Mezi podzimní premiéry v divadle Ponec se na přelomu října a listopadu zařadil mezinárodní projekt LO SENSIBLE PERMANENTE, v jehož rámci byl do Čech pozván na rezidenci mexický choreograf Juan Manuel Ramos Ávila. Během stáže na HAMU si vybral čtyři tamní studentky, které jsou v Ponci poměrně novými a neokoukanými tvářemi – Pavlínu Červíčkovou (ČR), Soňu Ferienčíkovou (SK), Naděždu Mužíkovou (ČR) a Emmu Saarelainen (FIN). S tímto kvartetem mezinárodního obsazení, který doplnila mexická tanečnice a asistentka choreografa Claudia Bedolla Vargas, se Ramos jal objevovat lidské smysly.
Již se vstupem do divadelního sálu musí divák nečekaně zapojit i jiné smysly, než jenom zrak, kterým je připraven zhlédnout představení. Na vlastní kůži pocítí spršku vody shůry, v potemnělém sále hledá cestu ke svému sedadlu spíše hmatem a za odměnu pak může potěšit svou chuť – na židličce čeká na každého bonbón. Lidské smysly jsou hlavním tématem celého představení, jemuž vévodí nádherná scéna, vytvořená z vertikálních tyčí různých délek. Některé vyrůstají ze země, jiné visí a dohromady evokují představu lesa. Perforované tyče navíc prosvítají a působí jako dokonalý světelně-scénografický prvek (autorem light designu i scénografie je choreograf sám).
Prostor postupně zaplňují dívčí těla, která se vždy zcela zjevně pohybují „na téma“ jednoho smyslu. Začíná se pro tanec zásadním hmatem, pokračuje se přes sluch a dál, duety střídají tria… Choreograf nakládá s jednotlivými smysly dosti odhadnutelně, nepřináší neotřelé či nové nápady. Tanečnice místy spíše cvičí, než aby tvořily tanec s nějakým vnitřním obsahem. Sem tam najdeme pár osvěžujících nápadů, jako když do absolutního ticha a tmy v sále najednou všechny tanečnice nečekaně strašlivě zaječí. Sluch i nervová soustava jsou lehce pošramoceny, alespoň však vytrženy z lehké apatie.
Poslední část představení je kapitola sama pro sebe. Juan Manuel Ramos a jeho skupina Bajo Luz jsou známi svou technikou „zavěšení“ na kovových konstrukcích. Doposavad vždy používali kombinaci vertikálních a horizontálních tyčí. V Lo Sensible Permanente však nakonec zůstaly pouze vertikální tyče, okolo kterých se tanečnice ve finále ovíjejí. Provádějí to sice velmi zručně, je na nich vidět práce, kterou tomu věnovaly, ale ať se snaží sebevíc, stejně jsme se všichni přenesli do trochu jiného podniku než je divadlo Ponec…
Rezidence zahraničního choreografa je pro studentky HAMU jistě dobrou zkušeností. A tak je toto představení třeba brát. Divácké smysly jím sice nejsou zcela ukojeny, ale nakonec nám zbyde pro útěchu alespoň ten bonbón…
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?