Konec --- člověka / Doba z druhé ruky – Spitfire o svobodě, penězích a rozčarování v porevoluční době


Spitfire Company figuruje na české divadelní scéně již deset let. Oslavu svých kulatin připravil soubor v podobě ambiciózní inscenace, na jejímž vzniku se podílelo na šedesát lidí. Je inspirována knihou Světlany Alexijevičové Doba z druhé ruky, s podtitulem Konec rudého člověka, za niž tato běloruská novinářka obdržela Nobelovu cenu za literaturu za rok 2015. V podání režijního tandemu Petr Boháč a Miřenka Čechová dochází k úpravě názvu titulu a vynechání přízviska rudý, což možná naznačuje, že nálada v porevolučním Rusku se v lecčems podobá té v ostatních postkomunistických zemích. Aneb z pekla jsme se vyhrabali, ale v ráji, který jsme si naivně vysnili, nejsme a možná ani nikdy nebudeme. Dílo Konec --- člověka / Doba z druhé ruky má co sdělit i českému divákovi, a to i generaci, která se v devadesátkách teprve narodila. 

Jak pětisetstránkovou publikaci přetavit v divadelní inscenaci, v níž zazní vzpomínky desítek pamětníků sovětských a postkomunistických dějin posbíraných autorkou za dvacet let, a neztratit nic z atmosféry rozčarování, zklamání, sentimentu, která celou knihou prolíná? Zdá se, že umělci ze Spitfire Company k tomu našli klíč.

S literární předlohou se pracuje poměrně volně, ale s respektem. Vybrané úryvky zaznívají naživo nebo ze záznamu, jsou čtené v souhrnu více než třiceti osobnostmi uměleckého světa. Hlasy znějí paralelně, v dialogu, předbíhají se, vrství, někdy až příliš na úkor srozumitelnosti, ale to je možná záměr. Libovolně se také nakládá s tím, zda je původním autorem slov muž, nebo žena, hlasy často zaznívají naopak. Má-li něco vyplout na povrch, je vyznění opakováno několikrát. Výroky slyšíme primárně v češtině, ale zazní i ruština. Alespoň letmá znalost původní předlohy je výhodou, záchytným bodem, jak se v díle, kde na vás působí mnoho vjemů zároveň, zorientovat, ale není to podmínkou. Silný dojem z představení si odnesete i tak.

 

Deset obrazů sovětské minulosti i ruské přítomnosti

Inscenace je rozdělena na deset obrazů, přechody mezi nimi jsou většinou jasně vizuálně i hudebně odděleny, ale někdy jeden obraz plynule přechází v druhý. Úvodní prolog za doprovodu lyrické hudby hrané naživo je jakousi přípravou scény. Petr Boháč v červeném sportovním dresu soustředěně lajnuje hřiště, do čehož se mu připlete ministrant s kadidlem, který uličnicky napíše na přilehlou prkennou stěnu čísla 3, 1, 2. Hledáte v tom záměr? Ten se objasní vzápětí, kdy Boháč přistaví doprostřed tři mikrofony a pomyslné stupínky vítězů stlučené z přepravek a bas od piv. Na ně v druhém obrazu vystoupí „sportovci“ Miřenka Čechová, Roman Zotov a vítězka Jindřiška Křivánková. Ta už svým pohledem dá jasně najevo, v čí režii se bude dění odehrávat. Spustí monolog, který se bude opakovat a nabývat na intenzitě. Vypráví zaníceně o povaze Rusů, o jejich výlučnosti, zaslepenosti a nevědomosti, o vystřízlivění a proměně, která nastala s příchodem kapitalismu. Slova soustředěně doplňuje gesty paží, v průběhu získává její role více plastičnosti. Celá trojka začíná opakovaně rapovat novodobou mantru: „Když máš peníze, jsi člověk, když je nemáš, jsi nula.“ Příval slov se stává postupně nesrozumitelným, když se přidá několik hlasů ze záznamu a do toho Roman Zotov začne mluvit rusky. Závěrečné poselství se však díky opakování vryje do paměti: „Všichni jste chtěli, aby byl kapitalismus, tak si teď nestěžujte, že vás podvedli.“

Zanícení zástupci sovětských idejí přicházejí na scénu v podobě seniorů a jejich výstup je rozehrán s použitím jasných stereotypů spjatých s touto věkovou kategorií – dvě stařenky, z nichž jedna je o holi, a stařeček na vozíku se vrací z nákupu. Igelitka, nákupní taška na kolečkách, leták z Penny marketu a drobení rohlíků pomyslným holubům. Zpomalené, roztřesené pohyby, hlavy účinkujících ukryté pod obřími maskami z dílny Pauliny Skavovy. Jsou zranitelní, byť o to více odhodlaní bít se za svou pravdu. Zcela nečekaně skolí urostlého Roberta Janče, který na scénu sebevědomě přikráčí jako mladý reprezentant opojený západními vymoženostmi (oblek, notebook, žvýkačka, deodorant) a snaží se provokovat svými triky s basketbalovým míčem. V rukou nemohoucích stařečků se objevují paralyzér, kudla a baseballová pálka, a je po všem. K uším diváků ze záznamu doléhá, že v současnosti jde lidem jen o pohodlí, o plný žaludek, ale nic převratného nedokázali…

 

Kuchyňské mikropříběhy i teroristické útoky

Chvilkovým rozptýlením v jinak depresivní atmosféře je scéna z kuchyně, v níž se postupně rozehrají každodenní rituály jednotlivých členů domácnosti. Roman Zotov si zamyšleně stěžuje na zpackanou revoluci, jeho myšlenky čteme skrze zvukový záznam, zatímco on kouří, pije vodku a povaluje se v křesle. Jeho manželka Ekaterina Plechková je hlavou rodiny, co energicky a rázně dává vše do pořádku. Marnivá Soňa Ferienčíková si fénuje vlasy a nechává se vysvlékat rozverným milencem Romanem Jančem, který to ovšem zkouší i na intelektuálku Ingrid Mikshinu. Ta se snaží najít únik ze života s hlavou v plynové troubě. Do tohoto reje opakujících se mikropříběhů, kde mají své pevné místo cigarety i vodka, se vmísí dědeček, co nepustí z rukou magnetofon, a těhotná Jindřiška Křivánková. I zde je však odlehčení jen dočasné, tragičnost života odkrývá Zotův neúspěšný pokus o sebevraždu.

S přelidněným kuchyňským výjevem kontrastuje introvertní roztančená pasáž, kde jsou jen Markéta Vacovská a její vlasy symbolizující ženství. Zamyšleně se co chvíli zastavuje, dívá se do prázdna, sem tam si prohrábne blonďatou kštici a různě si s ní pohrává, ale rozhodně ne koketně. Překrývá si vlasy obličej, snad aby neviděla, zapomněla. Její sdělení se znásobuje se Soňou Ferienčíkovou a Ingrid Mikshinou, které se přidají. Všechny pak prudce otáčí hlavou ze strany na stranu, krouží s ní dokola, až se roztočí do běsivého víru celého těla. A vlasy vlají. V tento moment převládá viděné nad slyšeným, byť věta: „Existuji a přitom nejsem…“ – uvízne v paměti. Až ohlušující rána všechny přizemní. Scénu zaplní hustý dým, který odstartuje další kapitolu z knihy. Tentokráte se vztahuje k teroristickému útoku, ke kterému došlo v moskevském metru. Konstrukce, která předtím tvořila kuchyň, je pootočena a rázem poslouží jako vlakový vagon, ve kterém dojde k výbuchu. Z dýmu se po notné chvíli noří přeživší, nepřítomně se kymácí ze strany na stranu a postupně se jako jedna masa přesouvají z jeviště pryč. Hlas ze záznamu mluví o hyenismu, kdy si očití svědci útoku fotí zkázu na mobily, aby se pochlubili v práci. I na jevišti jsou chvíli hlavním zdrojem světla záblesky mobilu anonymního dědy v masce, který fotí mladičkou Matyldu Homolovou.

 

Rasistické scény nahánějící strach

Ještě ve vás doznívá děsivý dopad slov o tom, že všichni už si na podobné události zvykli, když přichází obrat o 180 stupňů. Slova se ujímá Petr Boháč, který doposud plnil roli kulisáka a tichého režiséra sledujícího dění z červené sedačky na pomyslné tribuně fotbalového stadionu (soudě podle dresu a piva, kterého si občas lokne). Snaží se rozproudit zaplněné hlediště pozdravy, roznášeným pivem, které na jevišti přímo točí Miřenka Čechová, mexickou vlnou či cvičenou kolií Ace, která předvádí vskutku artistické kousky. Moc se mu nedaří naladit diváky na svou notu. Nemůžete se zbavit pocitu, jako byste se najednou ocitli na nějaké laciné show, která s předchozími obrazy nemá nic společného. U Spitfire Company je však patrné, že i toto je záměr. Závěrečné „psí kusy“ totiž naznačí, jakou tematikou se budeme dál zaobírat. Povely na psa typu „chcípni“, „zabij“ přehodí výhybku na pomyslnou kolej, po níž se veze partička rasistů, ve kterou se účinkující promění. Vypráví rasistické vtipy a v čele s Miřenkou Čechovou skandují a vyvolávají jména národností, které mají „vypadnout“. V davu je síla, v rozlíceném a nenávistném je o to nebezpečnější. Z výjevu jde vskutku strach. Ten vás neopustí ani v dalším momentě, kdy se původní prkenná stěna kuchyně postupně proměňuje ve vyvýšené pódium, pod nímž mizí násilím odvlečené ženy. Opakovaně vylézají, opakovaně se zanořují zpět, chvílemi se zdá, že už na svůj osud rezignují. Zvukovou kulisou jsou opět hlasy, stále mluvící o rasisticky mířených útocích na jedince. I to je, bohužel, znak dnešní doby.

Poslední obraz není davový. Je totiž o samotě. Miřenka se na nově zbudovaném pódiu pohybuje sebevědomě, arogantně, s bradou předsunutou, v černých šatech a lodičkách na velmi vysokých podpatcích. Předobraz ženy-lovkyně, která zná peníze a sex, ale ne lásku. Touží hlavně po kariéře a boháčích. Její výstup je z pohybového hlediska minimalistický (chodí a sbírá na zemi poházené hračky), nyní jde hlavně o slovo. Mluví ze záznamu, naživo a oba hlasy zůstávají v dialogu, ale v jednu chvíli každý mluví o něčem jiném. Ukazuje se, že ona neohrožená image je jen obrannou slupkou po zklamání z lásky, kdy ji milý zanechal opuštěnou v porodnici a už se nikdy neobjevil. Tuto pravdu dovolí odhalit až v momentu, kdy se ukryje před zraky diváků pod jedním z odsunutých prken jeviště. Z nich naopak znovu vyleze její syn, onen ministrant, který si z krabice s hračkami vytáhne sportovní dres a odchází. Inscenace končí.

Konec --- člověka / Doba z druhé ruky je vskutku unikátním počinem. Desítka pestrých obrazů nabitých silnými emocemi. Každý zpracovaný jinými prostředky, čímž se potvrzují spitfireovská záměrná žánrová neukotvenost a snaha o přesahy. Střídají se mluva, pohyb, tanec. Mění se i množství účinkujících, přičemž v průběhu večera se mihne na scéně většina umělců, která v minulosti tímto souborem prošla. Velkolepý způsob, jak oslavit první úspěšnou dekádu tohoto výjimečného souboru, má jen jeden háček, že už se zřejmě nebude reprízovat, a to je skutečně škoda.

 

Psáno z premiéry 12. a představení 13. září 2017, Jatka78.

 

 

Konec --- člověka / Doba z druhé ruky
Koncept a režie: Miřenka Čechová a Petr Boháč
Scénografie: Petr Boháč a Jan Tomšů
Hudba: Jan Kučera
Masky: Paulina Skavova
Zvukový design: Martin Tvrdý
Světelný design: Martin Špetlík
Premiéra: 12. září 2017

Autor: Daniela Machová
 
 

Nahoru

Andy, 21-09-17 22:31:
Ja mám opačný názor. Knihu som prečítala jedným dychom. Bola silná, intímna a ticho mrazivá. Predstavenie bolo naopak hlučné a plné efektov. Akoby chcelo ohúriť. Pre mňa, bohužiaľ, ostalo len na povrchu.

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: