XXII. mezinárodní festival současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2010

         

Nahoru

program festivalu Tanec Praha 2010  čtěte zde

Nahoru

8.6.2010

Recenze: Pál Frenákova dvojčata

Začátek festivalu Tanec PRAHA 2010 provázely drobné technické problémy. Představení Compagnie Pála Frenáka tak začalo s dvacetiminutovým zpožděním, což však diváky neodradilo.

Choreografický rukopis maďarského choreografa Pála Frenáka ovlivnila zkušenost z dětství, kdy ho vychovávali neslyšící rodiče. Pohyb, který vychází především ze současného tance, je tak kromě prvků klasického tance (především vysokých skoků) doplněn právě gesty a znakovým jazykem.

V inscenaci Twins pojednává o prožitcích a pocitech, se kterými se vyrovnávají každá dvojčata – tedy o vnímání propojenosti se svým „druhým ztělesněným já“, závislosti na něm  a neschopnosti se vůči němu zcela vymezit. Staví příběh mužských dvojčat (Krištof Várnagy, László Major) do několika obrazů. Rovina, ve které je prezentuje, však zůstává nezměněna. Téměř neustále se jedná o vzájemné boje, hašteřivé soupeření a předhánění se. Klidnou rovinu zastupuje motiv sblížení až dotírání a „dolejzání“. Vidíme dvojčata honit se na kolečkových bruslích, rozpoznávat své tělo krčením a opíráním se o zeď, jejich strasti a slasti jsou přeneseny i do výšin, kde spolu zápolí na houpačce.

Pohybový slovník je vysoce efektní. Divák v úžasu otvírá nad dispozicemi a pohybovým rozsahem tanečníků pusu dokořán – nohy zde létají vysoko kolem hlavy, tělo se dokáže zkroutit do neuvěřitelných a bizardních poloh. Zároveň je však pohyb zkomolen, zkřiven a zdeformován. Tanečníci tak zdařile připomínají hadrové panenky, rozdivočelá mláďata či lidské bytosti po obrně. Výsledný efekt zesiluje kostým – pouhé černé slipy a nabílené obličeje.

Kontrast k těmto povětšinou dynamickým částem vytváří dvě loutkové mezihry. Loutka v lidské velikosti má nejspíše navozovat onu nesvobodu a vzájemnou manipulaci, která dvojčata doprovází. Scény, v nichž figuruje, jsou však bohužel celkem zdlouhavé a nezáživné. Nevytrhne je ani fakt, že v jedné z nich loutkou pohybuje aktér na chůdách (Dávid Telete).

Jako problematické se jeví i logické zdůvodnění zařazení některých obrazů či jejich elementů. Proč se tanečníci na scénu vřítili na kolečkových bruslích? Proč se pak vysvlečou a pobíhají po scéně nazí? Ne, že by to nepůsobilo efektně, ale užití nahoty a bruslí zavání v tomto případě spíše samoúčelností. Stejně tak i projekce zde není nepostradatelná.

Závěrečné dosažení svobody je znázorněno smrtí dvojčete a prostřednictvím nahého tanečníka, který zuřivě krouží po jevišti na bruslích a mává přitom křídly připevněnými na rukou. Výsledný dojem je tedy lehce rozpačitý, a to i přesto, že tanečníci podali vynikající výkony a scény, kdy se pohybovali při zdi, byly působivé a nezapomenutelné.

 

Letošní ročník festivalu Tanec Praha byl zahájen paradoxně až po skončení úvodního představení, a to site-specific projektem, který se odehrával ve venkovních prostorách za divadlem Ponec. Na jeho realizaci se podílel chilský choreograf a tanečník Sebastián Belmar a tanečníci pražského souboru DOT504 (Lenka Vágnerová, Michaela Ottová a Pavel Mašek). Scénami zakomponovanými mezi obytné buňky vytvářeli imaginární obraz mandaly, svými pohyby rozvířili na zemi prach. Nejsilnějším momentem díla byl duet Michaely Ottové a Sebastiána Belmara.

Recenze je psána z představení ze dne 7. Června 2010, divadlo Ponec

Autor: Daniela Zilvarová

 

Nahoru

8.6.2010

Tanečnicí roku se stala Tereza Ondrová

V den slavnostního zahájení 22. ročníku Mezinárodního festivalu současného tance a pohybového divadla TANEC PRAHA 2010, 7. června, byly v divadle Ponec vyhlášeny výsledky ankety Tanečník/Tanečnice roku. Stala se jí Tereza Ondrová za interpretaci v díle herečky Anny Polívkové Případy doktora Toureta.Tereza Ondrová je výjimečnou osobností, které si mezinárodní návštěvníci platformy všimli už v předchozích letech, a tudíž měla i nejednu nominaci. Letos přesvědčila nejen skvělými pohybovými schopnostmi, ale nečekaným komediálním talentem,“ komentuje výběr ředitelka festivalu Yvonna Kreuzmannová.
Rovněž byla slavnostně předána Cena diváka, a to taneční skupině ME-SA, kterou získala za site-specific projekt Echoes uvedený v synagoze na Palmovce. Během festivalu Česká taneční platforma probíhalo hlasování platících diváků, kteří nejvýše ohodnotili právě toto silně atmosférické dílo inspirované životem a dílem Sylvie Plathové.
Na cenu tanečník/Tanečnice roku byli dále nominováni: Tereza Lenerová za výkon v díle Proměnná, Honza Malík za Zločin a trest a Tomáš Nepšinský za interpretaci choreografie 100 Wounded Teras. Terezu Ondrovou mohou pražští diváci v nejbližší době zhlédnout v divadle Ponec v představení VerTeDance a izraelské choreografky Mayi Lipskem Transforma, které bylo zařazeno do hlavního programu festivalu Tanec Praha, a to v pátek 11. června od 20 h. Odehraje se také už ve středu v Olomouci v Divadle K3. V rámci festivalu je také reprizována inscenace Případy doktora Toureta v úterý 8. v divadle Barka v Brně a ve čtvrtek 17. 6. v Bazilice v Českých Budějovicích.

Taneční kritička Jana Návratová o vítězce ceny Tanečník/Tanečnice roku 2010: „Tereza Ondrová působí trochu jako sportovní víla – je éterická i atletická zároveň. Může za to její vysoká postava a zamyšlená tvář s velkýma hlubokýma očima. Německý kritik Thomas Hanh o ní nedávno napsal, že je „skutečnou současnou tanečnicí“. Chtěl tím nejspíš říci – technicky všestrannou, přemýšlivou, pohybově a výrazově nezaměnitelnou, schopnou tvořit samostatně i v týmu. V kolektivních choreografiích nevystupuje do popředí, není excentrik, přesto dokáže maximálně zmagnetizovat divákovu pozornost, a to jak svým výkonem, tak neokázalým půvabem. Tereza je vnímavá bytost, jejíž přítomnost na jevišti vždycky znamená určité tajemství. Jako choreografka tvoří léta společně s Veronikou Knytlovou tandem, ve kterém se věnují základním vztahům, jako je přátelství, rodičovství. V poslední samostatné choreografii Jaja a Papus ztvárňuje Tereza Ondrová společně osudovou cestu muže a ženy. Spojuji si proto Terezu s písněmi Susanne Vega; choreografie, které tančí či tvoří, jsou, podobně jako texty kanadské písničkářky, o obyčejných malých věcech. Ty drží ohromnou silou pohromadě celý svět.

Diváky oceněná taneční skupina ME-SA vznikla jako pokračování dvouleté spolupráce choreografky Ji-Eun Lee a česko-slovenské trojice tanečnic Hany Kalouskové, Martiny lacové a Karolíny Paarové. Všechny tři tančily v projektech Ji-Eun Lee. S choreografií Objekty a zrnka se zúčastnily festivalu Fringe ve skotském Edinburghu a inscenace Angels and Demons byla uvedena v Japonsku. Cílem skupiny je prezentovat společné projekty a zkoumat svou spoluprací možnosti soudobého tanečního umění. Site-specific projekt Echoes (2009) pro synagogu na palmovce je prvním projektem v choreografii tří tanečnic.

 

Nahoru

14.6.2010

Slovensko-belgický večer

Další festivalový večer Tance Praha pokračoval ve vtipném duchu. 13. června 2010 divadlo Ponec představilo inscenaci Hexen tanečního souboru Debris Company ze Slovenska a krátkou choreografii belgické Compagnie José Besprosvany Récitations.

První téměř hodinová choreografie Hexen oplývala úžasnou poetičností. Pracovala s tématem samoty a mezilidských vztahů, které byly různým způsobem pokrouceny a schovány za imaginací jednotlivých postav. Interpreti si vytvořili platformu pro bytí v nadreálném světě a vdechli do svých životů lehkost, hravost a jistý kus originality.

Pro navození potřebné atmosféry sloučili vizuálnost s hudbou i pohybem velmi nápaditým způsobem. Zadní část jeviště se natažením bílého plátna proměnila v místo, na kterém se vytvářely sny a chytaly se pro „venkovní“ příběhy. Příběhy se zjevovaly na pár chvil, někdy se pojily s realitou, někdy si žily v mezičase a meziprostoru. Hudba podmanivě doplňovala charakter nově vytvořeného světa s velmi hravými a uvolněnými pravidly. Každý si mohl na okamžik svůj život zastavit, dívat se z povzdálí a opět spustit. Lidé v tomto světě totiž mají i svůj vlastní jazyk, který se jen těžko zařadí do jazykových rovin obyvatelů planety Země. Stejně tak jednání a smýšlení by jim leckterý tvor na Zemi mohl závidět. Mají v sobě jistou lehkost a uvolněnost. Tyto principy se nejvíce projevily na pohybu, který je převážně založen na kontaktu s partnerem. Obrovské pohybové možnosti tanečníků dokreslovaly ty nejjemnější linky nového světa. Upozaděny nezůstaly ani výrazové prostředky, které zde hrály velkou roli.

Stanislavě Vlčekové a Danielu Račekovi se povedlo tomu obyčejnému z obyčejného života obléct nový kabát, přepnout barevné knoflíky a vytvořit tak svět iluzí a snů, které umně překrývají šedivé zápletky našich životů a upozorňují tak na malichernost a absurditu některých situací s úsměvem a lehkostí.

 

Druhé představení tohoto večera, Récitations, uvedlo dvě ženy: jednu v botách na podpatcích – zpěvačku, druhou v bílé sukni a černých sportovních botách – tedy tanečnici. Zpěvačka loudila ze svých úst neuvěřitelné zvuky i čisté tóny a tanečnice svými pohyby doplňovala vzniklý duet.

Nápad to byl velmi zajímavý, avšak možná trochu nevyužitý. Mezi tanečnicí a zpěvačkou chyběl vztah vzájemnosti. Zpěvačka ve všech složkách, někdy i v té pohybové, převyšovala tanečnici. Nedošlo tak k vytvoření jedné osoby se dvěma hlavami, jak sliboval program, ale ke koncertu francouzských slabik a libých zvuků doostřovaných pohybem. Oceněna by však měla být mimická výrazová složka obou umělkyň a smysl pro komičnost.

 

Recenze je psána ze dne 13. června 2010, divadlo Ponec.

Autor: Lucie Břinková

Nahoru

17.6.2010

Utrpení mořské panny

Ningyo. Japonsky mořská panna. 60 minut. Člověku se nechce věřit, že je možné věnovat tomuto tématu celou hodinu. Bohužel je. Nebo alespoň se nás o tom snaží přesvědčit švýcarská choreografka Nicole Seiler a tanečnice YoungSoon Cho Jaquet.

Počátečních pět minut se divák snaží zorientovat ve tmě, která připomíná hlubinu oceánu. Slabý kužel světla osvětluje část scény, do nějž se postupně vnořuje „cosi“. Pohybuje se „to“ pozvolna, záhadně, neidentifikovatelně. Má to na sobě temně zelený přiléhavý skafandr a kuklu na hlavě. Veškeré představy o malé mořské víle, sličné mořské panně s dlouhými blond vlasy jsou tak v mžiku zbořeny – nebo alespoň na chvíli.

Nicole Seiler si totiž směle pohrává se zažitými představami o tom, co je krásné a co nikoli. A daří se jí to. Nechává svou představu mořské panny máchat a zmítat se v brouzdališti. Dojem odpudivosti posílí v momentě, kdy z něj nechá interpretku vylézt. Ta se pohybuje jako hadrová panenka či pololeklá ryba líně se mrskající na suchu. Izolacemi, podlamováním rovnováhy, drobnými leč trhanými gesty evokujícími styl electro boogie, mrštností, kterou střídá ustrnutí. Přibližuje se k divákům tak blízko, až to nahání hrůzu. Dojem zesiluje i elektronická hudba, kterou vyluzuje na mixážním pultu přímo na scéně DJ-ka Letizia Renzini.

Vzápětí však navazuje kontrastní scéna, která představuje mystickou bytost v jiném světle. Křehkou, jemnou, zranitelnou. Ve své ošklivosti až dojemně krásnou. Její drobné pohyby a gesta doplňuje projekce, která prochází skrze ni a vyvolává dojem rozdvojení tanečnice.

Kéž by v tento moment choreografie skončila!

Následuje však sled bezbarvých a bezvýznamných scén postrádajících jakýkoliv smysl a opodstatnění. Tanečnice zmizí do zákulisí, aby se na scénu vrátila polonahá s blonďatou parukou na hlavě a začala se povalovat a překulovat po jevišti. Jako by se nechumelilo se poté zvedne a začne si vysoušet zamokřené tělo a vlasy ručníkem. Že by to všechno byl jenom zlý sen? Aby toho nebylo málo, napije se mléka, které pak vylije do brouzdaliště, aby se v něm na závěr opět namočila v sérii unylých póz. Avšak proč???

Nicole Seiler je fascinována fenoménem mořské panny. Ve své fascinaci však zůstává sama.

 

Recenze je psána z představení ze dne 17. června 2010, divadlo Ponec.

Autor: Daniela Zilvarová

 

Nahoru

21.6.2010

Evropská taneční laboratoř 2

Další představení Tance Praha proběhlo v neděli 20. 6. v divadle Ponec. Tentokrát si diváci mohli užít druhou Evropskou taneční laboratoř, která nabídla choreografie: Tore (CZ), Appel (UK), Void Amongst Humans (CZ) a Ven (ESP).

S posledním úderem gongu značícím začátek představení se obecenstvo ocitlo v býčí aréně a bylo svědkem černočerveného zápasu mladé toreadorky s nebezpečným býkem.
Dora Hoštová, choreografka a zároveň interpretka tohoto díla, předvedla velmi jistý a přesvědčivý výkon. Od prvního uvedení (recenzováno na Tanečních aktualitách 9. 5. 2009) se vybrousily veškeré nejistoty a Tore zaujalo jak nápadem, tak provedením.

Druhou choreografii Appel (Company Decalage) neprovázel žádný silný příběh nebo motiv, protože to nepotřebovala. Použila jiné zbraně. Na jevišti se nejdřív objevil hudebník pískající na bansuri a hrající na tabla, který po celou dobu doprovázel příjemnou hudbou dva tanečníky. Muže a ženu, mezi nimiž se od začátku rýsovalo napětí a výzva kdo s koho. Dva famózní tanečníci, pro něž různé přemety, stojky a otočky na hlavách jsou hračkou, se na jevišti „štengrovali“, který z nich dvou je lepší. Intenzita soutěžení se stupňovala s přibývajícími minutami. Energie proudila od konečku prstů do konečku prstů. Jeden na druhého vytahovali neuvěřitelné kombinace inspirované capoeirou, současným tancem, brakedance, B-boyingem a různými dalšími styly. Oba interpreti za necelých patnáct minut předvedli svoji renesančnost v pohybu a diváci se tak mohli utleskat. Na Company Decalage se tu dlouho nezapomene.

Po technické přestávce přišla na řadu další česká choreografie Jarka Cemerka Void Amongst Humans. Jeviště divadla Ponec se proměnilo v syrový a realistický prostor nového vyspělého světa, v němž spolu žijí i nežijí dvě bytosti. Vyspělost člověku může usnadnit život, ovšem vrhá ho do temných koutů samoty a nicoty, kde začíná pomyslný začarovaný kruh. Jarek Cemerek a Helena Arenbergerová nasadili již od samého počátku svižné tempo, které udržovalo napětí a pojilo jednotlivé pasáže. Tito dva lidé by mohli mít všechno, po čem touží, ale svět, ve kterém žijí, a systém, do kterého jsou zamotáni, je nutí ignorovat hlas srdce, a jim se tak nedaří vystoupit do života toho druhého. Toulají se samotou a libují si ve své odcizenosti. Bojí se otevřít… Interprety doprovází koláž zvuků a melodií Ondřeje Dědečka, která do vyspělého světa skvěle zapadá. Světla limitují a určují jejich pohyb. Realitu a syrovost příběhu i doby dotváří jak dřevěné parkety a šedivé zdi, tak i kostým: džíny a zpočátku i tenisky a mikina s kapucou.
Choreografie disponuje velkými pohybovými nároky, které byly proměněny jak Helenou, tak Jarkem. Oba jsou ve Void Amongst Humans velmi poutaví. Tyhle role jim sluší. Jiskří to mezi každým pohybem, diváci napjatě očekávají, jak to dopadne. Dokázali zaujmout a vrýt se pod kůži pozorovatelům evropského tanečního umění.

Již teď neobyčejně vydařený večer však ještě nebyl u konce. Na závěr se představil španělský soubor La Macana s choreografií Ven, která již získala na jiných evropských festivalech nejedno ocenění. Dva – opět muž a žena v roztrhaných džínech – si nejprve pohrávají s předáváním síly a energie v různých pózách a figurách. Zpočátku je zde evidentní sexuální napětí a chtíč. Hlavním motivem je však po celou dobu kontakt. Především kontakt mezi mužem a ženou. Po krátkém intermezzu, kdy na jevišti zůstává osamocený muž a zuje si boty, se rozehrají nevídané kombinace tanečních a kontaktních variací, že divákovi je najednou jasné, proč je toto představení tak oceňováno a vyvyšováno. Z ženy se stává jakýsi koberec, který se neustále roluje a krabatí a nadzvedává a přetáčí a na něm tančí svýma bosýma nohama muž, který za žádnou cenu nešlápne na studenou podlahu. Neodradí ho šlápnutí na břicho, ani na vlasy a už vůbec ne na ramena či hrudní páteř. Neuvěřitelné se stává možným a to vše je prezentováno s lehkostí a jakoby nic!

Mladý pár tanečníků z Galicie uzavřel velice zajímavý a inspirující večer. Většina diváků si přála, aby ještě nekončil a tanečníky s těžkým srdcem propouštěli z jeviště. Druhá Evropská taneční laboratoř Tance Praha 2010 se neobyčejně vydařila.

Recenze je psána z představení ze dne 20. června 2010, divadlo Ponec.

Autor: Lucie Břinková

 

Nahoru

23.6.2010

Yesterday
foto: Alastair Muir

co zůstalo, co zbylo z toho, co bylo včera a předtím….

Symbolickým vyvrcholením festivalu Tanec Praha už tradičně bývá představení světově uznávaného souboru na velké divadelní scéně. V letošním roce přináší program vrcholy dva, oba na prknech Hudebního divadla Karlín. První z nich byl uveden 22. června (repríza 23. června) a představil českému publiku práci izraelské choreografky trvale působící ve Velké Británii Jasmin Vardimon, jedné z vůdčích osobností britského tanečního divadla, ovšem u nás jen málo známá. Se svou skupinou Jasmin Vardimon Company vytváří díla, ve kterých je velmi fyzický tanec kombinován s používáním digitálních technologií v jasných divadelních akcích nesoucích hloubku daného námětu.

Přesně takové je i Yesterday. Víceméně retrospektivní představení je jakýmsi ohlédnutím za vzpomínkami, které se vynořují stejně, jako když nalezneme dávno ztracenou věc, potkáme staré známé, uslyšíme již zapomenutou píseň. Vzpomínky banální, frustrující, sentimentální i úsměvné. Vyskakují jako pohyblivé fotografie a i přes vzájemnou nesourodost mají něco společné: touhu po životě, touhu po lásce…

Yesterday má nekomplikovanou strukturu. Jednotlivé spíše divadelní epizody jsou propojovány jakýmisi tanečními "intermezzy", ve kterých nelze než obdivovat fyzickou připravenost a sehranost tanečníků. Jejich dynamický taneční projev využívá  slovníku současného tance, aniž by hledal výrazné inovace, šokoval či se snažil vzbudit silné emoce. Od toho zde jsou jednotlivé obrazy. Minimalistický bodypaitingu černou fixou udávající cestu duše i těla, náročná kombinace s projekcí, kdy se tělo tanečnice stává skrze promítací plátno bydlištěm jiných tanečníků, a tak, jak ona je ničí, tak jim se ničí domov a potažmo celý život. Laserová animace zase zdůrazňuje ta nejdůležitější slova pro lidské city a naopak čistě divadelní výstupy tanečníků - bytostí plných emocí a potřebou je ventilovat, aby mohli dále žít. Nadsázka je divadelní samozřejmostí, a přesto z ní až někdy mrazí, stejně jako z ironického humoru či drsné vášně. Můžeme v díle vystopovat určité prvky syrovosti, která je vlastní izraelské tvorbě a zkušenosti s ní (Jasmin Vardimon byla členkou Kibbutz Dance Company), ale více se zde prosazuje  lidská duše, její křehkost a její emocionální potřeby, tak jak je vnímáme a prožíváme v západní Evropě. Velmi evropsky působí i tanečníci, kteří mají možnost ve svých rolích obsáhnout širokou škálu výrazových poloh a přímo se mění před očima. Banalita populárních písní je jim vlastní stejně jako silné dramatické výstupy.

Yesterday je bezpochyby opravdovým divadelním představením, kde tanec dokazuje svou schopnost naprosto univerzálního vyjadřovacího prostředku. Jasmin Vardimon jej neponižuje ani nepovyšuje, ale zachází s ním stejně jako s ostatními inscenačními složkami velice účelně. Používá vše přesně tam a v takové míře, jak je potřeba, a dokáže je i přes zdánlivou nesourodost dovést až k pointě. Dokáže zobrazit člověka.

Zuzana Smugalová

 

Nahoru

23.6.2010

TANEC PRAHA 2010 zakončí 29. června slavný vlámský soubor les ballets C de la B choreografií věnovanou Pině Bausch

Měsíční maraton festivalu TANEC PRAHA 2010 se rychle blíží ke svému závěru a Prahu čeká vrchol taneční sezony: 29. června uvede v Hudebním divadle Karlín slavný vlámský soubor les ballets C de la B choreografii Out of Context věnovanou německé choreografce Pině Bausch. „Je to historicky první české hostování tohoto světově proslulého souboru založeného režisérem a choreografem Alainem Platelem v roce 1984,“ vyzdvihuje význam představení Yvona Kreuzmannová, ředitelka festivalu TANEC PRAHA. „V Out of Context se Alain Platel vydává do nitra lidské duše, zve diváka do hlubin naší existence,“ říká Yvona Kreuzmannová. Platel ukazuje, jak jsou si genialita a šílenství blízko. Jeho performeři často přejímají pohybové prvky od hysterických, mystických či mentálně handicapovaných osobností: grimasy, zkroucení těla, škubavé pohyby, křeč, skřípání zubů aj. Hranice mezi normálním a nenormálním je zde zrušena. „Diváci při představení zažívají něco nečekaného, cenného, intimního a fascinujícího. Zdaleka nejen díky neuvěřitelné virtuozitě tanečníků,“ uzavírá Yvona Kreuzmannová. Vstupenky jsou v prodeji v pokladně Hudebního divadla Karlín a síti Ticketart, začátek je ve 20 hodin.

Alain Platel se narodil v roce 1956 v belgickém Gentu. Má speciální pedagogické vzdělání a je režisérem samoukem. V roce 1984 založil malý soubor z okruhu přátel a příbuzných. Emma (1988) signalizovala jeho koncentraci na režii. Se svými dalšími díly (Bonjour Madame 1993, La Tristeza Complice 1995 a Iets op Bach 1998) vytvořenými již pod hlavičkou souboru nově pojmenovaného „les ballets C de la B“ prorazil na mezinárodní špičku. Podobný efekt měla jeho spolupráce s Arne Sierensem – představení Moeder en Kind (1995), Bernadetje (1996) a Allemaal Indiaan (1999) dosáhla též mezinárodního věhlasu. Po posledním z nich oznámil Alain Platel, že končí, ale vzápětí nato ho přizval Gerard Mortier ke spolupráci na inscenaci Wolf (2003), založené na Mozartově hudbě. Tento sborový projekt byl také začátkem úzké spolupráce se skladatelem Fabriziem Cassolem. Mezníkem v Platelově tvorbě bylo předsta­vení vsprs (2006). Jeho dílo i doposud překypovalo diverzitou témat i tanečníků, ale od této chvíle směřuje více do hloubky, je naléhavější a více odkrývá svět vášně a touhy. A také násilí, jako tomu je v Nine Finger (2007). Po barokním představení pitié! (2008) je Out of Context téměř asketickou reflexí pohybového repertoáru křeče a záškubů. Platel důsledně pokračuje v hledání pohybového jazyka. Jeho touha po překročení hranic individuality se stává stále hmatatelnější. Platel se také věnuje tvorbě tanečních filmů. Spolu s britskou režisérkou Sophie Fiennes vytvořil následující filmy: Because I Sing (2001), Ramallah!Ramallah!Ramallah! (2005), VSPRS Show and Tell (2007) a de balletten en ci en là (2006). Platel získal řadu mezinárodních ocenění včetně prestižní ceny Prix Nouvelle Réalités Théâtrales v roce 2001. Jeho metody ovlivnily tanečníky i choreografy po celém světě.

les ballets C de la B (les ballets contemporains de la Belgique) založil Alain Platel v roce 1984 v Gentu. Během let se z něj stal soubor proslulý a úspěšný doslova po celém světě. Vyvinul se v uměleckou platformu pro řadu choreografů, která čerpá inspiraci nejen od Alaina Platela, ale také od Christine De Smedt a Koen Augustijnen. Jeho členy byli jednu dobu také Hans Van de Broeck a Sidi Larbi Cherkaoui. Soubor se snaží zapojovat mladé performery z různých oblastí. Představení nelze snadno definovat, přesto je však možné rozpoznat jeho osobitý styl (populární, anarchický, eklektický, angažovaný).

Festival TANEC PRAHA uvedl letos představení souborů z Belgie, České republiky, Chile, Maďarska, Polska, Slovenska, Španělska, Švýcarska a Velké Británie. Paralelně s Prahou probíhá do 23. června festivalový program i v osmi regionech ČR: v Brně, Českých Budějovicích, Českém Krumlově, Chocni, Olomouci, Pardubicích, Plzni a Valašském Meziříčí. Navíc TANEC PRAHA nabízí v rámci doprovodného programu pestrou škálu workshopů zahraničních umělců, které probíhají ve Studiu ALT@ (Hala 30).

 

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: