vztazích, z nichž Love Always, Debbie and Susan je druhým kusem z této trilogie. Tato inscenace vyhrála soutěž o nejlepší choreografii na choreografické soutěži na festivalu Kedja Dansolutions v Kodani a byla oceněna na soutěži Aerowaves 2009 v Londýně. Oba se kromě vlastní tvorby věnují výuce moderního tance na Národní baletní škole na Islandu.

 

Nahoru

10.6.2009

Soubory z Bulharska, Řecka a Islandu navštíví v rámci TANCE PRAHA Olomouc, Brno a Prahu

Ve středu 10. června se v olomouckém divadle K3 poprvé v rámci letošního festivalu TANEC PRAHA představí zahraniční soubory v rámci tzv. Evropské taneční laboratoře. „Pod tímto názvem se skrývají komponované večery složené vždy ze tří zajímavých a inspirativních choreografií, které jsem vybrala v rámci mezinárodní taneční sítě Aerowaves,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Umělce z Bulharska, Řecka a Islandu, tří zemí s velmi odlišnou historií, tradicí i současností, přivede první Evropská taneční laboratoř kromě Olomouce i do brněnské Barky (12. června) a pražského divadla Ponec (14. a 15. června). „Bulharsko bylo dlouho v zajetí státem uznávaného „oficiálního“ a více tradičního či klasického umění, nyní vysílá signály o současné tvorbě plné svobody,“ říká Yvona Kreuzmannová. Dynamickou choreografii „Void“ souboru Kinesthetic Project, progresivních umělců z oblasti současného tance a vizuálního umění, ocenili bulharští kritici i diváci jako událost roku. „Řecko prochází nečekanými zvraty a chaotickými momenty, které reflektují i jeho impulzivní umělci,“ přibližuje další zemi Yvona Kreuzmannová.
Autor Kostas Tsioukas se ve svém sólu Pinnochio energicky vtěluje do této tragikomické postavy za doprovodu živé hudby a odkrývá skryté významy přítomné v tomto známém příběhu.
Island, jedna z nejdražších zemí Evropy, zažil nedávno zásadní rozčarování. Jak jsou tam vlastně lidé zvyklí srovnávat se s takovými situacemi? „O jejich mentalitě možná leccos napoví společné dílo Love Always, Debbie and Susan islandské choreografky Steinunn Ketilsdóttir a Američana žijícího na tomto ostrově Briana Gerke,“ uzavírá ředitelka.
Vstupenky na večery Evropské taneční laboratoře I jsou k dostání na pokladnách jednotlivých divadel a v obvyklých předprodejích. Představení v Olomouci spolupořádá Divadlo Konvikt, o.s., v Brně pak Bezbariérové divadlo Barka a o.s. Natřikrát.

Nahoru

7.6.2009

RECENZE - Anouk van Dijk v Arše

Všichni příchozí nervózně těkají očima po ostatních a netrpělivě přešlapují v právě vypůjčených ponožkách v divadelním sále. Málokdy se jim stane, aby byli při příchodu do divadla požádáni o vyzutí obuvi výměnou za zapůjčení erárních ponožek, a tak přemýšlí, co si o tom všem myslet. Když je uvaděčky požádají ještě o odložení kabelek, vlna nedůvěry stoupá. Po usazení na netradičně uspořádaná sedadla okolo několika metrů čtverečních uprostřed sálu jsou tváře všech napjaté a nedočkavé. Očekávání jsou vysoká, je řada na umělcích přesvědčit publikum o tom, že tahle opatření stála za to.

Několik prvních dlouhých minut po začátku představení diváci zblízka přihlížejí minimalistickému dívčímu duetu prosycenému intimitou – na dosah jejich dechu, jako nepatřiční voyeři. Energie bublající pod kůží zpocených těl postupně ovládá větší a větší prostor, až pohltí i první řady, které se stávají živým mantinelem žhavého ringu. Diváci jsou vtaženi do hry, aniž by stihli protestovat, statečně oplácejí pronikavý oční kontakt, rozpačitě přijímají kontakt fyzický. Po této předehře jsou jim odebrány i poslední pevné body jistoty a pomyslná útočiště – židle. Všichni se ocitají na jedné lodi uprostřed jeviště, se čtveřicí proplétajících se tanečníků (Philipp Fricke, Birgit Gunzl, Angie Muller, Nina Wolny), v absolutní tmě. Duety, sóla a tria se rychle střídají v putujícím světle reflektoru hned v jiném rohu sálu, hned uprostřed, hned přímo vedle vás. Tanečníci se proplétají mezi lidmi, narážejí do sebe, využívají stěny, podlahu i diváky. Vychutnávají si blízkost druhého, nasávají jeho živočišné teplo. Jejich pohyby jsou křehké a důvěrné. Diváci postupně přistupují na jejich hru, odvažují se blíž k tančícím tělům, vyhledávají kontakt, staví se jim do cesty. Nechávají se bez rozpaků odvést za ruku do světla, kde se přidávají k tančící skupince. Ta se postupně rozrůstá do velkého finále a závěrečné tmy, kterou zní společné brumendo účastníků. Je to ale už jiná tma než na začátku. Ostražitost nahradila důvěra a blízkost, nejistota dostala příchuť zvědavosti.

Anouk van Dijk připomněla publiku nejsilnější zbraň tance: tělesnost. Fyzická blízkost, která jitří naše smysly, nám pomáhá lépe vnímat tanec jako médium, naše těla jako komunikační kanály. Strach ze ztráty soukromí, který v nás vyvolává paniku v přeplněných ulicích, je přetvořen na citlivější vnímání a respektování prostoru každého z nás. Neznámí lidé opouští divadelní sál s úsměvem směrem k ostatním spolu-divákům a se slovy „nashledanou“. Čím to?

Autor: Lucie Burešová

Nahoru

4.6.2009

RECENZE: Tanec Praha 2009 se s Compagnie Montalvo-Hervieu rozjel s plnou parádou


Hlavní hvězdou letošního ročníku mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla se stal francouzský soubor Compagnie Montalvo-Hervieu, který do Hudebního divadla Karlín přivezl pestrobarevný spektákl nazvaný Good morning, Mr. Gershwin.

Choreograf José Montalvo a tanečnice Dominique Hervieu, kteří spolupracují již od roku 1981, se již podruhé ponořili do hudby amerického skladatele George Gershwina. Po inscenaci opery Porgy a Bess vytvořili celovečerní choreografii pro 16 tanečníků různé barvy pleti, kteří na jevišti vytvářejí barevný svět, umně smíchaný z několika tanečních stylů a okořeněný celoplošnou projekcí.

Střídání notoricky známých Gershwinových písní a skladeb, včetně hitů jako The Man I Love, Embraceable You či I Love Rhythm, tvoří podklad pro exhibici naprosto skvělých tanečníků, nad jejichž výkony diváci tají dech a oprávněně tleskají po téměř každé skladbě. Charakter představení již vyplývá z kaleidoskopičnosti hudby, a tak jsme svědky výstupů jednotlivých tanečníků, z nichž dominují hlavně hip-hopeři a breakaři, jejichž čísla se propojují s projekcí postav nadlidských rozměrů na plátně. Autoři často kombinují jednotlivé styly, a tak spolu tančí stepař a baletka na špičkách, či robotický tanečník eletric boogie a několik breakdance tanečníků. Nejsme ochuzeni ani o několik herecko-pohybových či pěveckých scének (nezapomenutelná kloktací árie).

Představení plyne ve vysokém tempu, divák někdy ani nemá šanci vnímat vše, co se na jevišti děje. Projekce poměrně dlouhou dobu používá záběrů plavoucích tanečníků či hradu z písku. Jaké je překvapení, když se najednou objeví zcela jiný film – fotografie a záběry z rasových nepokojů od šedesátých let až po léta devadesátá. Ejhle, máme tu téma rasismu. Něco takového se samozřejmě nabízí, v souboru je nejméně polovina černošských tanečníků, i Gershwinova hudba staví na melodice a rytmice černošské hudby. A tak se do té doby radostná a energická taneční show snaží prezentovat i nějakou tu nosnou myšlenku. Good Morning, Mr.Gershwin ale jako celek funguje spíše jako exhibice tanečníků na skvělou hudbu. Je to i spektakulárním charakterem hiphopu, triků tanečníků breakdance či stepu.

Vidět Compagnie Montalvo-Hervieu na jevišti je velký zážitek, ale ono téma rasismu spíše působí, jako by bylo navíc – není nijak podpořené děním na jevišti či vztahy mezi tanečníky (pokud mezi to nepočítáme závěrečnou část, kdy se skupina pouze černošských tanečníků symbolicky smísí v páry s bílými).

Ač představení nemá dramaturgickou hloubku, přesto zajímavé typy tanečníků, jejich kvalita pohybu, práce se zastavením energie, akrobatické dispozice i „drive“, toto vše činí z Good Morning, Mr.Gershwin skvělé představení k úvodu festivalu.


Kristina Durczaková

Psáno z představení dne 2.června 2009

 

 

Nahoru

3.6.2009

TANEC PRAHA uvede 7. června v divadle Ponec oceněné slovenské představení

Mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA uvede 7. června v 17 a 20 hodin v pražském divadle Ponec představení slovenského souboru ElleDanse, které získalo prestižní ocenění Dosky 2008 na festivalu Divadelní Nitra za nejlepší inscenaci, režii a scénickou hudbu sezóny 2007/2008. Autorská inscenace Canto Hondo, hlboká pieseň o nej... spojuje tanec, živou i reprodukovanou hudbu a mluvené slovo. Přináší detailní pohled do záhadného světa ženské duše.
„Jde o příběh tří generací, ve kterém se stírají hranice mezi světem živých a mrtvých. Zralá žena se po letech vrací do rodného domu. Doprovází ji manžel, který však existuje více vedle ní, než s ní,“ nastiňují děj Šárka Ondrišová a Kamil Žiška, tvůrci představení ze souboru ElleDanse. Na pozadí konfrontace s vlastní minulostí se žena marně snaží oživit umírající partnerský vztah. „Zvláštní dům, ve kterém jakoby přestaly platit zákony pozemského času, navštíví také ženina pubertální dcera – deformovaný obraz matčiných nenaplněných snů. Historie vztahů mezi matkou a dcerou se opakuje. Žena však nedokáže vykročit z kruhu. Není ochotna odpustit těm, kteří s ní žili a žijí a ani sobě ne. A tak zůstává sama se sebou v zajetí svých představ,“ uzavírají oba režiséři. Vstupenky jsou k dostání v pokladně divadla Ponec a sítích Ticketpro a Ticketstream.
Umělecké uskupení ElleDanse bylo založeno v srpnu 2007 v Bratislavě choreografkou Šárkou Ondrišovou a sdružuje Taneční školu a Alternativní divadlo. Během krátké doby se skupina ElleDanse stala uznávaným profesionálním souborem na poli fyzického a tanečního divadla.
Šárka Ondrišová, zakladatelka Taneční školy a Alternativního divadla ElleDanse, je absolventkou VŠMU v Bratislavě, oboru choreografie baletu. Spolupracuje s mnoha bratislavskými divadly: Nová scéna, Opera SND, Radošinské naivné divadlo, Štúdio L+S, Divadlo Aréna, Divadlo Astorka, Bratislavské bábkové divadlo. V současnosti studuje postgraduální program na Hudební a taneční fakultě VŠMU a nadále se vzdělává v technikách současného tance.
Kamil Žiška, režisér, dramaturg, skladatel, textař a herec, absolvoval obor Divadelní režie a dramaturgie VŠMU v Bratislavě. Jeho absolventským představením byla fraška od Fernanda Crommelyncka Velkolepý paroháč, která byla nominovaná na divadelní ocenění Dosky. Spolupracoval s následujícími profesionálními divadly: Radošinské naivné divadlo, Trnavské divadlo, SKD Martin, Ludus, Bratislavské bábkové divadlo. Pro svá představení si většinou sám komponuje scénickou hudbu. V roce 1996 založil s Jakubem Nvotem Túlavé divadlo, pro které si píší kabaretní texty a skládají písně. Inscenoval například hry: Piano revue, Soľ nad zlato, Bouře (W. Shakespeare). V současné době se zajímá o fyzické divadlo. 

Foto: Noro Knap

Nahoru

3.6.2009

Zahájení hlavní části Tance Praha 2009
Foto: L. Philippe

Dva večery slavného francouzského souboru Montalvo-Hervieu zahájí 2. a 3. června v pražském Hudebním divadle Karlín hlavní část letošního Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA.
Každým rokem dovezeme jedno světové těleso, představíme veřejnosti takové tvůrce, kteří píší historii oboru. Montalvo-Hervieu k nim bezpochyby patří,“ říká Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu. Představení „Good Morning, Mr. Gershwin“ našlo inspiraci ve fascinující Gershwinově hudbě a atmosféře americké společnosti 30. let minulého století. „Autoři nás vtahují do svých představ pomocí skvělých tanečníků, hip-hoperů, breakařů, stepařů a performerů, s využitím velkoplošných projekcí a vizuálních efektů v dokonalé provázanosti a souhře,“ pokračuje Yvona Kreuzmannová. „Je to vůbec poprvé, co soubor zavítá do České republiky. Půjde o mimořádný zážitek, událost posledního Biennale de Lyon a nepochybně i taneční sezóny v Čechách,“ doplňuje. Tato slova potvrzují dlouhotrvající ovace, kterých se představení dostalo na konci května letošního roku v Amsterdamu.

V průběhu festivalu, který trvá až do 28. června, proběhnou v Praze a dalších devíti městech České republiky představení více než dvaceti souborů ze zemí celého světa - od Brazílie po Island, od České republiky po Rusko. „Letos jsme měli štěstí i na choreografie, kterým nechybí smysl pro humor,“ charakterizuje program Yvona Kreuzmannová. K dalším zajímavým souborům budou patřit například ElleDanse ze Slovenska (7. června, Ponec), který je držitelem prestižního ocenění „Dosky 2008“, anoukvandijk dc z Holandska (4. a 5. června v rámci přehlídky NethWorks.cz, Divadlo Archa, již vyprodané) či Compagnie Drift ze Švýcarska se dvěma různými originálními představeními (19., 21. a 22. června, Ponec). Tradiční součástí jsou Evropské taneční laboratoře letos obohacené o brazilsko-evropský večer. „Na závěr pražské části pozveme 26. června diváky do O2 areny. Je to poprvé, co věnuje festival samostatný gala-večer českým tanečním umělcům. Reagujeme tak na nebývale vysokou úroveň práce několika souborů, kterým se podařilo získat ke spolupráci špičkové zahraniční choreografy,“ říká ředitelka.

Letos se festival TANEC PRAHA kromě tradiční Prahy vydá do Brna, Českých Budějovic, Českého Krumlova, Hradce Králové, Olomouce, Ostravy, Pardubic, Plzně a Valašského Meziříčí.Máme radost z toho, že se současný tanec rozšiřuje po republice, že ho nadšeně přijímají i diváci mimo Prahu,“ uzavírá Yvona Kreuzmannová. V regionech budou uvedena nejen česká představení (soubory 420PEOPLE, NANOHACH, DOT504 a VerTeDance), ale i večery Evropských tanečních laboratoří či švýcarského souboru Drift.

Jako předznamenání hlavní části TANCE PRAHA probíhá právě v divadle Ponec festival TANEC DĚTEM, který vyvrcholí 31. května a 1. června vždy od 18 hodin dvojprogramem představení určených divákům mladým i dospělým: lotyšský soubor Boot&Boat a dánský Club Fisk.

Podrobný program festivalu a další informace najdou zájemci na www.tanecpraha.cz.

Vstupenky v cenách od 80 do 1.090 Kč jsou k dostání v pokladně divadla Ponec a vybraných sítích. Na představení, která se konají v Hudebním divadle Karlín a Divadle Archa, pak i na těchto místech, na závěrečný galavečer v O2 areně od 27. května v síti Sazka Ticket.

Nahoru

1.6.2009

Podrobné informace o programu festivalu

Přehled programu festivalu Tanec Praha 2009 zde

Čtyři večery proběhnou v produkci pražského Divadla Archa. Anouk van Dijk je přední osobností současného tance v Nizozemí i v Evropě. Její soubor uvede 4. a 5. června v rámci přehlídky současné nizozemské kultury NethWorks.cz představení „STAU“, které ruší tradiční hranici mezi divákem a performerem a proměňuje tak prožitek ze současného tance. Oproti tomu se choreografie „UNA (Unknown Negative Activity)RootlessRoot Company Jozefa Fručka a Lindy Kapetaney (10. a 11. června, Divadlo Archa) inspirovala postavou „Unabombera”, teroristy, který se snažil bojovat proti „zlu technologické společnosti”. Kombinuje zpěv, řeč, tanec i živou hudbu.

Díky slovenskému souboru ElleDanse budou moci vidět 7. června v 17 a 20 hodin diváci v Ponci to nejlepší z tanečního divadla našich východních sousedů. Představení „Canto Hondo, hlboká pieseň o nej…“ obdrželo ocenění „Dosky 2008“ za nejlepší inscenaci, režii a scénickou hudbu sezóny 2007 / 2008.

První Evropská taneční laboratoř (14. a 15. června v divadle Ponec) přivede do České republiky umělce ze tří zemí s velmi odlišnou historií, tradicí i současností. „Bulharsko bylo dlouho v zajetí státem uznávaného „oficiálního“ a více tradičního či klasického umění, nyní vysílá signály o současné tvorbě plné svobody,“ říká Yvona Kreuzmannová. Choreografii „Void“ souboru Kinesthetic Project progresivních umělců z oblasti současného tance a vizuálního umění ocenili bulharští kritici i diváci jako událost roku. Řecko prochází nečekanými zvraty a chaotickými momenty, které reflektují i jeho impulzivní umělci. Autor Kostas Tsioukas se ve svém sólu energicky vtěluje do postavy Pinnochia za doprovodu živé hudby. Island, jedna z nejdražších zemí Evropy, zažil nedávno zásadní rozčarování. Jak jsou tam vlastně lidé zvyklí srovnávat se s takovými situacemi? O jejich mentalitě možná leccos napoví společné dílo islandské choreografky Steinunn Ketilsdóttir a Američana žijícího na tomto ostrově Briana Gerke.

Druhá laboratoř 17. a 18. června opět v divadle Ponec nese poselství tří zemí, které byly či stále jsou vystaveny různým formám nátlaku, hrozby, totality, nepokojů či konfliktů,“ uvádí ředitelka. Soubor Iraqis Bodies z Iráku přiveze zkušenost tvůrců, kteří zažili násilí ve své zemi a kteří před ním emigrovali přes Jordánsko a Sýrii do Holandska. Zcela jinak interpretují své pocity Irové (soubor Legitimate Bodies Dance Company) vyrovnávající se s dnešním stavem věcí s nadhledem a ironií. Překvapivě rychle se vyvíjí současný tanec v Rusku, i díky expanzi talentů na západní umělecké školy. Soubor Monkey Production si za téma choreografie „My Body Is a Mobile Phone“ zvolil elektronická média a jejich postavení v klasickém milostném trojúhelníku.

Švýcarský soubor Drift nabídne návštěvníkům dokonce dvě představení: „Sound Machine“ (19. června, Ponec) - originální kombinaci hudby, zvuků, divadla a tance v duchu surrealismu, dadaismu a absurdit. Oproti tomu „au bleu cochon“ je plné impulzivních pohybů a nečekaných situací (21. a 22. června, Ponec).

Brazílie se Španělskem a Kyprem obohatí jižanským temperamentem 24. a 25. června v divadle Ponec program festivalu Brazilsko-evropskou taneční laboratoří. „Fascinující pohybovou eleganci Brazilky (Grupo Tápias) vystřídá vtipná dvojice Španělů a jejich DJ (Mopa). Výjimečná energie a otevřenost uměleckých osobností z izolovanějšího Kypru (Pelma.lia haraki) je strhující, pracují v nesnadných podmínkách, své hodnoty vytvářejí takřka z nuly, o to větší přesvědčení je žene dál,“ dodává Yvona Kreuzmannová.

Letošní sezóna divadla Ponec byla výjimečně plodná. Choreografie zde spojují prvky současného tance s divadelními a výtvarnými tak, že divák často nestačí ani vydechnout,“ říká ředitelka k účasti domácích tvůrců na festivalu TANEC PRAHA. To se daří jak skupině NANOHACH (6. června, Ponec), tak DOT504 (12. června, Ponec), každému zcela jinak. Jedni dokázali získat ke spolupráci světově známého Nigela Charnoka, slavného spoluzakladatele DV8 Physical Theatre. Druzí se vydali cestou prohlubování spolupráce s Jozefem Fručkem a Lindou Kapetaneou, bývalými členy proslulé Ultima Vez Wima Wandekeybuse, s níž sklízeli ovoce již v minulé sezóně. Není to ale zdaleka jen Praha, která pootevírá možnosti českým talentům, řada jich působí v zahraničí. Patří sem na prvním místě soubor 420PEOPLE ex-tanečníků Kyliánova NDT, kterým se mimo jiné podařil husarský kousek – nastudovat Ravelovo Bolero s Ohadem Naharinem, jednou z „top ten“ osobností světové choreografie. „Taková úroda na domácích polích si zaslouží zviditelnit. Ve spojení s novými technologiemi, s nimiž stále přesvědčivěji experimentují TOW, tak poprvé v historii festivalu bude jeho závěr patřit prioritně českým umělcům,“ objasňuje ředitelka závěr pražské části festivalu „Český tanec se světovými choreografy26. června od 20 hodin v O2 areně.

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: