Francouzsko-katalánské artistické duo Fet a Mà bylo prvním hostem nového festivalu zaměřeného na nový cirkus Cirkopolis, který se v Praze konal od 6. do 16. dubna 2014.
K předvedení tří vzorců ve vztahu muže a ženy nepotřebovali Marta Torrentsová a Pau Portabella více než dvě židle a svá těla. Na prázdné scéně divadla Akropolis je zahráli a zatančili syrově, přímo, bez obalu – přesně tak, jak napovídá název Cru.
V prvním obraze vidíme muže, který touží po ženě. Ona je dokonalá, on má k dokonalosti daleko. I když ji získá, zůstává vůči němu chladná, působí jako prkno či dřevěná loutka. Nechá se sebou zmítat na všechny strany, city však neopětuje. Když se naopak zamiluje žena, vrhá se na muže, věší se mu na krk, a přestože se ji snaží všemožně setřást, je mu stále v patách. Až poté, co si oba projdou martyriem neopětované lásky, postavy se dostanou na další rovinu. Muž a žena, zničeni předchozím „bojem“, vedle sebe sedí jako unavení staří známí, plácají se do kolen a začnou se smát. Tento smích, zpočátku přirozený a roztomilý, začne být po chvíli znepokojivý, stane se z něj karikatura. Jako by se herci spíš vysmívali, než smáli, a pak vyvstává otázka, komu se vlastně smějí. Představení tak neskončilo happy-endem, ale koncem otevřeným, s hořkou příchutí.
Vcelku jednoduchá stavba inscenace byla vyplněna především párovou akrobacií, nechyběl tu ale ani tanec a přesvědčivý výraz. Velmi efektní byla zejména pasáž, ve které muž téměř žongloval s partnerkou, absolutně zpevněnou a působící skutečně „dřevěně“, balancoval s ní (hlavou dolů) na předloktí, nosil ji na hlavě a tak podobně. Tyto disciplíny vyžadují nejen neobyčejnou sílu, ale také schopnost dobře udržet rovnováhu. Protipólem k tomu byla pak scéna další, kdy žena hrála zcela bezvládnou a partner s ní zmítal na všechny strany a snažil se ji oživit. Úchvatným siláckým dojmem a zároveň jako krásná metafora působil výstup, během něhož muž ležel na zemi a dívka chodila výhradně po jeho dlaních. Interpreti prováděli všechny tyto úkony bez jediného zaváhání a nezapomínali přitom zůstat v roli.
Minimalismus prostředků dal vyniknout expresivní síle fyzického divadla, které bez velkých slov a scény dokáže znázornit podstatu lidských vztahů s udivující – a někdy až znepokojující – přesností.
Cru Tvůrci a účinkující: Marta Torrents & Pau Portabella Pomoc při koncepci: Marie-Céline Daubagna Umělecká spolupráce: Baï Mateu Trias Choreografická spolupráce: Jacob Stage Světla: Alrik Reynaud, Timothé Gares Loustalot Hudba: Boris Billier Kostým: Céline Sathal Režie: Timothé Gares Loustalot
Fotografie: Arthur Bramao
Francouzsko-katalánské artistické duo Fet a Mà bylo prvním hostem nového festivalu zaměřeného na nový cirkus Cirkopolis, který se v Praze konal od 6. do 16. dubna 2014.
K předvedení tří vzorců ve vztahu muže a ženy nepotřebovali Marta Torrentsová a Pau Portabella více než dvě židle a svá těla. Na prázdné scéně divadla Akropolis je zahráli a zatančili syrově, přímo, bez obalu – přesně tak, jak napovídá název Cru.
V prvním obraze vidíme muže, který touží po ženě. Ona je dokonalá, on má k dokonalosti daleko. I když ji získá, zůstává vůči němu chladná, působí jako prkno či dřevěná loutka. Nechá se sebou zmítat na všechny strany, city však neopětuje. Když se naopak zamiluje žena, vrhá se na muže, věší se mu na krk, a přestože se ji snaží všemožně setřást, je mu stále v patách. Až poté, co si oba projdou martyriem neopětované lásky, postavy se dostanou na další rovinu. Muž a žena, zničeni předchozím „bojem“, vedle sebe sedí jako unavení staří známí, plácají se do kolen a začnou se smát. Tento smích, zpočátku přirozený a roztomilý, začne být po chvíli znepokojivý, stane se z něj karikatura. Jako by se herci spíš vysmívali, než smáli, a pak vyvstává otázka, komu se vlastně smějí. Představení tak neskončilo happy-endem, ale koncem otevřeným, s hořkou příchutí.
Vcelku jednoduchá stavba inscenace byla vyplněna především párovou akrobacií, nechyběl tu ale ani tanec a přesvědčivý výraz. Velmi efektní byla zejména pasáž, ve které muž téměř žongloval s partnerkou, absolutně zpevněnou a působící skutečně „dřevěně“, balancoval s ní (hlavou dolů) na předloktí, nosil ji na hlavě a tak podobně. Tyto disciplíny vyžadují nejen neobyčejnou sílu, ale také schopnost dobře udržet rovnováhu. Protipólem k tomu byla pak scéna další, kdy žena hrála zcela bezvládnou a partner s ní zmítal na všechny strany a snažil se ji oživit. Úchvatným siláckým dojmem a zároveň jako krásná metafora působil výstup, během něhož muž ležel na zemi a dívka chodila výhradně po jeho dlaních. Interpreti prováděli všechny tyto úkony bez jediného zaváhání a nezapomínali přitom zůstat v roli.
Minimalismus prostředků dal vyniknout expresivní síle fyzického divadla, které bez velkých slov a scény dokáže znázornit podstatu lidských vztahů s udivující – a někdy až znepokojující – přesností.
Cru
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?