K životnímu výročí tanečnice a pedagožky Zuzany Gančevové


S jubilantkou Zuzanou Gančevovou se znám od dětských let. Oba jsme navštěvovali baletní přípravku Národního divadla a později se Zuzana stala ročníkovou kolegyní na pražské konzervatoři. Sešli jsme se na HAMU, abych se dozvěděl podrobnosti z její profesní kariéry.

Maminka, nadšená milovnice baletu, tě jako tříletou holčičku přihlásila do baletní školy paní Zdeny Zabylové…
Mám nádherné vzpomínky. Jako dneska vidím, jak jsem s maminkou jela tramvají do Košíř, kde měl malý obchod pán, který prodával špičky. Paní Zabylová vyžadovala, aby i ty nejmenší holčičky měly ušitou balerínku a patřičnou obuv. Maminka vše zařídila a já se v Hlaholu, vystrojena do krásné sukýnky, mohla chytit baletní tyče, která byla vysoko nad mou hlavou, a poprvé v životě se vydrápat na špičky. To byl nezapomenutelný zážitek.

Jak to bylo dál? Ty jsi pak navštěvovala baletní školu Marty Aubrechtové. Jaký byl rozdíl obou škol?
Obrovský. Paní Zabylová milovala svá děvčátka, která oslovovala ve zdrobnělinkách. Řekla bych, že nás učila mít vřelý vztah k baletu. Zato paní Aubrechtová vyžadovala dril. Hodiny se konaly v jejím bytě, který byl upraven na baletní sál. Chodila mezi námi a s holí v ruce opravovala nepřesnosti.

Tebe ale v té době lákal ještě jiný taneční žánr. Jak vzpomínáš na Franka Towena?
Towen pro mne objevil zcela jiný svět tanečního umění. Mimo stepu nás hlavně učil základům akrobacie. Nejvíce si cením, že mi asi otevřel cestu k muzikálové formě tance.

Pak jsi vstoupila do baletní přípravky Národního divadla k Nadě Sobotkové. Vybavíš si představení Fausta, ve kterém jsme společně vystupovali?
Aby ne. Konalo se ve Smetanově divadle, kam nás rodiče přivedli před začátkem představení. Náš taneček byl až ve finále baletu, a tím vznikl prostor pro dětské hry, kterých se zúčastnila mimo nás dvou například Anetta Voleská, Helenka Koziková, Jarda Tůma, Eda Musil i Jirka Kylián. Jednalo se o hru na schovávanou. Aniž bychom to aktivně vnímali, objevovali jsme tajemné divadelní prostory – baletní sál, v němž se rozcvičovala paní Hajdašová, sborový sál, na schodech jsme potkali paní Růženu Mazalovou v kostýmu čertice i Ottu Šandu jako doktora Fausta. A pak ta vůně a specifické prostředí maskérny, kde nás před naším výkonem poprvé v životě líčili.

Také na konzervatoři jsme byli společně ve třídě profesorky Zory Šemberové.
To bylo šťastné setkání s jednou z největších osobností tanečního umění u nás. Na jednu stranu byla velmi přísná a na druhou nám otevírala prostor k vlastnímu osobnímu prožitku, zdůrazňovala význam výrazového tance. Mám také nezapomenutelný zážitek, když celý ročník paní profesorka pozvala k sobě domů, abychom společně vyslechli Janáčkovu kompozici V mlhách, a velmi ji zajímal osobní vjem hudby každého z nás.

Pamatuješ na naše absolventské představení?
Ano. Byla to právě Zora Šemberová, která pro náš ročník vytvořila choreografii na hudbu Jaroslava Ježka Nervy. Největším překvapením pro nás všechny ovšem bylo, když jsme se stali prvními interprety choreografie našeho spolužáka Jiřího Kyliána Devět osmin. Pamatuji se, že jsi pro tuto choreografii vytvořil kostýmy.

Máš pravdu. S Jiřím jsme navštívili výstavu malíře Mikuláše Medka v Nové síni a charakteristický motiv jeho pláten – oči – se stal také inspirací pro mé kostýmy. Pak přišlo tvé první profesionální angažmá v Městských divadlech pražských u choreografa Josefa Koníčka. Jak vzpomínáš na oněch deset let?
Velmi ráda. Ono být na stejném jevišti s Václavem Voskou, Svatoplukem Benešem či Lubomírem Lipským je celoživotní divadelní zážitek. Navíc se v tanečním souboru objevil pěkný a šikovný kolega, který hovořil tak plynule česky, že drobný akcent jsem přičítala jeho slovenskému původu. A ejhle, on to byl Bulhar Gančev, který se brzo stal mým manželem. Toto období je v mém životě velmi důležité i z důvodu, že jsem vystudovala na AMU u profesorky Věry Ždichyncové taneční pedagogiku, což mělo pro moji další profesionální činnost zásadní význam. V roce 1976 jsem odjela se svým mužem do Bulharska, kde se nám narodily dvě dcery.

Jak pokračoval tvůj kariérní postup v Bulharsku?
Pracovala jsem nejdříve jako pedagožka a choreografka bulharského olympijského družstva sportovních gymnastek a později i jako profesorka klasického tance na taneční konzervatoři v Sofii, kde jsem vychovala celou řadu vynikajících tanečních umělců, kteří působí jak v Bulharsku, tak ve světě.

V roce 1991 ses z osobních důvodů vrátila do České republiky. Kde jsi našla pedagogické uplatnění?
Rok jsem působila na brněnské konzervatoři a od roku 1992 jsem učila gymnastiku a moderní tanec na Taneční konzervatoři hlavního města Prahy.

Pak jsi funkčně výrazně povýšila, když jsi přijala v roce 2002 místo zástupkyně ředitele Jaroslava Slavického. To byla jistě organizačně náročná činnost. Co mi o tomto období povíš?
Bylo to pracovně nabitých sedm let administrativní i pedagogické činnosti. Od rána do večera se střídaly učební hodiny s odpovědností za chod školy a koordinací se zkouškami, představeními, baletními soutěžemi i představeními. Ta různorodost byla krásná, ale i náročná.

V roce 2009 jsi byla dokonce pověřena funkcí výkonné ředitelky Společnosti tance a tanečního souboru Bohemia Balet při Taneční konzervatoři. Co ti přinesla tato funkce nového?
Byla to velká změna. Pro Bohemia Balet jsem se starala o finanční zajištění. Psala jsem množství žádostí o granty na Magistrát hlavního města Prahy, Ministerstvo kultury České republiky, nadační fondy a oslovovala soukromé sponzory. Tato činnost byla spojena s náročnou administrativou. Bohužel na konci roku 2014 jsem tuto činnost musela ukončit ze zdravotních důvodů.

Většinu života jsi působila jako pedagožka. Kdo z tvých studentů dosáhl významného postavení?
Jednoznačně Ivan Dinev. Byl mým studentem v Sofii. Následovalo angažmá v pražském Národním divadle, pak se stal sólistou ve Skotsku a v londýnském Královském baletu. Tam byl partnerem mimo jiné Darii Klimentové. Nyní je pedagogem v Curychu. Mám o svém bývalém studentovi čerstvé zprávy, protože udržujeme čilou korespondenci.

Jak tě znám, jistě doma nelenošíš. Prozraď nám, čemu se nyní věnuješ?
Vrátila jsem se k pedagogické práci. Vedu kurzy pohybové průpravy pro děti od čtyř let. Našla jsem cestu k malým dětem, které jsou bezprostřední a práce s nimi mi přináší radost a novou životní náplň.

Milá Zuzano, dovol, abych ti popřál do dalšího života zdraví, pohodu a hodně krásných chvil s rodící se novou taneční generací.

 

Zuzana Gančevová (*26. května 1947), tanečnice, pedagožka. V roce 1967 absolvovala Taneční konzervatoř Praha. Jako tanečnice působila v Městských divadlech pražských (MDP; 1967–1978); v Sofii v letech 1978–1991 vyučovala v Institutu pro hudební a taneční výchovu a na Státní konzervatoři. Souběžně byla pedagožkou olympijského družstva bulharských sportovních gymnastek. Rok působila na bratislavské Taneční konzervatoři (1991/1992) a poté přestoupila na konzervatoř do Prahy. Jako choreografka spolupracovala na řadě filmů, televizních pořadů a muzikálů v MDP. V Bulharsku publikovala odborné statě o klasickém tanci pro vydavatelství Medicína.
Zdroj:
Holeňová, Jana (ed.): Český taneční slovník: tanec, balet, pantomima. Praha, Divadelní ústav 2001.


Autor: Daniel Wiesner
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: