Hranice pádu aneb O setkání s gravitací v současném tanci

13. 4. 2014 osobnosti

Autor Viktor Čech

Zamyšlení nad fyzikálními zákony v tanci inspirované inscenací souboru VerTeDance Korekce.

V roce 1970 představila výrazná osobnost amerického postmoderního tance Trisha Brownová sérii choreografií odehrávajících se většinou na ulici nazvanou Leaning Duets. V nich se páry tanečníků potýkaly s vlivem gravitačního tahu na nakloněná těla. Do sebe zavěšení aktéři, každý nakloněný bokem na opačnou stranu v ostrém úhlu, se snažili kráčet za pomoci do sebe se zapírajících stran chodidel vpřed. Na rozdíl od pozdějších čistě profesionálních remaků této práce z nedávné doby (kupř. Early Works z roku 2010 realizované Trisha Brown Dance Company) však výsledkem nebyl elegantní a suverénní pohyb trénovaných tanečníků, ale často velice nemotorné a pádem končící pokusy, do nichž se dle dochovaného archivního filmu zapojilo nejspíše i publikum. Autorka přišla následně v rámci scénického představení i s dalšími variantami za pomoci provazových pomůcek, když například dvojice proti sobě zavěsila buď čelem, nebo za sebou a rozehrála hru s možností balančních pohybových variací z těchto pozic. Na rozdíl od některých dalších technologicky i akrobaticky sofistikovanějších autorčiných prací založených na imitaci běžného pohybu chůze v pozici posunuté o devadesát stupňů na stěnu se zde ovšem jednalo o hraniční situaci, kde pohyb stále zůstával skutečně funkčním, ale byl doveden na samou hranici proveditelnosti. Okamžik vzájemné závislosti, potřeby důvěry a spojení sil v rámci dvojice aktérů přinesl do tohoto neustálého balancování nad možností pádu i sdílený moment. Nemáme zde jen tělo jedince popírajícího se s fyzikálními silami, ale i sílu lidské vzájemnosti snažící se je překonat.

S otázkou vzájemnosti je spjata i variace na výše zmíněnou práci Trishy Brownové, kterou v rámci projektu Aleše Čermáka složitě nazvaného Pro začátek můžeme znovu zformulovat náročný systém podmínek pro kladnou odpověď typu: „Ano! Opravdový život je přítomnost.“ v roce 2013 společně připravil tento umělec a choreografka Petra Hauerová. Tři tanečníci se v podobenství nedělitelnosti a vzájemnosti sociálních vazeb zhruba čtvrt hodiny potýkali s gravitací… Společné překonávání gravitačního tlaku šikmo k zemi zády nakloněných těl bylo zde nejen podobenstvím, ale přímo metonymií nutné vzájemnosti pro zachování lidského kolektivu. V nedávno představeném projektu taneční skupiny VerTeDance, realizovaném za vedení režiséra Jiřího Havelky a nazvaném Korekce, se můžeme setkat s mnohým z toho, na co jsem v předchozím textu již upozornil. Projekt navazuje na site-specific akci VerTeDance v opuštěných prostorách lázní funkcionalistického paláce bývalých Elektrických podniků. Expresivní a existenciální náboj tohoto experimentu, v němž se otázka nesvobody zhmotnila ve fyzických projevech psychických zábran, byl již předem poněkud nešťastně lapen v příliš konkrétním a popisném kontextu komunistického lágru. Pokus o jeho přenos do divadelního prostředí však dopadl v režii Jiřího Havelky nečekaně odlišně. Jak již naznačili jiní recenzenti, vzniklo úplně nové představení. Korekce je založena na oproštění od konkrétního historického rámce, zbavena snahy o tísnivé emocionální vyjádření a vystavěna na prostém, ale silném formálním prvku, který sám pomáhá dobře definovat téma nesvobody. Tímto formálním prvkem je možnost vychýlení lidského těla do nepřirozeného úhlu. Čelem k publiku stojící řada sedmi tanečníků rozehrává hru, která je celá založena na prostém faktu nemožnosti se hnout z místa. Zpočátku můžeme sledovat náznaky, když účinkující za pomoci očí a lehkých šťouchnutí postupně rozehrávají proces ne nepodobný navzájem se oťukávajícím kuličkám rázostroje. Práce s hybností a kinetickou energií je zde ale v rukou zkušených tanečníků jemně absorbována a spíše esteticky reprezentována řízeným pohybem. Následné fáze představení postupně odhalují zprvu ne tak zřejmou „umělost“ stability tanečníků. Jemné výkyvy se mění v až hraniční náklony i prudké pády, při nichž se připevnění a nehybnost bot stávají zřejmými a začíná vynikat omezující aspekt. To, co zpočátku vypadá jako stabilní a neotřesitelný postoj, autory chápaný i jako stabilita životní, se postupně odhaluje jako překážka.

Jiří Havelka do tohoto procesu vnáší obměňující se dramaturgickou linii, která ve sledu výjevů krok za krokem vytváří situační momenty končící diskotékovou scénou, kde tanečníci ve světle stroboskopického efektu využívají stále pevné vazby s podlahou. Sehrané pády tanečníků na scéně a celá řada jiných často i komickým nábojem nabitých skečů však v rámci Korekce nepřipomínají nemotorné experimenty a pády z původní realizace Trishy Brownové. Vizuální sehranost skupiny je zde zásadnější než skutečná podstata pohybu a pádu, jemuž tanečníci podléhají i vzdorují za doprovodu živé hudby Clarinet Factory. Psáno z reprízy 6. dubna 2014, divadlo Ponec. Korekce
Režie: Jiří Havelka
Choreografie a tanec: Veronika Kotlíková, Tereza Ondrová, Martina Hajdyla Lacová, Karolína Hejnová, Robert Nižník, Jaro Ondruš, Petr Opavský
Scéna a kostýmy: Dáda Němeček
Světelný design: Katarína Ďuricová
Hudba: Clarinet Factory
Produkce: VerTeDance, o. s.
Premiéra 4. 2. 2014