Manon (K. Šimek, soubor baletu DJKT). Foto: Martina Root
Libreto otištěné v programu bylo patrně sepsáno dlouho před vznikem inscenace a zůstalo již neupraveno, neboť v některých okamžicích se s dějem na jevišti rozchází. Přestože může být matoucí a je škoda, že v programu nedošlo k úpravě, dění na scéně je dostatečně srozumitelné. Veverka vycházel z knižních předloh, tedy jak z té Nezvalovy, tak i z původního románu Abbé Prévosta. Pro účely inscenace došlo samozřejmě ke zjednodušením a škrtům některých postav, celkové vyznění to však nijak neovlivnilo. Jedinou nedomyšlenost můžeme spatřovat v postavě Duvalova přítele. V panu Duvalovi se totiž spojila postava otce a syna, zatímco původní úloha jeho potomka připadla právě bezejmennému příteli, který by si s ohledem na význam role vlastní jméno zasloužil.
Květiny a křehké duety
Inscenace je uvozena obrazem Manon (Jarmila Hruškociová, dříve Dycková) spoutané v rudém šálu, obdivující se šperkům a klenotům. Jistě ne náhodou scéna připomínala videoklipy Diamonds are a girl‘s best friend (ať už v podání Marilyn Monroe, Madonny či Nicole Kidman). Po pozlátku (alegoricky znázorněném orientálně působícími tanečníky Vojtěchem Jansou a Gaëtanem Piresem) toužící mladičká dívka je z červeného hávu svlečena do prostých šatů a odvedena do kláštera. Představen je i Des Grieux (Karel Audy), počestný, přesto vášnivý student semináře. Před prvním setkáním s Manon vysedává se spolužákem Tibergem v hostinci, kde se jim vysmívá místní mládež v čele s Antoinem (Richard Ševčík). Jeho part jako by byl vystaven Ševčíkovi na míru, může v něm uplatnit svou techniku rotace i skoků, avšak s ohledem na celkovou dramaturgii divadla působí využití tanečníkova umu značně prvoplánovým dojmem. Právě během tohoto hašteření se Manon a Des Grieux poprvé setkávají a vzplanou vzájemnou láskou. Už zde se ale projeví Manonina slabost pro bohatství, když se ráda nechává svádět světácky působícím panem Duvalem v podání přesvědčivého Kryštofa Šimka.
Útěk, společný život i láska Manon a Des Grieuxe jsou znázorněny nejen stále přibývajícími květinami, ale především křehkými duety. Veverka v nich vychází z neoklasických baletů, je v nich patrná inspirace Johnem Crankem či Johnem Neumeierem. Originální, neobvyklé zvedačky, dynamický pohyb, výrazová dramatičnost a velká tanečnost jsou velkou devízou a Veverka zde mohl zúročit své zkušenosti, které získal jako tanečník. Zcela se oprostil od kýčovité doslovnosti a vystačil s pouhými náznaky. K vyjádření spojenectví mezi panem Duvalem a Tibergem, oběma nespokojenými se vztahem Manon a Des Grieuxe, postačí nasvícení obou postav stojících po stranách jeviště; přemlouvání znázorňuje šeptání mezi dotčenými protagonisty. Právě příchod Tiberga do bytu milenců je přelomový. Michal Kováč je typově přesný, svým výrazným charismatem dokáže i jako uměřený duchovní strhnout pozornost na sebe a nahlodat Des Grieuxe. Ten si uvědomuje nevěrnost své Manon a vrací se zpět do semináře.
Přesvědčiví interpreti a překvapivé přehmaty
Druhá polovina je více dramatická, avšak nedaří se v ní udržet čitelnost prvního dějství. Úvodní scéna představuje Des Grieuxe, Tiberga i další seminaristy. Náruživé čtení hraničí s tmářstvím, posedlostí svatým písmem a studenty zajímá jedině Bůh. To vše vystihuje minimalistické využití pohybů, navíc podpořené originálně řešenými kostýmy – černými, s prostým, ale dominantním bílým křížem na rukávu či hrudi. Opakované setkání Des Grieuxe s Manon, která k němu jako ke knězi přišla požádat o odpuštění, je dramatické a herecky přesné. Karel Audy ukazuje, jak velkou posilou pro plzeňský soubor je. Z naivního snílka se stává tvrdý muž, který ale přesto podléhá a přistupuje na Manonin plán okrást Duvala. Audy avšak nepodléhá přehrávání, zůstává ve všech okamžicích civilní, přesto přesvědčivý a upřímný.
Plesová scéna však přináší nečekaný škraloup v jinak ucelené inscenaci, a to kostýmní řešení. Pod ním je podepsán Roman Šolc, jeden z nejvyhledávanějších kostýmních výtvarníků na českých scénách. Je překvapivé, že se takový zkušený tvůrce dopustil tak výrazných přehmatů. Tím nejkřiklavějším je nepochopitelně směšná plastová helmice a dřevěný mečík Des Grieuxe. Obě rekvizity vypadají jako vypůjčené z hračkářství a působí komicky. Vysoce nevkusný je také růžově holografický materiál na sukni Manon, evokující šaty panenek Barbie či latexové oblečky lehkých dam (v této souvislosti musím zmínit mimořádně nepovedený plakát k inscenaci, který ze všeho nejvíc připomíná graficky zfušované sexistické reklamy na bižuterii). Ačkoliv chování Manon může k podobným asociacím svádět, její charakter nelze takto zplošťovat. Se šperky i pozlátkem flirtující Manon není jen „zlatokopkou“, ale zároveň ze srdce milující osobou. S kvalitní technickou jistotou i zápalem, se kterým se ujímá každé role, není divu, že Jarmila Hruškociová je již mnoho sezón po právu největší hvězdou plzeňského baletu. Avšak nyní, díky novým posilám souboru, k sobě získala adekvátní partnery. Na křehkou Manon by se Hruškociová mohla zdát až příliš temperamentní, avšak ve dvojici s Karlem Audym dokáže být umírněná, a vytvořit tak v titulní postavě zajímavý charakter.
Nejen hudební gradace
Láska pro Manon znamená věrnost srdce, nikoli těla, a to přináší zásadní zvrat v ději. Dívka odchází na večeři s přítelem pana Duvala a k Des Grieuxovi posílá místo sebe svou sokyni, bývalou Duvalovu milenku (Andronika Tarkošová). To ho však jen rozčílí, jeho hněv se obrací proti Duvalovu příteli, kterého se svým Antoinem unáší. Za čin je dopaden spolu s Manon, která je, na rozdíl od propuštěného Des Grieuxe, zatčena a má být poslána do vyhnanství. Až příliš pozdě se jejímu milenci podaří ji osvobodit a vyčerpaná Manon umírá.
Ve své druhé polovině inscenace graduje, a to i díky vhodně zvolenému hudebnímu podkladu Alexandra Glazunova. Hudba mění tempo i atmosféru a diváka udržuje v neustálém napětí. Za jeden z vrcholů představení, byť netaneční, považuji plesové saxofonové sólo Concerto in Eb Major Op. 109 v podání Elišky Holečkové. Tento moment, spolu s dobově nesnadno identifikovatelnými kostýmy, vypíchl možnou nadčasovost tématu.
Podobně tomu je i v případě scénografie (Radek Honc, Martin Višňovský). Je v zásadě jednoduchá – několik kusů paravánů, dobového nábytku a velice efektních a nápaditě použitých závěsů zavěšených do kruhu. Jejich posouváním se mění scény i prostředí, světla dotvářejí danou náladu. Rušivě působí pouze slavobrány ověšené látkami v zadní části jeviště. Jejich smysl se objeví až v závěru, avšak i zde by se jistě dalo vymyslet vhodnější řešení.
I přes několik výše zmíněných výtek se Filipu Veverkovi podařilo postavit nesmírně zralou, režijně i pohybově originální inscenaci. Přestože se v ní plzeňský balet nepustil mimo bezpečné vody konzervativního inscenování vycházejícího vstříc diváckému zájmu, ukázal se v Manon v trochu odlišném světle. Kromě úspěšné sázky na choreografického debutanta tomu jistě pomohli i noví, zejména pánští tanečníci, které se podařilo zdařile zapojit do stávajícího souboru.
Psáno z druhé premiéry dne 25. listopadu 2017, Divadlo Josefa Kajetána Tyla.
Manon
Choreografie, režie a libreto: Filip Veverka
Hudba: Alexandr Konstantinovič Glazunov
Hudební aranžmá: Torbjörn Helander
Hudební nastudování a dirigent: Jiří Petrdlík (alt. Chuhei Iwasaki)
Scéna: Radek Honc, Martin Višňovský
Kostýmy: Roman Šolc
Světelný design: Tomáš Morávek, Jakub Sloup
Premiéra: 18. listopadu 2017
VAŠE HODNOCENÍ
Hodnoceno 0x
TANEC PRAHA
Konstrukt vytvářený kolem Tance Praha (TP) je i dle tohoto článku bohužel plný nesprávných informací, o jejichž původu…Co nás naučilo prosincové setkání o dění v Tanci Praha a divadle PONEC?