Jana Bitterová: „Svůj život komponujeme v reálném čase.“


V momentě, když se řekne její jméno, se mi okamžitě vybaví živý obraz visící Jany v koruně stromu v pražské Stromovce v rámci improvizace s Danielem Lepkoffem. Jana je živel, umí být tichá, téměř nepovšimnutelná, ale často překvapuje chrlící energií a schopností hlasitého projevu. Věřím, že na Česko nikdy nezanevře a bude nadále hlubokými postřehy obohacovat český taneční rybníček. Vždyť české tůňky a potůčky má tak ráda…

 

Kdo jsi?

Jana Bitterová. A co to znamená, neustále zkoumám.:-)

Jsem žena se zázemím v Česku a žijící všude možně, poslední rok převážně v anglickém Cornwallu. Jsem někdo, pro koho je důležitý tanec, kreativní pohyb a vědomá práce s tělem, ať už to vede k tomu, že jsem na jevišti, tvořím pro tanečníky v Havaně, pro děti na základkách, vyučuju, píšu o tanci, edituju webové stránky anebo si užívám pohyb někde v potoce anebo zeleni luk.

 

Kdo/co tě na tvé cestě ovlivňuje?

V určité míře mě ovlivňuje samozřejmě každá situace a člověk, se kterým se na své cestě setkám. Buďto tak, že je pro mě inspirací, zrcadlem, anebo si ujasním, čeho nemám zapotřebí a co nechci.

Odpovídat konkrétními jmény by proto bylo moc dlouhé, můžu zmínit některé své hlavní aktivity a instituce: tento rok jsem vyučovala na Falmouth University, kde jsou úžasní kolegové, hostující profesoři, spolupracující umělci… Dostala jsem se tak mimo jiné ke spojení tance a digitálních technologií a tvořila například network performance mezi Kubou a Miami. Před tím jsem absolvovala magisterské studium pedagogiky tance na VŠMU v Bratislavě a ještě před tím bakalářské studium taneční vědy na HAMU. Každoročně jsem se účastnila seminářů pořádaných Artyci, festivalů ImproEvents Prague a dalších mezinárodních workshopů například kontaktní improvizace. Půl roku jsem byla asistentka ve francouzském centru pro choreografický rozvoj Territoires d’ecritures en mouvement a rok jsem pracovala v edukačním oddělení muzea současného umění v Belgii. Je jasné, že kromě milionu dalších věcí jsem ovlivněna i svým rodinným zázemím a asi i díky svému krásnému dětství prochozenému na výletech po lesích a podobně se velmi ráda nechávám „ovlivňovat“ pobytem v přírodě bez lidí.

 

Jaký nejhezčí přírodní tanec jsi viděla?

Ráda sleduju například tanec vody v potoku: choreografii spirál, proudů, točení vírů a stálost tůní, pocit váhy vody a brysknost kapek…

 

Co pro tebe znamená učit tanec? Dá se tanec učit?

Ano, určitě se dá tanec učit. Respektive raději než slovo učitel používám slovo facilitátor. Jde mi o to, umožnit studentům poznat různé nástroje, které mají v tanci k dispozici, a možnosti, jak s nimi zacházet. Baví mě vést lidi k tomu, aby byli schopni sami improvizovat a komponovat, raději než jim předkládat kodifikované taneční techniky. Proto učím například o skladbě a fungování lidského těla, pracuji s každodenními gesty, dávám různá tvořivá zadání, která si může každý sám uchopit podle vlastních možností a zájmů.

Ani nevím, čím to je, ale ve svých tanečních dílnách pro veřejnost anebo při kontaktních improvizacích mám často účastníky, kterým je kolem sedmdesáti let, stejně tak jako třeba dvacetileté studenty tance. Takže takhle rozmanité skupiny musíš vést tak, aby si v tom každý našel něco pro sebe. A to mě moc baví.

 

Co pro tebe znamená improvizace?

Improvizace je pro mě vnímání přítomného okamžiku a jednání v něm tak, že to dává smysl. I když někdy ani nejsme schopni rovnou pojmenovat proč, ale smysl nám to dává. A jakmile ne, tak to hned poznáme.

V kontextu umění mám ráda chápání improvizace jako kompozice tvořené v daném okamžiku. Je to něco, co se dá naučit, takže jsme si vědomi, jak a s čím komponujeme.

Vlastně to není pouze v umění, i svůj život komponujeme v reálném čase, v daném okamžiku. A jasně cítíme, kdy improvizujeme, kdy je to naopak naprostý chaos anebo kdy jsme se myšlenkově zasekli třeba v nějakých minulých situacích, které teď už nedávají smysl.

 

Improvizuješ, když píšeš? Dá se improvizovat v textu? V recenzi?

Myslím, že improvizuji. Ne, že bych před psaním textu vůbec nic nepromýšlela a samozřejmě si také dohledávám různé potřebné informace. Ale často se mi stává, že plno spojitostí a postřehů mi docvakne právě až při psaní textu. To se projevuje i tak, že nejprve mám často pocit „co o tomhle budu psát“, ale jakmile začnu, sotva se vejdu do limitu rozsahu. Pamatuji si, že už ve slohových pracích na základce jsem osnovu psala vždy až zpětně po dokončení textu. Nikdy jsem před tím, než jsem sloh dopsala, netušila, co v něm bude.

 

Jak se rozhoduješ, co škrtat? Myslíš, že i v českých choreografiích by se mělo více škrtat?

Když si text přečtu s odstupem, zjistím, že se třeba v něčem opakuji jinými slovy. Škrtání taky někdy doporučí další osoba, která text rediguje.

U sledování choreografie se mi celkem často stává, že mám takový ten nepříjemný pocit „uf, to je dlouhé, ať už se něco stane“, a v tu chvíli si samozřejmě říkám, že to měl autor trochu více seškrtat. Ale většinou si po skončení představení uvědomím, že vzniklé napětí bylo potřeba k tomu, aby byl výsledný zážitek takový, jaký byl, a uznám, že zkrácená verze by ho neumožnila.

 

Jaká je tvá první asociace na slovo tanec?

Pohyb, který děláme pro požitek z pohybu samotného.

Vím, jak je to široký pojem a kolik má různého chápání, pro mě osobně slovo tanec ještě znamená vědomý kreativní pohyb, který má určitou vnitřní hudbu, která ale vůbec nemusí být vázána na vnější hudbu anebo na nějaký pravidelný rytmus.

 

Jaká je tvá obrazová asociace na slovo pohyb?

Voda.

 

A asociace na slovo recenze?

Pojednání o uměleckém díle, které ho čtenářům přibližuje nějakým základním popisem, a dále autor recenze dílo hodnotí podle svých zkušeností a znalostí a nevyhnutelně je jeho názor subjektivní.

 

Má kritik promlouvat přímo s tvůrcem o jeho tvorbě? Proč?

Obecně o tvorbě určitě ano, to je přínosné pro obě strany. Ale abych řekla pravdu, nejsem si jista, jestli je dobré, aby se recenzent bavil s umělcem přímo o konkrétním díle ještě před tím, než ho uvidí. Hrozí pak, že bude v díle hledat jen to, co mu tvůrce sdělil, místo toho, aby na dílo koukal jako čerstvé vnější oko a všiml si něčeho, co tvůrce možná vůbec netušil nebo nezamýšlel. Naopak po zhlédnutí představení je diskuse tvůrce a kritika určitě velmi užitečná.

 

Jak dohledáváš souvislosti? Je podle tebe česká kritika psána v širších souvislostech? A má být?

Když něco píšu, souvislosti nejčastěji dohledávám přes internet a pak jsem ovlivněna svými osobními zkušenostmi diváka i umělce. Mám také hromadu zápisků z různých workshopů, seminářů a setkání, které otevřu, když se mi vybaví, že skrývají něco, co s psaným textem souvisí.

K druhé otázce: Nechci tu dělat kritiku na českou kritiku. Souvislosti jsou samozřejmě ideální a informovanost nutná, ale nikdo asi nemá kapacitu obsáhnout přehled o celosvětové taneční scéně, natož o celkovém uměleckém, anebo dokonce kulturně-společenském dění. Proto je důležité mít možnost číst recenze mnoha různých autorů.

 

Co spojuje tanec s textem?

Myslím si, že jedinečnost tance je v tom, že jím lze sdělit to, co slovy nelze. A samozřejmě to platí i naopak. Text může poskytnout pouze přibližný popis tance, ale nemůžeme vše, co jsme zažili v tanci, přeložit do slov anebo se snažit tanec opodstatnit textem. Text může být inspirací pro tanec a tanec pro text. Tanec a text mají každý svou vlastní hodnotu, mohou se vzájemně obohacovat a doplňovat, ale nemohou se nahradit.

 

Studovala jsi klasickou konzervatoř, teď máš, myslím, větší záběr na současný tanec. Vnímáš nějaký rozdíl v těchhle světech? Proč ses rozhodla studovat klasický tanec? Co tě odvedlo k současnému tanci? Jak ses vůbec k tanci dostala?

Od malička jsem chodila na tanec do ZUŠ. Když jsem studovala gympl, řekla jsem si, že se po něm chci věnovat tanci profesionálně, a nakonec jsem kvůli tomu odešla na tři roky na konzervatoř, kterou mi doporučila paní učitelka na ZUŠ. Upřímně řečeno jsem v tu dobu nevěděla, že by byla nějaká jiná možnost než konzervatoř zaměřená převážně na klasický tanec. No, a díky konzervatoři jsem kromě jiných potkala třeba tebe a Veroniku Šimkovou. Ta mi doporučila letní školu Zuny a Milana Kozánkových, na kterou jsem pak první prázdniny po konzervatoři jela, což pro mě v tu dobu bylo jakési znovuobjevení tance, který mě osobně zajímá víc než klasický balet.

 

Byl někdy moment, kdy jsi tanec nenáviděla?

Ne.

 

Dokážeš psát recenzi na představení, které tě naštve? A co to, které se tě silně pozitivně dotkne?

Ano, na oba případy jsem recenzi kdysi psala. Teď se už na psaní recenzí nezaměřuju. Občas udělám reportáž z festivalu anebo rozhovor.

 

Má být v recenzi snaha o konkrétní popis představení?

Ano, aby čtenář měl alespoň přibližnou představu o díle a nečetl jen souhrn názorů na něco totálně neznámého, pokud představení sám neviděl.

 

Co pro tebe znamená poezie?

Umění slov (případně hlásek).

 

Má něco poezie společného s tancem?

Ano, řekla bych, že tanec je poezie pohybu.

 

Co by sis přála od českých tvůrců?

Aby poskytovali neotřelé pohledy na svět pomocí prostředků, které mají k dispozici. Aby se diváci mohli zastavit a zjistit, že svět lze vnímat mnoha různými způsoby a nic není samozřejmé třeba jen proto, že to tak většina společnosti dělá anebo si to myslí.

 

 

Autor: Lucia Kašiarová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: