Kráska a zvíře k nevíře v Jihočeském divadle


Jihočeský balet zahájil svou druhou sezónu pod vedením Lukáše Slavického představením Kráska a zvíře, které je zamýšleno jako takzvané rodinné představení, tedy coby tančená pohádka pro zejména dětské publikum. Takový titul je pro kmenový repertoár každého souboru samozřejmě důležitý, měl by těm nejmladším divákům umožnit vstoupit do světa hudebně dramatického divadla tak, aby ho i v dospělosti vyhledávali. O významu pro jejich estetickou, citovou a obecně kulturní výchovu ani nemluvě. Jenže: balet pro děti je daleko náročnější disciplína, než si je většina choreografů, libretistů a výtvarníků ochotna připustit.

Bohužel i v případě vedení českobudějovického baletního souboru došlo k naprostému podcenění náročnosti úkolu vzhledem k výběru inscenační dvojice Béla Kéri Nagy (choreografie, režie, dramaturgie) a Tomáš Vondrovic (libreto baletu), neboť oba pánové jsou v profesích, uvedených u jejich jmen v závorce, debutanty. Možná by mohl být jejich první pokus v tomto druhu hudebního divadla úspěšnější, kdyby si našli skladatele, který by vytvořil novou hudební partituru, což by bylo záslužné. Nebo kdyby se opřeli o hudební plochu již složené hudby, která by scelila a pozdvihla jejich fragmentární nápady (takto umělecky povyšuje a činí snesitelnou např. Prokofjevova hudba z Kamenného kvítku jinak dramaturgicky i choreograficky průměrnou inscenaci Sněhové královny). Béla Kéri Nagy, maďarský tanečník a baletní mistr, který působil v Českých Budějovicích již za éry Attily Egerházyho, si ale zřejmě sám či s pomocí Jana Píši (ten je v programové brožuře uveden jako autor hudební režie) poskládal koláž z fragmentů různých děl skladatelů J. Hornera (hudba z filmu Jméno růže), F. Liszta (Faustovská a Dantovská symfonie), G. Holsta (Planety), M. P. Musorgského (Obrázky z výstavy) a D. Šostakoviče (Trio e-moll, č.2, op. 67 a Smyčcový kvartet č.8, op. 110). Trestuhodně nejsou v programové brožuře ani jinde uvedeni interpreti použitých nahrávek. Myslím, že takové zacházení s hudbou měl Kéri Nagymu někdo odpovědný z vedení Jihočeského divadla včas rozmluvit. Dopad na inscenaci je tristní, o dopadu na rozvíjení hudební citlivosti dětského diváka ani nemluvě! I dospělý kulturnější divák musí ovšem trpět – podobně jako na konci 19. století, když byly fantaskní balety féerie doprovázené skrumáží halabala poskládaných hudebních fragmentů, a tak se hudebně náročnější publikum od baletu distancovalo... Aby to tak znovu nedopadlo v Českých Budějovicích v 21. století!

Hudební dramaturgie je největší slabina nové premiéry, bohužel ale není jediná. Tomáš Vondrovic, neznaje specifikum baletní libretistiky, zatížil linii známého pohádkového příběhu ještě různými mytickými postavami (Minotaurus, Gryf) a odkazy na čtyři živly: Kráska je Zvířetem úkolována, aby tu přinesla vodu „z nejhlubšího místa vodopádu“ a zápasila s ještěrem, tu zlaté jablko z „ohňové zahrady“, kterou střeží lev, a nakonec se ještě utká s Gryfem (vypadá spíše jak orel) a ptáky, aby mohla přinést jeho bílé péro... Zmatek v tom mají dospělí, natož děti! Béla Kéri Nagy se snaží vše naplnit skrze akci tanečníků a po divadelní stránce diletantsky působící scénografii designera Petra Siedlaczka. Tanečníci jsou konfrontováni s pohybem, který má zejména zobrazovat věčné zápolení. Nejhůře je na tom hlavní postava Krásky, kterou na premiéře 24. listopadu 2017 interpretovala Lucie Horná. Neustále ji někdo tahá za nohu, zvedá, odhazuje, obtáčí kolem sebe a ona také musí stále výrazově hrát, že je v nebezpečí, že něco hledá, že něco odmítá. Vše je dynamicky silné, bez nuancí, bez charakterizační drobnokresby. Nemá příležitost, aby skrze skutečný tanec vyjevila půvab a emocionální vývoj své postavy. A to je opravdu škoda, neboť je nepochybně velmi talentovaná a podala velmi dobrý výkon v nevděčném rámci představ libretisty a choreografa, které se odvíjejí bez vnitřní logiky a na hudební tkáň výsostně nesourodou.

Choreografický text Kéri Nagyho je fragmentován do krátkých úseků, ve kterých mají interpreti „výrazově herecky působit“ za pomoci razantních gest, pohledů a postojů, akci však chybí viditelná dramatická motivace, která by jim toto usnadnila. Divák si užije stylizovaných soubojů, půtek a strkanic, kterých tu je, jak jsem již předeslala, více než dost. Vše sice působí esteticky, ale zároveň emocionálně inertně a nepravděpodobně, někdy až na hranici trapnosti, jelikož Kéri Nagy nedokáže scény dramaturgicky rozvíjet, pracovat s dynamikou a timingem akcí. Navíc si na sebe sám ušil past v podobě hudby, kterou si vybral. O nějaké muzikálnosti nemůže být řeči. Nevyniká ani prací s prostorem. To ale neznamená, že by byl pohybově neinvenční: nejvíce se mu daří v duetech a nejzajímavější jsou mužská sóla, například tanec Minotaura, který skvěle zatančil nový člen souboru Magnum Phillipy z Brazílie. Jeho výkon je o to obdivuhodnější, že musel mít při tom na hlavě kašírovanou býčí hlavu s rohy (v nozdrách dokonce kroužek). Podobně i Zdeněk Mládek měl efektní sólo v roli Zvířete, nicméně dostal minimální prostor pro rozvoj psychologických pohnutek své postavy v dalších obrazech, což se snažil vybalancovat svou jevištní zkušeností a charismatem.

Jelikož Kéri Nagy působil doteď jako baletní mistr, je logické, že se mu lépe daří vystavět kratší sekvence na způsob tanečních variací. Ukousl si příliš velký krajíc tím, že si ale do týmu nepřibral zkušeného režiséra a hudebního dramaturga a navíc se pustil hned do celovečerního představení: výsledek je nepřiměřený úsilí tanečníků, jejichž velmi kvalitní výkony činí tento slepenec alespoň přijatelným. Jmenujme ještě sólisty v epizodních zvířecích rolích Julii de Meulemeester (Gryf) a Manuela Fernandeze (Lev).

Po výtvarné stránce jde též o nesourodou záležitost a není ani divu, když pod kostýmy jsou podepsáni Jana Prašničková (tajemnice baletu) a Petr Siedlaczek, žák architekta Bořka Šípka, který je v divadelní scénografii a kostýmu také nováčkem. Občas se to zableskne zajímavým a výtvarně dobře působícím nápadem, zřejmě Siedlaczkovým (vlečkovitá sukně Krásky, kostým Zvířete či prodavači na trhu se stánky na těle), který ale zůstane izolován a nevytvoří organickou část výtvarného plánu. Některé kostýmy jsou ale opravdu špatné: kostým otce Krásky jak v počátečních obrazech (zcela civilní a fádní), tak i na závěr (směšný růžovou barvou i tvarem). Je s podivem, že zrovna kostýmy postavy, kterou ztělesňuje šéf baletu Lukáš Slavický, jsou opravdu „odfláknuté“ a nevzhledné. V programu není zmíněn ani autor masek a líčení, přičemž některé masky a vlásenky kostým zdařile dotvářejí (Zvíře), jinde působí amatérsky a až směšně (zobáky u tanečnic představující ptactvo). Výtvarné působení a poetiku díla by také mohlo umocnit svícení, jenže to je opět dílem tří: Petra Baštýře, Jana Hořejšího a Kéri Nagyho. I zde, stejně jako v případě scény a kostýmů, chyběla pevná ruka režiséra s jednotící vizí. Je ovšem možné, že účinek svícení byl pro atmosféru díla lepší z přízemí, recenzentské místo v levém rohu balkonu nebylo pro posouzení úplně ideální.

O čem tato první premiéra druhé sezóny šéfování Lukáše Slavického vypovídá? Zejména o tom, že se pro tento soubor stále hledá choreograf, který by byl alespoň na té úrovni, na jaké byl Attila Egerházy. Slavický se ho snaží najít v souboru, který vede, a tak dává svým tanečníkům a kolegům šance, když se sám na choreografování necítí a na „cizí“ tvůrce budou v rozpočtu krajského divadla chybět finance. Je jistě dobře, že tak činí. Podle mne by se to ale mělo odehrávat mimo hlavní baletní premiéry, na choreografických matiné či večerech mimo standardní repertoár, jako to dělal kupříkladu John Cranko (tak dostali příležitost např. Jiří Kylián nebo John Neumeier), tak i svého času Petr Zuska v ND Praha (ve večerech zvaných Miniatury). Teprve  když uspějí, jim dát náročnější úkol. Pověřit ale nezkušené a začínající umělce v tomto obtížném a náročném oboru hned oficiální premiérou je značně problematické, neboť tím dělá ze svého již šestnáctičlenného souboru tak trochu „pokusné králíky“. Měl by se také snažit najít kvalitní spolupracovníky na poli režie a dramaturgie, neboť to jsou samostatné divadelní profese a ne každý choreograf umí být i režisérem.

Českobudějovický baletní soubor je ale pod jeho vedením ve velmi slibné formě. Teď jde o to, aby měl možnost v repertoáru uplatnit své talenty a dále je rozvíjet – bez kvalitního choreografického a režijního vedení a repertoáru to ale nepůjde. Věřme, že příští sázka na domácí choreografický talent již vyjde lépe než v případě recenzované inscenace a že soubor bude mít možnost i převzít některá kvalitní díla, prověřená na jiných scénách a tím pádem dostupnější. Jelikož ale jihočeský soubor nemá baletního dramaturga, jako většina regionálních divadel, bude to spíš sázka do loterie a záležitost osobních vazeb...

Psáno z premiéry 24. listopadu 2017, Jihočeské divadlo.

 

Kráska a zvíře
Choreografie, režie, dramaturgie: Béla Kéri Nagy
Libreto: Tomáš Vondrovic
Asistent choreografa: Barbora Coufalová
Scéna: Petr Siedlaczek
Kostýmy: Petr Siedlaczek, Jana Prašničková
Hudební režie: Jan Píša
Světelný design: Petr Baštýř, Jan Hořejší, Béla Kéri Nagy
Projekce: Adam Veit

Premiéra 24. listopadu 2017


 

Autor: Helena Kazárová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: