Křížová cesta Milana Sládka


Narozen 23. 2. 1938 ve Streženicích na Slovensku, patří tento mezinárodně proslulý mim k posledním aktivně tvořícím představitelům významné pantomimické generace, která se v šedesátých letech prosadila na domácím a světovém fóru. Přestože se Milan Sládek i přes svůj úctyhodný věk dosud pohybuje takřka po celém světě a příležitostně zajíždí také do Čech, je dobré připomenout zejména mladší generaci jeho životní anabázi. Profesionální start zahájil koncem padesátých let v Praze a kontakt s českým prostředím dodnes neztratil. Jeho nesnadná tvůrčí cesta k prvořadému mistrovství v oboru prošla několika etapami podmíněnými jak umělecky, tak historickými událostmi neklidného 20. století.

 

Praha, Bratislava, Essen a svět

Po amatérských začátcích a studiu na VŠMU v Bratislavě přešel M. Sládek kolem roku 1958 do herecké školy Emila Františka Buriana v divadle D 34 v Praze. Zde našel okruh spřízněných duší, do něhož patřil zejména mim-tanečník a herec Eduard Žlábek a choreografka Nina Jirsíková, která spolu s Burianem držela nad pokusy obou mladých umělců o moderní pantomimu ochrannou ruku. Při divadle vznikající pantomimický soubor působil současně s pantomimou Ladislava Fialky při Divadle Na zábradlí, Sládek a Žlábek však současně účinkovali v malých rolích D 34 včetně legendární Lidové suity. Zde také uvedli samostatně v letech 1960 a 1961 dvě celovečerní pantomimické premiéry. První, nazvaná Boule, představovala s básnickou nadsázkou a lehce satirickými rysy současný život a lidské typy na motivy příběhu Výlet pana Broučka do Měsíce, žánrově se pohybovala na úrovni němé jazzové komedie díky zhudebnění Aloise Paloučka. Druhá, Deburau, exploatovala známý námět, ovlivněna knihou Františka Kožíka Největší z pierotů a filmem Děti ráje Marcela Carné s Jean-Louis Barraultem v hlavní roli, v originální interpretaci. Po Burianově smrti (1959) však nové vedení, nyní již Divadla E. F. Buriana, postupně prosazovalo jiné představy o profilu svěřené scény, a proto se Sládek a Žlábek rozhodli po roce 1962 odejít do Bratislavy.

Přes počáteční provozní potíže se na Slovensku rychle prosadili, zejména ve spolupráci se studenty VŠMU na Malé scéně Národního divadla, kde se Sládek na čas stal uměleckým šéfem. Přestudovali s vynikajícími výsledky svá starší představení (Hrča, Deburau), v roce 1963 získali Cenu ministra kultury za experimentální tvorbu. Uvedli i další nová díla, z nichž vynikalo zejména nastudování středověkých her Pavla Kyrmezera Komedie česká o bohatci LazaroviKomedie o Tobiášovi. V roce 1965 získali za jejich originální pojetí významné mezinárodní ocenění na festivalu studentských divadel v Nancy. Jejich umělecký kredit rychle rostl. Až do roku 1968 byli zváni na četná umělecká turné do ciziny, po sovětské okupaci ČSSR však bylo jejich Bratislavské divadlo pantomimy jako jedno z prvních zrušeno.

Po krátké pouti Evropou zakotvili Sládek a Žlábek v Německu a v roce 1974 založili v Kolíně nad Rýnem Divadlo Kefka (Kefka znamená česky kartáček a stejně se jmenoval Sládkův hrdina z představení Boule). Zde nastudoval Milan Sládek se souborem Compagnia šestnáct inscenací, které čeští diváci nesměli kvůli „železné oponě“ vidět, a od roku 1976 zde pořádal mezinárodní festival Gaukler, na který příležitostně zval i české umělce. Inscenoval díla rozličného charakteru – od poetických až po ostře satiricky laděné výpovědi (Král Ubu). Začal také vyučovat umění pantomimy na Folkwang Univesität der Künste v Essenu. Významné jsou i jeho zahraniční cesty, ze kterých vytěžil nejednu inspiraci: z pobytu v Americe mimickou vzpomínku na osud slavného místního rodáka, výtvarníka Warhola, pod názvem Andy, Andy aj. Ve své knize Umenie okamihu a v publikaci O. Panovové Milan Sládek je tato etapa Sládkovy umělecké pouti naštěstí podrobně rozpracována.

 

Návrat domů, návrat do Německa

Po sametové revoluci v roce 1989 patřil k těm, kteří si rychle pospíšili s návratem do vlasti s úmyslem zůstat a tvořit doma. Po prezentaci svého nejnovějšího představení Apokalyptika, v němž zachytil počínající tendence k výtvarné abstrakci, a představení klasických pantomimických etud v představení Sólo Milan Sládek (oboje Bratislava a Praha 1990) se energicky pustil do uskutečňování svých velkorysých plánů v práci se studenty na VŠMU a v budování vlastní pantomimické scény. Někdejší budovu divadla Aréna na Petržalce otevřel v roce 1996 mezinárodním festivalem Kejklíř. Z tohoto období pochází několik významných inscenací, z nichž jsme Figarovu svatbu (1991), inscenovanou s použitím prvků japonského divadla bunraku a výpravných postupů asijského divadla, viděli v Praze alespoň díky moderním technologiím ze záznamu, stejně jako i pantomimický muzikál Gran Pierot z roku 1995 aj.

Opětovný pobyt v Německu po roce 2002 pak znamená ve Sládkově tvorbě další novou etapu. Jeho výsledky ukazují na vyzrálý postoj zkušeného Mistra, který se pouští do závažných experimentů a současně se snaží udržet uměleckou paměť oboru. Sem patří Sládkovo nastudování Mozartovy (nedokončené) pantomimy Pantalon und Columbine v harlekýnském stylu; zde uplatnil svůj smysl pro humor a do jisté míry inovoval tradiční prostředky. Jako přemýšlivý umělec žijící plně svou dobou se chtěl po svém vyjadřovat i ke stinným či vážným etickým a filozofickým problémům. Neváhal proto volit i tragická témata, v našich zeměpisných šířkách málokdy exploatovaná. Jak nasvědčují jeho poslední premiéry, dospěl k přesvědčení, že je možné mimicky postihnout i nejsložitější náměty. V nich uplatnil také svou výtvarnou a humanitní vzdělanost: celovečerní sólo Křížová cesta (2013) sleduje biblický příběh čtrnácti zastavení Ježíše Krista při cestě na Golgotu. Za doprovodu varhanní sklady Marcela Dupré v něm Sládek hrál všechny postavy včetně Ježíše, Panny Marie, Piláta Pontského, Josefa z Arimatie, biřiců i přihlížejícího lidu s úžasným smyslem pro jejich typologii a citová pohnutí. Důraz položil na čistě tělesný mimický výraz, jediným dekorativním prvkem zde byl mimův plášť, který mu pomáhal v plynulých proměnách postav a děje a se kterým zacházel s velkým mistrovstvím.

Ještě složitější strukturu maskované pantomimy s doprovodem chóru vytvořil ve svém nastudování Sofoklovy Antigony (2015), v níž poukázal na věčný konflikt morálky a moci na půdorysu antické tragédie. Sám hrál všechny hlavní postavy pomocí celotělových masek, které si sám navrhl a do nichž jej vodiči oblékali. Kromě Milana Sládka v ní účinkovali německy mluvící herci a pohybově stylizovaní vodiči – studenti katedry pantomimy HAMU. S inscenací hostoval na pražském festivalu My Mime na letní scéně HAMU. O rok později se tento moudrý a stále duševně i tělesně svěží umělec zúčastnil oborové mezinárodní konference, kterou pořádal Mime Club v Divadelním ústavu v Praze za účasti umělců z Německa, Polska a Francie. Její účastníky překvapil zasvěcenou přednáškou o mimických prvcích rozličných forem asijského tanečně dramatického divadla. Ani osmdesáté narozeniny nezastavily Mistrův rozlet a víru v možnosti oboru, kterému zasvětil celý svůj život. V letošním „osmičkovém“ roce studuje v Bratislavě svůj nový opus – tentokrát na zásadní námět moderních československých dějin: nová inscenace se bude jmenovat Dubček.

Ve svém repertoáru uchovává Sládek klasické pantomimické etudy i vlastní miniatury vytvořené v obdobném duchu s vědomím nutnosti udržet vlastní tradici oboru prostřednictvím svého technicky vytříbeného stylu. Postupem času rozšířil okruh námětů o četná, dramaticky stylizovaná vlastní čísla. Díky svému charakterizačnímu mistrovství na nich předvádí kvintesenci lidských povah a typů (Jupiter, Zeus a Léda, Kain a Abel, Salome, Herodes). Na druhou stranu se jako autor a současně interpret vyrovnává s nejrůznějšími podněty moderního světového umění. Tento přemýšlivý vztah k oboru doprovázený různými životními zkouškami mu dodnes umožňuje tlumočit nejrůznější obsahy a myšlenky, jež pokládá za důležité. V promýšlení podnětů velkých umělců minulé éry pantomimického umění měl vždy ctižádost vyrovnat se s jejich náročnými představami, ať už to byl Marcel Marceau nebo Barraultova vize tragického mimu. Pro rozvoj jeho vlastních výrazových prostředků byla nesmírně důležitá také stáž na předních japonských scénách a pobyt v Japonsku, zejména seznámení s klasickými formami bunraku nebo kabuki, jejichž prvky obohatily inscenační postupy jeho pantomim. Oceňoval i postupy butó v podání slavného tanečníka Kazua Ohno. Přesvědčen, že není zapotřebí hrát jen jedním stylem, dokáže zaujmout i bez kostýmu, přirozenou fyzickou hrou v civilním šatě, jestliže to téma hry vyžaduje.

Milan Sládek pantomimě a mimickému divadlu věří a chce prostřednictvím svých esteticky náročných představení oslovovat současného diváka. Tam, kde chce vyjádřit složitější dramatické situace, si pomáhá jako nadaný výtvarník (malíř a řezbář) kombinováním pantomimy s loutkami, černým divadlem, pohrává si s efekty výtvarných rekvizit či důmyslných kostýmů nebo vlastnoručně navrženými a vyrobenými maskami. Neustále promýšlí nové náměty a i dnes se na svých cestách soustavně seznamuje s nepřeberným množstvím indických a indonéských tanečně dramatických útvarů, jež dokáže s překvapivým zaujetím a přesností analyzovat. K jeho tvůrčímu profilu neodmyslitelně patří vedle velké vzdělanosti, pokory ve vztahu k umění a laskavosti vůči lidem také jeho místy až ironický smysl pro humor. Z pokladnice svých uměleckých zkušeností rád štědře rozdává, zejména mladým adeptům oboru. Svá významná umělecká a státní vyznamenání většinou vůbec nepřipomíná, spíše naopak. V civilním životě se zejména v posledních letech angažuje v četných humanitárních akcích ve prospěch mládeže.

K osmdesátinám Milanu Sládkovi srdečně gratulujeme a do dalších let přejeme hodně sil.

 

 

Autor: Ladislava Petišková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: