Legenda o lásce: Exkurze do baletu šedesátých let
V neděli 26. října 2014 proběhl přímý přenos nepříliš uváděného baletu Legenda o lásce z moskevského Velkého divadla. Přenos byl k vidění ve stovkách kin po celém světě – jen v České republice se mohli na ruský balet vydat diváci v deseti českých městech od Zlína po Plzeň. Stejně jako oni usedlo ve čtyři hodiny odpoledne do pohodlných křesel také publikum v Biu Rio, útulném „artovém“ kině ve švédském Stockholmu, odkud jsem živý přenos sledovala.
Bio Rio, jedno z posledních klasických kin ve Stockholmu, bylo otevřeno v roce 1943 a nachází se v populární čtvrti Södermalm. Součástí kina je i maličký – a první stockholmský – „Bio bar“, nabízející všechny produkty včetně kávy v bio kvalitě. Velikostí i atmosférou je toto kino podobné například holešovickému Biu Oko.Ruský balet ovšem švédské diváky moc netáhne. Kino bylo poloprázdné a značná část obecenstva byla rusky mluvící. Ti, co přišli, zažili hned na úvod nepříjemné překvapení, když moderátorka večera Katya Novikova oznámila, že v představení pro nemoc nevystoupí hlavní hvězda Světlana Zacharovová: jak rozhořčený šum v hledišti naznačil, diváci přišli především kvůli slavné primabaleríně. Příběh o oběti krásy a lásky Balet Legenda o lásce byl vytvořen roku 1961 choreografem Jurijem Grigorovičem pro Kirovův soubor a, jak poznamenala moderátorka, hned od premiéry bylo jasné, že se tato inscenace stane kultovní. Hudbu k baletu složil Arif Melikov a libreto napsal turecký básník a spisovatel Nâzim Hikmet podle starého orientálního příběhu o zakázané lásce a sebeobětování.
Tříaktový balet vypráví tragický osud královny Mechmene Banu, která obětovala svoji krásu, aby zachránila život své sestře Širín. Po sestřině uzdravení se v paláci objevuje malíř Ferchad, do nějž se obě ženy zamilují. Mladíkovi se zalíbí Širín a Mechmene Banu, která nyní musí svůj znetvořený obličej skrývat za závojem, si uvědomí, že se svou krásou se zároveň vzdala veškeré naděje na lásku. Její smutek nezaženou ani zábavní kejklíři a poté, co Ferchad se Širín uprchnou ze zámku, dá naplno průchod svému hněvu. Dá oba milence zatknout a Ferchadovi oznámí, že mu dá svou sestru za manželku, až když prorazí Železnou horu, a uvolní tak cestu k vodě, které je v království nedostatek. Malíř se ujme zdánlivě nesplnitelného úkolu s odhodláním, ve chvílích odpočinku ale sní o své Širín; Mechmene Banu sní v paláci o tom, že se Ferchad zamiloval do ní. Když ji Širín vyruší ze sna prosbou, aby Ferchadovi odpustila, je Mechmene nejprve rozčilená, nakonec ale svolí a všichni se vydají k hoře. Mechmene Banu nabízí Ferchadovi, že může přestat v práci a vzít si Širín za ženu. On ale mezitím pochopil, že na jeho práci závisí život poddaných celého království, kteří nemají žádný jiný přístup k vodě. Rozhodne se tedy zůstat a pracovat, dokud se mu nepodaří k vodě prokopat – tím obětuje své štěstí a lásku.
Orient v baletu
Exotické prostředí Arábie se odrazilo v hudbě Arifa Melikova, který se inspiroval orientální melodikou, a také v pohybovém slovníku Jurije Grigoroviče. Tomu se podařilo vnést do klasického tance příchuť Orientu především prostřednictvím port de bras: paže zlomené v lokti, nesené s dlaněmi ve výši očí, prsty propnuté a pevně semknuté, pravý úhel v zápěstí a u žen často prsty spojené do stylizovaných „muder“. Jak přiznal Denis Rodkin, představitel Ferchada, v rozhovoru o přestávce, právě port de bras patří k tomu největšímu technickému úskalí Grigorovičovy choreografie. Kromě toho autor kombinuje klasický tanec s prvky jógy a orientálního tance, a tak se v jednotlivých variacích vyskytují neobvykle často pózy na zemi (provazy a mosty) hluboké záklony, přidržování nohou v attitudes, paralelní pozice atd.Ústřední hrdinka, královna Mechmene Banu (Marie Allašová), vznešená a hrdá, vedla své pohyby rozvážně a odměřeně. Emoce se v jejím projevu odrazily až v okamžiku největšího zoufalství, na rozdíl od ostatních hrdinů měla obličej zakrytý závojem a veškeré vášně a city mohla vyjadřovat pouze očima. Marii Allašové se toto hraní očima dařilo natolik, že někdy vypadala – zvlášť při blízkém záběru kamerou – téměř na pokraji šílenství. Na rozdíl od toho její taneční výkon byl především v úvodu prvního dějství poněkud nejistý, což mohlo být způsobeno náhlou změnou obsazení. Královnina sestra, princezna Širín (Anna Nikulina), byla jejím pravým opakem. Tančila rozpustile a s elánem, při setkání s malířem Ferchadem se z ní stala úplná koketa. Vzrušeně třepala dlaněmi se spojenými prostředníčkem a palcem – zřejmě gesto radosti – a neustále se líbezně usmívala. Anna Nikulina je evidentně miláček publika, což naznačoval nadšený potlesk, když se poprvé objevila na jevišti.
Mužské postavy, Ferchad a Vezír, již neměly tak detailně vykreslený charakter a spíš se staly karikaturami svých rolí. Vezír představoval mužský protějšek k Mechmene Banu, měl být jejím zástupcem, rádcem a oporou. V praxi především vedl skupiny sboristů coby kněží, vojáky a kejklíře, a na všechny strany „pouštěl hrůzu“ (poněkud nesmyslně) přehnanou dramatickou gestikulací a děsivými pohledy. Ferchadovi v Rodkinově podání naopak drama zcela chybělo. Tato tanečně velmi náročná role neměla emoční hloubku: hrál zamilovaného umělce, a tak byl krásný a nekomplikovaný. Na konci baletu, kdy ho osud postavil před nejtěžší životní dilema, se hrdina rozhodl pro záchranu lidu a obětování vlastního štěstí bez většího váhání, což ubralo příběhu napětí.Sbor byl v duchu arabské tradice přísně rozdělen na mužský a ženský a tyto dva světy se příliš nemíchaly. Muži vystupovali jako sluhové, kněží, vojáci a v druhém dějství jako kejklíři, kteří měli svými akrobatickými kousky obveselit královnu. Kromě kejklířů si ovšem moc nezatančili, ale hlavně pochodovali. Ženy odrážely ve svých výstupech náladu výjevů: nejprve byly plačkami při bědování nad umírající princeznou, po jejím uzdravení se radovaly v tanci se zvonečky. V posledním dějství ve scéně Ferchadova snu, během něhož se mu zdálo, že tančí se Širín (jeden z nejzajímavějších duetů baletu), se sbor objevil v roli stínů v tanci se závoji. Pokud jde o scénografii a kostýmy, tam byl Orient naznačen jen zlehka, převážily spíše dobové trendy. Scéna se nesla v duchu minimalismu, jeviště zůstalo téměř holé, kromě jedné výrazné malované kulisy uprostřed, která mohla představovat rozevřenou knihu příběhů nebo pouliční přenosné divadélko, čtyř sloupů a několika ozdobných arabských lamp. Kostýmy všech postav sestávaly z různě barevných a ozdobených celotrikotů s miniaturní sukénkou pro ženy či rouškou pro muže. Ženský kostým měl navíc na ňadrech flitrovou ozdobu, což vypadalo v kontextu arabského světa přinejmenším zvláštně.
Cílem tvůrců baletu Legenda o lásce bylo vytvořit revoluční dílo a ve své době zřejmě opravdu uspěli. Ozvláštnění techniky klasického tance pomocí nových prvků, minimalistické kostýmy a scéna, to jsou jedny z mnoha prostředků modernizace baletu 20. století. Choreografický experiment ovšem někdy vede k překombinování technických prvků a ze zamilovaných duetů se stávají artistická čísla. Přes veškerou modernizaci v baletu navíc zůstaly jisté přežitky z dob minulých: dlouhé sborové nástupy a odchody, přehnaná gestikulace, a ve třetím dějství se dokonce díky scéně Ferchadova snu objevuje náznak „bílého“ jednání, známého z romantických a postromantických baletů. To vše by se dalo pro krásu hudby a tanečníků přehlédnout. Ale konec v duchu komunistické propagandy, kde se jedinec obětuje pro dobro společnosti, dělá z tohoto baletu spíš historický kus než příběh, se kterým by se mohl dnešní divák ztotožnit.
Psáno z živého přenosu 26. října 2014, Bio Rio, Stockholm. Legenda o lásce Hudba: Arif Melikov
Choreografie: Jurij Grigorovič
Libreto: Nâzim Hikmet
Dirigent: Pavel Sorokin
VAŠE HODNOCENÍ
A jak byste představení hodnotili vy?
Hodnoceno 0x
Kata Zagorski
Akému tancu Star Dance službu dělá či nedělá? Súčasnému? Tomu pravému? Umeleckému? No ja len, že tanec nie je nejaký……když kýč tančí