Julyen Hamilton na ImproEvents Prague 2015

Julyen Hamilton začátkem března 2015 učil, přednášel a vystupoval v Praze. Co jiného k tomu říci, než že festival ImproEvents Prague opět nezklamal. Letos se konal jeho šestý ročník, který oproti minulým vykazoval několik změn. Za prvé se konal místo pozdního jara již od 1. do 8. března. Za druhé byl zahájen ojedinělým mezinárodním improvizačním představením jedenácti tanečníků a Pražského improvizačního orchestru s názvem Setkáme se °18. Za třetí pozvaný lektor a performer nebyl na rozdíl od předchozích hostů původem Američan. Co však zůstalo – anebo pokud se lehce změnilo, tak jen v plusových hodnotách –, byly kvalita a zkušenost, jež ImproEvents zprostředkovávají. V Anglii narozený a nyní z většiny ve Španělsku žijící světoběžník Julyen Hamilton, stejně jako všichni hosté minulých ročníků, není v improvizačních postupech žádným nováčkem. V jeho pedagogické práci i vystupování se promítají mnohaleté taneční, divadelní a samozřejmě celkové životní zkušenosti. Svůj pocit z něj bych shrnula jako: „ten si už na nic nehraje“.

20. 3. 2015 reportáže

Julyen Hamilton. Foto: Vojtěch Brtnický.

Autor Jana Bitterová

Skrz detail, zkoumání (téměř) celého světa

Julyen Hamilton se oddává výzkumu přítomnosti v naší fyzické realitě. Jde do hloubky a do detailů, zkoumá a pitvá jednotlivé principy a skrz to se dostává k obecnějším souvislostem. Na workshopu jsme zjišťovali, jak se naše tělo chová v realitě, kde se potkávají gravitace a vertikalita, v kartézském pohledu přímé a kolmé k horizontalitě, a mnohem složitěji se projevující v živém organismu člověka. Objevovali jsme zákonnosti, které vykazuje skladba našich kostí, a to, jak se tělo dotýká podlahy. Až teď si uvědomuji, jaký je Julyen Hamilton mistr ve spojování zdánlivě vzdáleného (jedna z mých učitelek tance mi kdysi řekla, že právě toto je jedna z hlavních charakteristik umělce, a já jí přitakávám). Zadání, která Julyen poskytoval, adresovala základní principy ve své obnažené jednoduchosti. Zároveň je však spojoval s výkladem týkajícím se zákonitostí celého vesmíru (těch obecně vědecky uznaných počínaje Galileem, přes například Einsteina až k zmínkám o teoriích, které jsou – možná prozatím – považovány za vědecky neověřené hypotézy). Fyziku a biologii pak hladce, skoro jen tak jakoby mimochodem, propojoval s příklady filozofickými, odkazy na umění všech žánrů anebo na společenské dění.

Avšak to hlavní, o co šlo, bylo „making some dances“, a tak se také dělo. Jestli se snad někomu výše zmíněné k tomu zdá irelevantní, nezažil workshop. Ve skupině dvaceti osmi účastníků jsme se pohybovali v hale Studia Alta s obrovskou vnímavostí vůči sobě i ostatním (jaká to práce s prostorem, že jsem za celý týden ani jednou neměla pocit, že bychom si ve studiu navzájem překáželi!), tvořili jsme pohybové kompozice od sól až po výstupy dvanácti lidí. Zabývali jsme se kompozicí, takovou, která vzniká v daném momentu. Pracovali jsme s frázováním pohybu. Zkoumali jsme stavy mysli a těla, které komunikuje s publikem. Upřímně mohu říci, že všechny průběžně vzniklé kompozice pro mě znamenaly, jak z pohledu performera, tak z pohledu diváka, ojedinělý silný zážitek. (Následuji Julyenovo záměrné nepoužívání slova „improvizace“, neboť to podle něj může vést k opomenutí nebo podcenění pečlivé práce, která za kompozicí vzniklou v daném momentu stojí.)

Play mistra kompozice každého momentu

Ani v letošním ročníku nebyl festival ImproEvents ochuzen o přednášku a promítání (které se uskutečnilo hned v pondělí 2. března) a o vystoupení lektora. Nový prostor Studia Alta se na tuto příležitost naplnil k prasknutí a Julyen Hamilton ho pak zaplnil svojí přítomností.

Pochopitelně nemohu o zážitku z představení Play psát bez ohledu na hodiny, které jsem před tím a potom s performerem strávila na workshopu. Sledovala jsem v Play Hamiltonovu přesnost a zároveň lehkost pohybů i hlasu (ve smyslu lehkosti a snadnosti, s jakou vše prováděl, nikoli ve smyslu dynamické kvality, ve svém projevu je často velmi ostrý). Vnímala jsem strukturu představení, která působila celistvě a s vnitřní logikou, avšak v každičkém momentu překvapivě, pociťovala jsem velkou otevřenost a zároveň jasnost záměrů. Viděla jsem živou demonstraci toho, co to znamená „dynamický“ (místo statický) obraz, což nesouvisí s množstvím pohybu nebo zvuků, ale spíše se stavem, ve kterém ho performer vytváří. Spatřila jsem naprostou přítomnost ve fyzické realitě těla, která umožňuje vznik „otevřených metafor“. Začalo mi dávat smysl, proč Julyen mluvil o tom, že čistá fyzická přítomnost nevytváří abstrakci, a proč zmiňoval možnost jejího chápání z pohledu společenského či politického…

Každý z diváků si zřejmě našel v Play své výklady tak, jak to otevřenost metafor umožňuje. Pro mě se představení stalo velmi aktuálním a politickým, aniž by vnucovalo jakýkoli názor, slovy Julyena Hamiltona, „nechávalo otevřené rány“ (což rozhodně neznamenalo, že bych se cítila zraňována). Pochopila jsem, co to znamená, když někdo umí smysluplně zacházet s objekty na jevišti, a to jich tam nebylo málo (dlouhá lať, židle, kbelíky plné kovových válců…). Vnímala jsem, jak přítomnost v realitě prostoru ho činí tvárným, což bylo v tomto případě ještě podpořeno výrazným světelným designem (v jeden moment ve mně sólista s rekvizitami evokoval tisícihlavý dav).

Představení Play však bylo mnohem více než demonstrací elementů práce Julyena Hamiltona, z nichž o některé se svým vyučováním podělil s účastníky workshopu. Pro mě osobně bylo nezapomenutelným mnohavrstvým a přitom jasným zážitkem. Slovy lépe nepopsatelným. Takže co jiného k tomu říci? Jestli budete mít příležitost vidět na živo (anebo alespoň na obrazovce) Julyena Hamiltona, mohu jen doporučit.

Psáno z festivalu ImproEvents Prague 1.-8. března a představení 5. března 2015 ve Studiu Alta.