Marná opatrnost – Ashtonův baletní trumf slaví v Praze triumf


Frederic Ashton patří bezesporu k největším choreografům 20. století a současně k zakladatelským osobnostem novodobé tradice britského baletu. Třicet let po jeho smrti se stává jedno z jeho divácky nejoblíbenějších děl Marná opatrnost (La fille mal gardée) součástí kmenového repertoáru baletního souboru Národního divadla v Praze. Po dvou úspěšných provedeních 19. a 20. dubna 2018 je namístě zvolání: „Konečně!“ Nový umělecký šéf Baletu Filip Barankiewicz tímto uctil výročí tohoto skvělého tvůrce a divákům dal k blížícímu se Mezinárodnímu dni tance (29. dubna) vskutku milý dárek, baletním umělcům pak řadu příležitostí k rozvoji jejich interpretačních možností.

Pamětníci z řad starších baletomanů mohou namítnout, že tento titul se tady hrál, a mají v paměti, jak je při výstupech kupříkladu Pavla Ždichynce v roli matky Simony bolela od smíchu celá bránice. Marnou opatrnost v roce 1980 nastudovala se souborem pražského Národního divadla Alicie Alonso, kubánská primabalerína, která se opřela o verzi Bronislavy Nižinské (kterou přenesla z American Ballet Theatre na Kubánský národní balet v roce 1952). Také patřím k těm, co si pamatují a rádi vzpomínají, neboť jsme v osmdesátých letech měli řadu charismatických sólistů, kteří dodávali této inscenaci lesk, energii, půvab a herecký um.

Ashtonova verze má za sebou již 58 let reinscenování a prošla světovými scénami, pařížskou Operu nevyjímaje (kde je ostatně na repertoáru i nyní). Mnohými je považována za „konečnou“, a tím pádem kanonickou, byť nevyrůstá z opory baletního dědictví carského Ruska (i Nižinská těžila z tohoto pramene při nastudování pro Ballets Russes a American Ballet Theatre). Příčina tkví v dokonale rovnovážném vypracování divadelní dramaturgie, vlastní choreografie a scénických situací ve shodě s hudební dramaturgií, kterou vystavěl John Lanchbery na podkladě fragmentů původního pot-pourri, partitury L. J. F. Hérolda z roku 1828 i za použití jedné pasáže z verze Ludwiga Hertela z roku 1864. Oba tvůrci – Ashton a Lanchbery – toto dílo tvořili současně, což se také projevilo v dokonalém propojení všech hybatelů příběhu. Naplnili tak ideál hudebně-tanečního divadla, jak se formoval od druhé poloviny 18. století a přenesli ho do současnosti. Sekundoval jim výtvarník Osbert Lancaster, který „přišel s úchvatným novým konceptem, jeho kostýmy jsou výrazné a originální a scéna veselá a okouzlující, prodchnutá autentickým duchem Francie“. S těmito slovy Frederica Ashtona nezbývá než souhlasit. Představení doplňují i mnohé scénické efekty, oblíbené již od baroka, které v sobě ovšem nesou svébytnou poetiku.

Uchovávat choreografické dílo po autorově smrti je obtížné, a proto nelze nezmínit naprosto ohromující práci Jane Elliott, která tento titul s tanečníky v Praze nastudovala, s využitím jak své kvalifikace v oboru tanečního zápisu (dílo bylo zaznamenáno tzv. Beneshovou notací ještě během Ashtonova života), tak vlastní umělecký cit tanečnice i nepochybný pedagogický um. Hluboce obdivuji výsledky její práce nejen se sólisty, ale také v ansámblových výstupech. Dokázala tanečníkům předat nejen přesný tvar a rytmický puls Ashtonovy choreografie, ale dala jim také odvahu k vlastní vnitřní herecké práci na rolích. Jelikož jsou postavy nastudovány v mnoha alternacích, bude pro diváky zajímavé jejich vzájemné porovnávání a sledování jejich individuálního uchopení na podkladě daného rámce.

V prvním premiérovém večeru 19. dubna tančili milenecký pár Lízy (Lise) a Colina Alina Nanu a Ondřej Vinklát. Oba obstáli se ctí, byť s lehkou premiérovou nervozitou, což se navenek projevilo zejména v tanci Aliny Nanu. Až další reprízy ukážou, zda se bude její herecký projev více prohlubovat. V prvním jednání bylo znát její soustředění na technickou stránku výkonu, přičemž výraz zůstal poněkud šablonovitý, její postava pro mne začala být zajímavá až v druhém aktu. I bezprostředně působící projev Vinkláta měl rezervy v užití pohybové dynamiky a jistě ho bude dále rozvíjet.

Druhé obsazení těchto rolí mě naprosto nadchlo a mělo velkou zásluhu na tom, že jsem měla z druhé premiéry větší umělecký zážitek. Nikola Márová a Giovanni Rotolo vložili do svých postav veškeré divadelní zkušenosti, na obou bylo znát, že se snaží naplnit i sebemenší jevištní situaci vnitřním významem. Márová obohatila svůj tanec i v těch technicky nejnáročnějších prvcích různými finesami, tu náklony hlavy, šibalsky působícími pohledy, spolu s významotvorným vedením paží: nezanedbala jediný detail, který přispěl jak k herectví, tak k formální kráse. Podobně i Rotolo procítil každý pohyb, vše bylo mistrně zvládnuté a naplněné výrazem. Jaké myšlenky probíhaly mou hlavou při jejich tanci? „Světová úroveň, životní výkon…“. Byla to radost z mistrovství.

Kromě mileneckého páru má největší prostor travesti role vdovy Simony a sledování, jak se s ní různí představitelé popasují, patří ke kouzlu tohoto baletního titulu. Alexandre Katsapov, známý svým dramatismem, uchopil tuto roli robustně, jeho postava je rázná a výrazně konturovaná. Myslím, že se s ní ale ještě úplně při premiéře nesžil, že při dalších reprízách se máme ještě na co těšit. Velkým (a příjemným) překvapením byla interpretace této role Jiřím Kodymem, který více vsadil na jemnokresbu detailů a dynamickou gradaci, rafinovanost, pomocí níž u diváků vzbudil nejen smích, ale i určité sympatie k této odkvétající ženě, stále však dojemně marnivé a zároveň šarmantní i koketní a milující. Oba představitelé předvedli obtížný Ashtonův dřeváčkový tanec „bez ztráty kytičky“ – ač se to možná nezdá, je to velká výzva i pro tyto umělce, které jsme předtím vídali v rolích princů a dalších noblesních figur. Souhra s orchestrem musí být dokonalá, každé zaváhání je nejen vidět, ale také slyšet, k tomu ženský převlek a ty zrádné dřeváky na nohou místo měkké taneční obuvi…Chvála charakternímu tanci!

Ke čtyřlístku hlavních protagonistů patří Alain, prostoduchý nápadník Lízy s bohatým tatínkem. Ve verzi Alonso chytal motýli, v Ashtonově verzi má speciální vztah k červenému deštníku. Je to role velmi obtížná, jelikož vyjádřit pohybem duševní „jinakost“ a přitom vyplnit vskutku technicky náročný scénář, včetně letu vzduchem ve scéně bouřky, je úkol jen pro velmi odolného a nadaného protagonistu. V prvním večeru se s tím popasoval Vaeceslav Burlac. Ve druhém obsazení zazářil Mathias Deneux, který podal neobyčejný výkon. Deneux jako nekoordinovaný Alain s plandajícíma rukama, ale fenomenálně provedenými skoky a obraty, přesně akcentovanými vůči hudbě, vzbuzoval smích – nikoliv však výsměch. Dokázal vybudit i soucit a zvláštní formu sympatizujícího dojetí. Ashton zde staví publikum před stále aktuální otázku „Jak se má společnost chovat ke slaboduchým?“ Přestože se neodchyluje od původního Daubervalova libreta z roku 1789, kdy se role bohatého synáčka, totálního blbečka, chápala jako karikaturu zdegenerovaného feudála, dává této roli s velkým citem humánnější vyznění, které Deneux skvěle naplnil.

Tento balet poskytuje i řadu dalších menších, ale pro celkový dojem důležitých rolí. Jediný, kdo se v nich oba večery nealternoval, byl Tomáš Kopecký v roli bohatého vinaře, Alainova otce. Výraznější byl ve druhém večeru, kdy se do role již plně vtělil a rozehrál i další odstín své role – totiž dojemný vztah k hloupoučkému synáčkovi, který sice mnoho rozumu nepobral, ale přesto má v srdci svého otce své místo. V epizodním výstupu hráče na flétnu se blýskl svou skvělou koordinací a charismatickou energií Francesco Scarpato se skvělou technikou battus. Jonáš Dolník měl v prvním večeru coby Kohout k svému tanci pomalejší tempo, ale své výdrže ustál na výbornou, Domenico di Cristo již byl se svižnějším tempem v lepší situaci. Kohouti a slepice patří ke koloritu tohoto baletu, ostatně zvířecí tance člověk prováděl od nepaměti, a budou se líbit i dětem. Pro tanečníky ovšem není snadné tančit v tak velkých náhlavcích a s pařáty na nohou. Celý kurník má mé uznání.

Velkým plusem obou premiér byla vyrovnanost všech výkonů, Jane Elliott dokázala spolu s šéfem baletu a jeho týmem tento zázrak, že dokonce i čtyřiadvacetičlenný sbor se alternuje, ale není „lepší“ a „horší“ obsazení. Nevzpomínám si, že bych kdy v takové míře v Národním divadle podobný fenomén zažila, a po druhé premiéře jsem měla dojem, že zažívám spolu s diváky jakýsi „bod zlomu“ ke skutečně mezinárodní kvalitě tohoto baletního tělesa. Nezbývá než si přát, aby se tento dojem stal realitou i pro další představení.

Na závěr je třeba vyzdvihnout i velmi kvalitní výkon orchestru, který oba večery řídil Václav Zahradník. Dirigent pochopil, jak důležitou odpovědnost má nejen vůči hudebníkům, ale zejména vůči tanečníkům, kteří skutečně nesou svou kůži na trh. Ne vždy má jeviště vůči orchestřišti takový harmonický vztah (plně jej bylo dosaženo při druhé premiéře). I v tom spatřuji „blýskání na lepší časy“ a doufejme, že tento pocit jízdy na společné lodi hudebníkům vydrží i do dalších repríz! To totiž vytváří ten silný a neopakovatelný zážitek z celistvého hudebně-dramatického díla, jakým balet může být.

 

Psáno z první a druhé premiéry 19. a 20. dubna 2018 v Národním divadle v Praze.

La fille mal gardée / Marná opatrnost
Choreografie: sir Frederick Ashton
Hudba: L. J. F. Hérold
Hudební adaptace a aranžmá: John Lanchbery
Scénář: Jean Dauberval
Scéna a kostýmy: Osbert Lancaster
Světelný design: Jean-Pierre Gasquet, Michael Klimeš
Nastudování: Jane Elliott
Dirigent: Václav Zahradník
Premiéra: 19. dubna 2018
 

Autor: Helena Kazárová
 
 

Nahoru

Žádné komentáře

Přidat komentář

* - povinné pole

*
*

Nahoru

Taneční kalendář:

<<   >>
>>DIÁŘ NA CELÝ MĚSÍC<<
po ut st čt so ne
  •  

Tento den na pořadu:

  •  
 
*pro další akce vyberte den (měsíc) v kalendáři
Licence Creative Commons
Taneční aktuality.cz, jejímž autorem je Taneční aktuality o.p.s., podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-Neužívejte dílo komerčně-Nezasahujte do díla 3.0 Česko .
Vytvořeno na základě tohoto díla: www.tanecniaktuality.cz
Podpora a partnerství: