Lucia Kašiarová: „Jsme jako stromy, když jeden strom umírá, druhý ho zachrání.“


Studio Alta slaví desáté narozeniny. Při této příležitosti se sluší poblahopřát především jeho zakladatelce Lucii Kašiarové, která se zasloužila o dobrou rezonanci studia, dnes sídlícího v pražských Holešovicích. Alta se od svého vzniku proměnila a jak dodává jeho iniciátorka, postupně se stala i divadlem, dětským studiem, a v roce 2015, po otevření další zkušebny, Obýváku a coworkingu, vzniklo plně funkční, společensky angažované kulturní centrum. Řada umělců tady nachází prostor pro svou tvorbu a diváci se mohou těšit z různorodé nabídky produkcí, jejichž tématem je pohyb, tanec a hledání fyzického vyjadřování a občansky zaměřených akcí v Obýváku. O tom, jak se na desetiletí Alty dívá Lucie Kašiarová, jsem si s ní povídala na začátku srpna na dvorečku Studia Alta. Uvnitř totiž probíhaly renovační a uklízecí práce. Alta se připravovala na svoji jedenáctou sezónu.

 

Kdo jsi?
Na posledním meetingu Trans Europe Halles v Bilbau se mě Lída Vacková ptala, jestli jsem umělec. Upřímně jsme musela říct, že nevím. Její otázka mě zaskočila, protože právě řeším, co znamená umění. Znamená umění být někde na jevišti nebo dělat nějaký obraz, nebo je to umění žít? Teď se spíše ztotožňuju s tím, že umění je žít. To se ztotožňuje i s Altou – ta pro mě není jen organizací, která má nějakou jasnou vizi a misi, ale je to způsob, jak ve společnosti existovat
. Zpětně si uvědomuju, jak procházím celou naší historii, že jsem si v Altě vytvořila prostředí, ve kterém jsem já sama schopna fungovat, tady se cítím dobře a je to takový můj mikrosvět v celé evropské bublině.

A není ti líto, že je Alta v Praze, nechtěla bys ji mít spíš „doma“ na Slovensku?
Doma se cítím stoprocentně tady.
Paradoxně to nevnímám jako lítost, naopak díky české mentalitě jsem byla schopná Altě vdechnout život. Ono se tak nějak zajímavě potkalo, že moje povaha, která není jednoduchá, v Čechách našla skulinku, kde své schopnosti mohu pozitivně využít. Hodně jsem se okřesala, už nejsem tak emocionální nebo názorový extremista, jak jsem bývala, a lidi tady byli nějakým způsobem ochotni moji povahu skousnout.

A vytvořit ti prostředí?
Ano, pro mou intuici a mé myšlenky. Ale na druhou stranu je
to možná jenom nějaká moje představa, protože na Slovensku jsem nic podobného nezkusila. Ale když děláme Hybaj ho! a jsou tady všude Slováci, tak strašně rychle najedu na vlnu slovenského temperamentu. Takže je mě všude víc! Jsem výrazná, je mě plno. A to je možná důvod, proč bych na Slovensku nemohla fungovat. Tam je nás takových víc a tady jsem jedna a v něčem je to prostě jednodušší.

Jsi na sebe hrdá?
Strašně moc o sobě pochybuju. Uvnitř jsem strašně rozpadlý člověk, ale to ví jen můj partner a možná někteří, kteří se mnou pracují.
Tímhle projektem jsem dokázala, že lídr nemusí být sebestředný debil, ale může to být člověk, který má svoje emoce, svoje problémy, své pochyby, otázky, nevědomí a neznamená to, že tak nemůže fungovat. Je nádherné vidět, že lidi okolo mě naší práci věří. A na to jsem opravdu hrdá.

Tak mi ještě popiš, jak vlastně Alta vznikla, ať si připomeneme její reálie.
Původní místo, kde jsme započali testovací období Alty, už neexistuje. V roce 2007 jsme s mým partnerem Petrem Voříškem, který je stejně šílený a stejně podporující alternativní umění jako já, předělali sklad na Hradčanské v provizorní studio. Lidi tam zkoušeli bez vody, bez tepla, v úplně nepřístojných podmínkách. Bylo to náročné období, kdy jsme oba měli práci úplně jinde a po večerech jsme sháněli vodu na záchody a plynové bomby do ohřívačů. Na tomto původním místě stojí dnes tunel Blanka, tak je to pro mě symbolické. Na nejistotě a proměnlivosti je v zásadě postaven celý koncept fungování naší organizace. Drží nás ve střehu a zároveň nám dovoluje reagovat na poptávku okolí. Zároveň kopíruje podstatu pomíjivosti tance, ten je pro nás nositelem hodnot, které prostřednictvím našich aktivit šíříme do společnosti.
Alta vznikla z mé dedukce, intuice a nebojácnosti. Přestěhovala jsem se do Prahy a zjistila, že zde funguje mnoho tanečníků na volné noze, kteří nemají vhodné pracovní prostředí pro přípravu svých představení, a už vůbec se tu nemluvilo o něčem, jako je research, další vzdělávání profesionálů... Proto jsem se rozhodla zkusit tanečníkům takový prostor nabídnout. V rámci našeho testu se potvrdilo, že i přes nehostinné podmínky je o zkušebnu zájem, proto když nás buldozer definitivně srovnal se zemí, hledala jsem jiný vhodný prostor, až mě to zavedlo do haly 30, kde sídlí Studio Alta dodnes. To už v tom s námi byli i Kateřina Hejnová a Lukáš Benda. Halu 30 jsem pronajala a až následně začala řešit, jak vygeneruji dostatek finančních prostředků na provoz. Tato situace mě přirozeně dovedla k ekonomickému uvažování, které v té době u umělců nebylo běžné. Všechny umělecké aktivity stály na dotacích. Dnes je vícezdrojové financování běžnou nutností. Takže původním záměrem bylo vybudovat kvalitní zkušebnu pro tanec a experiment. Dát umělcům možnost tvořit, rozvíjet své schopnosti, hledat svůj jazyk, učit se z vlastních chyb a slepých uliček. 

A jak šlo vlastně skloubit mateřství s Altou? Když jsi rozjížděla Altu, měla jsi malé dítě. Ono to vlastně šlo hodně zároveň. Jak to probíhalo?
Úplně upřímně si myslím, že jsem byla schopna dělat to jen díky tomu, že mě to nabilo a mateřské hormony byly tak vyhecované, že jsem do toho šla. Prostě jsem měla touhu něco dělat, ne něco vytvořit, nevěděla jsem, kam mě to zavede. Chtěla jsem udělat zkušebnu, tak jsem ji udělala, pak jsem zjistila, že jsem těhotná, tak jsem pokračovala i s Egonem a hormony mi dodávaly energii.
Byla jsem tu se synem od nevidím do nevidím, do toho jsem kojila, dělala všechno možné a vydržela jsem to. Takhle to mám i ve své tvorbě. Nikdy nevím, co přesně vyplyne. Vím, s kým chci pracovat, tak jdeme na sál a společně k něčemu dojdeme.

Takže Egon tady vlastně vyrostl?
No určitě.

A nežárlil někdy na Altu?
Určitě ne.
Teď už nechce chodit na představení, respektive si vybírá, co chce vidět, ale naštěstí nemá takovou averzi. On je tady v podstatě každý den, protože rovnou ze školy jde sem. Tady je takový náš meeting point, kde se vždycky potkáme. Náš harmonogram znamená: Potkáme se v Altě.

On je tady vlastně často i tvůj partner Petr Voříšek, nebo ne?
Teď už taky tolik ne, ale s ním jsem tady byla na
začátku pořád. Vlastně to zpočátku fungovalo jako takový rodinný podnik. Pak jsme se ale rozdělili na dvě strany, on začal pracovat v Národním divadle a já jsem zůstala tady. Petr je ale pořád ve správní radě Alty, konzultuji s ním různé věci, zajímá mě jeho názor, ale prakticky tu čas netráví.

Kdo drží vizi, aby Alta nezačala být továrnou na vše?
Alta se na jedné straně drží hodnot, na kterých je postavená a které vychází z tance – tolerance,
nehierarchického jednaní, hravosti, zvídavosti, různorodosti, možnosti udělat chybu. Na straně druhé je otiskem všech, kteří zde naplňují své osobní potřeby a vize. Takže v zásadě vizi Alty držíme všichni společně. Když společnost už nebude mít potřebu po podobném prostoru, Alta se přestane vyvíjet a skončí. Stejně jako náš tým, pokud přestane věřit, nebo bude příliš vyčerpán. Vlastně se mi pojem továrna na vše líbí. Nevidím hranice mezi tancem a účetnictvím, proč bych měla vidět rozdíl mezi kulturním centrem a továrnou.

Co se ti na Altě líbí nejvíc?
Panoptikum
lidí, které tady je, jak se proměňuje a prolíná. Teď jsem byla v Neratově na festivalu Menteatrál. To je super festival, který pracuje s postiženými lidmi. Musela jsem se hrozně smát, protože mi přišlo, že kdybychom lidi z festivalu přesunuli sem, tak nikdo nemá šanci rozeznat, kdo je zaměstnanec Alty a kdo je mentálně postižený. Protože tady se setkávají různé povahy s různými projevy a úchylkami…. Vlastně umělci obecně jsou takoví blázni. Alta je místo, kde se mažou hranice mezi tím, co je a není normální. A baví mě, že i ti „normální“ lidi, kteří mají rádi konvenčnost, tak to tady dokážou přežít a nemají pocit, že jsou převálcováni něčím „jiným“. Nějaký přirozený filtr tady samozřejmě funguje, ale myslím si, že záběr lidí, co sem chodí, je hodně široký, že nejsme úzkoprofilová minorita.

A obráceně – kde má Studio Alta limity, co by mělo změnit, aby bylo dokonalé?
V této chvíli bych si moc
přála adekvátně zaplatit lidi v týmu. To je první věc. A druhá souzní s jakousi vizí, abychom měli nějaký pozemek, areál nebo budovu a aby byla naše na určitou dobu, nemusíme ji vlastnit, ale mít ji k dispozici na dvacet let. Potom bychom mohli do budovy investovat peníze a věděli bychom, že to má potenciál. Když máš ve smlouvě tříměsíční výpovědní lhůtu, tak vytváříš totální iluzi. Takže teď bych potřebovala tyto materiální věci. Myslím si, že jsme dost kreativní, ale potřebujeme tahat kořen dolů, zakotvovat věci a lidi.

Jak bys popsala posledních deset let svého života? Klidně jednou větou, jedním slovem.
Hodně
lidí, věcí, emocí, změn, zklamání. Ale taky víra. Věřím tomu, že věci mají smysl, a to pak člověk vydrží. Znám ty, kteří pracují v různých komerčních firmách, vydrží tři roky a odcházejí. A já to nemám. Pořád totiž věřím, že moje práce má smysl. Přestože se lidi v týmu obměňují, nikdy jsem neměla pocit, že odcházejí nějak zklamaní, deprimovaní, znechucení, bez vize, ale že se spíš naopak posunuli, otevřeli jsme jim další možnosti a opouštějí Altu spíš v pozitivním slova smyslu.

To znamená, že syndrom vyhoření jsi nikdy nezažila?
Myslím, že ho trochu zažívám teď.
Ale je to spíše taková bilance, překlápím vidlemi ze strany na stranu, co toto vlastně je? Ale necítím to tak jenom v rámci Alty, ale obecně. V tanci, umění, v kultuře, ve společnosti. Cítím na sobě, že jsem všude hodně polevila, že už nejsem ta, která to tlačí. Mám pocit, že když to prostě nejde, tak se ten tank musí změnit v osobní auto, a když jezdíš osobákem, tak už jsi spíš taková ovce. Z toho mám obavy.

Co s tím budeš dělat, aby nepřišel úplný syndrom vyhoření a abys z této branže neutekla?
Myslím, že to, co jsem dělala doteď
. Obrátím se na lidi, kteří mi nastaví zrcadlo. Věřím tomu, že jsme jako stromy, že když jeden strom umírá, druhý ho zachrání. A taky vím, že nikdo nespolkl moudrost světa, takže když já si nevím rady, tak někdo jiný ano. I na jevišti je sice člověk totálně exponovaný, kouká na tebe 150 lidí, ale neznamenáš vůbec nic. Je to úplně jedno. Nemusíš tam být ty, ale klidně někdo jiný. Všichni jsou nahraditelní. A Alta mi to vrací zpátky něčím, co jsme si s týmem pojmenovali předloni, že Alta je jenom myšlenka a ta když bude pokračovat v lidech dál, tak je úplně jedno, jestli tady my budeme, nebo nebudeme.

A umíš si představit, že bys Altu předala a věnovala se jen tvorbě?
Ano, doufám, že to tak bude.

Takže nevnímáš to tak, že Alta rovná se Lucie Kašiarová, ale spíš tým lidí, který je zastupitelný a funkční bez tebe?
Ano, dokonce je to zdravé. Myslím, že je opravdu nutné, aby to převzali nějací noví lidé, kteří budou mít
vize nastavené jinak než já. Já jsem už za zenitem… Ráda předám své zkušenosti dál, tam, kde budou k užitku.

A jaká jsou tvoje osobní přání v umělecké oblasti?
Jemně teď operuji s myšlenkou, kterou ještě nemám v hlavě úplně srovnanou
. Jsem velký nepřítel moderních technologií, opravdu je nemám ráda, a zároveň mě fascinují. A to jak v životě, tak v tanci. Řeším, že bych do této oblasti chtěla nějak vplout a něco s tím dělat, ale vůbec nevím, jakým způsobem a jestli se mi to vůbec povede. Někdo řekne, že se to týká virtuální reality, práce s médii, ale já to tak nemám. Vnímám to až na jakési astrální úrovni – kam dokážeme zajít a co technologie znamená. A možná nakonec zjistím, že tělo je také moderní technologie.

Jak budou probíhat oslavy 10 let Alty?
B
udeme slavit od 12. do 15. září. První den bude věnovaný dětem a mladým lidem z dětského studia Altík, druhý desátému výročí skupiny Me-sa, která tady vznikla. Třetí den bude věnován technikům, takže Alta bude plná technologií, světel, zvuků, páry, dýmu, bude tu bazar divadelní technologie a doufám, že tu bude hodně překvapivých věcí. A poslední den věnujeme samotným umělcům, kteří tu během těch let vystupovali. Ti mají za úkol oživit různá zákoutí Alty mimo jeviště. Budou to takové intenzivní dvě hodiny, kdy můžete v Altě nacházet umělce v různých situacích.

Co bys popřála Altě k narozeninám?
Aby
nebyla nikdy dokonalá, aby zůstala lidská a profesionální. A aby začali vznikat její kamarádi, aby takových organizací bylo prostě víc. 

 

Desátému výročí založení Alty se více věnujeme ve Speciálním vydání 2018, které právě vychází, a to v článku Lucie Břinkové Deset let Studia Alta aneb Továrna na kulturní a komunitní zážitky.

 

Lucia Kašiarová vystudovala Konzervatoř J. L. Bellu v Banské Bystrici, VŠMU v Bratislavě a HAMU v Praze. Čtyři sezony působila jako členka profesionálního tanečního divadla Štúdio Tanca.
Od roku 2005 je nezávislou umělkyní, pracuje na autorských projektech a pohybových výzkumech. Je držitelkou ceny České taneční platformy Tanečnice roku 2012. Pracovala se známými choreografy – Zuzanou Hájkovou, Petrou Fronayovou, Julyenem Hamiltonem, Milli Bitterli, Paulem Wenningerem, Olegem Soulimenkem, Jarem Viňarským, Terezou Ondrovou – a s režiséry Štěpánem Páclem, Petrou Tejnorovou, Braněm Holičkem, Vandou Hybnerovou a Pavlem Khekem.
Od roku 2007 je ředitelkou organizace ALT@RT a kreativního prostoru Studio Alta, které se pod jejím vedením etablovalo v profesionální otevřenou platformu se zaměřením na prezentaci současného živého umění, současného tance a multižánrových projektů. Je organizátorkou festivalu slovenského současného tance v Praze HYBAJ HO!.

Zdroj: https://www.narodni-divadlo.cz/cs/umelec/lucia-kasiarova

 

 

Autor: Lucie Břinková
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: