Malá mořská víla – Příběh s nádechem severské nostalgie


Hans Christian Andersen se proslavil svými pohádkovými příběhy, ačkoliv on sám si více cenil své dramatické a básnické tvorby. Jeho pohádky mají v sobě totiž zvláštní kouzlo a sentiment, přestože většinou nekončí šťastně. Zachycují radost i utrpení, jež zažívají nejen lidské bytosti. Podle některých historiků Andersenova literární tvorba vyjadřuje utrpení z odlišnosti, kterou pociťoval, když ho okouzlovaly nejen ženy. Zřejmě nenaplněný vztah k mladému Edvardu Collinovi vedl dánského spisovatele k napsání Malé mořské víly, která raději zemře, nežli by pro svou záchranu zabila krásného prince, do něhož se bezhlavě zamilovala.

Mnohé z Andersenových pohádek se staly klasikou a dočkaly se filmových a divadelních zpracování. Některé nehýří magickými kouzly a nadpřirozenými silami, nevyskytují se v nich fantastické bytosti a postavy prožívají velmi svízelné a bezvýchodné situace (jako například v Děvčátku se sirkami). Přestože Andersen pohádky nepovažoval za plnohodnotnou literární činnost, napsal je tak, že právě díky nim se stal nesmrtelnou legendou. A tak postava Andersenovy Malé mořské víly ožila v roce 2011 i v baletu Johna Neumeiera, který se nespokojil s původní předlohou a do inscenace zakomponoval postavu spisovatele, čímž dílu dodal další významné konotace. V listopadu 2016 zařadil Malou mořskou vílu do svého repertoáru také balet ND Praha, kde ji nastudoval Jan Kodet na původní hudbu Zbyňka Matějů. V počátku právě začínající sezony 2017/2018 ji uvedl v premiéře plzeňský baletní soubor, a to v choreografii Mariky Hanouskové se zbrusu novou hudební předlohou Petra Hory.

 

Azurová modř

Jestliže Kodetova verze je rozvržena na velkém jevišti Národního divadla, Marika Hanousková pracuje v komorním prostoru Malé scény Divadla Josefa Kajetána Tyla. Již ve svých předešlých produkcích prokázala výraznou schopnost pro výstavbu srozumitelného režijně-dramaturgického plánu svých děl. Tato silná stránka její tvůrčí osobnosti jí umožňuje bez větších problémů převést dramaticky zabarvené předlohy do taneční podoby.

Nejinak tomu je i v případě nové inscenace Malé mořské víly, určené primárně dětskému divákovi (představení se hraje v odpoledních hodinách a trvá hodinu a půl i s přestávkou). To ovšem neznamená, že by se autorka dětem za každou cenu podbízela. Inscenace si uchovává divadelně působivý půvab a může dojmout i doprovod malých ratolestí (pro ně může být problematická ne právě dobrá viditelnost ze zadních řad).

Za zvuku mořského příboje se rozsvěcí horizont vlnící se mořské hladiny, na pravé straně jeviště sedí na bílých útesech Malá mořská víla a jemně vlní svými pažemi. Skrytá za kámen pak sleduje tančící pár, jenž mizí a dívka za sebou zanechává šál. Víla si ho odnáší do své truhlice, kam ukrývá nalezené poklady (mušle, vějíře), svět lidí ji okouzluje.

Azurová modř jejích lehoučkých šatů pošitých třpytivými aplikacemi přitahuje pozornost. Na projekci se objevují její čtyři družky, které se po chvíli přidávají ke společnému tanci. Jako doprovod zní elektroakusticky zpracovaná předloha Petra Hory připomínající svým zabarvením hudbu k filmům. Nabízí místy výrazné melodie smyčců či harfy, jindy převažují dynamiky rytmické pulzace, někdy splývá v monotónní tok tónů.

Bouře, která se strhává při oslavě narozenin hrdinky, je naznačena vlnícím se širokým šálem, zpoza něhož se dostává na útesy princ, když předtím se nad ním objevila maketa lodě (v jiném momentu jsou to papírové ryby a medúzy vytvořené z průhledných deštníků ozdobených proužky visící materie). Zamilovaná víla hledá radu u čarodějnice, na jejíž výstupy jen tak nezapomenete. Černočervená kombinace její dlouhé, na pojízdný kruhovitý podstavec připnuté róby je doslova uhrančivá. Stejně výrazná maska a pokrývka hlavy dodávají postavě vizuálně působivý vzhled a charisma. Navíc ji skvěle ztvárňuje Lýdie Švojgerová, která prokazuje nesmírnou plasticitu trupu a záludnost zachycenou v protáhlých přímočarých gestech a výrazu, na nichž její role také stojí. Sama se nemůže pohnout z místa, popojíždí s ní černý ďas a chvílemi její značné vychýlení těla, až téměř těsně nad zem, navozuje dojem plutí. Když víle podá nápoj, umožní jí stát se člověkem a jako odměnu si bere její hlas.

 

Dojemné finále

Scénické změny druhého aktu dávají na srozuměnou, že se ocitáme v paláci, kde se Malá mořská víla marně snaží získat princovu lásku. Po stranách stojí bílé antické sloupy, komtesy a šlechtici nosí šaty ve výrazných barvách a cizí temperamentní princezna má šaty laděny do červenobílé kombinace. Pomalu se blížíme k smutnému finále, v němž nešťastná dívenka končí v mořských vlnách a její duše jako hvězdný záblesk letí vzhůru.

V baletu není nic, co by bylo dějově nejasné, jednotlivé výjevy končí v šeru či tmě a logicky na sebe navazují. Problém, který tu ovšem vyplouvá na povrch, je samotná choreografická kompozice. Je nepříliš záživná, když se její autorka smiřuje s minimem nápadů. Není tedy divu, pokud nabudete dojmu poměrně častého pohybového repetování. Ve výjevech vodního hájemství choreografka tíhne zřetelněji k floor work, tančí se tu bez špiček. Zaregistrujete v něm ovšem málo proměnlivých „vodních proudů“, které by pozměnily neúnavně se opakující krokové vazby sboru. Všichni dělají totéž, ve stejném směru (většina prostorových drah vede ze strany na stranu), stále čelem k divákovi. V prvním aktu zaujme vlnění paží, práce horní části těla, ale zdá se, že bohatěji a nápaditěji vypracované taneční textuře se choreografka bedlivě vyhýbá.

V druhém jednání ve sborových pasážích sledujete v podstatě totéž co v prvním. Jen se tu více dodržuje klasická forma, tančí se na špičkách, pánové (šlechtici) se svými partnerkami provádějí „obligátní“ grands jetés, jetés entrelacés, točí piruety…

Jde o sled fádních a předvídatelných krokových variací, které až příliš často nereflektují změny v hudbě, nereagují na lyrické melodie ani na výrazné rytmy (v duchu jsem se ptala: Kam zmizela Hanouskové invence, která mě zaujala v jejím Domu Bernardy Alby?). I když je třeba uznat, že Michal Kováč v roli prince drží formu a má dobrou techniku. Přesto jeho postava vyznívá šablonovitě.

V závěru ovšem dojímá hlavní hrdinka – Malá mořská víla v podání Kristýny Miškolciové. V tento moment dostává příležitost roztančit své pohnutí a citové rozpoložení. Zůstává ve své úloze natolik usebraná, dojemná, křehká, odzbrojující čistotou své lásky k princi, že se nelze ubránit pohnutí, jež ve vás příběh s nádechem severské nostalgie vyvolává.

 

Psáno z premiéry 2. září 2017, Malá scéna DJKT.

 

Malá mořská víla
Choreografie a režie: Marika Hanousková
Hudba: Petr Hora
Scéna a kostýmy: Aleš Valášek
Projekce: Martin Root
Animace: Martin Tichovský
Asistent choreografie: Martin Šinták


Autor: Lucie Dercsényiová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: