Když Franz Kafka tančí…
Terpsichore – múza bdící nad uměním tance již několik století vábí postavy z pohádek a románů do svého hájemství. Méně často pak roztančí umělce, z jejichž děl léta „těží“, natož autory, jejichž díla ji nelákají. Výjimkou se stal balet Kauza Kafka, v němž vyzývá k tanci slavného spisovatele. Jeho osudem a dílem se nechal unést šéf baletu Jihočeského divadla Attila Egerházi.
Franz Kafka se narodil 3. července 1883 v Praze. Své rodné město opouštěl zřídka (a když tak jen nakrátko) a byl v jedenačtyřiceti letech pohřben na strašnickém hřbitově. Čtrnáct let pracoval jako právník v Dělnické úrazové pojišťovně pro království české, ale považoval své večerní nebo noční „škrábanice za svou jedinou touhu“. Próza tohoto pražského Žida napsaná mimo „úřední hodiny“ proslula po celém světě, počínaje kroužkem německých literárních znalců v dvacátých letech minulého století; Kafkovu tvorbu si pak zvláště oblíbil ve Francii André Breton, později také Albert Camus a Jean-Paul Sartre, aby nakonec pronikla do Anglie i Ameriky. Teprve v roce 1950 se Kafkovo dílo vrátilo „zpět“ do Německa.
Život Franze Kafky je dodnes málo znám, byl v podstatě nenápadný a vinu na tom mají jak Kafkova povaha – Kafkův blízký přítel Max Brod píše: „Kafka byl ve srovnání se mnou povaha uzavřená, a ta uzavřenost nedovolila nikomu, ani mně, nahlédnout do jeho duše; věděl jsem velmi dobře, že přede mnou leckdy zamlčuje důležité věci…“ (Max Brod: Franz Kafka, Životopis, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2000), tak i události let 1933–1945, které postihly nejen jeho rodinu, ale také jeho dílo. Začátkem třicátých let totiž gestapo při prohlídce berlínského bytu Dory Diamantové (družka v posledním roce Kafkova života; mezi jeho přítelkyně patřily rovněž Felice Bauerová, Julie Vohryzková, Milena Jesenská) zabavilo konvolut Kafkových rukopisů. Mnohem horší následky mělo obsazení Československa nacisty – tři Kafkovy sestry (Elli, Valli a Ottla) byly deportovány do koncentračního tábora, kde byly zavražděny – stejný osud potkal i řadu Kafkových přátel a příbuzných. Ztratila se Kafkova knihovna a mnoho dopisů, na druhé straně se zachovaly skoro všechny domy, kde Kafka bydlel nebo pracoval (například Kinského palác, domy v Celetné i v Dlouhé ulici). „Hledání dokumentů končí ve vydrancovaných archivech, hledání svědků pak pokaždé v jedné místnosti židovské radnice v Maiselově ulici – její stěny jsou zastaveny stojany se stovkami přihrádek, na jejichž červených lístcích je pod příjmením, jménem a rodištěm pokaždé stejné razítko: Oświęcim,“ tak popisuje neutěšený stav Klaus Wagenbach v publikaci Franz Kafka (Mladá fronta, Praha 1967).
…nacházíme nevyřčené obavy a pochybnosti
Kafkův literární styl vykazuje známky purismu, střízlivou stavbu vět – tato strohost je však zdánlivá, neboť slova, metafory a slovní spojení dostávají u Kafky původní rozmanitost významu, stávají se obraznějšími a bohatší na asociační možnosti. Asi tato příznačnost spisovatelova vyjadřování přivedla Egerháziho k vytvoření stejně „střízlivých“ a zároveň silných obrazů v baletu Kauza Kafka, v němž se odkrývají spisovatelovy nevyřčené obavy a pochybnosti.
Egerháziho Kafka také uniká z neutěšené reality úředníka do světa svých vizí, kterými vidíme prostupovat i některé jeho románové postavy, stejně jako blízké z jeho života. Kafku ubíjel „tlak“ hodin v kanceláři, hledění na hodinky, jimž „se přičítá všechen účinek“, poslední minuta pracovní doby byla pro něho „odrazový můstek radosti“ – tyto metafory se objevují v jednom dopisu a Egerházi je zdařile vystihuje v divadelní zkratce.
Jednoduše vystavěná scéna s bílou židlí a stolem je „orámována“ pojízdnými stěnami z mléčných skel. Z nich vystupují postavy, které Kafku dále provázejí – Mladá dívka, Žena, Vrchnost, Vyšetřovatelé a Společnost –, jejich akce někdy prosvítají jako stínohra za sklem. S prvními tóny skladby Summa for Strings od Arvo Pärta se Kafka – Viktor Svidró – zvedá ze židle a několikrát repetuje pohybové téma, v němž pomalu dochází k obměnám tvarů. Kafka je tu ztracen nejen ve svém prostředí, ale také sám v sobě. Trpí administrativní mašinerií a útěchu hledá ve svém psaní; pochopení, lásku i zklamání vyhledává u žen, které přicházejí v různých podobách. Svůdkyní a pokušitelkou je Mladá dívka v nachových šatech, jistě a s půvabem zatančená Cristinou Porresovou Mormeneovou. Roli útěšně Ženy v modrých šatech interpretuje s citem pro vystižení jemných i rázných momentů Barbora Coufalová. Vyšetřovatelé mohou být nejen veřejným dozorem, ale i postavami z Kafkova Procesu. Realita se tu pojí s románovými úryvky psanými Kafkou s obraznou bohatostí.
…a znovu objevujeme Kafku
Egerháziho pohybové tvarování je napojeno na vybrané, melodicky střídmé a přitom jímavé party od Arvo Pärta, Alfreda Schnittkeho nebo ho strukturálně stimulují rytmicky výrazné skladby Henryka Góreckého. Pohybově ostré tvarování přináší geometrickou čistotu a zasazení do scénického dekoru vyvolává dojem stejně bizarní, jaký můžete mít z Kafkových knih. Do nich často hledí protagonisté na scéně, jako by v nich chtěli najít ujištění, vysvětlení, řád, logiku. Svidróův Kafka prožívá nesmírně vnímavě dění kolem sebe, zdá se mu cizí, nepochopitelné, absurdní – navíc současná doba nových médií, která nutí k pohotovosti a spěchu, může dodávat ještě jiné asociace: odlidštění, ztrátu identity, sebedůvěry, vzdouvajícího se chaosu a nekonečného přívalu informací (haldou papírů je zavalen stůl na jevišti).
Na jedné židli je uvelebena loutka alias Kafkův dvojník. S ní tančí nejen Žena, ale také sám hlavní hrdina. Hadrový panák je spisovatelovo alter ego, s nímž se vrhá do rytmu tanga, které později tančí též s Vrchností – Kafka se v jejích rukou stává bezvládnou loutkou. Je stále více bezradný, ztrácí svůj osobní prostor, který se zmenšuje, a nezbývá nic jiného než se schovat pod židli, kde nachází útočiště před drsným a nepochopitelným světem. V něm ho drtí právě Vrchnost – Béla Kéri Nagy, který ho kontroluje a vměšuje se do vztahů. Stejně nesnesitelní jsou také Úředníci v účinném a přesném podání Pétera Rovóa a Istvana Vargy. Nejtvrději pak zasahují do Kafkova života v budějovické Kauze dva Vyšetřovatelé – Zdeněk Mládek a Patrik Čermák. Před nimi se Svidró zcela vysvléká a bezbranný odchází otevřeným prostorem na horizontu scény – jeho temní nohsledi ho doprovázejí, jeden z nich v ruce za zády schovává nůž… – Franz Kafka sváděl svůj zápas se světem v jakémsi mučivém introvertním napětí. V okamžiku, kdy se podle něho člověk proviní proti přijaté odpovědnosti, kdy přestává žít podle smyslu svého určení a řádu, je vydán soudu a začíná proces s perspektivou katastrofy.
Egerházimu se podařilo tento Kafkův skeptický, až nesnesitelně průzračný pohled na svět a lidské konání pronikavě zachytit. Jestliže ve svých dosavadních baletech vykazoval spíše eklektické tendence, v hodinové Kauze Kafka zaujal jasný, vlastní pohybový názor, kterému propadnete stejně jako Franzi Kafkovi – ti, kdo jeho knihy ještě nečetli, si je možná prvně otevřou a ti, kdo už na ně zapomněli, je mohou znovuobjevit.
Psáno z představení 25. dubna 2014, Jihočeské divadlo.
Kauza KafkaNámět, režie a choreografie: Attila Egerházi
Hudba: Arvo Pärt – Summa for Strings, Henryk Górecki – Concerto for Harpsichord and String Orchestra, Alfred Schnittke – Concerto Grosso No. 1, Concerto for Oboe and Harp, Concerto for Piano and Strings
Scéna: Loes Schakenbos
Kostýmy: Bregje van Balen
Světelný design: Loes Schakenbos
Světová premiéra: 26. 10. 2013, Landestheater Niederbayern Passau
Česká premiéra: 22. 11. 2013, Jihočeské divadlo
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?