Klaunerie třikrát jinak
Jedno mají všechny tři nové inscenace společné – prezentují se jako klaunská představení. Avšak každé z nich přistupuje k tomuto žánru odlišným a osobitým způsobem. Monodrama tu stojí proti ansámblovému herectví, profesionální soubor proti souboru teprve se rodícímu. Tři způsoby uchopení a tři národnosti, které představily ve třech nezávislých večerech svou vizi komediálního fyzického divadla. Přesto však performeři nacházeli identická témata, na která cítí nutnost v dnešní době upozornit.
Pupík po francouzsku
Florent Golfier, absolvent divadelní fakulty brněnské JAMU, se ve svém autorském představení Umbilicus (v překladu z latiny pupík) zaměřil především na rozpory dnešní doby – rozpory mezi tím, co sami chceme a co od nás očekává společnost, rozpory v nás samých. Jsme neustále svázáni každodenním stereotypem, a pokud do něj vstoupí jen sebemenší neočekávaná nuance, nejsme již schopni si v takové situaci poradit. Právě tak je performer vytržen ze své každodenní cesty do školy nečekaným telefonátem s nabídkou práce, při kterém velmi obtížně balancuje se všemi předměty, které v tom okamžiku drží v rukou. Jako by toto vychýlení znamenalo probuzení vnitřního „já“, uvězněného pod požadavky našeho okolí.I koncepce celého představení je tématem rozporu ovlivněna. Chvíli se performer proměňuje v komického psa, posléze si nasazuje na hlavu svůj batoh a vytváří, společně se zajímavým light designem, dojem temného kafkovského přízraku. Střídá polohy taneční a herecké, mluvené a pantomimické. V mluvené etudě například vyzývá diváky, aby se stali jeho přáteli a napsali mu kontakty na sociální sítě. Poté žádá, aby se někdo stal jeho nejlepším přítelem a půjčuje si jeho mobilní telefon, s nímž vytváří taneční etudu. Celé představení probíhá za užívání různých světových jazyků a v závěrečném čísle se Golfier polévá zkaramelizovanou coca-colou, v současnosti reklamním symbolem společenské sounáležitosti. Symbolicky si také na nos dává červené víčko, kterým dovršuje obraz o dnešní probíhající globalizaci. Jak v dnešním světě neztrácet balanc? Tuto otázku si položili studenti třetího ročníku pantomimy HAMU pod vedením Štefana Capka v klaunerii jednoduše nazvané Balanc. Jednalo se opravdu o klaunerii v klasickém slova smyslu – zábavnou, dětsky hravou, evokující cirkusové estrády. Určitě nejednoho diváka napadlo, že právě toto představení by se s velmi vřelým diváckým přijetím setkalo nejen u dospělých, ale především u dětí. Dokážeme vypadnout ze zažitého stereotypu a probudit v sobě klauna?
Pět performerů charakterizuje svým chováním a kostýmem pět různých individualit – námořníka (Petr Biel), matikářku (Eliška Navrátilová), modelku (Veronika Smolková), sportovkyni (Kateřina Šírková) a krejčího (Marek Zelinka). Každý představuje svůj osobitý návod na udržení životního balance, avšak jejich osobitost se po úvodní řeči začíná vytrácet a její esence zůstává pouze v kostýmech. Místo toho si nasazují klaunské nosy, které je spojují v lásce k něžnému škádlení a klaunskému vyvádění. Zbývající dvě třetiny představení nevyprávějí příběh, ale jsou především volně navazujícími čísly úzce kombinujícími klaunství a nový cirkus. Pětice studentů dokazuje, že balanc ani při náročnější ekvilibristice neztrácí. A pokud ano, rozhodně nepřicházejí o svou dobrou náladu. Balanc je doslova vyvážená groteska, která sice nespěje k žádnému příběhovému rozuzlení, umí však trefně vygradovat ve správný moment na dovednostech performerů.
Also banana have a heart!
Eclypso berlínského souboru Magiekarios v koprodukci s Teatrem Novogo Fronta reaguje na současný trend úpadku lidskosti v řetězci kombinujícím hořkou satiru a taneční, vizuálně přitažlivé obrazy. Z trojice zhlédnutých představení kritizuje nejpříměji dnešní společnost a svým performerským pásmem ho nepokrytě paroduje. Nikdo není ve světě perfektní, vše není, jak se zdá, a každý má ve svém životě nějakou slabost, kterou nedokáže skrývat.Pětice „samurajů“, kteří se ušlechtile pouští do boje, snad dokonce i proti množstevní přesile, projeví svou slabost v momentě, kdy je při jejich rozjímání ruší zmatený slepec. Ihned se tedy před divákem shazují a celé jejich postavení se rázem banalizuje. To je i hlavním principem, který pro celé představení zvolila režisérka Irina Andreeva. I zde se objevuje rituál nasazování nosů. Nejedná se však o symbol veselého klauna, ale naopak o velice nezvyklý a kontrastní symbol vojenství. Kdo nemá nos, je nemilosrdně zastřelen bagatelizujícím „bum“. I následný pohřeb se s nádechem toho nejčernějšího humoru zvrhne v souboj předstíraného truchlení pozůstalých. Performeři si berou na paškál každého, lobbisty provolávající heslo „Also banana have a heart!“ nevyjímaje. Navíc si ještě při svém energickém běsnění neváhají půjčit mobil a vyfotit si nechvalně známou selfie. V nevyváženém světě se ironicky i lidé, kteří páchají zlo, dostávají do nebe a konec se stává novým začátkem. I přes svou odlišnost nacházeli performeři velmi podobná témata, která se s velkou dávkou energie snažili předat obecenstvu. Klaunerie, dříve žánr spíše banalizující povrchní a nadčasové kazy společnosti, v současnosti proniká daleko hlouběji a upozorňuje nevybíravě na konkrétní společenské problémy. Projekty představily tři neotřelé pohledy na dnešní svět, které jistě nutí k zamyšlení a zaslouží si v budoucnu pozornost nejednoho diváka.
Psáno z repríz 10. prosince 2014, Alfréd ve dvoře, 11. prosince 2014, Divadlo Disk, a z premiéry 12. prosince 2014, Studio Alta.
Umbilicus Choreograf a performer: Florent Golfier
Light design: Zuzana Režná
Stage design: Monika Urbášková
Balanc
Režie: Štefan Capko
Scénografie a kostýmy: Tereza Černá
Cirkusové techniky: Antonín Wolf
Trenér akrobacie: Petr Pachl
Produkce: Studio TON Eclypso
Režie: Irina Andreeva
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?